Díky Klementinu (resp. tehdejší Státní knihovně) jsem vystudoval – kdo se chce v Česku věnovat humanitním oborům, toho nemohou fondy dnešní Národní knihovny minout. Přednosti i slabiny studia v tomto nádherném barokním areálu, za nějž Praha vděčí jezuitskému řádu, znám poměrně dobře: v protikladu stojí nedostatek studijních míst (zejména v referenčním centru, ale i ve Všeobecné studovně), často doplňovaný poměrně dlouhou dobou čekání na objednané dokumenty, a genius loci místa, který Klementinu nemůže nikdo upřít. Když jsem vedení Národní knihovny před více než dvěma roky navrhoval rozdělit Národní knihovnu na Novodobé a Historické fondy (a služby) a její letité prostorové problémy vyřešit stavbou nové budovy, ani na okamžik mne nenapadlo uvažovat o tom, že by knihovna Klementinum opustila - a projekt nové Národní knihovny ani s ničím takovým nepočítá.

V Klementinu tak budeme i po dostavbě nové budovy studovat vzácné rukopisy, staré tisky (do roku 1800), fondy hudebního oddělení a Slovanské knihovny. Jejich studovny nabídnou vyšší počet studijních míst, zvětší se kapacita příslušných depozitářů, podstatně zlepšíme podmínky pro uchování vzácných historických fondů – třeba i tím, že restaurátoři opustí vzdálenou Hostivař – svou práci budou vykonávat v moderních restaurátorských dílnách v těsném sousedství uložených fondů. Princip “vše na jednom místě” byl konec konců jedním z hlavních principů organizačních změn: na jednom místě se po dokončení obou hlavních investičních záměrů – stavby nové Národní knihovny a rekonstrukce Klementina – ocitnou kompletní fondy, pracovníci zabezpečující jejich ochranu i obětaví knihovníci zpřístupňující je veřejnosti. Uživatelům knihovny ušetříme čas, plynoucí dnes od objednání po zpřístupnění toho kterého knihovního dokumentu, knihovně (resp. daňovým poplatníkům) peníze dnes vynakládané na přepravu mezi Klementinem a dnešním centrálním depozitářem v Hostivaři.

Součástí probíhajících změn je postupné otevírání nejvzácnějších částí barokního Klementina, druhé největší pražské stavební národní kulturní památky (po Pražském hradu), veřejnosti. Do programu prohlídek barokního knihovního sálu, Zrcadlové kaple a Astronomické věže, jejíž ochoz podle mého soudu nabízí vůbec nejkrásnější pohled na vnitřní Prahu, postupně přidáme Matematický sál, Astronomický sál i do původní krásy obnovené Mozarteum, starší než salzburské. Už v loňském roce jsme na urbanisticky (poblíž staroměstského vyústění Karlova mostu) jedinečném místě v nejstarší části někdejší jezuitské koleje otevřeli novou pražskou Galerii Klementinum, kde mohou návštěvníci až do konce května posoudit architektonické návrhy na novou Národní knihovnu a od září do konce roku obdivovat osmý div středověkého světa – Kodex Gigas neboli Ďáblovu bibli.

Každou chystanou změnu předem oznamujeme na webových stránkách Národní knihovny, zřejmě díky tomu se rozeběhla diskuse o budoucím využití dnešní všeobecné studovny. Osobně jsem přesvědčen, že velký přednáškový sál, který tu vznikne a který nemá vůbec nic společného s tzv. kongresovou turistikou, má k původní funkci refektáře přinejmenším stejně blízko, jako dnešní studovna. Využití tohoto prostoru se změní v každém případě – dnešní kapacitu všeobecné studovny mnohonásobně nahradí studijní místa v nové budově a historické fondy ani Slovanská knihovna jej potřebovat nebudou. Definitivně ale rozhodnuto není. Stále například existuje možnost, že se sem po letech vrátí Muchova Slovanská epopej, a v každém případě mluvíme o budoucnosti poměrně vzdálené – letech 2001, 2012. Rozhodnuto už naopak je o tom, že střechu nad hlavou s jedinečnou adresou Klementinum 190, Praha 1 nabízíme některým institucím, jejichž poslání s Klementinem tak či onak souvisí: FF UK, Obci spisovatelů, vznikající Knihovně Václava Havla… Svaz českých knihkupců a nakladatelů už v Klementinu dokonce sídlí, český PEN klub se nastěhuje v květnu, redakce časopisu Čtenář do konce roku.

Každou úpravu (včetně projektu “barokní” zahrady na místě dnešních asfaltových ploch či podzemního parkování) předem konzultujeme s pověřeným pracovníkem Národního památkového ústavu Ondřejem Šefců, řada podnětů přichází od něj přímo. Je to oboustranně příjemné, kultivované a v důsledku nesmírně užitečné přátelství i důkaz, že památkář a uživatel (investor) se mohou dohodnout, pokud předem oba chtějí. Díky zkušenostem z jiných sfér NPÚ jsem si ale téměř jist, že schopnost a ochota komunikovat není v tomto úřadu samozřejmostí: pro mnohé je jednodušší rozhodovat od stolu, silou. Nezvedat telefony, nekonzultovat. Zase jeden pěkný důkaz, že vše je v lidech.