Krátce prodloužené jaro (1969–1971)

Uvolnění politických poměrů završené Pražským jarem se do edičních plánů promítlo s jistým zpožděním. Samizdatová literatura neměla často náležitou úroveň, a tak první nové překlady byly tiskárnám zadávány až v průběhu roku 1969. Přesto ediční plán Vyšehradu přinášel už daleko větší počet titulů (31 oproti 8 v roce 1968). Byla založena populární edice Prameny, esejistická řada Krystal. Edici Historica mělo zahájit dílo Josefa Pekaře. K významným počinům patřilo založení edice poezie Tvar. Závěr roku 1971 přinesl už ostré zásahy knižního odboru ministerstva kultury. Z jeho rozhodnutí byly likvidovány tyto tituly: sborník Rodné zemi (výbor z poezie 1938–1945) – na závadu tu byla především osoba Jana Zahradníčka; Ladislav Kuncíř: Život pro knihu; Maurice Blondel: Pravda poznání a činu, Mark Schoof: Výzva nového věku (od Newmana k Janu XXIII.); Josef Pekař: Postavy a problémy českých dějin; Pierre Emmanuel: Orfeův návrat (Tvar); tři díly 80 tisícového nákladu dětského titulu Kája Mařík; práce na titulech autorů R. Guardiniho, D. Bonhoeffera, P. Landsberga, G. v. le Fort musela být zastavena ve stadiu korektur, přeložený titul Teilharda de Chardin: Lidstvo a vesmír nesměl jít do sazby.

V bezčasí (1972–1989)

V tomto období bylo třeba improvizovat. Někdy prošel na knižním odboru ministerstva kultury málo známý autor, jindy pomohl nic neříkající název díla. Tak tomu bylo např. v případě knihy španělského autora Jimeneze Lozana: Historie jednoho podzimu, která vyšla v roce Charty 77 a jejíž děj líčil shodou okolností analogickou etickou problematiku. Nicméně z českých autorů v těch letech postupně vyšli: P. Preiss, J. Lehár, F. Tauer, V. Frolec, M. Vilímková, S. Vodička, R. Turek, P. Čornej, V. Mertl, A. Molnár, L. Vidman, P. Pokorný, A. Bejblík aj. Poezie se tehdy v edičních plánech neobjevovala s jedinou mimořádně vzácnou výjimkou díla mexické básnířky Juany Inés de la Cruz: Naděje do zlata tkaná. Svůj počátek měla v tomto období tzv. černá řada, dnes nazvaná Reflexe, v níž vyšly monografie věnované významným evropským myslitelům, dále nejstarší literární památky středověkých Čech, Bulharska, Maďarska, Rusi a volná řada vynikajících japonských prozaiků.

Literatura pro děti a mládež patřila ve “starém” Vyšehradu k prioritám. Při svém vzniku převzal z Českoslovanské akciové tiskárny knihovnu pro mládež Raná setba (14 svazků v letech 1935–1942) a sebrané spisy Jóna Svenssona (12 svazků v letech 1934–1937 a reedice v letech pozdějších), pátým svazkem také dokončil vydání Hruškových chodských pohádek Na hyjtě. V edici Rozmach dětské knihy (4 svazky, 1938–1939) k nám byl uveden Milneův Medvídek Pu (1938). Dětské knihy Vyšehradu, které řídil Jaroslav Janouch (18 svazků, 1943–1949), přinesly mj. slavnou Renčovu Perníkovou chaloupku s ilustracemi Jiřího Trnky (1944), která se dočkala řady reedic. Obdobnou řadu Knihy Vyšehradu pro mládež řídil v letech 1943–1947 Emanuel Frynta (4 svazky). Mimo tyto řady vycházely knihy Jaroslava Janoucha (7 svazků, 1940–1947), jmenujme aspoň Pro čest a slávu (Il. Michael Florian, 1940, 1947) a U Toledské brány (Il. Vojtěch Kubašta, 1944, 1947). Deylovy Příběhy z Medové stráně (Il. Vojtěch Kubašta, 1943) vydal Vyšehrad ještě v roce 1991, a to v 7. vydání.

