Jeden pohled
na knižní umění v Chorvatsku
ZDENKA POZAIĆOVÁ
BRANKO VUJANOVIĆ

Velvyslanectví Chorvatské republiky v ČR, Velvyslanectví České republiky v Záhřebu a Národní knihovna ČR uspořádaly od 28. listopadu do 8. ledna 2004 výstavu, která představila dva současné chorvatské výtvarné umělce a jejich knižní grafiku.
Na přípravě výstavy spolupracovali akademik Josip Bratulić a Tonko Maroević doprovodnými texty, Dušan Karpatský překlady textů i jako odborný poradce při instalaci expozice a organizátor, Elefteria Borozan a Bohuslava Marková ze Slovanské knihovny a výstavní oddělení Národní knihovny pod vedením Zuzany Hochmalové.
Význam česko–chorvatských kulturních vztahů symbolizovaný výstavou podpořila přítomnost Ante Simoniće, místopředsedy vlády Republiky Chorvatsko, Viktora Brože, velvyslance Republiky Chorvatsko v  ČR a Željka Posavece, rady na velvyslanectví Republiky Chorvatsko v ČR. Přítomen byl rovněž historik Jiří Kuděla, donedávna velvyslanec České republiky v Chorvatsku, který má významnou zásluhu na vzniku celého projektu. Výstavu zahájil Vojtěch Balík, ředitel Národní knihovny, Ante Simonić, Viktor Brož, Dušan Karpatský a Elefteria Borozan.

PRAHA

Odedávna se oči mnoha umělců a spisovatelů Evropy upírají k městu, jemuž lichotivě pře-zdívají Zlatá Praha. Zvláště to platí o uměl-cích slovanských národů, vždyť Praha se už v raném středověku stala centrem politického, náboženského a kulturního života nejen zemí českých, ale i sousedních, a po staletí jím zůstala. Z Prahy se šířily vzdělanost, umění a literatura. V Praze se západní křesťanství se svou latinou stýkalo se slovanským jazykem a hlaholicí, a to vedlo také k navázání styků mezi českými zeměmi a Chorvatskem. Chor-vatsko–česká vzájemnost se posílila zejména poté, kdy do Prahy přišli na pozvání Karla IV. chorvatští hlaholité. Ti přinesli do Čech znovu hlaholici a obnovili zde opět kult slovanských misionářů, svatých bratrů Cyrila a Metoděje; oživili však rovněž

Josip Bratulić

Zdenka Pozaićová
(15.11.1940, Čazma)

vystudovala Školu užitých umění a Akademii výtvarných umění v Záhřebu, kde roku 1966 získala diplom ve třídě profesora Alberta Kinerta. V roce 1968 absolvovala grafickou speciálku u profesora Marijana Detoniho.
Uspořádala na padesát samostatných výstav (Záhřeb, Erlangen, Zürich, Osor, Pula, Rijeka, Osijek, Split, Dubrovník, Lublaň, Bonn, Suwalki) a zúčastnila se více než tří set kolektivních výstav doma i v  zahraničí (Chorvatsko, Němec-ko, Itálie, Francie, Kanada, Polsko, Česko, Slovensko, Jižní Korea, Irsko, Maďarsko, Nizozemí, Ukrajina, Bulharsko, Litva, Turecko, Indie, Rumunsko, Austrálie, Švédsko, Španěl-sko, Egypt, Čína, Írán, Indonézie).
Její práce se nacházejí v mnoha muzeích, galeriích a soukromých sbírkách. Získala řadu cen za grafiku, kresby a ex libris.
Vydala šest básnicko–grafických souborů a osmadvacet titulů v bibliofilské edici Slovo a obraz a založila také Knižnici dub, v níž bude vydávat příklady ze starších dějin chorvatského básnictví. Zabývá se rovněž ilustrací, úpravou knih a grafickým designem. Žije v Záhřebu.

