Proměny Ruska za V. V. Putina
(vnitřní a zahraniční politika)

2. Seminář východoevropských dějin
Národní knihovna ČR
17. ledna 2002

Pořadatelé:
Slovanská knihovna při Národní knihovně ČR
Společnost pro výzkum východní a střední Evropy v ČR
Pražská skupina historiků ruských dějin

Obsah:
1. Diskusní materiál - Luboš Dobrovský: Proměny Ruska za Putinovy vlády
2. Diskusní materiál - Vladimír Votápek: Ruská zahraniční politika
3. Výtah z diskuse

Proměny Ruska za Putinovy vlády

Za Putina se neproměňuje Rusko, jak se až příliš často se chceme mýlit, neboť svá optimistická očekávání vydáváme předčasně za skutečnost. Pokud se vskutku něco proměňuje, pak pouze politika Ruského státu, respektive jeho nejvyšších politických špiček.

Pokud se Rusko vskutku významně proměnilo, pak to bylo za Gorbačeva. "Glasnosť" a "perestrojka" nejen že otevřely ústa dosud státní policejní represí násilně uzavíraná, ale zásadním způsobem byla tímto osvobozením slova zpochybněna základní, ideologicky definovaná oprávněnost existence partajně řízeného státu. Zpochybnění oprávněnosti prosazovat ideologicky argumentované příkazy stranicko-státního nebo státně-stranického aparátu vedlo nakonec k odstranění samotného iniciátora zmiňované změny. Gorbačev se stal spontánní obětí počínající svobody, která hlasy donedávna ještě umlčovanými, definovala se v daleko větší šíři než si Michail Sergejevič ve své marxismem omezené mysli uměl představit.

Gorbačevovi byla glasnosť nikoliv osvobozením slova, nýbrž pouhou změnou jazyka mocenského aparátu. Nositeli glasnosti, tj. regulované svobody vyjadřování, měli být nikoliv lidé vskutku vnitřně svobodní, mocensky a ideologicky nezávislí, nýbrž pouze a jedině osvícení komunisté. Strana měla být i nadále tou základní, užiji zde Putinova termínu, "vertikálou moci", strana měla i nadále řídit a rozhodovat. Změna, kterou měl Gorbačev na mysli, předpokládala, že strana bude realizovat programy, které bychom mohli v nejlepším případě nazvat programy reformovanými či reformními. Reforma neznamenala v žádném případě plnou demokratickou svobodu občanskou. Reformou měl Gorbačev a jemu blízcí reformátoři na mysli především zefektivnění řízení státu, který Michail Sergejevič zdědil v hluboké ekonomické, vnitropolitické a zahraničně politické krizi.

Základní změnou, k níž Gorbačevova "reforma" směřovala doma, byla snaha po posílení centrální moci hledáním nějakého souladu zájmů rozptýlených nositelů moci v politice domácí. Tento záměr se nezdařil, naopak vyvolal lítý konkurenční spor vyúsťující v nezdařený pokus o protigorbačevovský puč a ztrátu politikovy pozice.

V zahraniční politice hledal Gorbačev rozpačitým přiznáním ztráty velmocenského postavení nový typ vztahů, které si přál definovat jako vztahy partnerské. Stažení sovětských vojsk z prostoru střední Evropy a nakonec rozpuštění Varšavské smlouvy dokazovalo však, zejména pro domov, zhroucení základní teze sovětské zahraniční politiky, kterou bylo "uspořádání Evropy na základě tzv. výsledků druhé světové války". K těmto "výsledkům" patřilo rozdělení Německa a trvalá existence vnějšího satelitního okruhu Sovětského svazu, kam patřily zejména středoevropské státy, jakož i nepochybná příslušnost států pobaltských do svazku sovětského impéria.