Česká klasika 19. století

Z likvidovaného nakladatelství Ladislava Kuncíře převzal Vyšehrad spisy bratří Mrštíků (6 svazků, 1949–1952) a spisy F. L. Čelakovského (2 svazky, 1951). V knihovně národních klasiků Živý odkaz domova pak v letech 1950–1953 vyšlo 24 svazků – např. Karolina Světlá, Vítězslav Hálek, Gabriela Preissová, ale i Zikmund Winter a dokonce i Alois Jirásek. To už nakladatelští pracovníci jeden po druhém mizeli v kriminále a z Vyšehradu se stalo nakladatelství Lidová demokracie. Tam v letech 1953–1968 vycházelo zhruba 15 knížek ročně (v těžších letech třeba jen čtyři nebo pět). Jednou z nich byl vždy Kalendář a často některý z povolených autorů: Jindřich Šimon Baar, Václav Beneš Třebízský a Karel Václav Rais. Za vlády lidové demokracie bylo i číslování svazků knižní edice pokládáno za nebezpečné, připomeňme však, že beletrie vycházela v této smutné době v nečíslované řadě s názvem Edice Vyšehrad.

Česká literatura

Ze světové pokladnice

Z ambiciózního poválečného programu nakladatele Ladislava Kuncíře se ve Vyšehradu podařilo realizovat jen několik titulů, převážně rozpracovaných svazků souborných vydání (F. L. Čelakovský, Mrštíkové). O to pozoruhodnější je, že mezi nimi byl i Augustinův spis De civitate Dei v překladu Julie Novákové. Jeho původ připomíná v tiráži uvedená Edice Kozoroh, sv. 384 a 385. (Kozoroh byl nakladatelskou značkou L. Kuncíře, čísla svazků navazují na počet jím vydaných knih). Ještě v roce 1952 vychází křesťanská vize vrcholného středověku – Dantova Božská komedie (v překladu O. F. Bablera, na němž se podílel také Jan Zahradníček) – a to v edici Živý odkaz světa (1950–1953, 33 svazků). Z dalších děl se tu objevil např. Tom Sawyer Marka Twaina, Dickensův David Copperfield, Cervantesův Don Quijote, Le Sageův Gil Blas, Stifterův Vítek a Manzoniho Snoubenci.

Světová literatura – kmenoví autoři

Nejvydávanější autorkou Vyšehradu byla norská nositelka Nobelovy ceny Sigrid Undsetová. Připomeňme její romány Bílé orchideje (1948), Ida Alžběta (1937, 1948), Jaro (1936, 1946), Jenny (1947), Kristina Vavřincova (1935–1936, 1948, 1963), Madame Dorothea (1946, 1947), Olaf Audunssön (1935–1936, 1982), Šťastné dny (1990), Věrná manželka (1939, 1947). Nejvýraznějším autorem pak milovaný provokatér Graham Greene: Moc a sláva (1947, 1990), Jádro věci (1957), Konec dobrodružství (1959), Suterén a jiné povídky (1963), Paradox křesťanství (1970), Cesty s tetičkou (1972, 1994), Kus života (1974). Z polských autorů je významně zastoupena Z. Kossaková a J. Dobraczyński, z francouzských F. Mauriac a G. Bernanos, z britských E. Waugh a A. Cronin, z německých F. Werfel. Významným počinem bylo uvedení moderních japonských autorů např. T. Nagai: Zvony Nagasaki (1957, 1969), Š. Endó: Moře a jed (1980), Mlčení (1987) a několika dalších. Vyšehrad k nám uvedl i M. Waltariho románem Egypťan Sinuhet (1965, 1969, 1978, 1984, 1985) a Exupéryho Citadelu (1975, 1984, 1994, 1996, 1998, 2000, 1. úplné vyd. 2002).

Starší česká literatura

K našemu literárnímu dědictví se Vyšehrad vracel ve všech svých etapách. Již v roce 1938 vyšel soubor studií Josefa Vašici České literární baroko; vydal také jeho Literární památky epochy velkomoravské (1966, 1996). V těžké době válečné byl učiněn pokus obnovit Kuncířovu Národní knihovnu – vyšla např. Křišťanova svatováclavská legenda (ed. J. Pekař, 1941, později ed. J. Ludvíkovský, 1978), Staročeské satiry (ed. J. Vilikovský, 1942), Legenda o svaté Kateřině (ed. J. Vilikovský, 1946, později i v novočeském přebásnění Kamila Bednáře, 1958). Nejstarší legendy přemyslovských Čech (ed. O. Králík, 1969) následovaly soubory vzorných edic legend (bulharské, byzantské, ruské, staroslověnské, uherské, Legenda aurea); z nich je třeba vyzdvihnout svazek legend svatovojtěšských, publikovaný pod krycím názvem Slavníkovci ve středověkém písemnictví (1987).

