PhDr. Roman Ráž

Mé první setkání s knihovnou se odehrálo v Brně. Byla to Mahenova knihovna, kam jsem poprvé vstoupil s úmyslem vypůjčit si knížku. Nepřivedla mě tam touha po vzdělání, nepátral jsem po vzácné nedostupné literatuře. Motiv mé první návštěvy knihovny byl až trestuhodně triviální.
Bylo mi tehdy snad dvanáct, snad třináct let. Uprosil jsem maminku, aby mě tam vzala a zaří-dila vše tak, abych si mohl vypůjčit, po čem jsem toužil. Byly to detektivky!
Právě jsem totiž vyměnil Vinnetoua a Old Shatterhanda za Philla Marlowa a Herkule Poirota. Maminka vyplnila přihlášku, zaplatila poplatek, poučila mě, jak si počínat v kartotéce. Bylo to kupodivu snadné. Nalezl jsem v ní tolik detektivek! Tituly, o nichž jsem neměl tušení, přímo prosily, abych se jich zmocnil. Připadal jsem si rázem jako zkušený, chytrý a mocný dobyvatel, který nalezl nový ostrov. Dalo mi práci, než jsem si vybral knihy, bez nichž jsem se už nemohl ani chvíli obejít. Vyplnil jsem žádanky a trpělivě čekal. Dočkal jsem se. – Prvního velkého objevitelského zklamání. Vše-chny ty úžasné tituly byly vypůjčeny. Z první cesty do knihovny odnesl jsem si tedy místo velkého úlovku čtiva malé trauma. Dlouho jsem pak do ní nevkročil.

Teprve při studiu na filosofické fakultě se stala studovna brněnské Universitní knihovny mým druhým domovem. Kde jinde jsem mohl mít kunsthistorické dějiny a monografie tak po ruce, jako na policích s nápisem Umění? A kde jinde jsem mohl promlouvat o všem, co nás tehdy vzrušovalo, než ve svém nejoblíbenějším literár-ním salónu – na velkém vstupním schodišti. Zde jsme postávali a klábosili a klábosili. Kolik témat tu bylo probráno, kolik cigaret vykouře-no, kolik tváří poznáno! Některé mě provázejí dodnes: Viola Fischerová, Pavel Švanda, Milan Uhde, Jiří Kuběna…

Do pražského Klementina jsem vstoupil až mno-hem později. Někdy v osmdesátých letech. To už jsem žil v Praze. Potřeboval jsem se tehdy seznámit s novinami z první světové války, protože jsem psal pro rozhlas válečný seriál, jakousi kroniku té doby.
Sedával jsem v prvním poschodí nad ročníky novin svázaných v obrovských deskách, balil jsem se do kožichu a šály a třásl jsem se zimou. Tehdy tam netopili. Nastydl jsem a opět jsem na knihovnu nadlouho zanevřel.
Později jsem si příležitostně ledacos vypůjčil. Samozřejmě jsem navštívil sál krásné studovny v přízemí, stejně jako pracovnu pro vědecké pracovníky. A zjistil jsem, že studenti na tom nejsou se svými “salóny” o nic lépe, než jsme byli my. V Národní knihovně není rozměrné vstupní schodiště, na kterém se snadno rozptýlí hloučky diskutujících, jsou tu jen schody k záchodkům, což jaksi, při vší skromnosti, přece jen není to pravé místo k setkávání. Zato zde mají malý bufet a dokonce pár stolků. A když nedostačují, mohou využít lavičku před vchodem nebo celé nádvoří. Tedy v teplých měsících. Ale v  zimě?! To jsou na tom s prostorem k setkávání bledě. A nevypadá to, že by se mohli mít v nejbližší době líp.
A přece… Knihovna není jen věda, umění, hledání, nalézání, studium, půjčování knížek, je to také místo setkávání, rozcházení, místo radostí, zklamání a bůhví čeho ještě. Je úžasné, kolik osudů, nápadů, strachu, naděje, píle i flákání se tu odehraje! Chválabohu, že to tak je! Doufám, že to nikdy nebude jinak. A také doufám, že se i pro to všechno najde jednou v našich knihovnách dost místa. Aby se to nemuselo odehrávat pořád jen na schodech a chodbách.
Ačkoliv – bude to potom ještě pořad tak pěkné…?