Tyto a další - zde nezmíněné změny v oblasti modernizace řízení ekonomiky - výrazně změnily Rusko, respektive Sovětský svaz. Po Gorbačevově pádu se ujímá vlády intuitivní politik Boris Jelcin a dokončuje proces, který Gorbačev nechtěně, ba dokonce proti své vůli zahájil jako onen známý čarodějův učeň, jenž neumí zastavit kouzlo, které inicioval, a odděluje Rusko od zbytku někdejšího Sovětského svazu. Jelcin mocensko cynicky realizuje tu nejzákladnější změnu, k níž v uplynulém období došlo: dává vzniknout Rusku, Ruské federaci (RF), novému státnímu útvaru, s nímž svět v dané chvíli nemá zkušenost, chová však vůči němu naději. Svět očekává, díky Jelcinově iniciaci ekonomické reformy a díky deklarovaným, zčásti také realizovaným demokratizačním aktivitám, naplnění onoho cíle, který nemohl realizovat Gorbačov - vnik možného partnerství nového Ruska s demokratickými státy Evropy a světa vůbec.

Krach Jelcinem iniciované ekonomické reformy a degradace demokratizačního procesu v stále se prohlubující chaos, růst vnitřní nespokojenosti nepřiznaně heterogenní ruské společnosti s prohlubujícími se sociálními a ekonomickými nejistotami občanů i celých skupin, vede zejména v druhém Jelcinově volebním období ke stále sílící touze po stabilitě, řádu a pořádku. Vzpomínka na sovětské jistoty materiální, jakkoliv omezené, nicméně trvalé a vymahatelné, ovládá stále větší počet potenciálních ruských voličů. Ti pak, integrováni ve voličskou masu dobře vedenou kremelskou propagandou, podléhají opět, pokolikáté již, mylné naději, že pevná ruka nastolující pořádek a vypořádávající se s nesnesitelným růstem bohatství některých na jedné straně a trvalou bídou většiny na straně druhé, s nepředstavitelnou organizovanou kriminalitou, se ztrátou kdysi tak jednoznačně definovaného smyslu státu, je to pravé, co Rusku a ruské společnosti schází. Rusko volí za svého prezidenta Vladimira Vladimiroviče Putina. Ten, ještě jako sekretář bezpečnostní rady a o něco později jako předseda vlády prokázal pozoruhodnou rozhodnost ostře formulovanými, agresivními dokumenty jako je Vojenská doktrína RF a Bezpečnostní strategie, jakož i posílením ruského vojenského útoku na Čečensko, jehož boj dlouhodobě znepokojoval z hlediska počtu voličských hlasů rozhodující část společnosti. Vyvolal tak u stále rostoucího počtu voličů naději, že jeho volbou za prezidenta RF nastoupí do čela státu člověk, který nastolí "pořádek" zmírňující zneklidňující nejistoty občanů nezvyklých pohybovat se ve svobodném prostoru individuální odpovědnosti za vlastní život.

První a určitě nejcharakterističtější politický čin nového ruského prezidenta je dekret, jímž předem omilostňuje svého předchůdce, pokud by vůči němu bylo v budoucnu vysloveno jakékoliv obvinění z korupce, či z čehokoliv jiného. S tímto, dnes již málo připomínaným činem, spojme si rozhodné Putinovo odmítnutí revize ruské Jelcinovské ústavy, zejména té její části, která vypočítává vskutku nevídané prezidentovy kompetence, vytvářejíc z prezidenta centrum veškeré moci exekutivní. Tím, že mu dává možnost vládnout prostřednictvím dekretů, staví ho konečně i nad parlament, nad moc zákonodárnou.

Putin poskytuje nekontrolovatelný mandát ruské armádě a jejím krutým prostřednictvím dovádí do konce genocidní válku v Čečensku.

Omezuje demokracii oslabením mandátů přímo volených hlav jednotlivých subjektů RF, a aby na ně z Kremlu lépe dohlédl, jmenuje sedm svých superrevizorů, jejichž existenci ruská ústava nepředpokládá. Manipulací ve Státní Dumě, kde počátečním povolebním vnitřním pučem získává Kreml většinu, je přijat zákon oslabující politickou sílu Rady Federace. To je velmi významné oslabení demokracie, neboť Rada vnášela do centralisticky realizované moci Moskvy ohledy regionální.

Populistickým útokem na tzv. oligarchy, tzn. představitele nové, v tržním prostředí zcela legitimní sociální vrstvy nejbohatších podnikatelů, oslabuje Putin důvěru v nedotknutelnost a přirozenost existence soukromého vlastnictví.

Masivním politickým útokem na mediální magnáty ve skutečnosti omezuje svobodu slova v Rusku, umožňuje podřídit vlivnou nezávislou televizní stanici NTV státnímu monopolnímu gigantu Gazpromu.

