Dějiny konceptů a politický jazyk: Kontextově-konceptové metodologie intelektuálních dějin na Západě a na Východě

Trencsenyi Balazs

Předkládaná studie si klade za cíl zmapovat různé metodologické tradice konceptových a kontextových intelektuálních dějin, tak jak se utvářely v posledních třech dekádách. Autor se soustředí na vznik těchto významných západoevropských tradicí a na jejich schopnost vytvořit metodologickou základnu pro celoevropský komparativní výzkum. V závěrečné sekci pak autor nastiňuje hlavní směry, kterými by se mohla ubírat aplikace těchto závěrů ve východoevropském historickém kontextu.

Metodologická reorientace v Británii pocházela z celkové nespokojenosti mladých vědců se stavem v jakém se nacházel hlavní proud politické filozofie v polovině 60. let. Tato nespokojenost vedla k formulaci dvou základních metodologických zásad: důraz kladený na „kontext“ děje zpochybnil tradiční způsoby, jakými se psaly intelektuální dějiny, tj. především jednostranný zájem o pochopení paradigmatických teorií jako součást philosophia perennis. Důraz na intencionalitu pak otevřel cestu k objevení inovativních aspektů, konfliktů a rozvratných „speech-acts“ na pozadí linguistických konvencí. Umožnilo to identifikovat diskursivní strategie v atypickém použití normativních schemat a v přisuzování nových hodnotových konotací zavedým konceptům.

Vývoj intelektuálních dějin v Německu stavěl na značně odlišných základech. V Koselleckově pojetí je možné pomocí dějin konceptů vysledovat sebereflexi určitého dějinného aktéra nebo dějinného období. Dějiny konceptů si kladou za cíl zachytit tematizaci daného konceptu následujícími generacemi a sledovat, jak takovéto použití konceptu samo o sobě odráží jeho sémantickou determinovanost v naakumulovaném použitím předchozími generacemi. To znamená, že dějiny konceptů samy o sobě vytvářejí jistý imanentní diachronický „tlak“ tím, že přispívají k formování těch, kdo usilují o zavedení svébytné konceptuální inovace, nebo napomáhají vytváření nových významových odstínů.

V perspektivě francouzské historiografie se semantické aspekty integrují do širšího rámce dějin mentalit, což nutilo francouzské teoretiky zabývající se „politickým jazykem,“ „slovníky,“ a typy diskursů, aby rozšířili svou perspektivu o společenské skupiny povětšině opomíjené německými i britskými vědeckými projekty zaměřenými na tradiční oblast politických elit. Navíc, kvantifikační zaměření módního strukturalistického řístupu představovalo důležitou insipraci pro tvůrce semantických map. Dále pak rozvoj poststrukturalistických teorií otevřel cestu k analýzám řeči politicky a konceptuálních rámců založených na foucaultovských kategoriích, které se soustředí na imanentní mocenské vztahy.

Všechny tyto „školy“ se zabývají kontexty a koncepty a dokonce do jisté míry navzájem využívají svých poznatků, nicméně pocházejí ze značně odlišných institucionálně intelektuálních kultur a zajímají je dosti odlišné otázky. Teoretické kořeny jejich rozdílných přístupů spočívají v problému, jak interpretovat modernitu: v Anglii je zrod moderní politiky přičítán přechodu od tzv. absolutismu k parlamentní demokracii, v Německu pak rozpadu středověkého stavovského systému a příchodu věku ideologií, a konečně ve Francii samozřejmě Francouzské revoluci a následné institucionálně kulturní změně.

Pokud chceme srovnávat výsledky a zjisitit některé základní rysy kontextového – konceptového přístupu, tak abychom je mohli aplikovat na východní Evropu, musíme vytvořit příslušný analytický meta jazyk vybudovaný právě na teorii vzniku modernity, který by přesahoval horizonty těchto partikulárních (partikularistických) intelektuálních tradicí a nějakým způsobem sjednotil různorodé zkušenosti evropských „multiple modernities“. Proto tedy předpokladem pro skutečně komparativní evropskou historii politické semantiky je vytvoření dostatečně flexibilního obrazu modernity, která by dokázal obsáhnout všechny tyto rozdílné historické zkušenosti. Pokud se toto nezdaří, každá analýza se snadno stane pouhou projekcí otázek převzatých z toho či onoho metodologického kánonu, který každý je citlivý k různým problémům, a tedy vznikne směs vzájemně se vylučujících výkladů.

Při zanášení východní Evropy na mapu komparativní historické semantiky je třeba věnovat pozornost dvěma základním jevům. Za prvé její kontext se vytvářel v asymetrickém procesu kulturní výměny, takže se semantické struktury formovaly v neustálé interakci s něčím důvěrným, ale vnějším. Druhý characteristický znak vyplývá z prvního: dějiny východo a středoevropských intelektuálních kultur jsou poznamenány diskontinuitou. Zatímco na Západě (Anglie, severní Francie, severní Itálie) je značný vnitřní vývoj jednotlivých konceptů a tento vývoj sleduje více méně lineární podobu (jedna forma se přetváří v následující), podoba východoevropského kulturního přejímání vytvořilo intelektuální klima, ve kterém se různé roviny modernity, převzaté v různých časových obdobích a žijící svým vlastním životem, často střetávaly.

Hlavní myšlenka tohoto textu spočívá v tvrzení, že tématické a metodologické aspekty jsou navzájem úzce provázané. To vyžaduje, aby historik zabývající se východoevropskými konceptuálními dějinami, zaujal extrémně reflektivní methodologický postoj. Na jednu stranu musí použít metodologickou škálu pocházející z různých intelektuálních kultur a „národních“ historiografií, na druhou struanu musí dát prostor diskursivním zvláštnostem charakterisujícím jeho vlastní kontext. Autor tohoto textu navrhuje Pocockovův model „politického jazyka“ jako heuristicky nejnadějnější rámec interpretace a snaží se rozebrat některé aspekty možné mezikulturní metodologie, která by umožnila integraci analýzy vzniku politické modernity v našem regionu do širšího evropského pohledu.