Jedoucí vlak. Prales. Žena na pláži. Mrtvý muž u kraje silnice, tisícihlavý dav přede mnou, uvolněný mikrofon, který beznadějně klouže dolů po stojanu, bílá generálská uniforma, tmavé brýle a zase usměvavá tvář tajemníka, jede vedle mě v autě, lidé nám mávají, před námi je bron-zový pomník generála Lary. Zavřu oči, než bomba znovu vybuchne.
Ležím zpocený v panické hrůze a neodvažuji se pohnout. Mám pevně zavřené oči. Už nejsem sám. Je se mnou strach. Žiji. Ale měl jsem být mrtev. Stala se chyba. Kdo se ji pokusí napravit?
“Tak už se na mě usmějte.”
Říkají to jemně vykrojená ústa nad mírně ustupující bradou. Na tuhle tvář jsem si už zvykl. Vypadá přátelsky. Čtu v ní zájem, pochopení. Touhu mi pomoci. Lékař, který za mnou přichází několikrát denně.
Snažím se pohnout ústy. Alespoň ten úsměv naznačit. Je to nadlidská námaha.
“Dobrá,” říká vlídně “netrapte se tím. Pamatujete se na mě?”
Přikývnu očními víčky.
“Skvělé. A na co si ještě pamatujete? Víte, kdo jste?”
Dívám se na něho. Neodvažuji se uhnout pohledem. Ani oči zavřít. Vyloží si to jako mou nejistotu.
“Byl jste raněn,” pokračuje. “Převážně do hlavy. Stalo se vám to v autě.”
Stále se na něho upřeně dívám.
“Pamatujete si to?”
Nekývnu víčky. Jsem zaskočen. Nevím, jak reagovat. Za ním se něco pohne. To se otevřely dveře. Přeskočím pohledem na dva muže. Také jsou v bílých pláštích. Přistupují k mému lůžku.
“Tak co,” říká ten starý v brýlích. “Něco nového?”
Zachvěji se. Ale nevšimnou si toho.
“Dosud nic, profesore,” říká tiše přátelsky vyhlížející lékař. “Okolnosti úrazu si nepamatuje.”
“Normální amnézie,” zabručí třetí muž.
“Snad,” připustí můj lékař. “Snad se to upraví.”
“Chce to ještě pár dnů,” bručí muž.
Profesor na mě zkoumavě hledí.
“Rádi bychom pozvali vaši ženu,” začíná zvolna, “můžete nám říci, kde ji najdeme?”
Jsem dokonale zmaten. Dívám se, dívám a nedávám jim žádné znamení.
“Máte přece manželku a děti,” pokračuje profesor. “Kývněte hlavou. Pamatujete se na svou ženu?”
Upírám na něho nejistý pohled. Mluví tak přesvědčivě, že mě mate.
“No tak kývněte hlavou. Máte rodinu?”
Nepohnu se. Profesor odstupuje od lůžka. Druzí dva mu visí na ústech.
“Nejsem tak optimistický jako vy, kolego,” říká profesor třetímu lékaři. “Vypadá to na trvalejší ztrátu paměti.”
Oči se mi rozšíří. Ti tři si toho nevšimnou. Odcházejí. Ale já už jsem objevil cestu. Nevím, kam povede, ale jediná se mi zdá schůdná. Budu předstírat, že jsem ztratil paměť.
Můj lékař se změkčilými rty o mne pečuje. Není den, aby se mnou dvakrát i třikrát nepromluvil. Nevyzvídá. Zkoumá jen, zda v mé paměti nedošlo k onomu krátkému spojení, na něž všichni čekají. Den po dni jim připravuji zklamání.
“Nevíte ani, čím byste mohl být?”
Dívám se na své ruce.
“Nejspíš jsem byl nějaký obchodník.”
“Co takhle lékař?”
“O medicíně určitě nic nevím.”
“Inženýr?”
“Technika mi nikdy nepletla hlavu.”
Vymysleli si pro mě povídku. Našli mě prý pod skálou nedaleko auta, které shořelo. Aktovka s mými doklady a vůbec všechny stopy, vedoucí k mé minulosti, zůstaly v plamenech.
Pokyvuji chápavě hlavou. Nepovím jim, jak jsou naivní, nedivím se, jak neschopná je policie, když nevypátrá nikoho, kdo by mě postrádal.