Alfréd Bém – homo politicus

Miluša Bubeníková

Studie se zabývá dosud zcela opomíjenou otázkou vývoje politických názorů a politické činnosti významného literárního vědce a kritika z okruhu ruské emigrace v meziválečném Československu Alfreda Ljudvigoviče Béma (1886-1945?), znalce klasické ruské literatury a zejména odkazu F.M. Dostojevského, lektora Karlovy university.

Počátky Bémovy politické aktivity spadají do období studia na Kyjevské a později Petrohradské universitě mezi roky 1906-1912, kdy se Bém zapojil do studentského levicového socialistického hnutí a byl za to dvakrát vyloučen ze studia. Historicko-filologickou fakultu Petrohradské university se mu podařilo dokončit zejména zásluhou přímluvy profesora A.A. Šachmatova, který hodnotil Béma jako jednoho ze svých nejnadanějších žáků a oceňoval hlavně jeho práce z oboru syntaxe ruského jazyka. Nebylo dosud prokázáno, zda byl A. Bém před svou emigrací na počátku roku 1920 členem nějaké politické strany.

Politický život A. Béma v emigraci dělí autorka studie na tři časová období: 1) listopad 1921 – přelom let 1921-1922, 2) 1922 – 1933, 3) 1933 – 1945. Základními kriterii pro toto členění jsou intenzita a obsah Bémovy politické činnosti a vývoj jeho politických názorů, které ovšem neprocházejí výraznými zvraty nebo proměnami. A. Bém byl po celý život stoupencem únorové revoluce a nastolení parlamentní demokracie v Rusku, odpůrcem monarchismu a bolševismu. Členění Bémova politického života do různých období je proto dáno spíš zásahem vnější politických, společenských a historických poměrů a jednotlivá období odrážejí, jakým způsobem vnější poměry jeho život ovlivňovaly.

V prvním odbobí, tzv. varšavském, se A. Bém intenzivně věnoval politické publicistice jako spolupracovník ruských novin „Segodnia“, vydávaných ve Varšavě revolucionářem eserovské, později anarchistické orientace B. Savinkovem. Bémovy články nesou všechny znaky dramatičnosti a „zrychlenosti“ své doby, jsou kriticky zaměřeny proti stoupencům restaurace monarchie v Rusku a zejména proti bolševikům, kteří postupně upevňují své pozice. Porážka bílého hnutí se v Bémově publicistice projevuje od léta 1921 postupným návratem k tématům literárním, kulturním a pedagogickým.

Druhé období Bémova politického života, po příchodu do Prahy počátkem roku 1922, souvisí s Bémovou činností v organizaci „Rolnické Rusko“, jež se v roce 1927 transformovala v politickou stranu liberálně levicové orientace. Stoupenci této strany kladli důraz na úlohu rolnictva jako významného konsolidačního elementu v budoucím společenském uspořádání Ruska. Redigování stejnojmenných neperiodických sborníků „Rolnické Rusko“ (1922-24), spolupráce s P. Miljukovem, P. Sorokinem, A. Kizevetterem, kteří pro sborník psali, představuje vrchol Bémovy politické činnosti.

Ve třetím, závěrečném období, dochází k postupnému utlumení Bémovy otevřené politické práce. V roce 1933 vystupuje ze strany „Rolnické Rusko“, žádá o československé občanství, jež je mu uděleno v r.1937. Bémovy politické postoje se zásadně nemění, pouze se hlavní prostorem pro jejich vyjadřování stala oblast literární kritiky a esejistiky.