Jana Štroblová

V době studií (1954–59) jsem v Národní (tehdy Univerzitní) knihovně trávila hodně dní, ovšem teprve nedávno jsem ji se všemi jejími stavbami i nádvořími spatřila zhora – z její věže. Takže až teď se mi zdá přehledná. I sama “Velká” studovna mi ostatně připadá dnes přehlednější a menší, přitom však jakoby naopak posvátnější. Tenkrát bylo posvátné ticho narušováno naším věčným šuškáním; často, zvlášť v obdobích dešťů, bývaly studovny přímo místem schůzek pro studentské lásky.
Ale pohled z věže mě nezavedl do minulosti až tak vzdálené; nezvyklý záběr města, který obsáhl špičku Petřína v pozadí nad střechami, probleskující řeku i areál knihovny ležící nám teď zde u nohou, přivolal vzpomínku na básníka Ladislava Dvořáka. Nějakou chvíli pracoval ve Slovanské knihovně a ve svých básničkách pro děti jako málokdo jiný popsal tuto kolem nás rozprostřenou Prahu: Vltava si v nich “vodila mosty na stříbrném řetízku”, “z modré konvičky pršelo na Žofín”, slunce chodilo spát na Petřín a hladová zeď byla “krk žirafin”.
Předtím byl Ladislav Dvořák zaměstnán v účtárně podniku s ponurým názvem Potrubí, sídlícího na Smíchově. I Státní nakladatelství dětské knihy, kde jsem pracovala jako re-daktorka a připravovala k vydání jeho knížky, tehdy sídlilo na Smíchově, a tak k nám měl blízko. Také názorově jsme si byli blízcí, on k tomu navíc své názory stvrzoval celoživotní neústupností a odvahou. Osud měl nelehký. Z hlediska vládní moci si za něj, pravda, mohl sám. Oba s manželkou Věrou museli po roce 1948 odejít před dokončením studia z vysoké školy, protože se nesmířili s komunistickým převratem. V nouzovém bytě páchnoucím plís-ní a sousedícím s hospodou proživořili se třemi dětmi celá padesátá léta a polovinu šede-sátých, až pak jim konečně svitla krátká naděje, přestěhovali se, Ladislav po třech knížkách pro děti vydal také povídky i verše pro dospělé a nastoupil ve Slovanské knihovně, kam jsem pak za ním, podobně jako řada dalších přátel,

zacházela nejenom pro výpůjčky, ale zároveň na kus řeči... (Ačkoli to už vlastně nepatří do této vzpomínky, chci dopovědět: Čeho konečně nabyl, toho dovedl zase pozbýt, v sedmdesátých letech se bez zaváhání, se stejnou samozřejmostí, s jakou po Vítězném únoru opustil fakultu, ocitl v disentu. Listopadu 1989 se bohužel nedožil.)
A nelze zde nevzpomenout ještě druhého bás-níka a člověka – ten v Národní (Univerzitní) knihovně býval zástupcem ředitele. Vilém Závada. S Ladislavem Dvořákem se na její půdě nesešli, Vilém Závada tu působil daleko dřív. Přijal mě ve své pracovně k prvnímu přátelskému rozhovoru někdy na rozhraní padesátých a šedesátých let, sám mě k sobě pozval, což mě ovšem potěšilo, protože většinu jeho veršů jsem měla (a mám) moc ráda (dodatečně jsem si mimořádně oblíbila také básničku Pomněnky, v které mi “pomněnky modré dětských očí” čím dál víc připomínají ty vlastní Závadovy, důvěřivě vlídné). V roz-hovoru jsem se od něho mimo jiné dověděla, jak se coby člen ediční rady v nakladatelství Československý spisovatel musel proti teh-dejším redaktorům zastat mé sbírky, která jim připadala příliš osobní a tím jaksi “proti-společenská”...
Vilém Závada byl při svém postavení, a snad i svou bojácnější, loajálnější povahou, takřka opakem Ladislava Dvořáka, tedy aspoň z ně-čího pohledu. Z mého pohledu je to jinak: Po roce 1969, naráz “odejitá” z nakladatelství i ze Svazu spisovatelů, jsem byla zvyklá, že se mi leckdo zdaleka vyhnul. Ale Vilém Závada jednou, třebaže právě v té jisté chvíli kráčel Národní třídou v čele skupinky spisova-telských veličin, nezaváhal přejít za mnou jim na očích ulici a podat mi ruku. A podobné Závadovy statečné či jenom lidsky slušné skutky pamatují i mnozí jiní. V mých vzpo-mínkách, vyvolávaných Národní knihovnou, proto stojí, a myslím, že docela právem, dobří lidé Dvořák a Závada vedle sebe.

Spisovatelka Jana Štroblová na zářijovém setkání zahraničních bohemistů a překla-datelů s českými spisovateli, na kterém byla udělena Cena Premia Bohemica 2001 britskému překladateli českého původu Ewaldu Osersovi. Na snímku zleva: Jana Štroblová, v pozadí Pavel Weigel a Eduard Martin, Augustin Skýpala, Blanka Koubová, Vojtěch Balík, Karla Erbová.
(Foto: zh)

V literárním pořadu Modré pondělí s Karlou Erbovou.

 Spisovatelka Jana Štroblová se narodila 1.7.1936 v Praze. Vystudovala filozofickou fakultu UK, studia zakončila diplomovou prací o Jiřím Ortenovi. Deset let pracovala jako redaktorka nakladatelství Albatros. V letech 1969–1989 nemohla působit ve svém oboru. Po listopadu 1989 redigovala několik let zahraniční poezii v Českém rozhlase. Je člen-kou Českého PEN–klubu, Obce spisovatelů a předsedkyní společnosti Spisovatelé za prá-va zvířat.
Vydala básnické sbírky Protěž, Kdyby nebylo na sůl, Hostinec u dvou srdcí, Torza, Úplněk, Čarodění, Fatamorgány, Světlohry a Hlasy, vyšly také výbory z její poezie (Šlágr o lásce a Hra na stvoření světa). Uspořádala, přelo-žila a slovem doprovodila několik výborů z básnického díla ruské exilové básnířky Mariny Cvetajevové, překládala ruskou lidovou poezii a za jazykové spolupráce synologa Josefa Kolmaše poezii staré Číny a Tibetu. Věnuje se i psaní knížek pro děti (je autorkou pohádek, např. Zapomenutá ko-runka, a příběhů pro mládež, např. Hra na tře-tího, Úžeh, Zákaz vjezdu do ráje, Kam až se může). Spolu s Jaroslavem Tichým napsala umělecko naučné knížky Tajemství polí a Tajemství lesa - v době, kdy nesměla publi-kovat, se totiž soukromě věnovala přírodovědě; tento zájem ji zároveň přivedl k ochraně přírody. Říká, že příroda je její koníček, přitom ji prý ovšem naplňuje úzkostí, co My Člověk způsobujeme naší planetě.
Právě vydala prózu Hra na sochy a před Vá-noci jí vyjde sbírka Skrze tmu něčí oko.

(Ze sbírky Skrze tmu něčí oko)