O FACCE ANEB PŘÍBĚH OLEKA KRÁKORY
(Fejeton z připravované knihy Jak Rockefeller o všechno přišel.)
O facce… Takto napsáno to působí téměř italsky, jako melodický výkřik z nějaké veristické opery – O facce mio! Jde však o obyčejnou facku. Slovo je české, byť prý z italštiny pochází, ze slova fazza a to zase prý z latinského facies. Možná odtud se vyvinul i známý veselý český překlad latinského přísloví “Tres faciunt kolegium”: tři fackují kolegu.
Facka (nebo také políček) je slabší úder plochou dlaní, má být správně umístěna na tvář (zezadu do lebky se nazývá pohlavek či záhlavec) a tvář má zčervenat, nejlépe i s otisky prstů. Na rozdíl od rány pěstí má facka složitější povahu. Nezraní, stopy obvykle rychle zmizí, ale zasažený si ji déle pamatuje.
Facka je prostředek, jenž býval využíván výchovně, pedagogicky, spíše pro poučení.
Když jsme jako děti vřískali, abychom si něco vynutili, obvykle to skončilo fackou se slovy: Tak ať máš proč brečet. Bylo to v zaostalých dobách, kdy byl pohlavek ještě považován za výchovný prostředek a rodičům nehrozilo ani zatčení, ani zfackování obránci dětských práv.
Vzpomínám však, že jsem dával přednost tatínkově pohlavku před dlouhotrvajícími výčitkami či zákazy. Věděl jsem proč. Byl jsem svéhlavé děcko a naši to neměli lehké. Vypráví se, jak mě jednou posedl záchvat vzteku a maminka, chtíc mě ušetřit dalších pohlavků, mě zamkla na záchodě s tím, že tam zůstanu, dokud se neuklidním. Asi po dvou hodinách se jí děcka zželelo a zeptala se za dveřmi, jak mi je. “Ještě jsem se neuklidnil!” zvolal jsem prý zevnitř.
V české kultuře jest však facka zajímavým fenoménem, táhnoucím se od ranných, takřka dřevních dob. Už v jednom z nejstarších českých básnických textů se píše “…a pohlavci suší lietajú okolo uší…”. Velkou tradici má vzájemné fackování literátů a samozřejmě bití kritiků, jejich házení do bazénu a podobně.
Dramatik Jaroslav Kvapil nafackoval na promenádě na Příkopech dramatikovi Jaroslavu Hilbertovi, který v tisku ošklivě kritizoval herecké výkony Hany Kvapilové, choti Kvapila, protože mu dala košem. Dramatici zkrátka nemají psát kritiky, kritici by zase neměli psát básně.
V kavárně Urban si po delší vzájemné nechuti nafackovali spisovatelé Leo Perutz a Otto Soyka a nemluvili spolu pak ani po válce v telavivských kavárnách.
Od malíře Františka Tichého dostala pár facek celá řada významných osobností.
Facky mají padat rychle. Všechny facky, které jsem si v životě opravdu odskákal, byly vždy ty, které jsem prováhal a nedal. Což je paradoxní, ale doložím to.
Nejsem agresivní a prát se neumím, není mi to ani vlastní a tak těch, kdo pohlavek zasloužili, ale nedostali, je mnoho… Kdysi kupříkladu přivezlo slovenské divadlo na festival mladých inscenaci mého textu a jeden kritik, který privátně vystupoval jako kamarád, Slovákům vyčetl, že tím organizátorům komplikují život, protože já jsem zrovna nežádoucí. Vyjevení Slováci mi to vyzradili, já se přiopil a chtěl jsem kritikovi dát facku, jenže kamarádi mi v tom zabránili. Doopil jsem se a bylo mi to už jedno. Potom, v devadesátém roce, když jsem (nakrátko, ale to on nemohl tušit) zastával úřad na ministerstvu kultury a bylo možné, že bych mu třeba mohl z titulu té funkce přidělit nějaké peníze, ten muž nevydržel s nervy a poslal mi vlastním nákladem vydanou knihu s dopisem “Milý příteli, ve vzpomínce na staré časy dovoluji si ti poslat skromný kvítek ze své zahrádky…” Dojalo mě to. Dávno již tomu.
Nejsmutnější případ nezpohlavkovaného je Olek Krákora (jméno je krycí, našel jsem ho na internetu v Britských listech a zalíbilo se mi – Olek je zkažené Oleg, po Olegu Koševém z Mladé gardy, jenž byl jeho vzorem, dnes by se řeklo ikonou, leč bylo tupým strážníkem špatně zapsáno a Krákora je zase významotvorné příjmení, jaké dávají mužům dcery: “tatínek nevydrží nekrákorat”) . Olek si myslel, že mám něco s jeho ženou. Neměl jsem, to jeden můj tehdejší kamarád, ale bylo mi blbé mu to říkat; řešil totiž její občasné vzplanutí vždy tak, že se s pánem důvěrně spřátelil a ten pak vztah rychle ukončil, nechtěje nového kamaráda zklamat.
