Na obrazovou výzdobu schodiště Velké věže na Karlštejně (obsahující svatováclavský cyklus s třicetjedna obrazy a cyklus svatoludmilský s devíti obrazy) vzniklou v letech 1360-1363) měl nepochybný vliv Karel IV. I když si nebudeme představovat, že by přímo plnil funkci inventora, tj. osoby připravující scénář obrazového cyklu přímo pro malíře, přece jenom lze předpokládat jeho těsnější účast, než bylo tehdy v podobných případech obvyklé. Karel sám totiž byl autorem svatováclavské legendy (1355-1358), jež obsahovala dva díly nazvané Historia a Legenda, které pojednávaly o prvním, tj. vlastním životě, sv. Václava a o jeho tzv. druhém, tj. posmrtném životě projevujícím se v zázracích. Každopádně karlštejnský schodištní cyklus nekončí zavražděním sv. Václava, nýbrž pokračuje dále zázraky následujícími bezprostředně po jeho smrti, jakož i dalšími zázraky při přenesení jeho těla ze Staré Boleslavi do Prahy a končí až uložením jeho ostatků v chrámu sv. Víta. Zařazování tzv. druhého života do legendárního obrazového cyklu o světcích totiž zdaleka nebývalo obvyklé, takže v tom lze spatřovat specifický přínos Karlův, jenž právě na to položil důraz ve své svatováclavské legendě.

Karlova svatováclavská legenda je dílo vyznačující se výrazným politicko-teologickým nábojem ve vztahu k českým dějinám a k české státnosti. Karlštejnský schodištní cyklus takový náboj obsahuje právě tak. Obě epizody, které tvoří politické jádro svatováclavského příběhu a kterými jsou povznesení sv. Václava na císařském dvoře a pokoření kouřimského knížete Radslava před sv. Václavem, jsou zde zastoupeny jako rámec: povznesení na císařském dvoře následuje bezprostředně po obrazu Václavova nastolení, pokoření knížete kouřimského těsně předchází závěr prvního života vyjádřený obrazy hostiny na Boleslavově dvorci ve Staré Boleslavi a zavraždění sv. Václava. Na druhou stranu je pozoruhodné, že schodištní cyklus neobsahuje žádnou z epizod souvisejících s církevně-politickou činností sv. Václava, ačkoli v jiných výtvarných cyklech a samozřejmě v literárních legendách je řada takových dokladů (např. znovuuvedení kněží vyhnaných jeho matkou kněžnou Drahomírou, stavba kostela sv. Víta, vysvěcení kostela sv. Víta řezenským biskupem).

Příběh sv. Václava, jak je zobrazen v karlštejnském schodištním cyklu, se tak vyznačuje dvěma krajními polohami, mezi nimiž nic není. Na jedné straně je to politický rámec, na druhé straně potom zbožný Václavův život vyznačující se skutky milosrdenství (sycení chudých, osvobozování vězňů, pohřbívání mrtvých apod.) a podílem na přípravě eucharistického pokrmu (práce na vinici a lisování vína, práce na poli, mletí mouky a pečení hostií). Sv. Václav tu tedy vystupuje buď ve svém triumfálním majestátu, nebo v hlubokém soukromí, ale nic mezi tím. Taková byla Karlova panovnická představa o tzv. dvou tělech krále, koncepce typické pro vrcholný středověk: soukromá osoba v ústraní a navenek funkce zbavená omezení (rex legibus solutus – král není vázán zákony). Je to sice předobraz moderní teorie vnitřní a vnější suverenity státu, sám Karel IV. ji však v praxi nemohl uplatnit, a tak zůstalo jen u politicko-teologické proklamace.