Oslabuje již tak dost slabou tržní ekonomiku Ruska tím, že umožňuje výraznou monopolizaci rozhodujících ekonomických odvětví, a oživuje někdejší páteř ruského průmyslu, státem řízený komplex zbrojní výroby.

Do rozhodujících ministerstev a dalších mocenských center dosazuje své bývalé kolegy z někdejší KGB, nyní FSB a posiluje Jelcinem vytvořené mimoústavní centrum moci, tzv. prezidentskou administrativu, tzn. kremelskou byrokracii, jejíž úředníci jsou nadáni výraznějšími praktickými exekutivními kompetencemi než ministři vlády. Naproti tomu vláda se proměnila - daleko více než tomu bylo za Jelcina - v jakýsi sbor generálních ředitelů resortů bez politické odpovědnosti vůči parlamentu; je odpovědná prakticky pouze prezidentovi. Svou ideu "posílení vertikály moci" realizuje Putin zejména personálně, obsazením rozhodujících míst ve státní správě lidmi osobně blízkými, zejména představiteli někdejší KGB, s nimiž ho pojí jeho i jejich sovětská minulost. Rozhodností, s níž vrací systém vlády do navyklých kolejí někdejšího sovětského centralismu, v němž každý ví, co smí a co mu patří, získává podporu unavených občanů.

Za prezidentování Putinova stejně jako za vlády Jelcinovy schází Rusku srozumitelná, moderní státní ideologie, raison d´état. Státní rezóna je podobně, jako tomu bylo již v dobách sovětských, nahrazována mocenskou či velmocenskou pozicí Ruska ve světě.

Putin je ve srovnáni s Jelcinem nepochybně přijatelnější partner pro jednání s představiteli demokratického světa. Neopíjí se, formuluje srozumitelně a střídmě, některými svými deklaracemi vytváří dojem člověka, který směřuje k liberalizaci ruského politického režimu, je však omezován následky minulosti, zejména chaotickými, neprůhlednými vztahy mezi centrem a regiony. Nabízí, bude-li mu představiteli demokratického světa poskytnuta politická podpora, stabilitu ruského trhu a splátky ruského dluhu. Této podpory se mu dostává přebohatě, až k nabídce, s níž přijel v listopadu 2001 do Moskvy lord Robertson, kterou lze rozšifrovat jako nabídku likvidace NATO za účasti Putinova Ruska.

Stručně řečeno: proměna ruské politiky je proměnou retrográdní, přes všechna Putinova ujišťování. Jde o nepokrytě prosazovaný centralistický systém, jehož jedinou ideou je obnova ruského velmocenského postavení nikoliv v moderním smyslu respektu ke kulturní a ekonomické potenci, ale ve smyslu respektu vůči věrohodnosti hrozeb, které právě Vladimir Putin, jako autor výše zmíněných strategických bezpečnostních dokumentů formuloval a dosud nejen že neodvolal, ale ani nezmírnil. Putinovo Rusko je ve spojení s málo srozumitelnou tolerancí představitelů Západu k nedostatkům demokracie, práva a respektu k lidským a občanským právům, jak to lze v Rusku sledovat, pro demokratický svět, zejména evropský, hrozbou, která v historické analogii, zejména po Robertsonově šílenství podporovaném Tony Blairem, vyvolává nepříjemnou vzpomínku na Jaltu.

Ruská zahraniční politika

I. Hlavní úkoly ruské zahraniční politiky

Nástup Vladimíra Putina do čela státu znamenal pro Rusko změnu v mnoha oblastech života. Nový prezident upevnil vertikálu výkonné moci, novou dynamiku získal proces ekonomických reforem. Změna ve funkci hlavy státu se odrazila i na charakteru ruské zahraniční politiky (RZP) a to i přesto, že její hlavní principy se nezměnily. Stejně jako během 90. let minulého století, před ruskou zahraniční politikou stojí dvojjediný úkol:

1) uchovat maximum z velmocenského dědictví Sovětského svazu.
2) vytvořit co nejlepší podmínky pro vnitřní chod státu a pro společenské reformy.

