Světový ohlas Masarykovy knihy Rusko a Evropa.

Martin Beisswenger a Petr Roubal

Jan Slavík o Rusku a Evropě prohlásil, ne bez jistého zadostiučinění, že mezinárodní kritika přiřkla knize prvenství mezi existujícími studiemi o ruském intelektuálním vývoji. První cíl předkládané studie je tedy prověřit Slavíkovo tvrzení, její ambice nicméně sahá dále. Knižní recenze, přestože se málokdy stávají předmětem historického studia, představují specifický pramenný typ. Historik intelektuálních dějin má pomocí recenzí možnost sledovat, jakou roli hrála ta která kniha v určité zemi a určité době. Může sledovat vývoj různých – často protichůdných – diskursů, které však všechny konvergují tématicky v hodnocení dané knihy. Cílem studie je tedy přiblížit vydání Ruska a Evropy jako událost v intelektuálních dějinách dvacátého století.

Studie je členěna na tři chronologické skupiny, které jsou dík sebestřednosti a izolovanosti jednotlivých akademických světů první poloviny dvacátého století také skupinami tématickými. První část se zabývá středoevropskými, převážně německými recenzemi na první vydání Russland und Europa, které byly uveřejněny krátce před a během první světové války, a jejichž hlavním tématem byl vztah Německa a Ruska. Druhá část se zabývá reakcemi na stejné vydání, ale v jihoslovanském a ruském intelektuálním světě, kde pochopitelně rezonovala otázka slovanství a jeho specifické cesty dějinami. Třetí a poslední část analyzuje britské a americké reakce na anglický překlad, který vyšel pod názvem The Spirit of Russia krátce po první světové válce. Důraz se v této skupině přesunul k otázkám souvisejícím s bolševickou revolucí, které do překvapující míry Masarykova kniha anticipovala.

Mezi recenzemi, které přinášejí nový pohled na Masarykovu knihu, zaujímá prominentní ostrá kritika Leona Trockého z roku 1914. Masarykův nezájem o „vlastní vývojový proces společenského člověka“ a důraz na Kantovu normativní filosofii („sbírání mravně - filosofické pěny historického vývojového procesu“) tvoří hlavní bod Trockého kritiky. Masaryk se podle něj samozvaně ujímá role maturitního examinátora ruských dějin. Normativní filosofie prý neslouží Masarykovi k vysvětlení dějin – čehož ani není schopna - ale k filosofickému a mravnímu „ocenění“ jednotlivých epoch a osobností ruských intelektuálních dějin. „A pokaždé,“ říká Trockij, „když dochází k tomuto „obecně závaznému“ ocenění, vyzdvihne se z okruhu této normy nezměnitelná hlava našeho pražského profesora, která naprosto není obecně závazná.“

Soubor recenzí na knihu Rusko a Evropa, jejichž seznam tvoří přílohu studie, nabízí více než zhodnocení knihy samotné. Recenze totiž často sloužily jako platforma pro prezentaci autorova pohledu na „ruskou otázku“. Masarykova kniha se tak stala jakousi politickou proměnnou, která mohla sloužit na jedné straně jako důkaz blízkého příchodu „slovanské nadvlády“ či jako svědek nadřazenosti německé filozofie. Pro některé kniha představovala hrozbu carismu, pro jiné sloužila reakční buržoazii nebo dokonce jako zbraň v psychologické válce (nemluvě o tuctech výtisků povalujících se podle Seton-Watsona po německém generálním štábu). Více než o Masarykově knize samotné tedy recenze vypovídají o myšlenkovém světě autora i obecnějším intelektuálním klimatu a umožňují studovat taková témata, jako je strukturování „jinakosti“ Ruska vůči Německu, Evropě či Západu obecně.