Pařížský zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila
Zlomek bohatě iluminovaného rukopisu vzniklého v letech 1330 -1340, nejspíše mezi lety 1331-1333, byl objeven počátkem roku 2005 a získán na aukci v Paříži 18. března téhož roku. Je významný nejenom svou bohatou výtvarnou výzdobou, která je na první pohled jeho nejvýznačnějším rysem, ale zejména tím, že je jediným – dříve neznámým – dokladem překladu nejstarší české veršované Kroniky tak řečeného Dalimila do latiny. Dosud totiž byly známy jen dva středověké překlady německé, první z nich z let 1342 / 1344 -1346, druhý z první poloviny 15. století. V kontextu českých dějin lucemburského období (1310 -1437) jde nepochybně o dílo prvořadého významu, které mění náš pohled na myšlení tehdejšího věku.Rukopis je práce italského původu, jehož vznik lze klást do horní Itálie, nejspíše do Bologne. Odpovídá tomu jak druh písma a některé typické zvláštnosti latinské grafiky, tak malířský styl. V iluminacích doprovázejících text kroniky se představuje obrazně řečeno česká historie viděná italskýma očima. Je to patrné zvláště na vyobrazeních architektury, která na české poměry působí cizokrajně, a na krajinách, kde se objevuje vegetace, zejména stromy evidentně jižního rázu, a fauna, především pozoruhodná zpodobení ptáků. Pozoruhodné jsou také hromadné scény s vystupujícími rytíři a zbrojnoši i jinými postavami, v nichž jsou oděvy, zbraně, zbroj a strůj vyvedeny s pozoruhodnými detaily a se snahou o individuální ozvláštnění jednotlivých anonymních osob.
Ačkoli zlomek sám nenese žádný přímý doklad o svém vzniku, přece lze z časového kontextu předpokládat, že byl zhotoven pro mladého Karla IV., který tou dobou pobýval v Itálii. Iniciativa k pořízení překladu a rukopisu však nejspíše nevzešla od něj, nýbrž od příslušníků české zemské obce, kteří chtěli mladému panovníku předestřít své ideje společnosti a politiky, kterých je český originál výrazem. A vzhledem k tomu, že mladý Karel po dlouhodobém pobytu na francouzském královském dvoře, kde byl na vychování, a po dalším pobytu v Itálii zapomněl česky (jak sám říká), že však ovládal další jazyky (sám hovoří o francouzštině, italštině, němčině a také latině), poskytli mu svůj manifest v latinském překladu. Z toho je zřejmé, že jim nešlo o vyjádření etnického národovectví, jak se běžně míní, ale o projev politického národa, který důrazně prosazuje své zájmy.
O tom svědčí dvě subtilnější skutečnosti. Latinský překlad
Kroniky tak řečeného Dalimila vykazuje významné paralely s překladem německým,
jenž je zhruba o desetiletí mladší, a spolu s ním se v některých rysech
odchyluje od původního českého textu. Smyslem úprav v obou překladech je
zdůraznit politický aspekt před aspektem etnickýma odstranit tak jejich
prolínání až splývání, které je typické pro český text. Je to také jedno
z nejranějších vyobrazení sv.Václava jakožto rytíře (nikoli jako mnicha, jak to
bylo obvyklé dříve), byť ještě neodpovídá pozdějšímu dominantnímu
ikonografickému typu. Existuje jediný soudobý doklad v nástěnných malbách
kostela sv. Václava ve Žďáru u Blovic. I to je dokladem vlivu zemské obce, která
již v době Přemysla Otakara II. (1253 -1278) převzala na pečeť zemského soudu
svatováclavské znamení a zahájila tím cestu k proměně původně dynastického
patrona v patrona národního, tzn. patrona politického národa, patrona zemské
obce. V lucemburské době toto pojetí převládlo, což svědčí o výrazných
společenských a politických proměnách.