Bulletin Plus 1/2003

Člen výkonného výboru
Společnosti Národní knihovny,
spisovatel, publicista,
redaktor a pedagog
Zdeněk Janík
oslavil 7.10.2003
osmdesátiny.
Osmdesátka ve znamení Vah

Básník Zdeněk Janík slaví letos 7. října osmdesátku – mimo jiné dvěma literárními podvečery s prezentací autorovy nové sbírky VOLÁNÍ NA ČASY. (Další pořad chystá také Národní knihovna v rámci svých Modrých pondělků.)
O jubilantovi se dá psát vážně i nevážně, zkusím obojí. Jako starší mladšímu radím nespěchat do školních učebnic, ještě tam nejsou všichni, kteří nás předešli. I v regálech knihoven je přeplněno, na internetových stránkách hledejte www.V–ART v revue Chůdové kořeny.
Zdeňka Janíka jsem asi sedmdesát let vůbec neznal. Ani jako publicistu (nečetl jsem Učitelské noviny, Naši rodinu, neposlouchal příliš rozhlas), ani jako básníka (on skrytě publikoval verše pod jménem Tomáš Šobr a dokonce za ně dostal cenu F.M. Klácela – kdo to mohl tenkrát za normalizace všechno tušit). Ale poznal jsem ho, shodou okolností až pár let po Listopadu, jako člověka. Bylo to na zájezdu členů Obce spisovatelů na mezi-národní knižní veletrh v Lipsku. V hotelu jsem před zahájením slavnostní recepce na počest bývalých inženýrů lidských duší zakopnutím přišel o pravou botu. Do té chvíle mně neznámý kolega sáhl do svého kufříku a podal mi svůj rezervní střevíc – pravý i levý. Oba mi padly jako ulité. Tím zabodoval u všech okolních dam, které si dovedou vážit zralého věku a plodů neumdlévající tvořivosti.
Zdeněk je rodem Brňák, angličtinu, češtinu a filozofii vystudoval na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Až do zahájení politických prověrek a čistek na konci

šedesátých let učil na gymnáziích a byl redak-torem Učitelských novin. Pak už jen jako ko-rektor v tiskárně, tak to chodilo. Psát si směl do šuplíku.
Zdeněk Janík, poeta natus i doctus. Jeho jméno byste těžko hledali v nějakém starším slovníku. Teprve Lubomír Machala ho uvádí ve své knížce o literatuře po roce 1989 a Obec spisovatelů ve svém členském katalogu Kdo je kdo z roku 1996 uvádí jeho jméno i pseudo-nym. A opět: není snadné sehnat v knihku-pectví nebo v knihovnách jeho kouzelnou knížku veršů pro děti SLOVOHRÁTKY (Grada-tim, 1991; Alda, 2001) nebo skromnou knížeč-ku esejů či minipovídek z domova i světa, nazvanou stručně novinářsky STALO SE… (Gradatim, 1993), obě vyprodané. Daroval mi je, dodatečně jsem je recenzoval v ostravské Alternativě, kde jsme mu také na konci století publikovali verše z jeho tehdy ještě rukopis-ných sbírek. Dnes z nich už vyšly HLEDÁNÍ KLÍČŮ (Akord, 2000), VRACÍM SE K TOBĚ CHLAPECKOU LODÍ (Písek, 2000) a poslední sbírka VOLÁNÍ NA ČASY (Alfa – omega, 2003).
Zdeněk Janík jako člen Obce spisovatelů, českého PEN klubu a dalších kulturních organizací, člen redakčních rad, spolupra-covník Literárních novin, účastník literárních soutěží (obdržel prémii ceny Evropský fejeton Brno 99) v hněvivém usmíření důstojně dohání ztracená léta, kdy nikoli vlastní vinou nemohl publikovat. Uvedl jsem jen zlomek jeho tvorby, která je žánrově neobyčejně pestrá a zahrnuje i několik významných překladů z angličtiny (např. román Paula Bowlesse Pavoučí dům, knihu Geralda Drewse Symbolika snů od A–Z aj.). Úplná bibliografie byla zatím zveřejněna jen v literární encyklopedii SALON v Právu.

Za kolegy, přátele a čtenáře jubilantovi blahopřeje

Augustin Skýpala
(srpen 2003)

Dotazník
Zdeňka Janíka

Je to neuvěřitelné, ale ten nestárnoucí muž je už osmdesátníkem. Je znám především jako básník a publicista, méně jako překladatel. A přece má na svém kontě i zde několik zajímavých titulů. Např. z angličtiny přeložil román zakladatele amerického psychologické-ho románu Paula Bowlese Pavoučí dům (Volvox Globator, 1994), společně se Z. Gabajovou pře-ložili Osvobození zvířat australského spisova-tele Petera Singera (Práh, 2001), z německého originálu přeložil Symboliku snů od A–Z Ge-ralda Drewse (Littera bohemica, 1997). Časo-pisecky mu vyšly překlady básní Rogera du Bois.
Protože léto tráví pravidelně na Šumavě, nez-bylo, než se uchýlit k dialogu písemnému. Pár zvědavých otázek, pár odpovědí. Zde jsou.

Známe se řadu let. Stále mi však není dost jasno, jak je to s místy, která jsou blízká tvému srdci. Pokud vím, je to Valašsko, Brno, Písek, Šumava, Praha. Mohl bys to blíže vysvětlit?

