BULLETIN
SKIP

4
2002

Elektronická verze
Vydavatelské údaje

GALERIE

BOHUSLAV KOUTNÍK (1891-1965)

Nový obor, který ještě nemá zralost tradičních oborů pěstovaných po staletí, vyžaduje průbojné jedince, kteří by mu pomáhali na svět. Počáteční nevykvašenost a nehotovost nového oboru naopak zase přitahuje a utváří jistý typ odborníků, kteří se nestačí příliš specializovat, snaží se zvládnout obor v jeho celistvosti, i když se to děje za cenu určitého diletantismu a povrchnosti a nutí spíše ke glosátorství než k hlubokému studiu problematiky. Právě takovým typem byl český knihovník Bohuslav Koutník. Byl středoškolským profesorem, který se pak stal knihovníkem pražské Universitní knihovny a později tiskového odboru prezidia ministerské rady. Jeho zájmy přesahovaly obor knihovnictví. Za první republiky byl členem Filozofické jednoty, Sociologické společnosti, Psychologické společnosti, stálým spolupracovníkem časopisů "Naše doba" a "Čin", břitkým publicistou kriticky sledujícím a komentujícím společensko-politické a kulturní poměry první republiky.
B. Koutník byl levicového politického smýšlení, které uplatňoval v době první republiky na půdě sociálně demokratické strany i v politické publicistice.
Celistvý pohled na nově se rozvíjející obor knihovnictví mohl nejlépe uplatňovat jako dlouhodobý redaktor a současně horlivý přispěvatel Časopisu československých knihovníků. Jako spoluautor Tobolkou redigovaného kompendia "Československého knihovnictví" přispěl kapitolami o správě knihovny.
Mezi jeho přední odborné práce patří "Racionalizace v knihovnictví" (1931). Dodnes je pozoruhodná a podnětná zejména svou myšlenkou o nezbytnosti integrace v knihovnictví. Koutník v ní přináší nejen řadu cenných podnětů z tzv. vnitřní racionalizace knihovny (normalizace, mechanizace, racionální organizace práce atd.), ale i z racionalizace ve vzájemných vztazích mezi knihovnami. Místo vzájemné izolace knihoven podle určitého plánu budovaný organismus, místo živelné a sporadické spolupráce vědomí nezbytnosti kooperace mezi knihovnami. V této knize požadoval vznik profesní organizace knihovníků, jaká vznikla teprve v r. 1945 v podobě Svazu českých knihovníků a navrhoval zřízení ústředního rezervního fondu. Koutník v této publikaci v mnohém předstihl svou dobu.
Obdobné myšlenky, které Jiří Mahen rozevlátě a napovídavě rozehrál v roce 1924 ve své "Knížce o čtení praktickém", o 11 let později B. Koutník spolu s A. A. Hochem systematicky vyložili ve své "Technice duševní práce" (1935). Společná podstata obou publikací je v myšlence tvůrčího čtení, která je dnes v době stále většího rozvoje masmédií stále aktuální.
V širokém rejstříku zájmů však Koutníka stále více poutal odborně psychologický zájem o čtenáře, který přece jen nakonec zúžil jeho pole teoretické a publikační činnosti. Stejně jako řadu jiných českých knihovníků a psychologů i jeho zaujala Rubakinova bibliopsychologie pokoušející se odpovědět na otázky vlivu četby na psychiku a jednání čtenáře. Koutník se stal propagátorem a interpretátorem této nauky v publikaci "Čtenář a kniha" (1926) a v řadě dalších statí. Současně však také upozorňoval na slabé stránky Rubakinovy teorie, doporučoval, aby se psychologické výzkumy čtenářů prováděly pomocí tehdy módní psychotechniky s přesným laboratorním měřením smyslového vnímání, pozornosti, paměti, inteligence a emocí. Byla to Koutníkova odpověď na potřeby doby, jež vyžadovala onen kopernikovský obrat, jak ho sám Koutník vtipně nazval, spočívající v přesunu těžiště pozornosti knihovnické teorie a praxe z knihy ke čtenáři.
Ani Koutník, stejně jako Jiří Mahen, Josef Poch a Jaroslav Frey, se na tomto poli nevyhnul nejpalčivějším otázkám, které se týkaly tzv. lidového čtenáře a jeho četby. Jeho stanovisko k řešení tohoto problému, jenž spočíval v rozporu mezi často velmi nízkou úrovní tzv. lidové četby podporující spíše pudovou stránku lidské psychiky a mezi ideály o hloubce lidském poslání literatury, kolísalo. Koutníkův skepticismus se v této otázce prakticky projevil tím, že se nejen smířil s vydáváním tzv. brakové literatury, ale dokonce jejího vydávání sám zúčastnil.
I dnes toho víme o vlivu četby na psychiku a jednání člověka stále ještě velmi málo, ačkoliv je to jedna z klíčových teoretických otázek soudobé teorie kultury a kulturní politiky, jež má své významné aspekty knihovnické, psychologické, pedagogické, sociologické a literárně vědné. Dnes jde o dílčí otázku složitého a dosud ne zcela uspokojivě řešeného komplexu tzv. masové kultury, pasivního a aktivního konzumování kulturních hodnot apod.
Na konci roku 1945, kdy čestný soud Svazu českých knihovníků odsoudil Koutníkovu účast v redakční radě Rodokapsů v letech okupace, bylo Koutníkovi 54 let a ještě zdaleka nebyl na konci svých tvůrčích sil. Pod silným politickým tlakem se jeho působení v knihovnictví zúžilo na závodní technické knihovny. Byl u začátku budování středisek vědeckých a technických informací, tehdy nazývaných dokumentačními. Je typické a snad i symbolické, že právě B. Koutník jako jediný z českých knihovníků napsal v r. 1949 do časopisu "Dokumentace a desetinné třídění" nekrolog o Ladislavu Janu Živném, jednom ze zakladatelů moderního českého a československého knihovnictví. V té době však již definitivně opouští knihovnictví, aby se věnoval jiným oborům svého bohatého zájmového rejstříku, mezi něž patřilo i překladatelství.
Dnes si klademe otázku, zda musel vést jeho osudový krok do redakce Rodokapsů na počátku okupace až k takovému násilnému přetržení jeho odborného vývoje. Bylo nutné, aby za tento omyl platil on a především obor, jemuž mohl ještě mnoho dát ze svých bohatých zkušeností a znalostí, tak vysokou daň? Vždyť je známo, že týž Koutník předával za okupace složitou cestou českému rozhlasovému vysílání v Londýně z úřadu, v němž pracoval, významné zprávy z protektorátu a vystavoval svůj život vážnému nebezpečí. B. Koutník se stýkal za okupace s B. Václavkem, který ještě před svým zatčením okupanty připravoval poválečný kulturní život. Nebo se stal tento levicově orientovaný poválečný odborník s vyhraněnými, třeba omylnými, ale zřídkakdy konformními názory obětí nedostatečné tolerance a nesnášenlivosti svých kolegů tak jako mnozí jiní příslušníci inteligence jemu podobní na počátku 50. let? Musel jeho význam v knihovnictví skutečně zůstat omezen téměř jen na období první republiky? Nepatřil i jeho poválečný odchod mezi ty ztráty tvůrčích sil v tomto období, jejichž nedostatek jsme pak silně pociťovali v našem oboru desítky let? B. Koutník svými odbornými znalostmi, schopnostmi a zkušenostmi převyšoval velmi mnohé z těch, kteří po roce 1948 zaujali v knihovnictví vedoucí místa.

Jiří Cejpek

Optimalizováno pro MSIE 5.5 a Netscape 6.0