Polistopadová
česká historiografie o Rusku, Ukrajině a Bělorusku: Obtíže a politický kontext
Předložená studie
se kriticky zabývá vývojem české historické rusistiky v období od
demokratického převratu v r. 1989. Podstatným problémem české historické
rusistiky je dosud překonání hluboké a dlouhodobé krize vývoje oboru, který
zejména po normalizačním dvacetiletí velice ztratil na svém renomé. Autor se
proto v úvodní části stručně zabýval problémy, se kterými se česká historická
rusistika v 90. letech potýkala, mj. problém personálního zabezpečení v době
snižování stavu ve vědě, výzkumu i vysokém školství. Současně však stále
snižované finanční subsidie orientované na tuto historickou problematiku (jakož
i restrukturalizace historického výzkumu vůbec) měly za následek, minimální
přijímání mladé generace do stávajících výzkumných či vysokoškolských
institucí. Současný společenský vývoj ve sledovaném regionu, plný krizí,
nestability položil před historiky naléhavou otázku jejich profesionální i lidské
odpovědnosti. Historie se nesmí stát zdrojem ani nástrojem účelové
historizující politické argumentace, sloužící okamžitým zájmům nových
mocenských elit. V další části studie se autor zabývá chronologicko-tematickým
pohledem na výzkum ruských dějin vůbec a specielně na období po roce 1917. Klíčové místo v badatelském zájmu o
období 20. století, zaujímají zejména ruské, (ukrajinské a běloruské dějiny
jsou zastoupeny jen minimálně), a sice období 1917-1939. Byť informativně,
hovoří též o o pracích, z nichž část náleží do oblasti česko-ruských, resp.
čs.-sovětských vztahů, osudům emigrace v Československu. Pozornost
historiografů byla věnována jak jednotlivým aspektům vnitřního vývoje SSSR, tak
vnějším. Daleko nejvíce zájmu bylo věnováno jednotlivým aspektům stalinizace
SSSR, především politickým: otázce stability systému, stalinským čistkám v
armádě ve 30. letech. Méně pozornosti bylo zaměřeno na hospodářský vývoj ať už
tradiční témata jako je vývoj zemědělství, průmyslu, či v nové reinterpretaci
kolektivizaci zemědělství. Nově byla pojata a interpretována tematika vztahu
ekonomiky a politiky, zejména ve vojenské politice a komplexu otázek výstavby
obranného průmyslu. Zde se jednalo o studie vycházející již z nově
zpřístupněných ruských archivních fondů. Obdobně byla prvně v české historické
rusistice zkoumána témata o úloze ozbrojených sil při stabilizaci politické
moci v SSSR, zejména ve středoasijských republikách, výstavba Rudé armády,
střetnutí o její koncepci a jeho místo v mocenském boji v SSSR, zejména koncem
20. let. V sledovaném časovém období zaujímá oprávněně výjimečné a přední místo
studium ruské a ukrajinské emigrace v Československu v meziválečném období a
otázek s ní souvisejících. Jedná se více než o desetinu z celkového počtu
studií. Jde o tematiku, kterou u nás nebylo možno veřejně prezentovat prakticky
vůbec v období od únorového převratu 1948 do listopadu 1989.
Co se týká
čs-sovětských, resp. česko ruských vztahů v meziválečném období: intenzivně
byla zkoumána problematika československých legií v Rusku, mj. jejich bojového
vystoupení u Zborova. Tematicky je také dobře zastoupeno rozsáhlé zkoumání
osudů českých vystěhovalců v Rusku, jejich podílu na boji za nové
Československo. Daleko méně byly studovány otázky vývoje vzájemných vztahů, rusko.
českých a čs.-sovětských pro období do roku 1938; resp. zde došlo k hlubokému
útlumu. Studie se omezily se na jednotlivá vybraná témata, převážně opakovaně z
pera několika jednotlivců. Podstatnou částí výsledků studia období vztahů za
druhé světové války jsou nové edice, zejména dokumentů zejména diplomatické
provenience, bohužel však jen z českých archivů. Na jejich přípravě se podíleli
osvědčení archiváři-historici spolu s příslušníky téměř nejmladší generace.