ad 1)
V oblasti uchování maxima z velmocenského dědictví Sovětského svazu byla RZP v krátkodobém horizontu úspěšná. Rusko od prvních dnů samostatné existence vystupuje jako všeobecně uznaný dědic Sovětského svazu. (Pozn. Jedinou výjimkou je Rakousko, které Ruskou federaci jako pokračovatele SSSR neuznává. Rakouská suverenita byla omezována tzv. Státní dohodou o neutralitě, která dávala vítězným velmocím, včetně Sovětského svazu, specifické postavení. Proto Vídeň využila možnosti poskytnuté rozpadem SSSR a odmítla přiznat Rusku práva pokračovatele Sovětského svazu.) Rusko si také udrželo křeslo stálého člena Rady bezpečnosti OSN, stejně jako členství ve všech významných organizacích, jejichž členem byl Sovětský svaz. Rusko převzalo všechna práva a závazky Sovětského svazu. V naprosté většině se mu podařilo na Rusko přepsat i sovětský majetek v zahraničí, včetně sítě zastupitelských úřadů SSSR. Tím byl časově omezený úkol převzetí pozic Sovětského svazu splněn.

ad 2)
Při spoluvytváření vhodných vnějších podmínek pro realizaci vnitřních reforem zaznamenala ruská diplomacie naprostý úspěch. Vnější podmínky byly po celá devadesátá léta 20. století velmi příznivé. Po zániku bipolárního rozdělení světa bylo Rusko zbaveno jakýchkoli reálných hrozeb útoku ze strany velmocí. To mu umožnilo výrazně omezit výdaje na své ozbrojené síly a předejít tak úplnému zhroucení státního rozpočtu.

Moskvě se podařilo vyřešit potenciální problémy spojených s průběhem jeho hranic. Proces ruských reforem byl navíc aktivně podporován vyspělými zeměmi, které doufaly, že ruská elita překoná svou tradiční nejednotnost a výrazně postoupí v modernizace své země.

S postupem času se stále jasněji ukazovalo, že výsledky ruských reforem výrazně zaostávaly za očekáváním jak ruské veřejnosti, tak i vyspělého světa. Namísto rychlého ozdravení ekonomiky a zařazení se Ruska do společenství vyspělých zemí probíhal proces opačný. Rusko sláblo ekonomicky i vojensky a v rámci mezinárodních vztahů ztrácelo. Pro Rusko začalo být obtížné dostát řadě svých závazků plynoucích z mezinárodních dohod.

Aniž by někdo Rusko plánovitě z jeho pozic vytlačoval, jednotlivé státy se při řešení konkrétních problémů postupem času orientovaly stále více na jiné země, na jiné hráče, zvažovali jiné, pro ně podstatnější, zájmy. Ruský vliv slábl i přesto, že vyspělé země se systematicky snažily nezneužívat ruské problémy a maximálně vycházeli vstříc ruským představám o vlivu Kremlu na dění ve světě. V rámci ruské elity přesto postupně sílil názor, že ztráty ruských pozic jsou výsledkem jakéhosi západního spiknutí, že Západ zvolil politiku konfrontace s Ruskem a že tudíž úzká orientace na spolupráci se Západem neodpovídá ruským národním zájmům.

Převažujícím proudem ruského zahraničněpolitického myšlení se stala teorie tzv. multipolárního světa. Teorie multipolárního světa našla svůj odraz i v oficiální ruské zahraničněpolitické doktríně, která o Rusku hovoří jako o "velmoci, ... jednom z nejvlivnějších center moderního světa ... s odpovědností za udržení bezpečnosti ve světě jak v globálním, tak i regionálním měřítku".

Dlužno podotknout, že i takto definovaná role Ruska je ve srovnání s jeho reálnými možnostmi příliš ambiciózní a nereálná. Jedinou oblastí, ve které Rusko skutečně může vystupovat jako hegemon je jeho bezprostřední okolí. Většina zemí tohoto prostoru se totiž potýká s problémy ještě hlubšími, než samotné Rusko.

Teorie multipolárního světa svým explicitním odmítáním západní hegemonie poskytuje Rusku mj. i jisté oprávnění k rozvíjení vojensko technických vztahů se skupinou "problematických" zemí (tzv. "rogue states").

