Spolupráce višegrádských zemí ve vztahu k integraci do Evropské unie

Karel Vít

Spolupráce Československa, Polska a Maďarska tvořila významnou součást procesu přibližování těchto zemí k Evropskému společenství a později k Evropské unii. Visegrádská kooperace, pojmenovaná podle setkání ve Visegrádu (Maďarsko) v roce 1991, měla různé fáze charakterizované odlišnými zájmy, akcenty a následnými kroky. V rámci této různorodosti je však možné vymezit tři hlavní rysy této spolupráce, tvořící základ výzkumu uvedeného fenoménu: 1) důležitost celé spolupráce v oblasti zahraniční politiky zejména v úvodní fázi spolupráce na počátku 90. let, 2) postupný úpadek společné vůle prohlubovat a rozšiřovat vzájemnou spolupráci, 3) otevřenost spolupráce do budoucna.

Příspěvek si klade za cíl z českého pohledu pojmenovat hlavní rysy a analyzovat hlavní výsledky spolupráce. Tento český pohled je samozřejmě doplněn obecně platnými kritérii. Tímto faktem je také zvýrazněn fakt, že česká reprezentace nebyla v pozici leadera celé spolupráce, rozhodně ne jako jediná a ve všech fázích vývoje spolupráce.

Jako čtyři hlavní fáze vývoje visegrádské spolupráce je možné vymezit

1) Období založení Visegrádské spolupráce (1989-1991)

2) Období rozpadu vzájemné vůle spolupracovat (1991-1998)

3) Období snahy obnovit téměř zaniklou spolupráci (1998-2003)

4) Namísto závěru: Období diskuse o společné budoucnosti v EU po vstupu těchto zemí do Unie (po roce 2003)

ad 1. Úvodní období po politických změnách ve střední a východní Evropě na konci 80. let, bylo ve znamení snahy navázat intenzivnější a užší kontakty se zeměmi Evropského společenství. Tato snaha měla vyjádřit především strategické změny po pádu komunismu. Vedle zatížení minulostí, které toto období charakterizovalo (problémy v česko-polských vztazích, problematika vodního díla Gabčíkovo v československo-maďarských vztazích), je možné hodnotit toto období jako velmi úspěšné.

Za přispění vzájemné spolupráce se podařilo zrušit dvě organizace symbolizující období studené války, tj. Varšavskou smlouvu a Radu vzájemné a hospodářské pomoci, když tento krok otevřel cestu ke sblížení s integračními seskupeními západní Evropy. Jako další rys je nutné zmínit též odlišný pohled na podobu kooperace v budoucnu, který sehrál významnou roli v dalším vývoji.

Vyvrcholením úvodního období byl podpis asociačních dohod států „Trojky“ a Evropských společenství.

ad 2. Další období vzájemné spolupráce bylo poznamenáno především vnitropolitickým vývojem v jednotlivých státech, který velmi ovlivnil vzájemnou kooperaci. V této souvislosti považuji za důležité především dva aspekty československého přístupu k této spolupráci. Prvním jsou parlamentní volby v roce 1992, které přinesly nástup nové politické reprezentace, kladoucí jiné důrazy v zahraniční politice, zejména ve vztahu k Visegrádské spolupráci. Druhým aspektem je fakt, že nová česká reprezentace zdůrazňovala spíše přináležitost ČR k západní Evropě než nutnost kooperace v rámci postkomunistických zemí. Slovenská reprezentace naopak ve strachu s očekávané izolace po rozdělení Československa požadovala institucionalizaci spolupráce jako možnou hráz proti negativnímu vývoji. Distance české politiky od Visegrádské spolupráce byla vyjádřena i podáním přihlášky dva roky po Polsku a Maďarsku a dokonce později než Rumunsko a Bulharsko.

Heterogenita seskupení byla vyjádřena i rozhodnutím přijmout Polsko, Maďarsko a Českou republiku (a nikoli Slovensko) do NATO a potvrzena rozhodnutím summitu v Lucemburku v roce 1997, který opět pouze tři státy přizval k jednáním o podmínkách vstupu do EU.

ad 3. Již v návaznosti na uvedená pozitiva minulého období je možné od roku 1997 hovořit revitalizaci spolupráce. Definitivně pak po zahájení negociací o podmínkách vstupu do EU dochází k tomuto oživení. K uvedenému vývoji bezesporu přispěla politická změna na Slovensku a odchod Vladimíra Mečiara a také změna politické orientace české vlády. Miloš Zeman i Mikuláš Dzurinda měly pozitivní pohled na budoucnost visegrádské spolupráce, čímž velice ovlivnili celkovou ochotu kooperovat v rámci seskupení čtyř států.

Na druhou stranu je nutné při hodnocení tohoto období zdůraznit, že oživení nepřineslo stejnou úroveň kooperace tak, jak je známá z počátku 90. let. Pokud k tomuto faktu připočítáme výroky např. maďarského premiéra ve věci dekretů prezidenta Beneše, je nutné klást mnoho otázek v souvislosti s budoucností Visegrádské spolupráce.

ad 4. Poslední vymezené období bylo zahájeno především rozhodnutím summitu EU v Kodani v prosinci 2002, který rozhodl o přijetí čtyř středoevropských států do EU a summitem EU v Athénách na jaře 2003, kde byly podepsány přístupové smlouvy. Tyto události vymezují možné oblasti spolupráce čtyř visegrádských zemí v budoucnosti. První oblastí je Mezivládní konference EU, na které budou všechny čtyři státy od podzimu 2003 participovat a spolurozhodovat tak o budoucí podobě EU. Druhou oblastí je samotné členství těchto zemí v EU, kdy po úspěšných referendech jsou vytvořeny předpoklady pro plné členství v roce 2004. Další vývoj je však samozřejmě věcí budoucnosti a nabízí minimálně tři možné cesty od pokračování dosavadní spolupráce, přes kooperaci v rámci EU až po možnou marginalizaci spolupráce, kterou nepovažuji za pravděpodobnou.