Se mnou to bylo stejné, ale nikdy mi už pak nedal pokoj. Buď se mě snažil využít, nebo se mi pokoušel něco zkazit. Poprvé, když jsem se o takovém podrazu dověděl, chtěl jsem mu dát pár facek, ale nebylo to možné, protože byl velice daleko ode mne. Když se přiblížil, vysvětlil mi, že byl jen špatně informován. O něco později byl opět špatně informován a facka už se zase vznášela ve vzduchu, tentokrát mi v tom však nezabránili kamarádi, leč vnitřní krvácení. Během nemoci mi pro změnu Olek ukradl zajímavý projekt – což, jak jistě chápete, mi už neodpustil nikdy – a tak se se mnou pak aspoň napil na obnovené kamarádství.
Před posledním podrazem mi dokonce běžel podat ruku. Nu, kdybych mu byl býval kdysi tu facku dal, všichni by pak věděli, jak se věci mají. Jenže – dnes je mu sedmdesát pět let a už dávno se scvrkl. Ale ani mně už není dvacet a tak si na tu facku počká v nebi, či kam to půjde…
Jistému Honzíčkovi, který o mně naopak psal stále a velice ošklivě, jsem naopak jednu vlepil a hle, od té doby mě nepomlouvá a když se máme potkat na ulici, prchá na druhou stranu. Náš vztah je nyní v pořádku.
Facka, přátelé, má padnout rychle. Tak to chodí.
ERAZIMOVA SMRT
(Ukázka z připravovaného románu KREV SIROMACHY
1.
Lidé pořád očekávají, že se vrátí minulost.
Nejprve to opravdu vypadalo, jako když padá hvězda. Obrovská rudá hvězda, která se hnala s rachotem soumrakem lidem nad hlavami a zanechávala po sobě hluk a divný sirný zápach.
Kometa, pomyslela si hospodyně, která myla nádobí po večeři, konec světa, konec světa, no to jsem si mohla myslet. Vždyť jsem to čekala a všichni to říkali, už když končila válka. A přišlo to tedy až tři roky po válce...
“Slyšela jste to, paní Šanovská?” zeptal se Laška.
Hospodyně se pokřižovala. Původně se jmenovala Schönauer.
“Um Gotteswillen! Ein Komet,” zašeptala.
Nebyla to však kometa, bylo to letadlo. Tento stroj letěl velmi, velmi nízko a řev jeho kouřícího, poškytávajícího motoru byl v tichých lázeňských ulicích tak překvapivý, že se několik žen na kolonádě rozplakalo. Zatímco jim přišládali k očím kapesníky, namočené v minerálce, za ohbím řeky kleslo letadlo ještě níž, pohladilo břichem vrcholky některých stromů v parku a pak s křachnutím ohromného vejce nebo melounu narazilo na komín krematoria, kovově zanaříkalo a zřítilo se na hřbitov za krematoriem. Ozval se výbuch, hořící benzin se rozstříkl kolem a vzplanulo nejenom letadlo, ale také hroby a staré stromy okolo něj.
Laškovi se na chvilku zdálo, že mu hluk rozkládá krev, ochromuje ho a dusí ho. Pak se vyklonil z okna a zavolal na kolonádu. Lidé tam stáli u zábradlí nad teplou řekou s červenými rybami a dívali se na požár. Na ryby se nedíval nikdo. Ozvalo se houkání prvního hasičského auta.
“Co se stalo?” křikl Laška z okna.
“Na lázeňský hřbitov spadlo letadlo,” odpověděl nějaký spěchající člověk.
“Letadlo? Na lázeňský hřbitov?” užasl doktor Laška. “To musím vidět.”
“Pilot prý vyskočil,” říkal někdo na kolonádě, když Laška procházel kolem. Tři muži debatovali s cigaretami v rukou. Nemohli se shodnout, zda pilot
měl padák, nebo neměl. Zřejmě ho nikdo z nich neviděl.
“Sestřelili je, protože chtěli uletět do Německa...”
Laška se ohlédl a rozšlápl porcelánový ozdobný kalíšek na minerálku z cibulového porcelánu, který tam někomu upadl. Když došel do parku a zamířil kolem litinové kolonády k lázeňskému hřbitovu, trosky letadla už dohořívaly. Hrobky blízko dopadu už byly jen začouzené, zlacená písmena vesměs zmizela, thuje shořely jako pochodně, jen hned za kamennou hradbou, kde byl oddíl vojenských hrobů, ještě doutnal jeden dřevěný kříž. Letadlo spadlo na oddělení hrobů anglických pacientů, zemřelých v lázních na tuberkulózu.
Kolem hřbitova se hemžili hasiči a vojáci a v parku na každé cestičce postával někdo od policie. Laška se pokusil projít ke hřbitovu, ale zastavili ho strážníci.