Zahraničněpolitický potenciál Ruska je silně nevyvážený a ve svém souhrnu neodpovídá statutu, na který Moskva pretenduje. Nejslabší složkou ruského potenciálu je ekonomická složka. Poněkud lépe je na tom ruský stát z hlediska personálního. Rusko disponuje poměrně rozsáhlým a vysoce profesionálním diplomatickým aparátem, kvalifikovanými pracovníky vědeckých a výzkumných pracovišť i zvláštních služeb. Nejsilnější složkou je faktor vojenský, či přesněji řečeno strategicko nukleární. Vlastnictví tisíců jaderných hlavic, prostředků jejich dopravy na cíl a znalost technologií k výrobě obojího činí z Ruska jediný stát, který je schopen nanést masivní úder území Spojených států. To mu dává privilegované postavení v systému mezinárodních vztahů. Zároveň to ale představuje významný problém ruské ZP. Samotné vlastnictví obrovského arsenálu Zbraní hromadného ničení totiž představuje jen malý přínos pro budoucnost Ruska.

Po celá devadesátá léta byl významným faktorem formování ruské zahraniční politiky trvalý pokles potenciálu, který mohla země věnovat na dosahování svých zahraničněpolitických cílů. Ruská elita na takový vývoj reagovala hledáním specifických postupů a metod, které by slabost Ruska pokud možno kompenzovaly, nebo alespoň činily méně zřetelnými.

Trvalý rysem RZP je jakási rozostřenost jejích principů, která ztěžuje přesnější kalkulaci budoucích ruských kroků a vytváří reálný tlak na partnery vědomím, že daný krok Ruska, byť by byl z jejich hlediska (např. z hlediska Západu) nepříjemný, nebo v protikladu s jejich zájmy, nebyl ještě ten nejhorší z možných.

Takový postup je možný pouze v situaci, kdy je zpochybněna (rozostřena) platnost některých principů vnitřní i vnější politiky zemí, považovaných za vyspělé. Patří sem nejen imperativ plnění mezinárodních závazků a smluv. Patří sem i princip zdravého rozumu, který by např. západním vládám zabránil v rozmisťování nových zbraňových systémů, pokud by nedokázaly zajistit bezpečnou likvidaci starších systémů.

Podobný vliv na míru čitelnosti zahraniční politiky má i zdůrazňování významu osobních styků na nejvyšší úrovni. Ztotožnění RZP s osobou prezidenta vytváří situaci, kdy je proces formulování zahraničních zájmů země jakoby nahrazen výroky hlavy státu. Tyto výroky jsou ze své samotné podstaty subjektivními. Nutně se mění podle vnitropolitické vývoje i osobní situace daného státníka. Tím dále přispívají k nečitelnosti RZP.

Nástup V. Putina do jisté míry normalizoval ruskou zahraniční politiku. Hlavní informací ze schůzek na nejvyšší úrovni přestal být odhad míry degradace mentálních a fyzických schopností hlavy ruského státu a partneři se mohli více soustředit na věcná jednání.

Nástup fyzicky i duševně svěžího prezidenta přinesl Rusku řadu výhod. Personální změna vyvolala dojem změny priorit RZP, aniž by Rusko nějak měřitelně slevilo ze svých pozic. Staré hříchy byly rázem zapomenuty, protože v čele státu stojí nová, "nepopsaná" osobnost. Slova o prozápadní orientaci Ruska, tolikrát vyslovená a nedodržená B. Jelcinem zázračně získala v očích Západu novou platnost. Namísto střízlivé analýzy rozložení společenských sil a jejich podpory prozápadnímu kursu opět nastupuje akceptace "osobního faktoru".

VI. Ruská zahraniční politika po 11. září

1) Události 11. září 2001 přinesly zásadní změnu ve vnímání jednotlivých složek zahraničněpolitického potenciálu jednotlivých zemí. Dominantní složkou z pohledu vyspělých zemí je složka bezpečnostní.

2) Útok Spojených států a jejich spojenců na Al Kajdu a Talibán zvýšily dočasně regionální význam střední Asie.

Oba zmíněné faktory vedou k významnému zvýšení vlivu Ruska. I když analýza veřejných zdrojů ukazuje, že ruský příspěvek k protiteroristické operaci je ambivalentní, Spojené státy a další západní velmoci považují ruský příspěvek za velmi významný. Rusko se poprvé od skončení 2. světové války objektivně dostává do pozice spojence Západu. To mění řadu ustálených schémat mezinárodní politiky a bezpečnostních vztahů. Velmi silně se spekuluje o případném členství Ruska v NATO.