V 80. letech dozrála některá díla, která by v předcházejícím desetiletí “normalizačního” sevření prostě nemohla vyjít. Kromě jinde zmíněných souborů legend a “černé edice” – z ní by sem patřil Kučerův a Rakův Balbín a Sousedíkův Valerián Magni (obě 1983) – to bylo několik děl o našem výtvarném dědictví: Preissova šporkovská monografie (1981), Dientzenhoferové Milady Vilímkové (1986), jejich společná práce o břevnovském opatství Ve znamení břevna a růží (1989) a Santini Jana Sedláka (1987). Okruh lidové kultury byl zastoupen Vaclíkovými Lidovými betlémy (1987, 1988), Chrámovými betlémy (1990) a Frolcovou Prostou krásou (1984). Na Frolcovy Vánoce v české kultuře (1988, 1989, 2001) už navazují obdobná díla věnovaná Velikonocům (V. Frolcová 2001) a narození a smrti (A. Navrátilová 2004) v české lidové tradici. K mimořádným edičním činům posledního období patří Česká středověká lyrika (ed. J. Lehár 1990), shrnující práce J. Nechutové Latinská literatura českého středověku do roku 1400 (2000) a Kyasova (bohužel nedokončená) monografie, sledující vývoj českého biblického překladu (1997).

Nové odpovědi

Stejné cíle, stejné potřeby, ale nové situace i možnosti, a tedy nové odpovědi; v našem případě odpovědi nakladatelské. Klademe prostě vedle sebe publikace vydané k témuž účelu. Katechismus, školní učebnice, informace o průběhu II. vatikánského koncilu nebo o starokřesťanské literatuře, slovo kněze. Propastný rozdíl není jen v technickém provedení, je tu i změna cítění a posun důrazů, které ilustrují jak dlouhých je sedmdesát let v našem životě – sedmdesát let s nakladatelstvím Vyšehrad.

Dnes v Evropě (1990–2003)

Toto období mělo svou povahou charakter nutně přechodný. Do edičních plánů bylo zapotřebí zařazovat jednak díla autorů od roku 1948 cenzurou přísně zakazovaných – aby se alespoň zčásti dodatečně naznačil čtyřicetiletý vývoj především v oblasti humanitní literatury –, jednak prezentovat tvorbu novou. Tím se vysvětluje ne vždy žádoucí “pestrost” nakladatelské produkce. Teprve poté však bylo možno usilovat o uspořádanější vydavatelský profil.V posledním desetiletí navázalo nakladatelství na předchozí tradici vydávání krásné literatury a nadto podstatně rozšířilo ediční záběr. Podstatnou část beletristické produkce tvoří literatura překladová se zřetelem zpřístupnit významná nebo pozoruhodná díla českým čtenářům. Své místo má i vydávání poezie, která vychází v edici Verše, i romány, historické, překladové i původní, společenské a detektivní i knihy vysloveně dárkové. Z významných titulů připomínáme José Jiménez Lozano: Jan od Kříže (1999), Gustavo Bécquer: Hora duchů (1999), Susan Wilsonová: Jestřábí zátoka (2002), Amin Maalouf: Baltazarovo putování (2003), Philip Gulley: Povídky z verandy, Povídky z mého města (2003), Barbara Vineová: Dům se schodištěm (2001), Daniela Fischerová: Duhová jiskra (1998, 2002), Oldřich Daněk: Vražda v Olomouci, Král bez přilby (2001), Král utíká z boje (2002).

Křesťanství (1993–2003)

Veškeré teologické tituly byly v období od roku 1948 do Pražského jara a pak po celou dobu tzv. normalizace přísným tabu. Zpoždění za teologickým světovým myšlením se v letech, která následovala, jen postupně zmenšovalo. Podílela se na tom tvorba teologů, kteří se aktivně zúčastnili Druhého vatikánského koncilu. Nejvýraznější změnou oproti dřívějšku je ekumenický charakter teologických textů vycházejících ve Vyšehradu. To potvrzuje i skutečnost, že jejich autory jsou teologové evangeličtí i katoličtí. Velkým pokrokem je devíza, že jednotlivé křesťanské tradice mohou spolu nejenom komunikovat, ale navzájem se i obohacovat a společně tak vydávat svědectví o zvěsti evangelia dnešnímu světu.