Miroslav Salava
(nar. 1960)
Střední průmyslová škola grafická
Střední knihovnická škola (při zam.)
pracuje v Národní knihovně ČR
Odbor správy knihovních fondů
kromě psaní se věnuje dřevořezbě
(výstava Hořím, a proto shořím, 1999, Klementinum)
v 80. letech vydával s přáteli sborník Runa (samizdat)
a s nimi stihl vydat i společnou sbírku
Básně (In margine, 1989)
samostatné knihy veršů:
Mé baroko (Aula, 1995),
Krev můry (Petrov, 1997),
Zarakvití (Petrov, 1999)
nakladatelství Petrov připravuje k vydání
zatím poslední sbírku Rozervárny a lihotvary
ženatý, syn Ladislav
nyní žije na Zbraslavi

Vdova po sedláku Toderovi ze Slittriegu ohýbala záda jen za polní dřiny a v kostele. V této chvíli zkoušky přemohla hrdost své duše a vypravila se k hraběti žebrat za synův život. Pan Samuel Bonniers, dobře naladěn veselou společností a lahodným lovaňským vínem, vdoviny prosby vyslyšel. Kadeře mu trochu zplihly potem – vyprázdněné poháry, kořeněná zvěřina a dusný letní podvečer otevírají póry – a oči se leskly jako zlacené úponky na koši jeho rapíru.
“Budu milosrdný a prominu Hedinu Toderovi hrdelní trest, jenž by si zasloužil za útok na mého správce. Tvůj syn mi však způsobil jinou škodu,” děl přísně. “Dluží mi robotu za čtyři dny! Zastoupíš ho a pokosíš jeho díl.”
Vdova pokorně přikývla; nebylo by rozumné namítat, že polovinu ze sporné doby tráví Hedin v podzemí Bonniersova sídla.
Mladý hrabě si prohlížel své štíhlé ruce pod třpytnými krunýři prstenů: “Žně vrcholí a ne-dostává se času. Začni zítra za úsvitu a hleď, ať jsi do západu slunce s prací hotova, nebo beru slovo zpět.”
“Staň se,” pravila vdova, jako by přejela kosíř brouskem. A odešla, aniž se poklonila.
Ještě za tmy se vydala Toderova vdova pose-kat hraběcí obilí. Šla beze strachu, mysl proměněnou v tětivu napjatého luku, jako rytíř do bitvy, jako rváč do souboje. Tolikrát brala do rukou kosu! Dnes poletoval těžký nástroj mezi žitem, nadlehčován její zručností. Nevadili jí Bonniersovi pacholci, kteří hlídali na okrajích lánu, aby nikdo ze Slittriegu vdově nepomáhal.

PhDr. Maxima Marysková
PhDr. Františka Vrbenská

Potkávali jsme ji na chodbách Klementina, drobnou, šedivou, zdánlivě nenápadnou. Ti, kdo ji znali zběžněji, věděli, že pracuje v Odboru doplňování fondů, oddělení zahraniční literatury, počínaje 1. zářím roku 1976.
Její blízcí kolegové, kamarádi a přátelé ji však znali jako báječného člověka, kultivovanou dámu s pozoruhodně břitkým, anglicky suchým humorem (nikdy nezapomenu, jak jsme kdysi probíraly večer u výtahu do prvního patra problematiku mumifikace, z níž jsme přešly na téma kanibalismu – a děsily tak pozdní návštěvníky oddělení rukopisů a starých tisků), s úžasným záběrem znalostí, s láskou ke zvířatům (zejména koním a kočkám) a rostlinám. O “kytkách” toho spoustu věděla, takže dokázala zoufalým pěstitelům pomáhat zasvěcenými radami; zájemce nezištně podarovala rostlinkami. Mimoto uměla šermovat a téměř do poslední chvíle se věnovala i jízdě na koni. Tyto dovednosti se jí hodily pro historické knihy, jichž byla autorkou…
Byla dcerou hudebníka a básníka Karla Maryska, celoživotního přítele Bohumila Hrabala. Paní doktorka Marysková psala od dětských let, knižně publikovala pod jménem Maxi Marysko. Romány “Cesta růžových kurýrů” a volně navazující “Milý Danieli” vyšly v nakladatelství Ivo Železný v letech 1992 a 1993, dvojnovela “Císařský lov” byla vydána v  nakladatelství Český spisovatel v roce 1994. Díla jejich autorka situovala do 18. století; byly psány bohatým a kultivovaným jazykem a zasloužily se o renesanci vypravěčství dumasovského typu v české literatuře. Péče o ot-cův literární odkaz vedla talentovanou prozaičku k uspořádání dvanáctisvazkových spisů Karla Maryska a také k sepsání biografické knihy o něm (Pražská imaginace, 1995). Málokdo ví, že měla rozpracován čtvrtý díl svého historického cyklu, a že psala i nesmírně působivé verše.
Zemřela 15. září roku 2000 ve věku 55 let, pro své přátele však zůstává stále zde. Zveřejněné vyprávění je Maxinou poslední prací, ukončenou v době, kdy ji soužily silné bolesti, doslova několik dní před smrtí. Navzdory podmínkám svého vzniku si zachovala rysy pro Maxi Maryskovou typické: vtip a hluboké zaujetí pro nádherné, obdivuhodné kočky…