Události 11. září a následující protiteroristická operace dala také ruskému prezidentovi možnost deklarovat veřejně svou snahu o maximální sblížení Ruska se Západem. To otevírá nové možnosti jak v rámci mezinárodních vztahů, tak i v rámci vnitropolitického vývoje Ruska. Nakolik budou tyto možnosti využity ukáže ovšem až budoucnost.

Co nejužší sblížení Ruska a Západu je v zájmu obou stran. Nelze přitom ale zapomínat, že na straně Ruska existuje řada objektivních překážek rozvoji vztahů se Západem. Stupeň připravenosti Ruska dodržovat obecné principy demokracie, ochrany lidských práv a volného trhu je stále omezený. V určitém smyslu jde o jednosměrný pohyb, který se může z ruské strany jevit i jako nevyvážený. To je ale způsobeno objektivní skutečností, že Rusko a Západ se nacházejí na různých stupních vývoje. Sbližování Západu s Ruskem nesmí vést k tomu, aby Západ rezignoval na základní principy organizace své společnosti.

Záznam diskuse

Ivan Macek

Konstatoval důležitost porovnávání politiky Ruska s politikou západních států, nicméně současně varoval před příliš nepravdivým pohledem. Představujeme si, že se Rusko chová a bude chovat tak, jak si přejeme my. Existuje ale silná kontinuita a setrvačnost minulých tradic, stálé stereotypy chování lidí i institucí z minulých dob - z dob komunismu. Tyto obecné věci se mění velmi zvolna.

Existuje častý předsudek, že nový člověk v čele státu automaticky znamená lepší, pragmatičtější politiku. Tento předsudek platí pochopitelně i v případě Putina.

Ještě jednou zdůraznil důležitost tradic země, které platí stále. Stav a situace Ruska se zdaleka nemusí měnit v takové míře jak si to přejeme a představujeme my. My jsme přesvědčeni o úplné vnitřní proměně Ruska po pádu komunismu. Mnoho prvků režimu však stále trvá. Zmínil rovněž opatrný přístup Západu k mnoha otázkám týkajících se Ruska (rozšiřování NATO na východ).

Luboš Dobrovský

Souhlasil s opatrným přístupem k chápání změn v Rusku a k roli tradic. Zároveň upozornil na důležitost opatrného přístupu západních politiků k Rusku a jeho politickému systému. Ačkoliv Rusko disponuje západními nástroji politiky (parlament, volby, soudy, prezident), jejich fungování nemusí korespondovat se západním chápáním. Role parlamentu v Rusku je výrazně odlišná od role parlamentů v západoevropských demokratických systémech. V Rusku je naopak velmi posílená role hlavy státu. Změna politické orientace Ruska je mnohem jednodušší než v západní Evropě, neboť v menší míře závisí na vůli sboru volených zástupců a je více rozhodnutím prezidenta. Proto je změna hlavy státu v Rusku mnohem důležitější než v západní Evropě. Vše toto by mělo představovat důvody opatrného přístupu západních politických elit k ruské problematice (ať jde o rozšíření NATO či jiné záležitosti).

Ivan Macek

Zdůraznil, že chtěl pouze upozornit na nutnost opatrného posuzování a přístupu k problematice Ruska, neboť jeho politická kultura je zásadně odlišná od našeho chápání.

Jaroslav Bouček

Nesouhlasil s odlišnou funkcí politických orgánů v Rusku a v západní Evropě - role parlamentu je v obou případech stejná.

Konstatoval velké nadšení z politiky Borise Jelcina, jež se objevuje v České republice. Vidí zde pouze chválu Jelcina a naopak kritiku Vladimira Putina. On je jiného názoru, neboť podle něj Jelcin naprosto nezvládl zásadní reformy, jež měl uskutečnit a na jejichž uskutečnění měl dostatek času. Vůbec nezvládl administrativu Ruska a její reformu, Z pohledu reforem byl pro Rusko zcela zbytečný. Oproti tomu Vladimir Putin se snaží zavádět v zemi řád, určitý organizační a administrativní pořádek. Je pro Rusko mnohem menším zlem než Jelcin.

