František Řehoř: Milovník
života haličských Rusínů
K doposud nedostatečně probádaným problémům
v dějinách české slavistiky a národopisu patří rozsáhlé dílo poněkud
zapomenutého národopisce, samouka Františka Řehoře (1857-1899). Narodil se 6.
prosince roku 1857 ve Stěžerách u Hradce Králové. Tam absolvoval místní reálku
a brzy nato, v roce 1877, se celá
rodina odstěhovala do východní Haliče. Řehořovi rodiče si zde pronajali
statek od ženského benediktinského kláštera ve vesnici Volkov jižně od Lvova.
František Řehoř se nevyhýbal domácím pracím,
ovšem jeho špatný zdravotní stav mu nedovoloval větší pracovní zátěž, takže se
věnoval hlavně výpočtům při nákupu surovin, při setbě, při sklizni a organizaci
práce. Zbývalo mu však dost volného času, který dokázal dobře využít. Byl sečtělý
a velmi dobře se před příjezdem seznámil s historií, kulturou a geografickými
podmínkami Haliče. Co ho ovšem nejvíce upoutalo, to byli místní lidé a
archaický způsob života venkovských Rusínů.
Uvědomoval si, že není profesionálním vědcem,
a proto se snažil tento handicap vyrovnat usilovným studiem dostupné odborné
literatury o historii a národopise rusínských obyvatel a dosažené poznatky pak
prakticky využít. Řehoře můžeme charakterizovat jako přemýšlivého introverta s
obrovskou vůlí, kreslířským nadáním, technickým myšlením a jako bystrého
pozorovatele, který dokonale znal zemědělské prostředí; to vše bylo základním
předpokladem pro jeho další výzkumy. Dobře věděl, že česká veřejnost je
nedostatečně seznamována s rusínskou problematikou v Haliči, a k její
popularizaci směřovala jeho práce. Procházel haličskými vesnicemi, kde se u
venkovanů informoval o všech odvětvích zemědělství a řemeslnických profesí, a
zaujaly ho značné zvláštnosti zdejšího hospodářství. Vše si pečlivě zapisoval na archy papíru a do notesů tvořících
základní pramen pro výzkum jeho životních osudů. Specifické místo má v jeho
díle etnografická skupina karpatských Huculů, které po celý život navštěvoval a
kteří byli předmětem jeho výzkumů. Huculská problematika proto byla i častým tématem
jeho článků a studií.
S publikační činností začal v roce 1880
článkem O výrobě plátna u Rusínů východo-haličských v časopise Listy Průmyslové
a o rok později psal do téhož periodika, ale i do Světozoru. Byly to články
Obrázky z Pokučí a Huculští novomanželé z Berhometa.
V roce 1888 se František Řehoř stal
spolupracovníkem a aktivním přispěvatelem rozsáhlého díla, Ottova Slovníku
naučného. Redakce Ottova Slovníku naučného měla zájem nejen o příspěvky
samotného Řehoře, ale chtěla prostřednictvím jeho bohatých styků navázat
kontakt i s předními haličskými Ukrajinci. Jeho přispívání pak intenzivně
pokračovalo a v Ottově Slovníku naučném můžeme najít přes sto šedesát hesel,
jejichž byl autorem.
Svých bohatých kontaktů a znalostí však
nevyužil „pouze“ k publikování článků a studií. Významnou součástí jeho díla se
stala rozsáhlá fotografická sbírka, v níž mistrně zachytil rusínský život
východní Haliče druhé poloviny 19. století. Důležité byly rovněž Řehořovy
kontakty s manželi Náprstkovými, jímž zasílal do Českého průmyslového muzea v
Praze nejrůznější národopisné předměty a vytvořil tak jedinečnou
východohaličskou kolekci.
Národopisná bádání Františka Řehoře ho
pravděpodobně nejvíce spojovala s etnografem, pedagogem a publicistou
Volodymyrem Šuchevyčem (1849-1915), jehož životní prací bylo pětisvazkové dílo Huculščyna (1899-1908). Velmi
přátelské kontakty měl i s vynikajícím haličským ukrajinským spisovatelem a
klasikem ukrajinské literatury Ivanem Frankem (1856-1916). Vzájemně si
vyměňovali informace o českém a ukrajinském literárním dění a rovněž v soukromí
byli dobrými přáteli.
Řehořovým hlavním tématem byli Rusíni, jejich
zvyky, obyčeje, kulturní a společenský život aj., ovšem nezapomínal ani na
Židy, kteří byli podstatným fenoménem východní Haliče 19. století.
V osobním životě nebyl šťastný, jeho práci
znesnadňovala nemoc (vrozená nedoslýchavost a poté tuberkulóza). V roce 1890 se
vrátil do Čech, odkud pak jezdil na další studijní pobyty do Haliče.
Publikoval stále do českých novin a časopisů
a měl velké plány svých dalších výzkumů. Po návratu do Čech v roce 1890 se
snažil souborně vydat své národopisné studie a trpělivě oslovoval jednotlivé
nakladatele. Pro tehdejší české nakladatele nebyla odborná práce o Rusínech
lukrativní nabídkou, na níž by se dalo vydělat, a tak dostával jednu negativní
odpověď za druhou. I přesto, že se mu nepodařilo prosadit souborné vydání svých
národopisných prací, zasluhují jeho články a encyklopedická hesla naši
pozornost především proto, že se mu jejich prostřednictvím podařilo pečlivě, originálně a detailně
zdokumentovat pro následující generace život Rusínů z Haliče v druhé polovině
19. století. Veškeré jeho vytčené cíle a plány však ukončila zákeřná nemoc,
které podlehl 6. 10. 1899.