Kočky mého otce
PhDr. Maxima Marysková

Můj otec, Karel Marysko, v hospodě U Tygra dosti známá figurka ze společnosti Bohumila Hrabala, byl svérázný samorost. Zaměstnáním člen orchestru ND, faktickým povoláním byl zneuznaný básník, který se dočkal vydání svých bizarních výtvorů až po smrti. Byl bohém, pravý opak své racionální druhé ženy Věry, která mu do jisté míry suplovala matku. Tolik jen k jeho osobnosti, aby rozličné podivné a bohužel mnohdy neblahé nápady v souvislosti s kočkami nebyly tak šokující.
Zvířata měl rád, pocházel z Nymburka (odtam-tud se znal od mládí s Hrabalem), v domku s malou zahrádkou žily nějaké kočky vždy, i slepice a dokonce koza, o které se starala jeho matka. Traduje se vyprávěnka, kterak umírala teta Anna, babiččina sestra, a ležela v sute-rénní kuchyňce nymburského domku, na po-hovce, kterou normálně obývala kočka. Kdy-koli se kočka přišla domáhat přístupu na své teritorium, teta Anna ji zaháněla utěrkou a po-křikem, takže ji kočka začala srdečně nenávidět.
Posléze se tetin čas naplnil a pohovka se uvol-nila. Kočka prý byla viděna, kterak se opatrně krade ze dvorka dolů po schodech, nahlíží do místnosti, ostražitě se plíží k pohovce, připravená ke kvapnému ústupu. Když se pře-svědčila, že pohovka je skutečně prázdná, začala prý šílet radostí, skákala a řvala nad-šením k morbidnímu pobavení příbuzných a smutečních hostí. Vešla tak do rodinných dějin.
Na vojně jezdil otec u marodky s koněm, pro něhož chodil vyžebrávat v kantýně chleba, po bufetech a v závodní jídelně ND schraňoval zbytky masa, protože vždycky věděl o nějakém zviřátku, kterému je mohl přinést. Měli jsme tehdy v padesátých letech dva jezevčíky, kteří ho zištně milovali, a kočku Mínu. O krmení jsme se téměř nemuseli starat, otec je živil rád. Byl–li s divadlem na zájezdě, psával dlouhé dopisy nikoli o dojmech z cizích krajin, ale o tom, jak, čím a kdy krmit zvířátka.
Když se po rozvodu odstěhoval k Věře, dlouhá léta kočku neměli, z časových důvodů a pra-covního zaneprázdnění to nebylo dost dobře možné. Teprve když se dočkal penze, zatoulalo se k nim jednou želvovinové dlouhosrsté kotě, které si nechali a pojmenovali Dagmar. Otec nosil maso, krmil kočku, která byla tak satu-rována, že si s kousky syrového masa nejraději hrála fotbal.
Dokonce tak jednou za Věřiny nepřítomnosti (Věra byla velká cestovatelka, tuším, že zčásti i proto, aby měla od svérázného otce na chvíli pokoj) vypěstoval doma červy, jejichž život se zájmem sledoval. Jindy na sebe upozornil nelidským a stále se stupňujícím mrtvolným smradem, jehož zdroj jsme po bedlivé prohlídce objevili v otcově brašně, v níž nosil maso.
(“Já nic necejtím.”)
Taška se ovšem musela vyhodit a otec hlídat. Většinou neúspěšně. Dagmar vypouštěl ze třetího patra domu ve vilové čtvrti pod Stra-hovem do okolních zahrad, kde ji při návratu domů pravidelně vždycky našel, přišla na za-volání a šla s ním domů.
Stalo se ovšem, co se stát muselo, Dagmar se rozmnožila. Ze tří krásných koťátek si Ma-ryskovi dvě nechali, kocourka a kočičku, třetí Věra udala. Stali se tak zdrojem nelibosti v do-mě, neboť otec, vyváděje stádo koček ven do zahrad, nedokázal pochopit, proč partaji pod nimi tak vadí, že kočička Kulinka vždycky rovnou z bytu utíká dolů vymočit se na jejich rohožku.