Branko Vujanović
(9. 6. 1937, Záhřeb)

Vážení a milí,
v této chvíli jste původně měli hledět na vysoce vzklenuté, bezmála až k temeni sahající moudré čelo řádného člena Charvátské akademie věd a umění Josipa Bratuliće a na jeho apartní melírovaný vous. Akademik Bratulić však musel bohužel zůstat v Záhřebu, aby se účastnil volby nového prezidenta Akademie, a tak musíte vzít za vděk jeho nedokonalou náhražkou, to jest mou maličkostí, kterážto jako pouhý zahraniční dopisující člen nemá u tak závažného aktu co po-hledávat a může se jen tiše modlit, aby páni akademici za svého (i mého) předsedu nezvolili toho, koho nejspíš stejně zvolí.
Přítel Josip Bratulić i další z oborově příslušných akademiků Tonko Maroević ovšem svou povinnost k  této výstavě splnili předem, protože vše, co považovali za podstatné, vtělili do doprovodných textů ke katalogům obou vystavujících. Já jsem jejich texty co možná věrně přeložil a doporučuji vám je k bedlivému pročtení. A protože nejsem umělecký historik ani teoretik, nebudu jim fušovat do řemesla (stejně si nejsem jist, zda jsem se při překladu vždy přesně trefil do terminologie), a zastavím se krátce jen takříkajíc u lidské dimenze dnešní, mně tolik sympatické akce.
Už při vlastních výstavních a jiných propagandistických aktivitách jsem zjistil, že aby něco vzniklo, musí se dát dohromady správní lidé. V záhlaví pozvánky na tuto výstavu čtete názvy tří vznešených institucí, jenže abyste si udělali představu, co předcházelo instalaci toho, co si za chvilku budete moci prohlédnout, musíte vědět, že až donedávna byl velvyslancem České republiky v  Charvátsku historik a nezmar Jiří Kuděla, který si během svého mandátu navymýšlel spousty dobrých věcí a jednou z nich je i tahle výstava. Za pojmem Národní knihovny si musíte představit dlouhodobou spolupráci paní Ely Borozanové a Bohuslavy Markové s oběma vystavujícími umělci a v závěru sehraný tým výstavního oddělení vedeného paní Zuzanou Hochmalovou.
Prostě sešli se správní lidé, i tady zafungovalo to, čemu Branko Vujanović říká bratrstvo knihy.
Jsem rád, že on i jeho choť Zdenka Pozaićová někdy před jeden a půl rokem do tohoto bratrstva přizvali i mne, takže v té spoustě pěkných exponátů ve vitrinách můžete zahlédnout i krásně výtvarně pojednané dvě básně Františka Halase v mém překladu do charvátštiny a soubor dvanácti sonetů našeho společného přítele, dubrovnického básníka Luka Paljetka, v mém překladu do češtiny. Velice jsem Brankovi vděčný, že mě uvrtal do toho sonetového vyšívání, na jaké bych si sám od sebe asi nikdy netroufl.
Zrovna tak je ale i Branko nejspíš vděčný zde přítomnému profesoru Ante Simonićovi, místopředsedovi charvátské vlády, ale hlavně historikovi a filozofovi vědy, že mu nabídl k ilustraci své neobyčejně důkladné práce – ostatně několik posledních panelů svědčí o tom, že se “ti dva hledali, až se našli”.
Vím, že si jak Zdenka, tak Branko považují za velkou čest, že mohou ukázku svých prací (po “ge-nerálce” v Národní a univerzitní knihovně v Záhřebu) vystavit v pražské Národní knihovně. Oba patří k plejádě charvátských umělců, kteří takříkajíc bytostně cítí duchovní a kulturní spjatost našich dvou národů a zemí. A nejde jen o vazby rodinné (Zdenčina matka se za svobodna jmenovala Kolaříková), nebo o pradávné zážitky umělecké (na pár Brankových obrázcích si můžete povšimnout, že mu kdysi v mládí padly do oka kresby Josefa Lady), ale o přesvědčení, že “bratrstvo knihy” překračuje hranice, a zejména střed Evropy s přilehlou výspou Středomoří spojuje tím nejproduktivnějším způsobem: jako výzva k novým nápadům a činům.