Pařížský zlomek latinského překl

Pařížský zlomek latinského překladu Kroniky tak řečeného Dalimila

Zlomek bohatě iluminovaného rukopisu vzniklého v letech 1330 -1340, nejspíše mezi lety 1331-1333, byl objeven počátkem roku 2005 a získán na aukci v Paříži 18. března téhož roku. Je významný nejenom svou bohatou výtvarnou výzdobou, která je na první pohled jeho nejvýznačnějším rysem, ale zejména tím, že je jediným – dříve neznámým – dokladem překladu nejstarší české veršované Kroniky tak řečeného Dalimila do latiny. Dosud totiž byly známy jen dva středověké překlady německé, první z nich z let 1342 / 1344 -1346, druhý z první poloviny 15. století. V kontextu českých dějin lucemburského období (1310 -1437) jde nepochybně o dílo prvořadého významu, které mění náš pohled na myšlení tehdejšího věku.

Rukopis je práce italského původu, jehož vznik lze klást do horní Itálie, nejspíše do Bologne. Odpovídá tomu jak druh písma a některé typické zvláštnosti latinské grafiky, tak malířský styl. V iluminacích doprovázejících text kroniky se představuje obrazně řečeno česká historie viděná italskýma očima. Je to patrné zvláště na vyobrazeních architektury, která na české poměry působí cizokrajně, a na krajinách, kde se objevuje vegetace, zejména stromy evidentně jižního rázu, a fauna, především pozoruhodná zpodobení ptáků. Pozoruhodné jsou také hromadné scény s vystupujícími rytíři a zbrojnoši i jinými postavami, v nichž jsou oděvy, zbraně, zbroj a strůj vyvedeny s pozoruhodnými detaily a se snahou o individuální ozvláštnění jednotlivých anonymních osob.

Ačkoli zlomek sám nenese žádný přímý doklad o svém vzniku, přece lze z časového kontextu předpokládat, že byl zhotoven pro mladého Karla IV., který tou dobou pobýval v Itálii. Iniciativa k pořízení překladu a rukopisu však nejspíše nevzešla od něj, nýbrž od příslušníků české zemské obce, kteří chtěli mladému panovníku předestřít své ideje společnosti a politiky, kterých je český originál výrazem. A vzhledem k tomu, že mladý Karel po dlouhodobém pobytu na francouzském královském dvoře, kde byl na vychování, a po dalším pobytu v Itálii zapomněl česky (jak sám říká), že však ovládal další jazyky (sám hovoří o francouzštině, italštině, němčině a také latině), poskytli mu svůj manifest v latinském překladu. Z toho je zřejmé, že jim nešlo o vyjádření etnického národovectví, jak se běžně míní, ale o projev politického národa, který důrazně prosazuje své zájmy.

O tom svědčí dvě subtilnější skutečnosti. Latinský překlad Kroniky tak řečeného Dalimila vykazuje významné paralely s překladem německým, jenž je zhruba o desetiletí mladší, a spolu s ním se v některých rysech odchyluje od původního českého textu. Smyslem úprav v obou překladech je zdůraznit politický aspekt před aspektem etnickýma odstranit tak jejich prolínání až splývání, které je typické pro český text. Je to také jedno z nejranějších vyobrazení sv.Václava jakožto rytíře (nikoli jako mnicha, jak to bylo obvyklé dříve), byť ještě neodpovídá pozdějšímu dominantnímu ikonografickému typu. Existuje jediný soudobý doklad v nástěnných malbách kostela sv. Václava ve Žďáru u Blovic. I to je dokladem vlivu zemské obce, která již v době Přemysla Otakara II. (1253 -1278) převzala na pečeť zemského soudu svatováclavské znamení a zahájila tím cestu k proměně původně dynastického patrona v patrona národního, tzn. patrona politického národa, patrona zemské obce. V lucemburské době toto pojetí převládlo, což svědčí o výrazných společenských a politických proměnách.
 

 

01.12.12