BULLETIN
SKIP

SVAZ KNIHOVNÍKŮ A INFORMAČNÍCH PRACOVNÍKŮ ČR

1
2001

Aktuální číslo Archiv Obsah

Obrazek

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

GALERIE - JIŘÍ MAHEN, vl. jménem Antonín Vančura (1882-1939)

Redakce přichází s touto novou rubrikou, aby připomněla knihovnické obci výrazné osobnosti českého knihovnictví. V každém čísle najde čtenář jeden portrét. Ctižádostí redakce je z těchto i dalších zde nepublikovaných portrétů vydat v edici Aktuality SKIP publikaci Galerie. Pište, které osobnosti byste chtěli v Galerii najít.

J. MahenŘadu symbolicky zahajuje předseda významného předválečného knihovnického spolku.

Byl básníkem, spisovatelem, dramatikem, dramaturgem, novinářem, všestranným kulturním pracovníkem i odborným ichtyologem (znalcem ryb). Bylo by krajně nespravedlivé dodat, že byl také knihovníkem. Neboť Jiří Mahen vše, co dělal, vykonával s plným nasazením své intelektuálně a emocionálně neobyčejně bohaté osobnosti.

Jako ředitel brněnské veřejné knihovny pracoval ve svém zralém věku po dobu téměř celé první republiky (1920-1939). Bohatý odkaz, který zanechal v knihovnictví, dodnes neztratil na své podnětnosti. Jako předseda Spolku veřejných obecních knihovníků a iniciátor řady významných knihovnických akcí často celostátního významu se stal pro knihovníky veřejných knihoven přirozenou autoritou.

Proti pojetí knihovnické práce jako mechanickému doplňování, pořádání a půjčování knih hájil Mahen knihovnickou práci jako promyšlenou tvůrčí činnost s hlubokým výchovně vzdělávacím posláním. Proti snahám degradovat veřejné knihovny na pouhé půjčovny knih prosazoval pojetí této knihovny jako veřejného studijního zařízení s dobře vybavenými studovnami s bohatými příručními fondy. Vybudoval síť brněnských veřejných knihoven jako živých kulturních středisek. Promýšlel knihovnické otázky v širokých souvislostech společenského života a české národní povahy. Ač ve svém mládí tíhl k anarchismu, byl v knihovnictví proti jakékoli improvizaci. Prosazoval promyšlenou a přesnou práci, aniž by přitom upustil od neustálých výbojů, pokusnictví a hledání nových metod.

Z Mahenova teoretického odkazu je dlužno připomenout alespoň dvě knihy, jejichž četba je dodnes podnětná a aktuální.

Řadu svých myšlenek o souvislostech mezi prací veřejné knihovny a vzděláním zachytil Mahen svým napovídavým a nabádavým jazykem (Mahen patřil k mistrům českého jazyka) v "Knížce o čtení praktickém" (1924). Z ní se dovídáme o Mahenově pojetí tvůrčího čtenáře a tvůrčího čtení, o myšlence neobyčejně aktuální v souvislosti s vizí učící se společnosti, kterou dnes UNESCO prosazuje v celosvětovém měřítku. Svou esejistickou formou se toto Mahenovo dílo vymyká tehdejší odborné literatuře. Odborný výklad je v této knize protkán beletristickými skicami, úryvky, citáty a poznámkami.

Když knihovníci veřejných knihoven zjistili, že Spolek československých knihovníků a jejich přátel založený v roce 1920 se soustřeďuje spíše na vědecké a odborné knihovny, založili v roce 1927 v Brně Spolek veřejných obecních knihovníků (SVOK). Jiří Mahen nejenže byl zvolen do jeho čela, ale stal se i skutečným vůdčím inspirátorem jeho činnosti.

Hlavní akcí SVOKu se stalo vydání ankety "Knihovna jako instituce národní" (1928). Mahen její vydání podnítil, redigoval ji a z velké části napsal. Je poznamenána jeho kritickým duchem, jeho myšlenkami a podněty. Do poměrů ve veřejném knihovnictví nahlédla tato kniha hlouběji, než by mohly učinit mnohdy zkreslené a neúplné dobové statistiky. Byla to esence praktických zkušeností knihovníků, kteří usilovali o důsledné naplnění humanitních a demokratických ideálů prvního knihovnického zákona z roku 1919. Vzorem jim byl obraz veřejné studijní knihovny, anglo-americké public library, který se šířil po západní a severní Evropě. "Knihovna jako instituce národní" je dnes nejen závažným historickým dokumentem pro studium veřejného knihovnictví a celého kulturního života první republiky, ale publikací ještě stále aktuální.

Tematicky s touto anketou souvisí Mahenovy knihovnické pohádky, které v roce 1926 uveřejnil pod pseudonymem Zelená maska v Rozpravách Aventina. I ony jsou kritikou poměrů v kultuře první republiky. Jsou napsány neobvyklou formou satirických črt zredukovaných až na aforismy.

Mahen do hloubky prožíval a tvůrčím způsobem vyjadřoval úzkosti a obavy své doby a se vzácnou úporností hledal jejich řešení. Z dětství a mládí si odnesl silné sociální cítění. Tíhl k levicovým hnutím, ale nikdy se k žádnému z nich nepřimkl. Za svůj životní příkaz považoval službu něčemu krásnému a rozumnému. Odmítal utilitaristický vztah k přírodě. Nesl v sobě rodovou písmáckou tradici evangelicky zaměřenou, ale nepřiklonil se k žádné církvi, přestože v náboženství spatřoval smysl života. Dával přednost revoluci ducha (Masaryk) před revolucí třídně chápanou. Byl zastáncem demokracie a tvrdým odpůrcem fašismu, který právě zejména v Brně ve třicátých letech hrozivě vystrkoval své růžky.

22. května 2001 uplyne od Mahenova dobrovolného odchodu ze života 62 let.

Jiří Cejpek


Obsah

Optimalizováno pro MSIE 5.5 a Netscape 6.0

SKIP