Dědeček a babička z otcovy strany pocházeli z Valašska a Hané. Já se narodil v Brně, pobýval na Slovensku a v Písku, kde jsem maturoval. Od roku 1945 žiji trvale v Praze. Chalupu máme na Šumavě ve Vrbici. Tam trávím léto. Zdejší kraj mne inspiroval mj. k pohádkám pro děti Šumavská světýlka. Zatím vyšla pouze časopi-secky v Lidových novinách, šumavských Kalendářích a na internetové revue Chůdové kořeny.

Jistě ses v životě potkal s řadou zajímavých lidí. Kdo byl tím, jenž tě nejvíce oslovil?

Hodně mi dali samozřejmě rodiče a příbuzní, má žena, syn a vnučky, skautští přátelé. Kantoři – ať už na gymnáziu (Josef Kotlík) či filozofické fakultě, především J.B. Kozák a Otakar Vočadlo. Rovněž pár přátel z okruhu literátů. Snažil jsem se ve svých sbírkách všem vyslovit poděko-vání i lásku za to, čím mne obdarovali.

Když se člověk ohlíží, občas mu není veselo. Vidí omyly, chyby, zklamání, jichž se dopustil, které by rád napravil. Někdy to už ani nejde. Jak je to s tebou?

Kdo by někdy neselhal a neměl chvíle, kdy neobstál? Kdy zklamal nejvíce sám sebe? Nejde o to neudělat nikdy chybu, ale spíš ji včas objevit, přiznat se k ní, poučit se z ní, snažit se jí vyvarovat. Každý jsme nejednou klopýtl při hledání místa ve společnosti, v zápasech o správný životní názor i v zápasech morálních. Kdyby to šlo, mnohé bych ze své minulosti změnil. Ale neměnil bych svoji víru, svou ženu a svou rodinu.

Které byly tvé literární vzory?

Těch bylo více. Některé jsem se snažil napodobit, což zná jistě každý. Mnohé vzory byly nedostižné, např. Otokar Březina. Hledal jsem stejnou krevní skupinu, a našel. Například u Miloše Vacíka, Václava Daňka, Daniely Fischerové, Jany Štroblové, Milana Hrabala, Augustina Skýpaly a jiných. Ale především jsem hledal vlastní cestu.

Básník Zdeněk Janík.
(Foto: zh)

Jak se díváš na tvorbu nejmladší generace? Vím, že jsou v ní jisté jevy, které ti – a nejsi věru sám – vadí.

Generační zápasy a neporozumění byly, jsou budou. Objevil jsem autory výborné i špatné ve a všech generacích. Mně se nelíbí vše, co popírá život, hledání jeho smyslu a určitého řádu. Proto je mi proti srsti sadismus, rasismus, xenofobie a amoralita jako program. Nemám rád povrchnost. Nejvíce mne popuzuje generační nadřazenost. U těch mladších občas bohorovné přesvědčení, že svět vznikl až v roce jejich narození. Ovšem, s obdobnou nadřazeností z jiných pozic se však setkávám i u generace starších. Náklonnost k tomu máme všichni. K poznání sebe a k moudrosti se nedorůstá pouhým odsezením let na lavici života.

Svého času jsi publikoval v Lidových novinách mj. Poslední slova. Dnes se tu však jméno Zdeněk Janík objeví jen zřídka. Proč?

Uveřejnil jsem tam několik minirecenzí, medai-ónků významných osob, nekrologů, jazykových koutků. Těch Posledních slov vyšlo 42. Ale pak se vyměnila redakce a nebyl zájem. Za Poslední slovo Pes po ráně jsem v roce 1999 obdržel jednu ze 4 prémií ceny Evropský fejeton Brno. Jiné Poslední slovo – Mluvící němá tvář – se stalo libretem jedné z pravidelných relací ČT. Rovněž odvysílán byl Příběh Václava Hřícha.

Další fejetony, glosy a sloupky vycházely v MF DNES, Akordu, Katolickém týdeníku, Perspek-tivách, Naší rodině a dalších periodikách. Několik mých pořadů odvysílal Český rozhlas.

Obligátní otázka: Na čem pracuješ nyní?

Dávám dohromady sbírku básní Zimní sluno-vrat, sbírku aforismů Zásloví a podsloví, sbírku fejetonů, sloupků a zamyšlení Hladce a obrace a pohádky pro děti, již zmíněná Šumavská světýlka. V nich bych chtěl doplnit zatím úspěšné Slovohrátky i svůj podíl na Živáčcích. Neobejde se to bez škrtů, oprav a úprav. Snad to dovedu ke konečnému znění. A jestli něco z toho vyjde? Přál bych si to, samozřejmě, ale to není už pouze v mých silách.

Děkuji za to, že sis udělal čas a odpověděl na mé otázky. Za sebe, za tvé kamarády, čtenáře a posluchače ti přeji především: zdraví, tvůrčí neklid, pohodu v duši a nějakou tu čer-stvě narozenou knížku.

Se Zdeňkem Janíkem písemně rozmlouvala Karla Erbová.

Zdeněk Janík při návštěvě pravidelného pořadu Společnosti národní knihovny Modré pondělí, ve kterém se nejednou představil také jako host a moderátor.
(Foto: zh)

	3/2003 Bulletin_plus