Vznik Mozartova Památníku
 

Mozartův Památník vznikl u příležitosti pražských oslav výročí padesáti let od prvního uvedení Dona Giovanniho. Přípravy k němu se konaly nepochybně již v roce 1836, neboť v lednu následujícího roku vyšlo, jako příloha listu Prager Zeitung, provolání přípravného výboru, kterým se veřejnosti oznamovala myšlenka vzniku založení trvalého Mozartova Památníku. Jeho smyslem mělo být vytvoření sbírky Mistrových děl, která by společně s jeho bustou byla trvale uložena v některé pražské vědecké instituci, ale také vytvoření fondu, z něhož by byla financována jak sbírka, tak nová nadace pro posluchače konzervatoře a mladé talentované skladatele. Zakládajícími členy přípravného výboru (tzv. komitétu) byly nejvýznamnější osobnosti tehdejšího pražského hudebního života: Johann Ritter z Rittersbergu, Jan Nepomuk Vitásek a Friedrich Dionys Weber. Za účelem získání prostředků uspořádal přípravný výbor dva veřejné koncerty. První z nich byl pořádán spolu se Spolkem pro pěstování církevní hudby v Čechách (Verein der Kunstfreunde für Kirchenmusik in Böhmen) dne 5. března 1837. Na jeho programu byla kromě Mozartových skladeb uvedena také kantáta Mozarts Requiem, kterou na slova samotného Rittersberga složil pražský skladatel Robert Führer (1807–1861). Rovněž na druhém koncertu uspořádaném konzervatoří 9. dubna 1837 ve Valdštejnském paláci zazněla Mozartova díla. Oba koncerty znamenaly umělecký úspěch a také jejich výtěžek byl značný.

V dubnu podal přípravný výbor na místodržitelství žádost o povolení zřídit památník a toto povolení 27. července téhož roku obdržel. Bylo rozhodnuto také o místě jeho uložení, kterým se měla stát tehdejší c. k. Univerzitní knihovna v Praze. Její ředitel Antonín Spirk spolu s několika dalšími osobnostmi pražského kulturního a politického života rozšířil přípravný výbor, který vzápětí začal pracovat na realizaci památníku. Kromě Mozartovy busty zhotovené sochařem Emanuelem Maxem bylo hlavním úkolem získat Mozartova díla. To se také z velké části podařilo během několika málo měsíců, takže 18. září 1837 mohl být Mozartův Památník v nově pojmenovaném Mozartově sále Klementina slavnostně otevřen. Hudebniny byly umístěny ve dvou skleněných skříních a uprostřed místnosti byla instalována Mozartova busta. Mozartovské oslavy roku 1837 vyvrcholily slavnostním představením Dona Giovanniho ve Stavovském divadle, při kterém zazněla také Rittersbergova oslavná báseň.
 

S Mozartovým Památníkem byly spojeny i jisté neshody v hudebních kruzích.Ve stejnou dobu totiž vznikal podobný projekt v Salcburku (předchůdce dnešního Mozartea) a pražská iniciativa svým způsobem představovala tříštění mezinárodních sil. Praha si proto musela vystačit převážně s domácími prostředky, zatímco Salcburk ve velké míře těžil ze sbírek pořádaných v celém německojazyčném světě. Myšlenka peněžního fondu a nadace proto musela být nakonec opuštěna, Mozartův Památník však svou funkci plnil. Jak dokazují hudebniny samy i vzpomínky současníků, sbírka – ve své době ojedinělá – sloužila generacím hudebníků i vědců.

