Výstava se programově jmenuje Ve znamení nové doby. Zdá se mi, že je to pojmenování vhodné a především příznačné. Lze je totiž chápat ve dvou možných významech. Ten širší je vztažitelný k novému věku, který dnes označujeme jako novověk, dobu od 16. až 18. století, kdy se postupně rodí prvky moderního věku, novověké společnosti a její kultury. Dnešnímu historikovi se může zdát, že dějiny raného novověku vyplňují především boje: před jeho kritickým pohledem defilují velké mocenské konflikty mezi tehdejšími evrop-skými státy, stejně jako nemalé politické, náboženské či hospodářské střety uvnitř států samotných a z nich především zápas stavovství s panovnickým absolutismem či spory a nakonec i válečná střetnutí mezi katolíky a nekatolíky, výrazně poznamenaly i české dějiny. A přesto to jsou i staletí "jiná": Lidé se tehdy, stejně jako dnes, zajímali i o kdejaké novinky, jak o ty ze svého blízkého okolí, tak i o ty, jež do Evropy docházely ze vzdálených zejména zámořských zemí. A byla to i doba, v níž se rodila novověká věda a s ní pozvolna také nová kultura.
Ve všech těchto sporech, střetech, zápasech a bojích, ve zrodu vědy a v kulturním životě vůbec, sehrává nemalou úlohu kniha. Během jednoho a půl století se kniha stala veřejným kulturním statkem, vytvořil se a rozvíjel bohatý knižní trh a v důsledku toho se zrodila i vnitřně bohatá a rozvinutá svébytná knižní kultura. V polovině dvacátého století se jí dostalo pojmenování "gutenbergovská galaxie".
Okamžikem jejího "velkého třesku" byl vynález knihtisku. Již renesanční humanisté jej označili - vedle kompasu, kormidla a střelného prachu - za jeden z nejpřevratnějších vynálezů nové doby, díky nimž byla vývojově překonána i antika. V čem tedy spočívá převratnost vynálezu mohučského zlatníka Johannese Gensfleische  zvaného Gutenberg?
Technicky vzato, rozhodně nespočívá v pouhém objevu, jak přenášet barvu na vybraná místa; princip tisku z výšky byl ostatně znám už nejméně tisíc let. Gutenbergův vynález mohl znamenat kulturní převrat proto, že byl celým komplexem větších či menších vynálezů a technologických postupů, jež používaný termín "tisk" pouze shrnuje. Na jeho technologickém začátku je objev písmoviny a principu odlévání liter; zřejmě právě jen zlatník mohl pochopit, že tím pravým materiálem pro výrobu jednotlivých liter je kov, který umožní vyrobit jednotlivá písmena dostatečně přesně a přitom s velkou životností. Na jeho konci stojí upravený vinařský lis, z něhož budou potištěné stránky vycházet až do počátku 19. století.
Avšak oficína, tiskařská dílna, nebude po dlouhou obu jenom pouhou výrobnou knih. Bude i nakladatelstvím, alespoň částečně i knihárnou a knihkupectvím a v úhrnu pak i významným kulturním centrem; z pražského prostředí nám může tyto funkce dokládat především činnost tiskárny Melantrichovy a Veleslavínovy. Co je však třeba zdůraznit - všechny tyto funkce tiskárna raného novověku nejen zahrnuje, ale především integruje.
Znalost knihtisku se během 2. poloviny 15. století rychle šířila; do Čech dorazila už v 60. letech. Do konce století bylo v českých zemích vytištěno 44 tisků - tedy prvotisků, inkunábulí. Ale za sto let poté, v poslední čtvrtině 16. století, to již bylo na dva tisíce titulů, což je přes šedesát procent všech titulů vytištěných u nás v 16. století. Během něho se na knižním trhu objevilo 1-2 miliony výtisků  české produkce. Bylo to asi jedno procento celkové evropské knižní produkce té doby, jež tehdy činila 150-200 tisíc titulů v úhrnném nákladu asi asi 200 milionů výtisků. Jsou to čísla úctyhodná a v následujících stoletích budou ještě stoupat, i když už nikoli tak strmě. Zde je uvádím jen proto, aby bylo zřejmější, co se skrývá za termínem "gutenbergovská galaxie".
Její obsah je ale ještě bohatší; není totiž jenom kvantitativní. V hromadách knih je ukryta  i proměna duchovní - kniha jako kulturní statek změnila charakter kultury. Díky své podstatně menší ceně oproti rukopisu, usnadnila přístup k psanému textu. Rychle se šířila a stala se příznakem zvyšující se kulturní úrovně, rozšiřující se znalosti čtení a psaní. Je proto jenom zákonité, že ve stejné době, kdy se u nás plně rozvine knižní produkce, stojí na svém