Západ možná chtěl uvrhnout Rusko v chaos a válka v Čečensku měla být vhodným důvodem. Měla být rozbuškou vedoucí k rozpadu Ruské federace. Konstatoval stálou i budoucí neměnnost ruských hranic.

Vladimír Votápek

K připomínkám Ivana Macka. Souhlasil s tím, že poměřujeme Rusko stejnými hledisky a ze stejného pohledu jako posuzujeme státy západní, což je fatální omyl.

Musíme se prý ptát, zda je Rusko západní zemí, nebo zda se jí vůbec chce stát. Tuto otázku si musí odpovědět Rusové sami, a pokud chtějí být součástí Západu, musí pro to dělat konkrétní kroky. Ruská elita je však skutečně příliš setrvačná. Otázkou je proč? Není to jen proto, že současný stav je pro ni výhodný? Není to proto, že je pro ni výhodnější stále stejný režim jistoty, než režim změny, reforem a přiblížení se západoevropským standardům?

Podle jeho názoru je důležité, že se díváme na Rusko z České republiky, to je určující a my si to musíme uvědomit. Česká politika je skutečně "ode zdi ke zdi". Nejprve Rusku (resp. SSSR) podlézáme ve všem, nyní vše popíráme, zcela se od něj odvracíme a hledáme vzory na západě.

Luboš Dobrovský

Upozornil, že česká zahraniční politika se tvoří teprve od roku 1993, odmítá kontinuitu se zahraniční politikou komunistického Československa - čili česká politika nikdy Rusku nepodlézala. Dále polemizoval se Zajícovým názorem, že česká zahraniční politika je "ode zdi ke zdi", konstatoval že česká zahraniční politika je silně utilitární, nicméně její koncepce zcela chybí. Především ve vztahu k Rusku koncepce zahraniční politiky ČR neexistuje. Pokud by se měl vyjádřit v názorům Jaroslava Boučka, byl by ostře proti jeho závěrům.

Jaroslav Bouček

Uznal, že ruská politická elita je skutečně silně propletená nepřehledná a netransparentní, nicméně to podle jeho názoru neznamená, že musí být a priori protizápadní. Dále konstatoval, že v Češích je zakořeněn názor, že Rusko do NATO nepatří, z čehož plynou všechny závěry o protizápadních postojích ruských elit.

Obrátil se ke dvěma předřečníkům s dotazem, jestli vnímali či vnímají změnu imperiálního myšlení u ruských občanů, neboť změna tohoto myšlení je skutečně důležitá. Jak se lidé dívají a jak si zvykají na novou postsovětskou realitu?

Luboš Dobrovský

Na příkladu rozpuštění Varšavské smlouvy ukázal, že ruští generálové chápali její zánik jako zradu společných principů slovanského bratrství. V Rusku obecně platí nelibost ke vstupu ČR do NATO. Lidé si na novou realitu zvykají jen velmi pomalu. Zdůraznil velký rozdíl mezi názory a postoji centra a regionů Ruské federace. Ruské regionální elity mnohem víc, než vstup ČR do NATO, zajímají obchodní smlouvy a prospěch regionu. Regiony jsou svobodnější, zajímá je prospěch regionu, mají pochopení pro svobodné jednání.

Vladimír Votápek

Odmítl Zajícův názor, že v ČR je silný negativní postoj k Rusku.

K J. Boučkovi: Spojenectví se Západem může být pro Rusko jen účelové, neboť je velmi výhodné pro obnovu Ruska, nemusí být trvalé. Nicméně je nutné rozlišovat mezi spojenectvím a integrací. V Rusku se mluví o civilizační integraci a spojenectví (i v případě současného vývoje v Afghánistánu), nikoliv o spojenectví konkrétně s NATO. To, že Rusko vystupuje vstřícně k pomoci USA v Afghánistánu, neznamená, že se ztotožňuje s civilizačními základy USA.

Rusko je skutečnou zemí fasád. Parlament sice existuje, funguje však podle zcela jiné logiky než parlamenty západoevropských zemí. Nesmí se zaměňovat pojmy a teorie se skutečností. To, že Rusko má parlament, neznamená, že má automaticky rovněž parlamentní tradici a cítění.

dr. Grossman

Vyjádřil se k problematice současného vývoje ruských regionů. Před nástupem Vladimira Putina bylo Rusko normální federací. Za Putina nastala změna směřující k centralizaci a k likvidaci Ruska jakožto federace. Dochází k pozvolné likvidaci nezávislosti regionů, mění se složení Rady federace. Možná je centralizace efektivnější z pohledu správy země, nicméně znamená omezení demokracie.
Kromě toho vzniká v Rusku nová fáze intenzivní rusifikace.

