Jezuitský řád má a vždy měl mezi ostatními řeholními společenstvími mimořádné postavení. Ve srovnání s většinou ostatních vznikl poměrně pozdě. Patří mezi řády řeholních kleriků - clerici regulares, tedy kněží, kteří žili společně podle určitých komunitních pravidel. Tyto řády vznikaly až v průběhu 16. století, v období ostrých politických rozporů a v době mohutně se šířící reformace, jíž mnohé starší, ale již stagnující řády nedokázaly účinně čelit. Snaha nově zakládaných řádů o nápravu obecné církve měla několik hlavních cílů, jimiž byla kněžská služba, spása duší, udílení svátostí, pedagogická činnost a péče o nemocné a slabé. Tomuto úsilí bylo v jezuitském řádu podřízeno vše ostatní: ve prospěch osobní zbožnosti a praktických činností byla ku příkladu omezena povinná účast na společných modlitbách, uvolněna byla rovněž vazba na setrvávání v určitém domě, i hábity členů byly přizpůsobeny běžnému kněžskému oděvu.

Žádné z ostatních řeholních společenství také nevyvolávalo tolik protichůdných reakcí: na jedné straně uznání nesporného podílu na obrodě římskokatolické víry a obdiv k nesmazatelným stopám zanechaným v historii a kultuře řady evropských i zámořských národů, na druhé straně právě obrovská moc Tovaryšstva Ježíšova v dobách jeho největší slávy vyvolávala tak silnou nevraživost, že její intenzita dodnes klade řadu otázek.

Jaký tedy byl “starý” jezuitský řád? Byla to velmi mocná a precizně uspořádaná organizace, která si za cíl vytkla náročné úkoly a jejich dosažení podřídila veškeré své působení, v jejich zájmu se dokázala stavět do opozice vůči státním institucím a absolutistickým vládcům. Tovaryšstvo mělo svá sídla rozmístěno ve všech regionech Čech, Moravy a Slezska a dokázalo tak účinně ovlivňovat smýšlení mnoha lidí, ale vtisklo také krajině a našim městům nezaměnitelnou podobu, stejně hluboký vliv pak zanechalo v celém českém baroku.

Takový vliv a moc vyvolaly ovšem u ostatních značnou nevoli, nejen ale tam, kde bychom to čekali – u představitelů jiných konfesí, ale také u mnohých zastánců katolické víry, kterým se nedostalo takových výsad. Mladšího data jsou ovšem obecně nenávistné postoje vůči černým otcům, tak ku příkladu našim obrozencům rovněž uniklo, že obvinění jezuitů z podpory germanizačních snah jsou velkým historickým omylem.

Na výstavě mohla být stručně zmíněna jen jména členů řádu, kteří se nejvíce proslavili v rozličných oblastech jeho činnosti. Některá z nich jsou obecně známa, většinu ale znají jen milovníci barokní kultury.

Tovaryšstvo Ježíšovo se netěšilo v naší společnosti v předchozích dobách velké pozornosti, a tak je právě tato výstava první, alespoň trochu ucelenou prezentací činnosti řádu před rokem 1773.

Založení řádu

Svatý Ignác z Loyoly se narodil v urozené baskické rodině v roce 1491. Při křtu dostal jméno Iñigo, až později přijal jméno Ignác. Byl vychováván podle dobových zvyklostí tak, aby z něj vyrostl šlechtic zběhlý v galantním vystupování, dvorských mravech i válečném umění. Byl mužem malé postavy (158 cm), křehké tělesné konstituce i nepevného zdraví, ale oplýval houževnatostí a pevnou vůlí. Podle všeho byl nějaký čas i pážetem krále Ferdinanda Aragonského a pak členem osobní stráže vévody z Nájery. V jeho službách se začala Iñigova vojenská kariéra. V roce 1521 při hájení pevnosti Pamplona dobývané francouzským vojskem byl zraněn dělovou koulí do obou nohou tak těžce, že se ocitl v ohrožení života. Smrt se mu vyhnula, ale následky poranění cítil po celý život – pravá noha zůstala o něco kratší. Při léčení na rodném zámku v Loyole počal se stejnou zálibou, s jakou dřív četl kratochvilné romány, číst životopisy svatých. Zatímco v dřívějších letech se nevyhýbal světským radovánkám, nyní se rozhodl “vykonat velké věci ve službách Božích”.

Po uzdravení se vypravil na pouť k posvátnému obrazu Panny Marie v benediktinském klášteře Montserrat u Barcelony a pak se v blízké Manrese věnoval rozjímání a meditacím. Poté pokračoval v návštěvě dalších svatých míst – Říma a Jeruzaléma, u Božího hrobu stanul roku 1623.

Kromě vznícené touhy po zbožnosti pociťoval i nedostatek vyššího vzdělání, proto se rozhodl i v relativně pozdním věku studovat na univerzitě, nejprve v Salamance, později v Paříži. Při návštěvě teologických přednášek na Sorbonně (od roku 1535) se seznámil s několika přáteli, kteří se pak stali prvními členy jím iniciovaného duchovního společenství – Tovaryšstva Ježíšova (1540). Ignác z Loyoly se až do své smrti staral o blaho nového řádu, spolu s nejbližšími spolupracovníky se podílel na koncepci jeho uspořádání a kodifikaci základních dokumentů. Zemřel 31. července 1556, blahořečen byl roku 1609, svatořečen roku 1622.

Na filozofických studiích nalezl Ignác z Loyoly spřízněné duše - patřili mezi ně Petr Faber, Šimon Rodríguez, František Javier (Xaverský), později ještě Diego Lainez, Alfons Salmerón a Mikuláš Alonso, řečený Bobadilla - vykonali pod jeho vedením duchovní cvičení, exercicie, jejichž základ vytvořil už v Manrese. Pak v roce 1534 všichni složili v kapli Panny Marie na Montmartru sliby čistoty a chudoby.

Ovšem cesta k založení řádu byla ještě dlouhá. Přátelé se na čas rozešli - putovali do Říma i Svaté země, sám Loyola směřoval na Iberský poloostrov a odtud do Benátek. Zde se v roce 1536 všichni “spříznění volbou” znovu setkali, aby tu dosáhli kněžského svěcení. Uvažovali o nové pouti do Jeruzaléma, ale pak se rozhodli pro Řím a také chtěli svému společenství dát pevnější rámec. Už tehdy se asi rozhodli pro název budoucího řádu - Compañía de Jesús - Tovaryšstvo Ježíšovo (latinsky Societas Iesu). Od roku 1538 pobývali v Římě. Zde ale ještě museli čelit obvinění, že šíří bludné učení, jako se stalo už předtím Ignácovi ve Španělsku...

Nakonec tito “přátelé v Pánu”, jak se sami často označovali, získali přízeň papeže Pavla III. Ten schválil Tovaryšstvo nejprve ústně v roce 1539, později se všemi právy 27. září 1540 bulou s názvem Regimini militantis ecclesiae, tzn. Řízení bojující církve. Už tehdy stanovil Ignác z Loyoly základní osnovu činnosti svého řádu (tzv. formule): sliby chudoby a poslušnosti, misijní poslání, zvláštní poslušnost vůči papeži, pravomoci generála a dalších vysokých hodnostářů. Ignáce zvolili jeho druzi prvním generálem. Záhy poté začal pracovat na definitivní řádové ústavě, na níž se pak spolu s ním podílel agilní řádový sekretář Jan de Polanco a která vešla do dějin pod názvem Constitutiones Societatis Iesu (Konstituce).