Česká historiografie o Maďarsku

Zora Hlavičková

Česká literatura se dějinám Uher a Maďarska začala vážněji věnovat po vzniku prvního československého státu, protože tuto otázku pociťovala jako existenční. Poprvé v historii vznikla hranice mezi Slovenskem a Maďarskem, a protože Slovensko bylo integrální součástí nového národního státu, bylo třeba vztah k jižnímu sousedovi přesně vymezit. V meziválečné době vznikla díla, která stojí za to číst dodnes. Postihují určité charakteristiky, na které se během komunismu zapomnělo, ale které mají vypovídací hodnotu dodnes. Jedná se např. o stereotypy, které mají sousední státy o Maďarsku nebo o Maďarech, ale stejně tak i autostereotypy, které si samy Maďaři šíří o sobě. Těch nemnoho historických prací, které se mezi léty 1918-1939 v Československu objevily, jsou proto dodnes bohatým zdrojem informací.

V prvním společném státě Čechů a Slováků, tehdy oficiálně striktně prohlašovaných za jeden státní národ, připadla českým autorům (i nehistorikům) v psaní maďarských dějin větší role. Stalo se tak ze dvou důvodů. Slovenská historiografie se teprve rodila a neměla dostatek historiků ani na jiná témata a zároveň byla obec slovenských historiků zaujata vlastními slovenskými dějinami a celý její potenciál byl investován tímto směrem. Existovala ale díla, která se dějin Uher a Maďarska dotkla a jejich autoři patří do jedné z prvních generací slovenských historiků.

Po druhé světové válce měli v Československu historický patent na Maďarsko slovenští historici. Jejich práce ale měly vliv pouze na odbornou část veřejnosti, nikoliv na širší publikum. Stalo se tak také proto, že český laik četl vždy méně ochotně slovensky, než jeho slovenský kolega česky. V rámci jednoho socialistického tábora byla historická a další specifika jednotlivých států středovýchodní Evropy zapomenuta. Státy tzv. východního bloku byly z pohledu zvenku i zevnitř považovány za téměř identické, celý blok za homogenní. Dnes se zájem o odlišnosti vrací a s ním i vědomí toho, že jednotlivé státy středovýchodní Evropy mají stejně tak mnoho společného jako odlišného.

Nyní se opět objevilo několik českých historiků, kteří se dějinám Uher a Maďarska věnují. Chopili se role vytváření obrazu maďarských dějin v české historiografii, která dnes stojí před úkolem samostatně tuto tematiku zpracovat. Nikdy však těchto historiků není dost z důvodu neznalosti maďarského jazyka, která je v tomto případě nezbytná. Přesto se ale na trhu objevilo několik knih české provenience, a vyšly i překlady zahraničních knih. I ty mají vliv na vytváření mínění o Maďarsku, o nějž teď zájem prožívá velkou renesanci.

Kvantitativně není česká historická literatura o Maďarsku rozsáhlá, je však bohatá co do přístupů a názorů, což je důvodem, proč se odvažujeme provést její analýzu. Snažíme se postihnout její hlavní charakteristiky ve třech historických etapách, které jsme naznačili, a také změny, ke kterým během necelého století došlo. Zajímá nás především obraz Maďarů vytvářený v historické literatuře (jejich historická role v karpatské kotlině, období národního obrození, politické aspirace, vztah k československému či českému státu a k Čechům vůbec) a obraz Čechů samotných a jejich národního státu (ve vztahu k Maďarsku a maďarským dějinám).

Obraz maďarského státu v české historiografii prošel změnou, z role „nepřítele“ se Maďarsko dostalo do ještě nestabilizované role středoevropského souseda, který má tu výhodu, že skutečnou společnou hranici s Čechami nemá.

V meziválečné historiografii je na národní emancipaci a národní práva kladen takový důraz, že dokonce i Maďarům, přestože jejich stát hraje negativní roli, je přiznáno pozitivní národní cítění a také to, že prošli stejnou cestou národního sebeuvědomování. Je činěn ostrý rozdíl mezi vládnoucí vrstvou v Maďarsku a národem, který má právo na stejný národní romantismus a mohl stejně bojovat za nezávislost. Čeští autoři činí zásadní rozdíl mezi národně osvobozovacím bojem a politickými ambicemi uherského, respektive maďarského státu. Oproti tomu po roce 1989 jsou Maďarsku přiznána nejen „národní práva“, ale česká historiografie postupně uznává, že postup vůči Maďarsku nebyl ani z české strany, ani ze strany Evropy zcela korektní.

Co do vztahu mezi Čechy a Maďary, respektive mezi jejich národními státy, najdeme v literatuře tři hlavní tendence, identifikovatelné opět nejvýrazněji v meziválečné historiografii.

Pokud česká literatura hovoří o nejrannějších dějinách, ráda zdůrazňuje slovanský vliv na Maďary, dokládaný především lingvisticky. To vzhledem k pozdnímu příchodu Maďarů do Karpatské kotliny a vzhledem k sousedství se slovanskými kmeny není těžké, a nemá v daných souvislostech významnější vypovídací hodnotu.

Česká literatura meziválečné doby také neopomíjí příležitost propagovat myšlenku československého státu a potvrzovat existenci jednotného československého národa. Daří se tak zvláště v souvislosti se situací ohrožení. Nejvýraznější charakteristikou je potom vnímání Maďarska jako hrozby. V meziválečné literatuře tedy své místo dostala státní ideologie včetně ideje jednotného národa, “maďarského nebezpečí” a s ním související oprávněnosti Malé Dohody.

Po dlouhé přestávce v rámci východního bloku, kdy národní konflikty byly zatlačeny do pozadí a česká historiografie k Maďarsku téměř neexistovala, se po roce 1989 znovu naskytla možnost konfliktní témata diskutovat. Sporná část společných dějin však tentokrát zůstala slovenské historiografii a její český protějšek mohl začít nezaiteresované zkoumání minulosti.