Luboš Dobrovský

Centralizace bude vnímána v různých regionech různě. Bude silně odmítána v bohatších oblastech, neboť pro ně bude znamenat větší přerozdělování a odliv prostředků. Ukázal rovněž, že politická centralizace vede rovněž k centralizaci ekonomické. V současné době skutečně roste monopolizace ekonomiky. Sama prezidentská administrativa je velmi důležitý ekonomický monopol v Rusku.

František Bahenský

Popsal demagogii, jíž jsou vystaveni voliči do regionálních zastupitelských orgánů. Tato demagogie nebyla nijak výrazně odlišná od demagogie v centru Ruské federace. Vývoj regionů je skutečně stále více svazován. Kromě toho, díky snahám o větší přímou kontrolu regionů z Moskvy, vznikl nový stupeň administrativy jmenovaný centrem (čili nekontrolovatelný), nové úřady, nové možnosti úplatků...

Konstatoval silné ochuzování a vydírání bohatších regionů (konkrétně Tjumeně), které tyto oblasti velmi poškozuje. Důležitá je rovněž národnostní otázka.

Vladimír Votápek

V rámci federace je pochopitelně centralizace racionální, neboť se tak stát jako celek lépe ovládá. I v tomto politickém trendu je však mnoho výjimek, samy regiony často porušují federální zákony. Souhlasí s názorem dr. Grossmana, že centralizace je možná racionálnější, jinak však podvrací demokracii.

Závěr

Luboš Dobrovský se zamyslel nad tím, proč Putin tolik lpí na zachování federace ve stávající podobě. Proč by někdo nemohl z federace vystoupit, pokud by šlo o jeho svobodnou vůli? Spolu s několika dalšími se shodli na tom, že uchování federace představuje v současné době jedinou státní ideu Ruska. Rusko se Dobrovskému jeví jako země bez ideje, tím více se proto snaží o centralizaci. Je nutné dosáhnout toho, aby i ostatní národnosti či náboženství samy cítily potřebu náležet do Ruské federace, aby chtěly být občany Ruské federace. Bez tohoto nikdy nebude Rusko zabezpečeno proti rozpadu.

Neznámý posluchač namítl, že v Čečensku se bojuje proti skutečnému terorismu, jinak se proti terorismu bojovat nedá, nelze přijmout myšlenky na to, že boj Ruska v Čečensku je nespravedlivý.

Tomuto Dobrovský s Votápkem oponovali s tím, že do dnešních dnů stále nikdo nedokázal, že původcem teroristických útoků v Rusku během roku 1999 byli skutečně Čečenci. Proč Rusko nezabránilo znovuvyzbrojení Čečenska po první čečenské válce? Proč neučinila Moskva nic pro stabilizaci situace v regionu? Druhá válka, podle Luboše Dobrovského, vznikla jako prostředek saturace dříve poražených generálů. Byla umožněna očekáváním ruských velitelů. Proč se bojuje především proti civilistům, když by se mělo jednat o boj proti teroristům? Jak je možné, že se Šamil Basajev v pořádku vrátil do Čečenska po svém teroristickém výpadu do Dagestánu? Toto vše ukazuje, že druhá válka v Čečensku byla cílena a plánována armádou, FSB i ruskými politickými elitami, nelze ji chápat jako hon na původce teroristických útoků z roku 1999. Vladimír Votápek poukázal na opětnou katastrofální nepřipravenost ruské armády pro boj ve druhé válce. Nevidí žádné poučení z průběhu první čečenské války.

Vladimír Votápek charakterizoval na úplný závěr ruskou armádu slovem NEÚSPĚŠNOST, a celý ruský stát pojmem CHAOS.

Témata seminářů závisí do značné míry na vůli návštěvníků. S případnými dotazy, připomínkami či návrhy na témata se lze obracet na emailovou adresu ředitelky Slovanské knihovny PhDr. Zdeňky Rachůnkové (zdenka.rachunkova@nkp.cz), či Lukáše Babky (babacl@email.cz).