Vyjádřeno v číslech, hlavní část Mozartova Památníku obsahuje 181 skladeb W. A. Mozarta a to převážně v opisech (117 děl) a v menší části v dobových tiscích (64 děl). Většina hudebnin byla získána v průběhu let 1837–38. Ručně psané noty tehdy zhotovilo několik málo profesionálních opisovačů, výjimečně byly do sbírky začleněny i starší hudebniny. Tištěná vydání pochází většinou z Lipska nebo Vídně a často byla zakoupena u pražského hudebního podnikatale Marca Berry. Počínaje Idomeneem obsahuje Památník všechna Mozartova dokončená dramatická díla kromě singspielu Zaide, který se bohužel ztratil ještě za života Rittersbergova. Chybí zde např. rané Mozartovy opery, což je ale pochopitelné, neboť v době vzniku Památníku patřily k dílům prakticky zapomenutým a ještě dlouho nevydávaným. To samé platí i o řadě instrumentálních skladeb, včetně symfonií, z nichž ale Památník má nejen slavné tituly z pozdní doby, ale i symfonie italské z let 1769–1771. Některé skladby jsou dokonce v Památníku dvakrát – tak je tomu např.u Dona Giovanniho, ale také Idomenea, který přitom vůbec nepatřil mezi repertoárová díla. Bohaté zastoupení klavírních skladeb včetně 21 koncertů naznačuje, která část Mozartovy tvorby byla asi nejvíce rozšířená. Také mnohé Mozartovy chrámové skladby žily intenzivně takřka po celé 19. století, pro četné opisy a úpravy ale nepředstavovaly pro vydavatele zajímavý obchodní artikl, nehledě na různé podvrhy a sporná díla. Vedle slavného Requiem tak obsahuje pražský Památník především Mozartovy mešní kompozice, mezi nimi ale např. i jistou Messe in G, jejímž autorem Mozart jistě není. Na přelomu 19. a 20. století byla sbírka doplněna (a vlastně uzavřena) koupí souborné edice Mozartových děl vydaných v Lipsku.Mozartův Památník však netvoří jen noty, ale také libreta – tištěná i rukopisná – a několik knih. Součástí památníku je i Mozartova busta od pražského sochaře E. Maxe, která je dnes vystavena v Zrcadlové kapli. Mezi nejcennější exponáty patří čtyři dopisy Mozartovy rodiny: Leopolda Mozarta, W. A. Mozarta, Mozartovy matky a jeden koncept dopisu Konstance, Mozartovy ženy. Mezi zajímavé exponáty rovněž patří domnělé autografy Mozartových skladeb, z nichž jeden vystavujeme v oddílu Pražské skladby.

Tři Mozartovy návštěvy Prahy, nepočítáme-li krátké zastávky na cestách v roce 1789, daly vzniknout nečetným, ale umělecky jedinečným skladbám. Je pochopitelné, že v Památníku jim byla věnována obzvláštní pozornost a jsou zde proto zastoupeny více exempláři.

První Mozartův pobyt se uskutečnil v lednu 1787 díky pozvání členů divadelního orchestru a “společností velkých hudebních znalců”, jak uvedl Leopold Mozart v dopise své dceři. Mozart se seznamoval s pražským publikem a hudebními kruhy, s ohromným úspěchem účinkoval na koncertě jako klavírista, uvedl také svou novou Symfonii D dur, která získala přízvisko “Pražská”, řídil představení Figara a složil sérii tzv. německých tanců, údajně pro hraběte Pachtu.Druhý pobyt, na podzim 1787, byl umělecky nejplodnější. V přátelské atmosféře zde Mozart dokončoval Dona Giovanniho, jehož partitura skrývá rozmanité odkazy na své první interprety. S Prahou ale souvisí i výjimečná koncepce této opery odrážející uměleckou svobodu, kterou zde Mozart získal. Jen pár dnů po premiéře složil pro svou dlouholetou přítelkyni, sopranistku Josefu Duškovou, velkou koncertní scénu Bella mia fiamma, addio. Před odjezdem napsal také dvě drobné písně: Es war einmal, ihr Leutchen a Das Traumbild.

Třetí Mozartův pobyt byl méně radostný. Na přelomu srpna a září 1791 zde skladatel s pomocí Franze Xavera Süssmayera dokončoval La clemenza di Tito, operu pro korunovaci Leopolda II., která se Pražanům sice opět líbila, ale v dvorních kruzích se nesetkala s dobrým přijetím. Poslední pražskou skladbou je možná basová árie Io ti lascio o cara – jakoby emblematické rozloučení, které pražský kult spojuje opět s postavou Josefy Duškové. Don Giovanni a Josefa Dušková stojí v centru mozartovských pražských legend, ale jsou také základem zdejší mozartovské hudební tradice. Obě jména jsou také svého druhu symboly Mozartova velkolepého pražského úspěchu a zároveň radostnějších údobí jeho krátkého života.

