„Rusko a Evropa po čtyřiceti letech“ v revizi Huberta Ripky

Vladimír Goněc

Masarykovská témata „Rusko a Evropa“ a „pásmo malých národů mezi Německem a Ruskem“ se pro Huberta Ripku stala poprvé předmětem systematického posuzování v souvislostech jeho analýzy příčin Mnichovské dohody na jaře 1939. Ripka původně stavěl na masarykovské tezi, že Rusko není radno vypuzovat z Evropy a vhánět do izolace. Takové Rusko bude pro Evropu nebezpečím, bude nevypočitatelné a bude se Evropě mstít. Postupně však Ripka přecházel k vlastnímu konceptu, který naplňoval mnohem zřetelnějším obsahem, včetně důkladných analýz „každodenní politiky“.

Po únoru 1948 se Ripka intenzívně zabýval otázkou „Střední Evropa jako nedílná součást celoevropského uspořádání“, přitom s otevřeně stavěnou podmínkou vytlačení Ruska ze střední Evropy, paralelně pak obecnou otázkou „Rusko a Západ“. Jako klíčovou otázku Ripka vyzvedal, jaké jsou základní záměry sovětské politiky. Považoval za nesmyslné stavět proti sobě dva koncepty, totiž že sovětská politika je výlučně zaměřena ke komunistickým cílům a ovládána jimi, proti pojetí, že sovětské vedení pouze v nové formě pokračuje v realizaci staletých trendů a záměrů ruského imperialismu. Ripka zdůrazňoval, že oba záměry jsou v sovětské politice obsaženy, a to nedělitelně. Jako rozdíl mezi carským a sovětským imperialismem Ripka připustil pouze, že carské Rusko navenek vystupovalo jako typická velmoc své doby, kdežto sovětský imperialismus daleko překračuje jakékoli carské záměry a usiluje o panství nad veškerým obyvatelstvem světa. Tohoto hlavního cíle se nevzdává ani při svých velkých úhybných manévrech, při svých vyhlášeních o osvobozování, atp. Carská moc usilovala o rusifikaci dobytých území a tím byla její expanze reálně limitována, resp. výrazně brzděna (car si proto například nikdy nedokázal plně podmanit Polsko). Zato navláda Sovětského Ruska tvrdě prosazuje komunistický režim jakožto mnohem účinnější a rychlejší model unifikace nově získávaných území. Podmanění jedněch zemí je pak odrazovým můstkem pro další expanzi. Dynamiku sovětské zahraniční politiky a dynamiku nacistické zahraniční politiky shledával Ripka jako identické svou podstatou.

Co se týče konkrétně osudu zemí střední a jihovýchodní Evropy, Ripka vyzvedal klíčový význam stavu rozvratu způsobeného válkou a vstupu sovětských vojsk na tato území. V této souvislosti Ripka opakovaně rozvíjel téma, že Rudá armáda tyto země „osvobodila neboli okupovala“ (kdežto demokratické mocnosti Západu neúměrně rychle demobilizovaly). Vymezil tři základní fáze formování sovětské nadvlády, od infiltrace, přes nastolení moci „domácích“ komunistů paralelně s dílčími zásahy ve sféře ekonomické, sociální, právní, etc., až po ustavení přímé nadvlády Moskvy nad těmito územími, s odstraněním „národního komunismu“ a jakýchkoli dalších „úchylek“. Výsledkem byla faktická teritoriální anexe.

Po Stalinově smrti Ripka odmítal naivní očekávání, že by hluboká vnitřní krize, která zachvátila sovětský režim v letech 1953-1956, měla nějak automaticky vést ke krizi ruského státu a jeho moci ve světě. Naopak za jednu z pravděpodobnějších variant změny současného postavení Ruska považoval, že komunismus může být v Rusku vystřídán postupně, patrně i s mnoha konvulsemi, jiným režimem, který nebude demokracií v západním smyslu. V tomto rámci připouštěl jako jednu z variant, že by režim povolil značné občanské svobody a zároveň zlepšil životní úroveň lidových vrstev. Ripka rozváděl i variantu proměny Ruska ve vojenskou diktaturu, čímž o deset let předešel Coudenhove-Kalergiho koncept možné „bonapartizace Ruska“. Za další pravděpodobnou variantu označoval přerod vojenské diktatury ve fašistickou. Zato pro eventualitu demokratického zvratu v Rusku zůstává v Ripkových představách pouze mizivá míra pravděpodobnosti.

Ripka původně pokračoval v Masarykově konceptu „pásma malých národů mezi Německem a Ruskem“ v dimenzi, že dlouho Německo klasifikoval jako vnitroevropskou bariéru, která spoluzapříčiňuje a usnadňuje ruské ovládání národů střední a jihovýchodní Evropy. Zároveň však otázky „Německo a Evropa“ a „Rusko a Evropa“ Ripka neřešil paralelně a už vůbec ne analogicky. Již ve zmíněné analýze Mnichovské dohody kladl pro Německo jedinou perspektivu, ve smyslu „Německo v Evropě“. Naopak vůči Rusku zůstával Ripka trvale v rámci pojetí „Rusko a Evropa“, aniž by posléze vůbec připouštěl masarykovskou kategorizaci, že „Rusko je také Evropa, ale… Evropa mladá…“ Naopak ještě detailněji formoval paralelu konceptu R. N. Coudenhove-Kalergi, že Rusko se samo vyloučilo z Evropy a současně že Rusko je hrozbou pro Evropu.