Klíče
Výročí jsou událostí veskrze slavnostní v životě jedince i organizace.
Jsou příležitostí zavzpomínat, bilancovat, plánovat budoucnost a také
příležitostí dát o sobě vědět.
Trojnásob krásná výročí se spojila v roce 2002 v Knihovně Jiřího Mahena
v Brně. 20. listopadu uplynulo 80 let od otevření Veřejné knihovny města
Brna, 12. prosince si připomínáme 120. výročí narození Jiřího Mahena,
a o den dříve 10. výročí založení Mahenova památníku. To si přece zaslouží
napsat něco důstojného, duchaplného, neotřelého. Ale jak na to? Na téma
Jiří Mahen, Knihovna Jiřího Mahena i Mahenův památník vzešlo z pera odborníků
již mnohé. Jak tato výročí elegantně spojit v ucelený svazeček skvělých
vět ?
Zamyšleně koukám z okna až mi hlavou bleskne myšlenka. Klíče! To je to
pravé, co pro mne všechny tři události spojuje.
V červenci 1991 zemřela manželka Jiřího Mahena paní Karla Mahenová. Ve
své poslední vůli zakotvila přání, aby v domě, kde žili, vznikla půjčovna
pro veřejnost a byla připomínána Mahenova památka. Před knihovnu tak byl
postaven radostný avšak nikterak snadný úkol naplnit toto přání. Po řadě
jednání s úřady se nakonec vše podařilo a my mohli do vilky poprvé vstoupit.
Byla tichá a smutná. S úctou jsme převzali inventář Mahenovy pracovny,
prozkoumali půdu plnou dávno odložených a nepotřebných věcí, sešli do
sklepa a vrátili se do přízemí. Tam stál starý kuchyňský stůl. Ze zvědavosti
jsem otevřela jeho zásuvku a mezi zašlými účty nahmátla svazek staromódních
klíčů. Nikomu již nechyběly a možná dveře či věci, ke kterým klíče byly,
již dávno neexistovaly. Pravděpodobně by tehdy skončily spolu s jinými
nepotřebnostmi v popelnici ...
Stále je však mám. Celých deset let ožívají v mé fantazii a provází každý
pracovní den. Tím nejmenším možná Mahen denně otvíral po návratu domů
poštovní schránku. Ten prostřední se dvěma zuby byl jistě od tajné zásuvky
pracovního stolu. Nebo byl od pokladny v knihovně? Další se pak mohly
hodit k zahradní brance a domovním dveřím, kterými se po rušném dnu vracel
do klidu své pracovny psát odborná pojednání o svém nejen koníčku - rybách.
Anebo možná byly ke dveřím, kterými Mahen vstupoval do knihovny a které
poprvé otevřel veřejnosti 20. listopadu 1922.
Samozřejmě, je to jen fantazie. Jisté však je, že díky těmto klíčům není
pro mne Mahen jen slovníkovým pojmem. Ač narozen před 120 lety, je stále
nablízku a svým kritickým okem bedlivě sleduje naše dnešní snažení. Možná
by nám mnohdy rád s temperamentem sobě vlastním jadrně vyčinil, stejně
tak ale věřím, že by i pro mnoho věcí pochválil. Myslím, že by se mu líbilo,
že jeho vilka na Mahenově ulici ožívá dětmi i dospělými, kteří si sem
přijdou najít třeba i v neděli tu svou knihu a v létě posedět s novinami
na zahradní lavičce, kde i on sedával. A místo původní půdy se dnes v
útulném podkroví pravidelně setkávají milovníci literatury a umění vůbec.
Věřím, že by byl spokojen i se současnou podobou celé knihovny v mnohém
tak odlišné a přece ve svém základním poslání stále stejné. Být zde pro
lidi, pomáhat jim prostřednictvím kulturního a myšlenkového bohatství
uloženého v knihách, časopisech a dnes také elektronických bázích a Internetu
utvářet si samostatný svobodný názor na svět, čerpat v nich zábavu i poučení.
A klíče dál tiše žijí své dny v zásuvce mého pracovního stolu v knihovně,
pro kterou Jiří Mahen jako její první ředitel a knihovník s neutuchající
energií vybojovával vše potřebné. Jsou zároveň výzvou, abychom ani my
neslevovali ze svých představ o knihovně pro město.
Libuše Nivnická
|