Následující části výstavy dokumentují podoby mozartovské úcty v průběhu několika desetiletí. První z nich ukazuje rozmanité osvojování si Mozartova díla na pražských divadelních i koncertních podiích, chrámových kůrech, v ulicích a domácnostech. Relativně nejsnáze můžeme sledovat osudy Mozartových oper ve Stavovském divadle. Dokud byl nájemcem divadla Domenico Guardasoni (1731–1806), Mozart byl hrán velmi často. Rok 1794 byl přímo ve znamení Mozarta – v italštině zde zněly všechny opery od Figarovy svatby po Kouzelnou flétnu včetně (jako Il flauto magico), zároveň ale i tři tituly v němčině a Kouzelná flétna i česky. Po Guardasoniho smrti musel italský soubor postoupit scénu “národnímu”, německojazyčnému divadlu. Mozart však stále patřil mezi nejhranější autory,
a to i v českých operních představeních, která byla obnovena roku 1824. V roce 1825 byl uveden Don Juan (tj. Don Giovanni) a po něm brzy následovala Kouzelná flétna a Cosi fan tutte. Třebaže byla tato česká představení v menšině, stála u zrodu české operní tradice a překlady mozartovských libret pomáhaly hledat cestu českému opernímu básnictví. Ani silný kult a pravidelné oslavy však nemohly zabránit uzpůsobování skladatelova díla potřebám interpretů a proměnlivému vkusu doby. Neunikl mu ani Don Giovanni, snad nejposvátnější dílo pražských mozartovců, který se na scéně Stavovského divadla prováděl v singspielových úpravách s dopsanými scénami a postavami, a to jak v německých, tak i českých inscenacích. Tomuto trendu se neubránil ani jinak pečlivý a Mozarta ctící Carl Maria von Weber, který pražskou operu řídil v letech 1813–1816. Světlou výjimkou byla zvláštní představení nastudovaná Giovannim Battistou Gordigianim, profesorem zpěvu pražské konzervatoře, který se ve 40. letech 19. století vrátil k původním Mozartovým partiturám včetně recitativů.

Další důležitou institucí provozující pravidelně Mozartova díla byla Pražská konzervatoř, jež zahájila svou činnost v roce 1811. V prvních desetiletích existence tvořilo Mozartovo dílo přibližně 60% repertoáru školních koncertů. Později se tento počet snížil, ale přesto zde mozartovská tradice byla dlouho živá. Mozartovský kult byl na konzervatoři zaštítěn už postavou prvního ředitele, F. D. Webera, ale i dalšími členy pedagogického sboru. Orchestry Pražské konzervatoře a Stavovského divadla byly po dlouhou dobu jedinými tělesy, která pravidelně uváděla Mozartovy rozsáhlejší skladby. V menší míře se k nim přidával i orchestr Spolku pro pěstování církevní hudby v Čechách (Verein der Kunstfreunde für Kirchenmusik in Böhmen), který ale provozoval především díla oratorní či kantátová. Kromě některých Mozartových symfonií uváděl zpravidla oratorium Davide penitente a Requiem. V roce 1841 získala Praha další hudební instituci s koncertním působením. Byla jí Žofínská akademie, soukromá hudební škola zaměřená především na výchovu pěvců. Proto i repertoár jejích koncertů tvořila často vokální díla, avšak pravidelné byly i koncerty komorní instrumentální hudby. Mozart se zde nejvíce prosadil v druhé polovině 40. let, kdy akademii vedl Jan N. Škroup, který také v roce 1846 připravil slavnostní koncert k památce “oumrtí Mozartova”.

Nejvýmluvnější svědectví podávají samotné hudebniny. Stovky až tisíce dochovaných not, ručně psaných i tištěných, měly pravidelné užití nejen při veřejných produkcích virtuózů, ale také v hudebních salonech a domácnostech takřka všech vrstev společnosti. Vedle původní Mozartovy komorní tvorby se šířily také četné úpravy Mozartových větších děl – zejména přepisy oper a symfonií, ať už pro klavír anebo pro dechové či smyčcové ansámbly (kvarteta, kvinteta apod.). Chrámové kůry (a nejen v Praze) byly po celé 19. století bohatě zásobeny nejen Mozartovými mešními kompozicemi, ale také nejrůznějšími úpravami operních árií či ansámblů, někdy velmi kuriózních.

