BULLETIN
SKIP

2
2002

GALERIE

Ladislav Jan Živný (1872 - 1949)

Abychom pochopili přínos L. J. Živného českému a československému knihovnictví, musíme si uvědomit, v jakém stavu byla tato oblast české kultury na přelomu 19. a 20. století. Tehdy do ní L. J. Živný vstoupil s jasným záměrem ji změnit. Přitom obdobný stav se tehdy týkal celé střední Evropy a mnohých dalších evropských států.

O co šlo? Kniha v českých historických zemích prodělávala na přelomu 19. a 20. století neobyčejný rozkvět a s ní pochopitelně i čtenářství. Knihy a časopisy ještě neměly konkurenci v masmédiích, byly téměř jedinými zdroji zaznamenaného poznání. Avšak v českém knihovnictví tehdy převládaly stále ještě především spolkové knihovny omezené svou působností pouze na členy toho či onoho spolku. Přitom převážně sloužily spíše nenáročné zábavě než vzdělání. Avšak společnost s prosazujícími se demokratizačními tendencemi potřebovala v době industrializace taková kulturně osvětová zařízení, která by svou působností přispívala k vyšší míře vzdělanosti občanů. Šlo tedy o to, důsledněji než se to dělo dosud, prosadit i v českých historických zemích, které byly na počátku 20. století součástí Rakouska - Uherska, nový typ moderní veřejné knihovny. Ten se ovšem už v 1. polovině 19. století zrodil v USA. Odtud se pak veřejné knihovnictví rozšířilo na přelomu 40. a 50. let 19. století do Velké Británie.¹⁾

V roce 1902 přijal tehdy třicetiletý český učitel L. J. Živný pozvání svého bratrance, který žil v anglickém Liverpoolu. Živný vyrůstal v učitelské rodině v Novém Bydžově a z tohoto prostředí si odnesl lásku ke knihám. Protože jeho zálibou bylo také kreslení a malování, zaujal ho osud českého tiskaře Hollara. Zabýval se též luštěním klínového písma. To vše zřejmě přispělo k jeho zájmu o anglické veřejné knihovny. Také v průběhu dalších pěti cest do Anglie v letech 1903-1910 zaměřil Živný svou pozornost na historii, organizaci a řízení anglického veřejného knihovnictví. A mohl porovnávat, neboť při svých cestách do Anglie poznal také knihovny v Německu, Holandsku, Belgii, Francii a Švýcarsku. Veřejné knihovnictví ho natolik zaujalo, že opustil učitelské povolání. Jeho cílem bylo prosadit typ anglosaské veřejné knihovny u nás.

Vhodným prostředkem k tomu bylo především tištěné slovo. Své názory, záměry a plány v oblasti lidové výchovy (dnes bychom spíše použili výrazu výchovy dospělých či andragogiky) začal prosazovat v časopise Česká osvěta, který sám v roce 1904 založil. Psal o vývoji veřejných knihoven v Anglii, Spojených státech amerických a ve skandinávských zemích, kde se typ těchto knihoven začal prosazovat z kontinentální Evropy nejdříve. Soustředěný výraz našly pak tyto snahy Živného v jeho návrzích na knihovnický zákon, který chtěl prosadit u nás. I když Živný nebyl sám, kdo takový zákon v našich zemích už na začátku 20. století prosazoval, je třeba právě Živnému přisoudit největší zásluhu o to, že tak záhy po vzniku samostatné Československé republiky došlo k zákonné úpravě veřejného knihovnictví. Neboť zákon o veřejných knihovnách obecních byl Národním shromážděním schválen již 22. července 1919, tedy zhruba 9 měsíců po vzniku republiky. Příprava jak druhého knihovnického zákona z r. 1959, tak třetího knihovnického (resp. knihovního) zákona z r. 2001 trvala přitom nejméně 11 let. O krátkou lhůtu od vzniku samostatného Československa do schválení prvního knihovnického zákona se nejvíce zasloužil právě L. J. Živný svou neúnavnou propagací typu anglo-amerických veřejných knihoven. A tento zákon zase podstatným způsobem urychlil profesionalizaci knihovnictví. Protože veřejné knihovny v obcích nad 10 000 obyvatel měl podle tohoto zákona vést knihovník z povolání, byla v r. 1920 zřízena Státní knihovnická škola v Praze a rok nato pak vznikla německá Státní knihovnická škola v Ústí n. L. A to byl počátek profesionalizace našeho knihovnictví.

První knihovnický zákon podnítil takový rozvoj veřejných knihoven v Československu, že jsme v této oblasti stanuli na prvním místě na světě. Velkou zásluhu na tom měl právě L. J. Živný, který ovšem sám nezastával princip povinného založení knihovny v každé obci. Spolu s Auerhanem byl pro liberální zásadu značné volnosti při zakládání a vydržování těchto knihoven.

