Hlavní stránka NK 1/2002 Bulletinplus

Blahoslavený ten člověk
  vzpomínka na hudebního skladatele Ladislava Vycpálka
(1882 – 1969)

PhDr. Julius Hůlek
Národní knihovna ČR

Vzpomínka na skladatele Ladislava Vycpálka u příležitosti jeho jubilea, připadajícího právě na tento rok, není a ani nemůže být jed-noduchou záležitostí. Obvyklá hodnotící epiteta jsou v jeho případě nedostatečná – Vycpálek není jen významným představitelem české hudby 20. století, ba dokonce nebyl jen významným hudebním skladatelem …
Ladislav Vycpálek se narodil v Praze 23. února 1882. Múzickou stránkou své osobnosti tíhnul přirozeně k umění, konkrétně k hudbě, kdežto svou exaktní psychickou dispozicí směřoval k vědeckému poznání. Obě dispozice se v ce-lém Vycpálkově žití i konání vzácně dopl-ňovaly. Zpočátku převažovala ta druhá.
Školní a gymnaziální léta vystřídalo studium filologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, konkrétně v oblasti bohemistiky a germanistiky. Taková aprobace tenkrát před-určovala ke dráze středoškolského profesora, ve Vycpálkově případě nejspíše mimo Prahu. A to právě Vycpálek nechtěl – bytostně toužil po důkladném studiu hudební kompozice a to bylo možné v podstatě jen v Praze. Existenční starosti pomohla vyřešit přátelská rada, aby se se svým vzděláním ucházel o místo v tehdejší Universitní, dnešní Národní knihovně. Sem také roku 1907 skutečně nastoupil.
Zatímco se vpravoval do kvalifikace odbor-ného knihovníka v tichém ústraní Klementina, studoval soukromě skladbu u Vítězslava Nováka, jednoho z  nejvýznamnějších žáků Antonína Dvořáka. Již po prvních tvůrčích počinech, které představují písně na poezii symbolistů a dekadentů (Tichá usmíření), dále v  jeho odkazu ojedinělý melodram (Dívka z Lochroyanu) W. Scotta a žánrově rovněž ojedinělý Smyčcový kvartet C dur – všechny tři kompozice napsal ještě před rokem 1910–, bylo jasné, že na pole české hudební tvořivosti vstoupila výrazná tvůrčí individualita. Uvedenou trojicí skladeb jakoby předpověděl, že své úsilí zasvětí především sféře žánrů vokálních a komorních. Jenže to podstatné teprve mělo přijít až po první světové válce. Kantátou o posledních věcech člověka (1921), kantátou Blahoslavený ten člověk (1933), věnovanou T.G.Masarykovi a Českým requi-em “Smrt a spasení” (1940) se Vycpálek postupně zařadil v první sled renomovaných tvůrců v oboru české monumentální vokálně–instrumentální kompozice 20. století s tím, že kantátu Blahoslavený ten člověk lze s největší pravděpodobností považovat za vrchol jeho celoživotní tvorby vůbec.
Stylově charakteristickou a nadčasovou plat-nost má rovněž Vycpálkova tvorba komorní 20. a 30. let, najmě pro sólové smyčcové nástroje. Vycpálkovým komorním skladbám vévodí téměř hodinový kolos, Sonáta in D “Chvála houslí” pro housle, klavír a mezzo-sopránové sólo (1928), adekvátní protipól jeho kantátových monumentů.
Vedle Vycpálkovy osobnosti umělce–sklada-tele ovšem nesmíme zapomínat na osobnost Vycpálka odborníka – vědce.  Jedna  s  druhou

se harmonicky ovlivňovaly a doplňovaly, navíc jedna výrazně formovala druhou a na-opak. Měly však jednoho společného jmenovatele–hudbu.
Charakteristiky stylového zakotvení a přínosu tvorby Ladislava Vycpálka zpravidla nešetří superlativy a jsou vzácně spřízněné, což může být chápáno mj. jako potvrzení autorovy osobitosti a vyhraněného individualismu. Zároveň ovšem bývá zmiňována jeho nápadná uzavřenost až plachost. To nikterak nebránilo, aby Vycpálek byl činný veřejně, navíc ve vý-znamných funkcích. Od roku 1928 byl starostou Umělecké besedy, působil též v po-radním výboru Národního divadla v Praze. Veřejně prospěšná a důležitá aktivita Vycpál-kova však musela vzít za své rokem 1948 – z pochopitelných důvodů. Samostatnou pozornost by jistě zasloužila mnohaletá, soustavná a cílevědomá Vycpálkova činnost kritická. Jeho recenze a články vysoko převyšovaly běžnou dobovou úroveň v této oblasti.
Zcela svébytnou kapitolou Vycpálkova života a snažení je jeho celoživotně jediné zaměstnání, a to v Universitní knihovně. Po skromných počátcích tu zakotvil jako katalogizátor cizojazyčných knih v  cizojazyč-ném oddělení, aby bezprostředně po vzniku nové Československé republiky za pomoci přátel prosadil ustavení samostatného hudebního oddělení, které vedl od počátku 20. let až do roku 1942, kdy v den svých 60. narozenin odešel definitivně do výslužby. Bilance tohoto nepřetržitého pětatřicetiletého úsilí by sama o sobě stačila a mohla být dostatečným důvodem vysokého ocenění Vycpálkovy obětavé služby české hudbě.
U příležitosti svého posledního životního jubilea, necelé dva roky před smrtí (zemřel v Praze 9. ledna 1969), byl po zásluze poctěn titulem národní umělec.


Předchozí stránka Obsah Další stránka