Pražané přispěli k šíření Mozartova díla také v oblasti hudebního vydavatelství, třebaže jen skrovnou měrou. Tradice v tomto oboru byly v Praze slabé, obrovské kvantum hudebnin se šířilo stále opisem, a tak se první novodobou specializovanou firmou stal až podnik v Praze se usadivšího Itala Marca Berry (1811), který podobně jako později J. Hoffmann a další nemohl konkurovat lipským či vídeňským vydavatelům. Nahlédnutí do pražské produkce však nabízí řadu zajímavých svědectví – ať už unikátní tisky Josefa Wenzela nebo třeba bibliofilní vydání Mozartovy oblíbené písně Das Veilchen (Fialka).

Mozartovská úcta zdaleka nekončila u provozování hudebních děl. Zpráva o umělcově nečekané smrti 5. prosince 1791 dorazila záhy do Prahy, kde vzbudila velké pohnutí. Uctívání Mozartovy památky se pro Prahu v následujících letech stalo samozřejmou povinností. Mimořádnou slavností se stala zádušní mše uspořádaná Josefem Strobachem, ředitelem divadelního orchestru. Následovalo několik koncertů na podporu Mozartovy vdovy a sirotků a velkorysý akt Františka Xavera Němečka, který se v letech 1792–97 ujal výchovy Karla Mozarta, nejstaršího skladatelova syna. Byl to také Němeček, v té době již vlivný kritik, kdo v Praze roku 1798 vydal první mozartovskou monografii. Tyto všechny události posílily mozartovský kult, který měl ale také další zdroje. Svou roli zde hrála i touha po “národním” umění – německém i českém. Po celou první polovinu 19. století byl proto Mozart uctíván jako představitel čistého hlubokého německého umění a stavěn do protikladu s vídeňským singspielem i novou italskou operou v čele s Rossinim.

Mozartovství bylo patrně i součástí rivality některých pražských hudebních “stran” v prvních desetiletích 19. století. Názory na hudební umění dále polarizovala hudba Ludwiga van Beethovena, později i Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Roberta Schumanna. Pražské hudební veličiny, jako byl F. D. Weber nebo V. J. Tomášek, sice šířily mozartovskou tradici, avšak zdaleka ne tak dogmaticky, jak se později zdálo. Část hudební veřejnosti ale nepochybně viděla v Mozartovi vrchol hudebního vývoje a těžko přijímala nové romantické umění. Do jaké míry zde spolupůsobil mozartovský kult, lze dnes jen obtížně sledovat.

Jak se vzdalovala doba, jež Mozarta skutečně pamatovala, docházelo také k stále většímu budování legend, které jsou dodnes zhusta udržovány. Reálné základy Mozartova vztahu k Praze byly kolorovány a rozvíjeny. Věty jako “Moji Pražané mi rozumějí” a “Češi poznali mne v každém díle” proto dostávaly příchuť zneužívaných výroků, a to v česky i německy hovořících kruzích.

Rok 1856 lze vidět jako jistý mezník v mozartovské tradici. Lednové oslavy stoletého výročí Mozartova narození v podobě několika koncertů a slavnostních bohoslužeb byly skutečně výjimečnou kulturní událostí. Své síly tehdy spojily téměř všechny hudební instituce a desítky výkonných umělců, nechyběly proslovy a oslavné básně, lidové veselice, ale ani umělecká řevnivost a úšklebky některých kritiků. Českému čtenáři se dostalo i senzačního odhalení – tajemným objednavatelem Mozartova Requiem nebyl údajně nikdo jiný než “český hrabě z Valdšteina”, čímž na toto dílo mohli Češi vznést nárok, neboť “psáno jest na zakázku českého šlechtice pro českou rodinu.” V exaltovaném vlasteneckém duchu se nese i báseň Josefa J. Kolára, přednesená na hlavním koncertě 27. ledna ve Stavovském divadle. Na tomto koncertě vystoupil rovněž mladý Bedřich Smetana, a sice jako interpret Mozartova slavného Klavírního koncertu d moll (KV 466), k němuž si složil vlastní kadence. August Wilhelm Ambros, jeden ze zakladatelů moderní hudební historiografie, tehdy profesor pražské konzervatoře a hudební kritik, ocenil Smetanovu stylovou hru oproštěnou od vnější virtuozity a návrat k Mozartovu originálu. Ambrosovo pozdější hodnocení pražského mozartovského kultu je však velmi kritické a přispělo k jeho spíše negativnímu vnímání dalšími generacemi. Zcela jinak se ovšem vypořádal s mozartovským dědictvím Smetana. V roce 1843 si do svého deníku německy zapsal: “Jsem nástrojem vyšší moci. S pomocí a milostí Boží budu jednou v technice Lisztem a skladbě Mozartem.” a tomuto krédu také obdivuhodným způsobem dostál.