V době první republiky Živný napsal řadu publikací na podporu moderního veřejného knihovnictví. Podal mu pomocnou ruku v podobě knižně vydané teoretické studie "Veřejné knihovny, jejich vývoj a správa" (1919). Přeložil a pro naše poměry přepracoval anglickou příručku Ch. Hadleye "Budovy veřejných knihoven a jejich zařízení" (1927), která ovšem za 1. republiky a pak ještě po dobu dalšího půlstoletí nezapůsobila na to, že bychom právě v této oblasti napodobovali anglo-americký příklad. S jistým obdivem k Živného prozíravosti čteme dnes jeho nevelkou publikaci "Nové poslání knihoven a ústavy informační" (1923). Na základě svých znalostí anglo-amerického knihovnictví Živný už před téměř 80 lety psal o informační funkci veřejných knihoven v době, kdy se o informacích ještě málo vědělo a tušilo.

Pozornost si zaslouží i pokus Živného dát knihovnictví širší teoretickou základnu v podobě knihovědy. Tento pokus se stal již za 1. republiky předmětem oprávněné kritiky Bohuslava Koutníka, který poukázal na pozitivistickou povahu, "přírodovědecké" zaměření a metafyzickou izolovanost tzv. knižních znaků v této teorii.²⁾ K tomu je třeba uvést, že se L. J. Živný opíral o učení anglického filozofa a sociologa pozitivistického ražení Herberta Spencera (1820-1903). "Přírodovědecký" ráz Živného knihovědy nebyl náhodným rysem. Sociologové se tehdy domnívali, že tato cesta vede ke zvědečtění jejich oboru. K analýze společenských jevů si vypůjčovali pojmy, postupy a metody pokročilejších přírodních věd a opomíjeli zvláštnosti společenských jevů. Ostatně s pokusy o vytvoření knihovnické teorie se setkáváme i u Z. V. Tobolky a jiných. Pozitivistické pojetí knihovnické teorie proniklo do všech základních teoretických prací první republiky, do výuky na Státní knihovnické škole i v těch tzv. Tobolkových kurzech na Filozofické fakultě UK v Praze, založených v r. 1927, a svým způsobem jeho rezidua přežívají dodnes. U Živného je však třeba ocenit, že se vůbec pokusil, pochopitelně v kontextu své doby, obohatit knihovnickou praxi o teoretické základy a vytvořit tak předpoklady ke knihovnictví jako studijnímu oboru.

Další naší pozornost si zaslouží i Živného podnět z r. 1917 k založení Bibliografického ústavu při Svazu osvětovém. Zde lze zřejmě vystopovat vliv Mezinárodního bibliografického ústavu v Bruselu. V r. 1919 převzal ústav, založený a řízený Živným, do své péče stát. Ústav se stal v r. 1925 součástí Národní a univerzitní knihovny v Praze. Živný působil v této knihovně až do roku 1935, kdy odešel ve svých 63 letech do důchodu.

Nakonec je také třeba se zmínit o L. J. Živném jako pedagogovi. On to byl, kdo v prosinci 1918, necelé 2 měsíce po převratu, uspořádal první třínedělní kurzy pro knihovníky. Živný také vyučoval na české Státní knihovnické škole. Když pak bylo v r. 1925 vydáno první kompendium knihovnických znalostí, nazvané Československé knihovnictví (Praha: Československý kompas, 1925, 612 s.), byl také L. J. Živný mezi autory. Původně bylo toto dílo, redigované Z. V. Tobolkou, míněno jako sborník přednášek učitelů Státní knihovnické školy. Stalo se výrazem relativně příznivých podmínek ve vývoji československého knihovnictví v prvních poválečných letech.

Živného organizátorská, teoretická a pedagogická činnost od počátku 20. století až do téměř konce první republiky představuje přes své některé omyly široce koncipované základy k budoucímu vývoji.³⁾

Jiří Cejpek

Literatura:

1) Pokorný, J. Veřejné knihovny na přelomu století. Koncepce a realizace. Český časopis historický, 98, 2000, č. 1, s. 48-82.
2) Koutník, B. K základům knihovědy a knihovnictví. Časopis československých knihovníků, 15, 1938, č. 1-2, s. 3-15.
3)Podrobněji o L. J. Živném viz ve Sborníku věnovaném oslavě L. J. Živného (Praha: Ústřední spolek čs. knihovníků, 1936, 240 s.) a v publikaci Cejpek, J., Hlaváček, I., Kneidl, P. Dějiny knihoven a knihovnictví v českých zemích a vybrané kapitoly z obecných dějin. Praha: Karolinum, 1996, s. 173-178.

Optimalizováno pro MSIE 5.5 a Netscape 6.0