Rozumím starosti knihovníků

Doc. PhDr. Jaromír Hořec,CSc.

BIOGRAFIE

Básník, novinář, historik. Člen Obce spiso-vatelů a Českého centra Mezinárodního PEN klubu.

Původním jménem Jaromír Halbhuber, *18.12. 1921 v Chustu na Podkarpatské Rusi. Vyrostl v rodině lesníka. Od roku 1932 žije v Praze, vystudoval reálné gymnázium (maturoval 1940) a abiturientský kurz při obchodní akademii (1941). Za německé okupace byl totálně nasazen v ČKD (1941–45), v té době působil v  ilegálním hnutí mládeže. V květnu 1945 byl jedním ze zakladatelů deníku Mladá fronta a do roku 1950 působil jako její šéfredaktor a ředitel stejnojmenného nakladatelství. V letech 1950–53 pracoval jako redaktor nakladatelství Mír, od roku 1953 byl šéfredaktorem časopisu Hlas revoluce a vedoucím vydavatelství Svazu protifašistických bojovníků, kde také řídil knižní edice Dokumenty a Živé knihy (1953–65), usilující o rehabilitaci odboje. V roce 1954 dokončil studia češtiny a literární vědy na FF UK. Od roku 1965 byl odborným asistentem na Fakultě sociálních věd a publicistiky UK (PhDr., 1967, prací Příspěvek k rozboru tzv. le-gionářské literatury; CSc., 1969, prací K počát-kům české knihy) a současně redigoval edici Magnet (1965–70 a 1990–92) ve vydavatelství časopisů Naše vojsko. V roce 1969 byl vylou-čen z KSČ a zbaven místa na fakultě i místa šéfredaktora časopisu Universita Karlova. Od roku 1970 byl v invalidním důchodu. V roce 1977 podepsal Chartu 77. V roce 1979 založil samizdatovou edici Česká expedice (kolem 120 svazků). Za šíření ineditní literatury a podvra-cení republiky byl v roce 1981 půl roku ve vazbě. V roce 1991 byl jmenován docentem Fakulty sociálních věd UK a ve stejném roce se stal předsedou Společnosti přátel Podkar-patské Rusi. Je místopředsedou Masarykova demokratického hnutí, kde řídí časopis Čas. Kromě výše uvedených periodik, která řídil nebo v nich pracoval, publikoval zejména v novinách a časopisech: Kytice, Blok, Gene-race, Národní osvobození, Hlas revoluce, Plamen, Červený květ (Ostrava), Literární noviny, Studentské listy, Listy (Řím), Obrys (Mnichov), Svědectví (Paříž). Od roku 1990 též Lidová demokracie, Tvorba, Lidové noviny, Český deník, Tvar aj. Redigoval periodikum Taneční hudba a jazz (1960–69) s L. Dorůžkou a J. Kotkem; samizdatové časopisy In margine (1977–81) a Pokus (1984–89), ve kterých uveřej-nil řadu svých historických a literárněhistoric-kých článků. Jeho publicistiku lze nalézt pod pseudonymy: Ignotus, Jan Čech, Jan Svoboda, Jiří Hynek, Severus, Zdeněk Hrubý. Tematicky se zaměřuje především na české moderní dějiny, literárněhistorické otázky a jazzovou a taneční hudbu, k níž také příležitostně psal texty (Dva modré balónky, Docela všední obyčejný den, Nedělní vláček, Barborka). Počátky básnické tvorby jsou spojeny se skupinou básníků a teoretiků (I. Andrenik, F. Listopad, L. Fikar, O. Kryštofek, J. Grossman, J. Morák a další), sdružených po květnu 1945 okolo deníku Mladá fronta a vyznávajících tzv. dynamoarchismus, usilující o syntézu romantické revolučnosti s banalitou každodenního života, ze které měl vyrůst obraz nového socialistického člověka (Květen č.1, Na časy, 1947). Na konferenci Svazu československých spisovatelů v lednu 1950 byl dynamoarchismus tvrdě a lživě odsouzen (L. Štoll: Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, 1950). Téměř dvacet let se pak Jaromír Hořec mohl věnovat jen publicistice. I v této době píše poezii (částečně “poezii faktu”), klade si otázky po smyslu mladických ideálů a útočí proti všemu, co ohro-žuje svobodu a plnost lidského života (Hněv trávy, Špatně rozdané karty), komentuje soudobý stav české společnosti (Soudný den [inspirovaný 21. srpnem 1968] ) a Pozdvihování slov [společenská situace po vzniku Charty 77], naději hledá v mýtech, formujících od pradávna podstatu lidství (Svěcení hlíny) a v křesťanství (Anežka Česká).

1956
(Úryvek)

10.6.1958
(Nelogicky náměsíčná krajina)