Velké oslavy roku 1856 lze do značné míry vnímat jako symbolické uzavření jedné epochy, v níž se generace umělců i posluchačů aktivně vyrovnávala s Mozartovým odkazem a s formujícím se romantickým uměním.

Mozartův Památník a mozartovská tradice v Klementinu nejsou jen pietně připomínanou památkou, ale naopak živým dědictvím. Mozart tvoří jednu z priorit sbírkotvorné strategie hudebního oddělení, které se v rámci svých (skrovných) možností rovněž podílí na mozartovském výzkumu. Mozartův Památník i další historická mozartiana jsou využívána mezinárodní badatelskou obcí a opakovaně slouží ke kritickému vydávání Mozartových děl i k zpřesňování katalogu jeho skladeb (KV = Köchel-Verzeichnis). Světový význam má rovněž Souborný hudební katalog budovaný v hudebním oddělení NK ČR, v němž jsou shromažďovány informace o všech důležitějších hudebních sbírkách na území republiky a kde je mozartovským pramenům věnována zvláštní pozornost. Poslední část naší výstavy se proto snaží přiblížit různé typy mozartovských projektů – katalogy, edice, monografie, které tvoří trvalý most mezi Mozartem a zájemci o jeho dílo v každé době. Počátkem roku 1784 si Mozart založil vlastní katalog skladeb a vedl si ho až do své smrti. Cenný pramen poskytuje kromě jedinečných konkrétních údajů také vhled do skladatelova myšlení, neboť v seznamu některá, především nedokončená, díla chybí a můžeme jen spekulovat, zda je Mozart pouze zapomněl zapsat. Nad všemi dalšími katalogy děl Mozartova díla se však tyčí monumentální Köchelův tematický katalog (uspořádaný chronologicky), který byl v době svého vzniku vzorovým vědeckým dílem a po několika zásadních revizích je používán dodnes. Podobně jako Köchelův katalog mají též některé mozartovské edice v čele s Neue Mozart-Ausgabe přímo paradigmatický význam pro ediční praxi. Hlavní část takzvaného starého souborného vydání Mozartových děl (Alte Mozart-Ausgabe) vyšla v letech 1877–1883. Neue Mozart-Ausgabe vychází od roku 1954 a je modelovým příkladem moderního souborného vydání určeného pro vědu i praxi a založeného na kritické ediční práci a širokém pramenném výzkumu. Ediční problematiku však můžeme sledovat též v souvislosti s mozartovskými fondy Národní knihovny v čele s Památníkem. Řada zde uložených hudebnin posloužila jako důležitý srovnávací pramen anebo přímo jako hlavní předloha pro různé edice.

Jestliže hudebníci nejvíce potřebují kvalitní notové edice, největšímu zájmu širší veřejnosti se těší mozartovské biografie. K nejvýznamnějším Mozartovým životopiscům patřil Otto Jahn, jehož čtyřsvazkový Mozart (Lipsko 1856–1859) je pro vážné zájemce o skladatele stále aktuální a v šíři svého záběru nepřekonanou knihou, kterou později přepracoval Hermann Abert (Lipsko 1920). Dalšími velkými Mozartovými biografy byli Alfred Einstein či Francouzi Théodor de Wyzewa a George de Saint-Foix. K nejvýznamnějším mozartovským biografiím před Jahnem patří především kniha dánského diplomata Georga Nikolause Nissena, který se roku 1809 oženil s Mozartovou vdovou Konstancí a zbytek svého života věnoval péči o odkaz jejího prvního muže. Na samém počátku předlouhé řady Mozartových biografií však stojí kniha Leben des k. k. Kapellmeisters Wolfgang Gottlieb Mozart pražského Mozartova přítele a ctitele Františka Xavera Němečka, která vyšla v Praze roku 1798. Pro české obdivovatele Mozartova umění představuje trvalou inspiraci a výzvu.