|
Ve službách díla
bratří Čapků
V Památníku
národního písemnictví oslavila Společnost bratří Čapků letošní 100. výročí
narození PhDr. Miroslava Halíka, svého dlouholetého předsedy, pásmem Ve
službách díla bratří Čapků. Shromáždili se tu jak členové
Společnosti, tak i jeho bývalí přátelé a známí, přišli i dosud žijící
kolegové z Národní knihovny, dostavila se široká halíkovsko - čapkovská
obec. Pořad připravil a řídil současný předseda Společnosti bratří Čapků
Josef Protiva. Své vzpomínky proslovili PhDr. Jaroslav Slavík, celoživotně
se zabývající zvláště Josefem Čapkem, z Národní knihovny PhDr.
Boris Mědílek a syn pana doktora Halíka, univ. prof. Tomáš Halík. Přečteno
bylo zhodnocení osobnosti Halíkovy od Jiřího Opelíka, dojemně zapůsobilo
čtení z osob-ního vyznání Miroslava Halíka o jeho bibliografické a
editorské práci.
Vzpomínání PhDr.
Borise Mědílka na působení
PhDr. Miroslava Halíka (nejen)
v Národní knihovně:
Co je náležité o
panu doktorovi Halíkovi povídat? Samé vážné a významné věci do učebnic
a čapkovských monografií? Já jsem se svou troškou do mlýna ve značných
rozpacích. Mlýn mého vzpomínání patří ke sklence vína do intimního
koutku, kam by se shromáždilo už tak velice prořídlé stádečko bývalé Národní
knihovny. Kdyby jen rozprášené po světě vezdejším – převážně už
vystoupavší za panem doktorem do brány nebeské.
Ale i v tom koutečku
by se musil vypravěč nejprv osmělit, protože ty vzpomínky nejhřejivější
jsou záležitostí srdeční, neveřejnou, drahou.
Hrstka zbylých se tu
dnes shromáždila skoro celá: Hilda Lehovcová, Věruška Chválovská, Evženka
s Liborem Richterovi, Majka Klinkerová, jak by mohl chybět Evžen Lukeš
– a před očima se nám vybavují ti, co už fyzicky dorazit nemohli.
Poprvé jsem pana
doktora spatřil v šestačtyřicátém, když vítal na hranicích Malých
Svatoňovic pana presidenta Beneše s chotí. Byl, myslím, celý ve světlém,
jako presidentský pár. Nebo že bych mu to jen dodatečně přisoudil z fotografií?
A oživoval si i to, jak za ním přijížděli oba svatoňovičtí rivalové
radit se a přihřát v jeho přízni? Častěji vstupoval do naší kanceláře
železničář, pan Kašpar, autor té hezké knížky.
Když byla zrušena
Koutníkova knihovna se svým povinným výtiskem a katalogem podle Mezinárodního
desetinného třídění, přibyli do Národní knihovny s jejím fondem i
dva přátelé, pan doktor Halík a Libor Richter, spolu s Jarmilkou
Najbrtovou, dnes Lorencovou. Po čtyři roky jsem pak seděl s panem
doktorem v jedné místnosti, v redakci článkové části
Bibliografického katalogu. Vždy jsem se hanbil, že jsem já, chlapec nedovzdělaný
z rukou Petrmichlových panu doktoru šéfoval. Jedinkrát jsem mu přirozeně
nic nepřikázal, jen od něj nasával, od zaměstnaneckého úkolu ho spíše
odháněl. I když jsem to jako mladíček prožíval a práci si bral i domů,
vždycky mi bylo naprosto jasné, že má Čapek před národní článkovou
bibliografií absolutní přednost. A tak mne hřeje náhodné sdělení nevím
už koho, že si “pan doktor Halík pochvaluje, že má teď
Oddělení národní
článkové bibliografie, pravděpodobně v roce 1956.
Zleva doprava (stojící): PhDr. Boris Mědílek, PhDr. Květa Opočenská,
PhDr. Libor Richter, PhDr. Zdeněk Franc, Květa Pašťálková, Mgr. Marie
Pospíšilová (Klinkerová), Jiřina Šilhánková, Jaroslava Kalinová (Baštová),
PhDr. Miroslav Halík, PhDr. Oldřich Tax, (sedící): prof. Hilda Lehovcová,
Marie Stanislavová, Zdena Luňáková, Františka Štěpánková, PhDr. Zdeněk Tax a PhDr. Otto Šimáček.
|
Z pořadu ke 100. výročí
narození PhDr. Miroslava Halíka v Památníku národního písemnictví.
