Svatováclavský cyklus z konce 14. století byl objeven v osmdesátých letech 20. století. Nachází se v zbarokizovaném raně gotickém kostele sv. Václava v Černochově, o němž přichází první zmínka v roce 1341. Na východní a jihovýchodní straně závěru je ukázán život sv. Václava jako zbožného panovníka (práce na vinici, uzdravení chromého, nese hostii do kostela, křísí mrtvého, znovu uzdravuje chromého), na severní straně závěru pak události vedoucí k jeho smrti (na koni, tj. cesta na hostinu do Boleslavi a hostina v Boleslavi), na jižní straně závěru je znázorněno jeho umučení.

Černochovský cyklus není příliš rozsáhlý, zato je však velmi signifikantní. Je pro něj charakteristické pominutí veškerých epizod, které se vztahují ke konkrétním skutečným či pouze domnělým politickým událostem nebo které by bylo možno v politickém kontextu interpretovat. V důsledku toho je černochovský cyklus vzdálen jakéhokoli historizujícího či historicko-teologického pohledu na svatováclavský příběh. Akcentovány jsou naopak epizody, které souvisejí s prakticky žitou zbožností nebo mohou být v takovém kontextu interpretovány. Vzhledem k tomu, že Černochov byl a je ves mimo hlavní i mimo větší centra sociálního, ekonomického, politického a kulturního života, může být toto pojetí pokládáno za přirozený výraz životních potřeb.

Kromě tohoto všeobecného významu je však v černochovských malbách skryt i význam specifický. Lze jej nalézt v obraze, na němž sv. Václav křísí mrtvého. Je totiž zřejmé, že svatováclavské křisitelské zázraky se objevují teprve v gotické hagiografii, legendách a kázáních od konce 13. století, nikoli v textech a obrazech předchozího románského období. Lze je tedy považovat za typický projev gotického ducha individuální a personální zbožnosti. Ještě pozoruhodnější je to, že černochovský obraz zobrazující vzkříšení mrtvého sv. Václavem má paralelu nikoli v obvyklých vrcholně středověkých legendách (Ut annuncietur, Oriente iam sole nebo Inclitam et gloriosam festivitatem), nýbrž ve výkladu svatováclavského hymnu Dies venit victoriae, dochovaném v jediném rukopise pražské kapituly z doby o několik desítek let starší. Nemůžeme sice říci nic bližšího o tomto – dost zvláštním – spojení, přece však vidíme jednak to, že inventor, tj. autor scénáře maleb byl na výši doby, jednak to, že křesťanství českých venkovanů ve 14. století už nebylo tak povrchní jako v dřívějších dobách. Závěrečný protějšek umučení sv. Václava, totiž obraz Ukřižování, dovoluje pak teologickou interpretaci mezi obyčejným životem zbožné praxe
a spásou – v tom, jak je příběh sv. Václava prezentován, nejde přece o žádné heroické počiny, ale o jakousi analogii docela obyčejných skutků milosrdenství – a v důsledku toho o projev jakési emancipace selského obyvatelstva.