Ruský mýtus: Italský pohled
na Rusko 17. Století.
Předkládaný článek
vychází z dokumentu uchovaném ve státním archivu ve Florencii, jenž
obsahuje popis Moskevského knížectví zaznamenaný v roce 1657. Autor ani
příjemce zmiňované relace není znám, je však zřejmé, že jeho vznik úzce souvisí
s poselstvem vypraveným carem Alexejem Michajlovičem v létě roku
1656. Toto poselstvo mělo za úkol projednat možnosti vstupu ruského státu do
protiturecké koalice. V souvislosti se zmiňovanými jednáními se naskytla i
příležitost uzavřít vzájemně výhodné obchodní smlouvy. Nabízenou příležitost využilo především Velkovévodství
toskánské v čele s Medicejskými a pozadu nezůstala ani Benátská
republika. Díky navázaným kontaktům se říše cara Alexeje dostala do popředí
zájmu vzdělaných vrstev italské společnosti, která zatoužila dozvědět se více o
doposud tajuplné, vzdálené zemi. Italská relace, jež dala vzniknout tomuto
příspěvku, je toho dokladem.
V souvislosti se
zmiňovanou relací vyvstalo několik otázek. Jaká byla tehdejší obecně přijímaná
představa o vzdáleném Rusku? Do jaké míry byla tato země na Apeninském
poloostrově známá? Z jakých dokumentů mohli lidé čerpat požadované
informace? A v neposlední řadě, z jakých předloh čerpal autor relace a
jaká díla považoval za skutečně cenná?
Postupovala jsem
systematicky od nejstarších možných kontaktů spojených s černomořským
obchodem s otroky, nebo nábožensky motivovanými poutěmi přes první
popisné práce o jihu dnešního Ruska (relace benátských kupců či diplomatů Barbara,
Contariniho), dále přes první vědecky pojaté práce (např.Giovia) až po
dokumenty zachycující především obchodní záležitosti spojené s pronikáním
na Rus (Foscarini, Tiepolo, Chancelor, Gorcej, Maasa) apod. Stranou
pochopitelně nezůstaly ani velmi kvalitní práce Zikmunda Herbersteina a Antonia
Possevina popisující Rus v průběhu 16. století.
Mnohé výše zmíněné dokumenty
vykreslily Rus ve značně negativním světle, což následně ovlivnilo obecné
podvědomí a způsobilo vznik mnohých předsudků. Západní svět v raném
novověku žil do značné míry v zajetí schémat, která nerad opouštěl. O Rusy
si vytvořil obraz nehostinné, nepřístupné krajiny, kde žije sice robustní,
avšak poměrně líný lid, který snáší tyranii svého mocného vládce a má sklony ke
špatnosti, nečestnosti a útěchu hledá v alkoholovém opojení.
Na tomto negativním pohledu
nic nezměnilo ani zavedení a postupné rozšíření pravidelných novin
přinášejících poslední novinky z celé Evropy. Tyto noviny se na Apeninském
poloostrově poprvé objevili ve 30. letech 17. století a poměrně rychle si
získaly zaslouženou oblibu. Ve shodě s možnostmi tehdejší pošty,
pravidelně informovali své čtenáře o všem, co se dělo nejen v jednotlivých
svobodných italských státech, ale především za Alpami. Speciálně benátské
noviny pak díky propracované síti vlastních informátorů přinášeli relativně
čerstvé novinky i ze zemí východní Evropy, či muslimského světa. Moskevské
události se na jejich stránky dostávaly sice sporadicky, za to však poměrně
rychle – běžně za tři až čtyři týdny. Jejich četnost se zvětšovala úměrně
s benátskými snahami zapojit mocnou zemi na Východě do protiturecké
koalice. Noviny poměrně pravidelně informovali o nových posunech
v rusko-polské či rusko-švédské válce a jejich pozornosti neušlo ani
povstání kozáků vedených Bohdanem Chmelnickým.
Ač se autoři novinových
článků maximálně snažili o objektivitu a v jejich příspěvcích se skutečně
neobjevují žádné subjektivní poznámky či komentáře, ani oni se nemohli vyhnout
pokušení nechat se ovládnout zavedeným stereotypem. Články tedy nepřináší nic
nového pokud se týče negativního, až opovržlivého pohledu na Rus a ruského
člověka a i v nich se setkáváme se stejnými přívlastky, jenž jsou dokonce
mnohdy shodné s přívlastky jimiž byli popisování i nenávidění Turci.
Další možností, jak poznat
ruskou realitu bylo pochopitelně cestování a ač tato země nepatřila mezi
oblíbené destinace raněnovověkých turistů, i ona se dostala na stránky
některých populárních příruček pro cestovatele. Za všechny zmiňuji alespoň
slavného Buratina od zcestovalého
Giuseppe Miselliho, který strávil dlouhá léta v papežských službách a
celou Evropu procestoval hned několikrát. Citovaná pasáž nás však nenechá na
pochybách, že i tato příručka skutečně nemohla prolomit staletí budovaná klišé.
Přehled jednotlivých autorů
a jejich prací pomohl sestavit poměrně jasný i když značně nelichotivý obraz,
kterým byl člověk druhé poloviny 17. století ve svém pohledu na Rus jistě
ovlivněn. Tento pohled do jisté míry i komplikoval vzájemné vztahy, což
dokazují i dokumenty přímo se vztahující k poselstvu z let 1656-1657.
Námi sledovaná relace je však jiná. Podrobným rozborem se podařilo zjistit, že
autor při jejím sepisování vycházel z již zmiňované práce Zikmunda
Herbersteina a k dalšímu studiu případným zájemcům doporučil dílo Antonia
Possevina a jistého Doglioniho. (Pravděpodobně se jedná o dílo nazvané Del Theatro universale de´Prencipi e di
tutte l´historie del mondo, jehož autorem byl Giovanni Nicola Doglione,
benátský vzdělanec žijící na přelomu 16. a 17. století.) Autor relace se zcela vyhýbá negativnímu hodnocení a nejinak tomu
je i u následujících dokumentů vztahujících se k poselstvu z let
1659-1660.
Tento fakt mne přivedl na
myšlenku, že utilitární zájmy Toskánska (obchod) a Benátek (protiturecká
koalice) převýšily nad doposud prezentovaným opovržením. Bližší kontakt, který
s Ruskem navázali vedl nejen k uzavření obchodních a později i
koaličních smluv, ale otevřel i cestu k vzájemnému respektu a ochotě lépe
se poznat. Toto vzájemné přibližování dokonce vyvrcholilo přátelstvím mezi
Cosimem III. Medicejským a Petrem I. prezentovaným v jejich soukromých
dopisech. Druhá polovina 17. století tedy může být skutečně považovaná za
mezník v rusko-italských kontaktech a to i po stránce vzájemné
informovanosti.