22. červen 1941 - spory okolo tezí o preventivním útoku

10. Seminář východoevropských dějin
Národní knihovna ČR
4. prosince 2003

Pořadatelé:
Slovanská knihovna při Národní knihovně ČR
Společnost pro výzkum východní a střední Evropy v ČR
Pražská skupina historiků ruských dějin

Obsah:
1. Diskusní materiál - Jiří Fidler
2. Diskusní materiál - Vít Runczik
3. Výtah z diskuse

K problematice 22. června 1941

Jiří Fidler

Byl jsem vyzván k sepsání diskusních tezí týkajících se problematiky a okolností počátku sovětsko-německé války, konkrétně dne 22. června 1941. Není třeba se přílišně rozepisovat, všechny hlavní problémy a diskuse týkající se tohoto tématu jsem shrnul v článku nazvaném "Strategické rozvinování sovětských pozemních sil v červnu 1941", který byl publikován v časopisu Historie a vojenství, číslo 3 z roku 2002.

Přesto lze zdůraznit následující:

- Odhlédneme-li od všech ideologizujících prvků, redukuje se současný spor historiků o počátek německo-sovětské války v roce 1941 na necelou desítku problémů.

- Mezi nejvýznamnější z nich bezesporu náleží problém sovětských vojenských příprav na jaře 1941, přesněji na způsob strategického rozvinování sovětských ozbrojených sil na západních hranicích.

- Základní dokument, kolem něhož je veden nejrozsáhlejší spor, pochází asi z poloviny května 1941 a vznikl v sovětském Generálním štábu. Dokument je fakticky stručným plánem na rychlé strategické rozvinutí sovětských pozemních a leteckých sil u západních hranic a na zahájení překvapivého útoku západním směrem (překlad textu tohoto dokumentu přiložen za úvodními texty).

- Sovětské válečné přípravy na jaře 1941 byly procesem, který se nedostal do svého úplného závěru, a dodnes není známo, ve které fázi byl přerušen německým útokem.

- Je třeba připomenout rozdíl mezi mírovou dislokací vojsk ve stálých posádkách, přechodem prvního sledu do tzv. krytu a vytvořením operační sestavy. Ačkoliv jde o tři různé a vzájemně nezávislé plánované struktury, v literatuře jsou tyto sestavy bez problémů zaměňovány.

- Vydávat sestavu krytu za operační sestavu je nesmyslné.

- Problém sovětské armády z června 1941 spočívá v tom, že německý útok přišel v okamžiku současné realizace plánu krytu a přepravy vojsk do operační sestavy.

- Reálná dislokace sovětských vojsk z prvních válečných dnů tak rozhodně neodpovídá předem naplánovaným sestavám, je pouhou improvizací velitelství a štábů v mezní situaci nenadálého nepřátelského útoku v okamžiku vlastního rozvinování.

Pracovní závěr:

Sovětské vrchní velení postupovalo nejpozději od poloviny května 1941 podle vlastního harmonogramu příprav, z něhož zatím známe pouze zlomky. Základem postupu byl zcela jednoznačně květnový operační plán, jenž byl prováděn nejpozději od posledního květnového týdne a 21. června 1941 byl částečně upřesněn a modifikován. Je zatím zbytečné spekulovat, jaké byly konkrétní cíle tohoto plánu a sovětských intenzivních příprav na vytvoření ofenzivního seskupení na západních hranicích. Jistotou je skutečnost, že sovětský harmonogram byl v kritickém okamžiku likvidován německým útokem, který přivedl původní plány vniveč.

22. červen 1941 - Spor o tezi preventivní války

Vít Runczik

Koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let došlo na Západě (především v Německu) v řadách tzv. "revizionistických historiků" (oblíbený komunistický termín) ke značnému oživení debaty o charakteru války vedené nacistickým Německem proti Sovětskému svazu.

Původní teze "preventivní války", kterou tito převážně pravicově orientovaní historikové hájili, získala významnou podporu nejen v podobě četných odtajněných dokumentů sovětské provenience, ale i v novém přístupu mnoha seriózních sovětských či postsovětských badatelů, kteří se pod vlivem nových důkazů dokázali oprostit od strnulé oficiální doktríny, dosud vnímající 22. červen coby zákeřný, nevyprovokovaný útok proti mírumilovnému Sovětskému svazu, jehož předválečná politika pozbývala jakýchkoli agresivních úmyslů.

Obvinění proti Sovětskému svazu coby agresorovi, chystajícímu se v létě 1941 zaútočit na Německo, bylo poprvé oficiálně vzneseno již německým velvyslancem v Moskvě Schulenburgem vzápětí po vypuknutí bojů. Co se historiografie týče, tvrzení o preventivním charakteru útoku na SSSR se objevuje záhy po skončení války v pracích bývalých generálů, důstojníků wehrmachtu i politicky činných osobností Třetí říše, pokoušejících se mj. tímto způsobem ospravedlnit vlastní podíl na nejkrutější vyhlazovací válce v dějinách.

