Lucemburkové a sv. Václav

Václav (zemř. 929 / 935) byl příslušníkem třetí generace historických přemyslovských knížat, první dynastie na českém panovnickém trůnu. Vzápětí poté, co byl svým bratrem Boleslavem z důvodu své saské zahraničně politické orientace zavražděn, začal být považován za svatého. Jeho politika totiž byla vykládána jako podpora a prosazování křesťanství, smrt z tohoto důvodu tudíž zakládala nárok na svatost. První legendy vyprávějící o jeho životě vznikly v průběhu 10. století nejprve v Bavorsku a potom v Čechách. Měly obvyklý charakter zdůrazňující jeho mnišské vlastnosti a důsledně pomíjely politický aspekt. Teprve v Kristiánově legendě z konce 10. století se politický aspekt Václavova příběhu objevuje, ovšem v zásadně transformované podobě: na sám konec textu je zařazena epizoda podrobení knížete kouřimského Václavovi, která, ač se odehrála za Václavova života, přichází až za posmrtnými zázraky. Není tedy pouhou životní epizodou, jednorázovým politickým aktem, ale má trvalý význam – sv. Václav je tak prohlášen za českého patrona. A vskutku, od počátku 11. století začíná jeho vyobrazení přicházet na mincích, od doby knížete Vratislava II. (1061-1091), který se jako Vratislav I. (1086) stal prvním českým králem, také na knížecích, resp. královských pečetích. Sv. Václav se tak stal patronem vládnoucí přemyslovské dynastie a v důsledku toho jeho kult byl oficiální ideologií raně středověké české patrimoniální monarchie. To se projevilo také jeho zázračnou pomocí v bitvách u Chlumce (1126) nebo Kressenbrunnu (1260). Zároveň však ses postupně stal i patronem českého politického národa, velmožských družiníků, základu pozdější šlechty. V rukopise Augustinova spisu De civitate dei (O Obci boží) je spolu s dalšími českými světci Ludmilou, Vojtěchem a Prokopem znázorněn při vyobrazení Nebeského Jeruzaléma ve skupince nazvané Bohemi (Češi). Splynutí dynastického a národního patrona v jediném symbolu je pak vyjádřeno tím, že na knížecích pečetím bývá nápis jako “mír svatého Václava v rukou knížete Soběslava”, že v době Přemysla Otakara II. (1253-1278) přijal svatováclavské znamení na svou pečeť i zemský soud, ústřední orgán šlechtické zemské obce, a že ve 12. století vznikla i píseň-hymna “Svatý Václave”. Patronát sv. Václava mezi evropskými společnostmi a národy není sice ojedinělý, plně se však prosazuje dříve než jinde. Takové splynutí dynastického, národního a zemského patronátu lze tudíž považovat za český přínos evropským dějinám.

Po vymření přemyslovské dynastie (1306) se ovšem situace změnila, protože po několika letech zmatků nastoupila nová dynastie cizího původu, Lucemburkové (1310-1437). Ačkoli první král této dynastie Jan Lucemburský (1310-1346) byl manželem Elišky Přemyslovny, dcery Václava II. (1283-1305), a jeho syn Karel (původně ostatně Václav) byl tedy napůl Přemyslovcem, při principu patrilinearity nebylo možno dynastického patronátu sv. Václava dále využívat. Kult a úcta sv. Václava se od té doby orientovaly směrem k jeho pojetí jako patrona zemského a národního. To v podstatě znamenalo, že se stal patronem společnosti (zemská obec, politický národ), která začala považovat stát (koruna, corona regni) nikoli za svůj orgán, nýbrž za svého konkurenta. Král je tak sice představitelem státu, ale není ani jeho majitelem, ani prostým orgánem společnosti. A hlavně, nemá nad společností rozhodující pravomoc; a pak je také lhostejné, jakého patrona má král nebo dynastie, má-li vůbec jakého. Na první pohled to může vypadat jako paradox, ale tato koncepce je liberálnější a demokratičtější než dnešní představa o tom, že politici (tehdy král a jeho úředníci) jsou zaměstnanci občanů (tehdy zemská obec, politický národ), protože nezastírá realitu moci
a nekochá se představou, že bez politické moci je možný sociální život.

Od počátku doby lucemburské začíná být sv. Václav důsledně představován jako rytíř, a to jak v písemnictví, tak ve výtvarném umění. Postupně, ale rychle se v nástěnné, knižní a deskové malbě utváří do ikonografického typu rytíře v odění se štítem a praporcem v rukou a knížecí čapkou-korunou na hlavě. V písemnictví, v hagiografii a homiletice, tj. v legendách a kázáních, vystupuje v roli šlechetného ochránce a spravedlivého vládce, v souladu s ideálním vzorem rytíře, jak jej pro celou křesťanskou Evropu formuloval Ramón Llull.
Na rozdíl od raného přemyslovského období, kdy byla postava sv. Václava především symbolem politického systému a vlastně jen režimu, se tak přetváří v symbol dobré vlády vůbec, v symbol sociálního, ekonomického, politického a kulturního řádu vůbec, není jen, ba ani především symbolem politického pořádku. Sv. Václav se tak v průběhu lucemburského období stává komplexním symbolem, takže v době posledního lucemburského panovníka Zikmunda (1419-1437), tedy ve chvílích husitského hnutí, se v některých polemických dialozích či trialozích objevuje postava Václava, která znamená “toho správného Čecha”. Tím ovšem zároveň došlo k vyčerpání potenciálu symbolické hodnoty postavy sv. Václava, a tak od konce středověku přestává hrát tu podstatnou roli, kterou do té doby měla.