Zleva: univ. prof. Tomáš Halík, PhDr. Boris Mědílek, PhDr. Jaroslav
Slavík.
(Foto: Zuzana Havelková)
v Klementinu
pokoj”. Za života se mi dostalo jen velmi málo ocenění, kterých bych si
tolik považoval. Za panem doktorem Halíkem
přicházely zástupy, nejen z těch Svatoňovic, ale ze všech končin světa.
Výsostní badatelé stejně tak, jako studentíci. A pan doktor se choval mile
a obětavě ke každému.
Profesor Nikolskij za ním
putoval jako do Mekky. Jeho brožura o Karlu Čapkovi - velkém evropském
protifašistickém spisovateli, rozvalila poúnorovou cenzurní bariéru, a Halík
mohl mohutným tokem navázat na své téměř monopolní editorství dříve již
vydaných či nově vytvářených titulů z Čapkova díla.
Byl na toto své životní
poslání výtečně připraven. Za okupace, jako úředník Městské knihovny
(kolega a přítel Hrubínův, kmotr jeho dětí), měl on jediný možnost ponořit
se do archivních sklepení Nakladatelství Františka Borového a redakce Lidových
novin. Stalo se mu to oázou před nepřátelskou vřavou a mrtvolným tichem vnějšího
světa. Těžil a střádal si své poklady, které potom s oddaným zaujetím
celé své humanistické osobnosti poskytoval tak, jak jsou s jeho jménem
navěky spojeny v čapkovské bibliografii a edici a zužity i za jeho předsednictví
Společnosti bratří Čapků ku prospěchu a potěšení nás všech.
Jen jeden těžký rest
tu po panu doktorovi zůstal a on toho mockrát sám litoval: že s excerpcí
textů Karlových nezaznamenával zároveň i texty Josefovy. Že tak nevyhověl
i paní Jarmile, která na něj naléhala. I já se tu cítím stejným, navíc
nepoučeným viníkem. Kdybych byl o pár let mladší a počítačeschopný, na
mou duši bych se do toho ještě pustil. V duchu odkazu Miroslava Halíka.
Vylistoval bych sice kdeco a dal to do figury, ale stejně jako v případě
Karlově bych už nemohl vyšťárat to, co by se bylo podařilo zaznamenat přes
archivy a souputnictví Halíkovi. Věčná škoda.
Omílám mnohé, co všichni
známe a je v těch příručkách, a jako bych se chtěl ubránit vzpomínkám
nejniternějším. Na halíkovský čas v Národní knihovně. Na ta krásná
léta, byť pak vyústila do maďarských událostí a po nich do dalších prověrek
a nadlouho jsme si zas balili rance. Mám štěstí, že si o tom můžeme s manželkou
před spaním povídat, pobyla si v knihovně přes čtyřicet let. Tím ovšem
byla i svědkem toho, jak trapně si vedení vůči panu doktorovi počínalo a
nakonec ho donutilo k předčasnému odchodu.
(Vřelý ohlas vyvolaly
humorné historky, obrazící lidskou tvář Miroslava Halíka. Týkaly se též
období, kdy pražská redakce Článků v českých časopisech pomáhala
Matici slovenské pod heslem “jako vejce vejci” uvést v život
slovenskou národní článkovou bibliografii. [ Více takového vzpomínání
je ve Čtenáři 1977, č.3 a 1999, č.3]
Závěrem se PhDr.
Boris Mědílek posluchačům vyznal:
Nyní tedy vidíte, milí,
že jsem na to pódium opravdu vystoupit neměl. Nebylo mi dostatečnou bariérou
a dostal jsem se do nevážnosti. To však pranic neubírá tomu, že je mně, mé
ženě a všem zde shromážděným sirotům z bývalé Národní knihovny
pan doktor Miroslav Halík jedním z nejmilejších, nej-kultivovanějších,
nejmoudřejších, nejcharak-ternějších prostě nejnoblesnějších lidí,
s kterými nám bylo dopřáno v životě pobývat a na které máme
vzpomínky, jež nás budou navěky provázet a blažit.
PhDr. Boris Mědílek
*) Pozn.: Redakčně
upraveno a kráceno o pasáže publikované v časopisu Čtenář, 1997; Čtenář,
1999.
|