“Tam nemůžete, pane doktore,” řekl policista, ve kterém poznal strážmistra Brejchu z vedlejšího domu. “Ani my tam nesmíme.”
Laška zahlédl ve směru, kterým policista ukazoval, že u secesní brány hřbitova postává skupinka civilistů v kloboucích, dva z nich měli kožené pláště. Raději se obrátil a vracel se. Rozčilení diváci si na parkových cestách vyměňovali názory.
Nějaká žena za Laškovými zády říkala jiné ženě:
“Pilota našli, je prý úplně na kaši...”
“Vždyť prý byli dva,” řekla ta druhá. “Jeden letec měl vyskočit ještě nad kopcema.”
“Jak se něco takového může stát?”
Podíval se na náhrobek jakési Lady Patricie Lowsmith, ozdobený soškou uhynulého holuba a přišlo mu jí nesmyslně líto.
Když se vracel, v lázeňském parku na napodobeném japonském můstku přes teplý potok stál opálený člověk s vyhrnutým límcem na už zdálky britském plášti do deště. Mohl to být jedině Laškův přítel, psychiatr MUDr. Leopold Fialka, primář psychiatrického sanatoria Lázně III., dříve Waldruhe. Vypadal jako vždycky, totiž jako detektiv z anglického filmu.
Psychiatr za války sloužil u Royal Air Force, nelétal ale, pracoval ve vojenské nemocnici, kde v otřesených tělech dával dohromady duše pilotů, kteří přežili sestřelení, bombardování, požár motoru nebo smrt kamaráda. Fialka byl vždycky opálený, dokázal ležet na slunci nehnutě, se zavřenýma očima v kteroukoliv roční dobu, a snad se nikdy nespálil. Když se ho někdy ptali, zda ho to nenudí, odpovídal s úžasem: “Vy nemáte myšlenky?”
Zdálo se, že má oči i vzadu, protože Lašku pozdravil, ale neohlédl se.
“Co to bylo?” zeptal se Laška.
Fialka mu odpověděl přes rameno v montgomeráku.
“Sundali ho, kurvy.”
“To myslíš vážně?” zeptal se nevěřícně Laška.
“Jak by se sem jinak dostal?” pokrčil Fialka rameny. “Sem nad město, ke hranici, do zákazu přeletů? Teklo mu do bot. A asi ještě někam jinam.”
“To je šílené,” řekl Laška.
“Chudák,” povzdechl Fialka. “Ty nevíš, jaký to je...”
Laška si vzpomněl, jak ještě jako chlapec kdysi zastřelil špačka. Někdo, snad ten strýček, kterého potom popravili Němci, mu přinesl jako dárek vzduchovku. Dospělí mluvili o tom, že špačci, nalétávající v celém hejnu, zničí nejspíš celou letošní úrodu třešní a chlapec chtěl zachránit rodinné třešně, vzal vzduchovku a schoval se pod jedním stromem. Pamatoval si to docela přesně: špaček se posadil na větev, naklonil hlavičku a jedním okem si prohlížel příhodnou třešničku, Laška zamířil a vystřelil. Pták – najednou byl velmi malý a to slovo už bylo hrubé, byl to jenom ptáček – se zatřásl a vydal zvláštní, překvapený, ale také jaksi smutný zvuk, vzneslo se jedno odtržené pírko a špaček bezvládně spadl s větve do trávy. Malý Laška šel zmateně k mrtvolce. V černém tělíčku byla těsně pod hrdlem červená dírka, ani nekrvácela. Zvedl ho a uvědomil si se zděšením, jak je ještě teplý a jak je lehoučký, a najednou vnímal, jak křehká to byla bytost, jak snadné bylo ji zabít a jak to bylo hloupé a sprosté, myšlenka ho přemohla, byl také slabý a křehký a ubohý a strašně se styděl. Posadil se pod stromem a plakal. Nikomu toho mrtvého špačka neukázal a pod stromem ho zahrabal. Vzduchovku už pak neměl rád.
“Nepůjdeš na panáka?” zeptal se Fialka. “Mám dojem, že ho moc, ale moc potřebuju.”
“Nemůžu,” odpověděl Laška. “Musím se podívat k Erazimovi.”
“Ještě to nemá za sebou?” řekl Fialka ponuře. “To je železná generace.”
Pak dodal: “Možná má dědek dokonce kliku.”
Laška se nikdy nedozvěděl, kdo v letadle opravdu zahynul. Ale za rok se – takřka přesně na místě pádu letadla, ne ale na hřbitově, vedle křížů, to by se nehodilo, nedaleko umělé skály v parku – objevil pomník, na kamenném balvanu se skvěla plastika zlomeného bronzového křídla a vedle stála každému neznámá, možná vymyšlená jména dvou pilotů, kteří prý takto padli při obraně vlasti.