Doc. Zdeněk Beneš (uprostřed), PhDr. Miroslava Hejnová a PhDr. Zdeněk Uhlíř na vernisáži v Zrcadlové kapli.
Foto: Zuzana Havelková

vrcholu i předbělohorské školství. Rozvíjejí se městské školy, roste počet jejich učitelů i absolventů; je zřejmé, že vzdělání se stává potřebou. A potřebou se tudíž  stává i kniha - spojité nádoby nelze oddělit bez zničení jich samých.
Stejně tak není náhodné, že v téže době se stále častěji objevují i velké soubory knihoven, a to nejenom šlechtických či institucionálních, ale především měšťanských. Pro celkový stav kultury společnosti je totiž vždy rozhodující její průměrná úroveň, neboť teprve z ní vyrůstají skutečné vrcholy.
A ještě jednu věc je třeba připomenout: ke konci 16. století se plně rozvinul i knižní trh propojující celou západní a střední Evropu; opatřit si knihu vyšlou třeba v Paříži bylo tehdy v Praze patrně jednodušší, než zakoupit si některou z jejích následovnic řekněme kolem roku 1975. Ostatně, dovoz knih do českých zemí byl značný. Dokládají to inventáře tehdejších českých knihoven.
Knižní kultuře je však vlastní i jeden velice významný kvalitativní aspekt: Uchování informace v písemné podobě je již samo o sobě jejím uchováním v nové podobě. Mluvená tradice totiž zdůrazňuje trvalost, neproměn-nost. Ale písemná fixace informací alespoň potenciálně zahrnuje možnost "inovací", nového čtení, interpretace. Prohlubuje asociativnost, či chcete-li filozofičnost slova, vede k úvahám nad ním. Šíření knih, jejich četbu, jinak řečeno - vznik knižní kultury - doprovází i další faktor: četba potichu, o samotě, kdy je čtenář nad textem sám.
To je ale už onen druhý, užší, možný obsah názvu výstavy. Kniha otevírá novou dobu i uvnitř sebe sama; kniha tvoří nový svět. Není jenom statkem veřejným, je i intimní věcí. Však si vzpomeňme na neopakovatelný zážitek naší první knížky, její četby anebo alespoň prohlížení jejích stránek a snahu porozumět jim, abychom si oživili tuto její druhou tvář. Když sedíme nad knihou - jak případně zní česká fráze - ponořujeme se do světa, který nám nabízí, vstupujeme do něho, abychom jej spoluprožívali nebo vytvářeli nad ním svůj svět nový, jiný. Třeba i ryze subjektivní, s původním textem spojený jenom asociativně.
Stejně s texty zacházel nepochybně i raně novověký čtenář. Ale zatímco dnes poměrně hodně již víme o vnější stránce knižní kultury raného novověku, o její technické, hospodářské, výtvarné a politické rovině, o samotném procesu a především charakteru vlastního čtení, tedy interpretování textu, víme nepoměrně méně. Přitom právě tento aspekt je pro vzdělání a kulturu vždy nejpodstatnější.
Dnes leží kniha z doby raného novověku tady před námi pod sklem vitrín jako předmět, jako dokument doby. A přesto před námi neleží jenom jako svébytný historický pramen. Když se nad ní skloníme, chtě nechtě ji budeme číst, tj. budeme se snažit porozumět alespoň jejímu textu a ilustracím. Oživíme ji tím - a zpřítomníme. Současný historik by mohl říci, že kniha je jedním z "míst paměti", že je jakousi schránkou uchovávání minulého v přítomném. A tak se nad ní při tomto čtení střetne svět raného novověku s naší současností. Zkusme si při onom sklánění se nad starou knihou tento její rozměr připomenout a zamyslet se nad ním. Text - etymologicky vzato, ta tkanina slov a obrazů - bude překvapivě tvárná a oslovující. Víme konečně, že na počátku všeho bylo slovo... 

Ukázka z výstavy