Návštěva jugoslávské delegace na nejvyšší úrovni v Sovětském svazu v červnu 1956

Jan Pelikán

Koncem jara 1956 vyvrcholil při třítýdenní návštěvě Josipa Broze Tita Sovětského svazu proces zlepšování vztahů mezi SSSR a Jugoslávií, které probíhal s různými peripetiemi od Stalinovy smrti v březnu 1953. V nejvyšších bělehradských kruzích tehdy vzrůstala naděje, že nový typ spojeneckých vazeb s Moskvou by mohl vést k transformaci východního bloku. Převládl názor, že Jugoslávie dostala možnost sehrát rozhodující roli při konečné porážce stalinismu. Bělehrad začal věřit, že by se SSSR mohl pod Chruščovovým vedením vydat jugoslávskou cestou. Návštěva proběhla ve specifické atmosféře. Svým průběhem se značně vymykala zvyklostem běžným v mezinárodních vztazích. Oficiální rozhovory se prolínaly s několika mítinky, okázalými přijetími a okružní turistickou cestou po evropské části SSSR. Organizace pobytu jugoslávské delegace nebyla náhodná. V červnu 1956 před vedením obou států vyvstal neodkladný úkol urychleně nalézt novou podobu vzájemných, nyní již spojeneckých vazeb. Osobnosti dominující v oligarchiích, které vládly v Moskvě a v Bělehradu, si byly vědomy obtížnosti této úlohy. Obě strany chtěly zachovat dosavadní příznivý trend rozvoje vzájemných vztahů. Měly však velmi nejasné představy o způsobu skloubení svých zájmů a ne zcela vyhraněných vlastních koncepcích budoucí spolupráce. První kolo rozhovorů proběhlo v harmonické atmosféře. Obě delegace se záměrně vyhýbaly diskusím o problémech, o kterých věděly, že na ně mají odlišné názory.

K otevřenější výměně názorů došlo až při druhé oficiální schůzce jugoslávské delegace se sovětským vedením. Nejvýraznějším problémem se stala otázka vztahu Jugoslávie k východnímu bloku. Tito nabízel spolupráci, odmítal však opětovné zapojení Jugoslávie jako pouhého satelitního státu do sovětské zájmové sféry. Chtěl dosáhnout toho, aby Jugoslávie získala v táboře socialistických zemí specifické postavení, stala se buď jeho spoluvůdcem, anebo v něm alespoň hrála úlohu druhého staršího bratra. Tuto koncepci však sovětské vedení, které se obávalo postupného drolení svého impéria, odmítlo. Návštěva přesto skončila pro jugoslávskou delegaci úspěšně. Sovětské vedení ji vyšlo v mnoha směrech vstříc. Chruščov věřil, že se mu za pomoci ústupků nakonec podaří přivést Jugoslávii do sovětské zájmové sféry.

Záhy po skončení sovětsko-jugoslávských rozhovorů však vývoj v sovětském bloku nabral směr a dynamiku, s nimiž ani Tito ani Chruščov nepočítali. Poznaňská revolta a prohlubující se krize v Maďarsku představovaly první vážné signály rychle se blížících otřesů, které záhy rozkolísaly takřka celou sovětskou zájmovou sféru. Za této zcela nové a velmi dramatické situace se Chruščov a Tito snažili realizovat své představy o sovětsko-jugoslávské spolupráci. Již během maďarského povstání se však ukázalo, že jejich koncepce nelze skloubit.