Výzkum soudobých dějin Ruska, (resp. bývalého SSSR po r. 1945) současného
Ruska, Ukrajiny, Běloruska a dalších teritoriálních jednotek, představuje
zřejmě největší slabinu výzkumného repertoáru, na čemž se jistou měrou podílí
delimitace časového záběru výzkumu v Historickém ústavu AV (dějiny do roku
1945, ovšem včetně východní Evropy) a Ústavu soudobých dějin AV (české, potažmo
československé dějiny v širších souvislostech po roku 1945, ovšem bez dějin
východní Evropy) po zrušení Ústavu dějiny východní Evropy. Bohužel minimálně
byly publikovány byť i dílčí práce k systémovým problémům, krizím systému, jeho
stagnaci, pokusům o revitalizaci (perestrojka) a následné celkové zhroucení na
přelomu let 1990/1991. Tématem čtenářsky přitažlivým jsou biografie významných
osobností ruských dějin, byť pochopitelně různé kvality. V tomto ohledu bylo
možno konstatovat pozitivní výsledky.
K tématu Rusko a
Evropa, vztahu Ruska a Evropy a vice versa, se nedá říci, že by mu byla
věnována nadbytečná pozornost, spíše naopak. Trvale velice nedostatečně,
minimálně jsou zpracovávána témata z oboru náročných hospodářských a sociálních
dějin, mj. problémy všedního dne sovětské společnosti, kulturních aspektů
stalinismu, historické demografie. Problematikou ruských koloniálních výbojů,
ruské zahraniční politiky v 17.-18 století, výbojů sahajících až do severní
Ameriky, na Tahiti a do Etiopie (pro českého badatele pochopitelně do značné
míry okrajovou a co do pramenné základny velice finančně náročnou) se z českých
badatelů nezabývá systematičtěji, byť alespoň sledovatelsky. Otázky
národnostní, problematika rusifikace jsou také velice slabě zastoupeny. V
oblasti syntetizujících prácí má bohužel česká rusistická historiografie
největší mezeru. Byla vydána prakticky jediná práce pojednávající souhrnně o
dějinách Ruska, která také vzbudila náležitý ohlas a došlo ke třem za sebou
rychle následujícím, vždy doplňovaným vydáním . Velice užitečné by bylo
zpracování a vydání prací týkajících se nejnovějšího období sovětských resp.
ruských dějin, zrodu, vývoji a zániku SSSR, celého sovětského bloku, jeho
příčin a dějinných souvislostí (můžeme srovnat např. s bohatou polskou
literaturou), zde je nutno konstatovat dluh české historiografie.
V období po
listopadu 1989 byla otevřena řada výzkumných témat, která byla doposud tabu,
přístupnost dosud nepřístupných archivních fondů se zvýšila. Otevření archivů
přineslo pochopitelně také nová, dosud neznámá fakta, která přinesla nové
otázky; rejstřík témat se podstatně rozšířil, na druhé straně téměř vypadla
témata která si rozhodně vyžadují nové kritické zpracování, reinterpretaci.
Možnost kontaktů a spolupráce s širokou mezinárodní badatelskou komunitou,
včetně českých v zahraničí působících badatelů představovala zajisté výraznou
vzpruhu pro domácí obec, ale zároveň nastavila velice kritické zrcadlo
výsledkům domácího výzkumu, úrovni přípravy, kvalitě prací, metodologii.
Otázkou je kritická reflexe onoho zrcadla. Výsledky zlepšených podmínek se však
dosud až na výjimky podstatněji neodrazily v obsáhlejších monografiích, spíše
je lze pozorovat v řadě detailnějších studií. Nejmladší generace se
propracovává přes publikování recenzí; na renomovaných pracovištích však pro
ony nadšené zájemce místa prakticky nejsou připravována.