Podle jejich názoru se sovětská politika řídila jediným cílem - dobýt Evropu a následně nastolit celosvětovou sovětskou moc. Pokud by tedy Stalin nezaútočil již v roce 1941, učinil by tak s jistotou později. Německá agrese se v tomto podání stává nástrojem spásy evropské civilizace a kultury proti východnímu barbarství.

Sovětští či obecně levicově orientovaní historikové samozřejmě podobná nařčení zuřivě odmítali a naopak poukazovali na zahraniční politiku SSSR třicátých let, jejímž základním principem (alespoň se to tak mohlo na první pohled jevit) byla důsledná podpora principu kolektivní bezpečnosti. Uzavření smlouvy o neútočení mezi SSSR a nacistickým Německem 23. srpna 1939 je jimi interpretováno jako pouhý nutný následek zbabělé a zrádné politiky západních demokracií, toužících zahnat Německo a Sovětský svaz do smrtící pasti vzájemného střetu.

Následná sovětská expanze směrem na západ pak byla ospravedlňována nutností posílit vlastní obranné pozice a ochránit slabé národy ohrožené nacistickou rozpínavostí (existenci tajných dodatků německo-sovětských dohod Sovětský svaz oficiálně popíral téměř až do svého zániku). Sovětskou okupační politiku, balancující zejména v Polsku a v Pobaltí na hraně genocidy, přecházeli prosovětští autoři v lepším případě taktním mlčením.

V celém období mezi uzavřením paktu Molotov-Ribbentrop a německým útokem 22. června pak Sovětský svaz úzkostlivě dodržoval sjednané podmínky a veškeré vojenské přípravy zcela podřídil duchu defenzívy. Verze o čistě preventivních důvodech německého útoku byla podle nich vyrobena nacistickými propagandisty dávno před 22. červnem 1941.

Nacisty užité chápání preventivní války totiž zbývalo jakýchkoli konkrétních důkazů o bezprostředním záměru Sovětského svazu zaútočit proti Německu. Takový materiál se německé rozvědce v té době získat nepodařilo, což v době norimberského procesu přiznali i četní němečtí generálové.

Pojem "preventivní válka" měl v nacistickém podání navíc velmi široký smysl. Například Joseph Goebbels si 16. června 1941 po rozhovoru s Hitlerem zapisuje do svého deníku toto: "Moskva chce zůstat mimo konflikt do té doby, dokud se Evropa neunaví a nevykrvácí. Nu a potom by chtěl Stalin jednat […] Rusko by na nás zaútočilo, pokud bychom zeslábli, poté bychom bojovali na dvou frontách, čemuž se vyhneme touto preventivní akcí. Jedině tímto způsobem si můžeme zajistit svůj týl."

V tomto směru také dále vedli debatu Sověty nenávidění historikové "revizionistického" směru poté, co byly do značné míry popřeny původní argumenty o bezprostřední hrozbě napadení Německa ze strany SSSR v létě 1941.

Řadou prací těchto historiků (jmenujme alespoň W. Masera, J. Hoffmanna, E. Topitsche či H. Magenheimera) publikovaných od počátku 60. let, procházela v roli jednotícího prvku idea agresivity Sovětského svazu, připravujícího rozsáhlou územní expanzi, přičemž jejím prvním aktem se stal již samotný podpis pod paktem Molotov-Ribbentrop v srpnu 1939, následovaný okupací poloviny Polska.

Dle jejich soudu hrály rovnocennou roli agresora oba dva totalitní státy - Německo i Sovětský svaz - a pouze náhodná shoda okolností vedla k tomu, že v roli útočníka vystoupil Hitler. Kdyby pro uskutečnění svých plánů stanovil třebas jen o trochu pozdější datum, iniciativa ve vedení války by náležela Sovětskému svazu. Hitlerův útok tak dal Stalinovi možnost nazvat sovětské občany svými "bratry a sestrami" a představit jim konflikt, k jehož rozpoutání a nešťastnému průběhu značně přispěl, jako "Velkou vlasteneckou válku sovětského lidu".

V ruské historiografii se práce, v nichž se opakovaly či rozvíjely argumenty západoněmeckých "revizionistů", objevily počátkem devadesátých let. A vyvolaly velmi ostrou polemiku, která se rozhořela zvláště okolo ruského vydání knihy přeběhlého rozvědčíka GRU Viktora Suvorova (vlastním jménem Vladimira Bogdanoviče Rezuna) pod názvem Ledokol (česky Všechno bylo jinak, Praha 1995).

Hlavní myšlenka Ledokolu spočívá v tom, že nejen po celá třicátá léta, ale v podstatě již od okamžiku svého zrodu v revoluci roku 1917 se sovětská politika řídila jediným cílem - násilím uchvátit neomezenou vládu nad světem. Pro tento účel disponovala nejsilnější a nejmohutněji vyzbrojenou armádou světa, jejíž hlavní doktrínou byl vždy a za všech okolností útok.

Sovětské vedení se podle Suvorova aktivně podílelo na rozpoutání druhé světové války, doufajíce při tom v její proměnu ve válku revoluční. V roce 1941 tedy Sovětský svaz disponoval útočným plánem typu Barbarossy, který se již počal realizovat v podobě rozvinování strategických odřadů - Rudá armáda by zcela jistě zaútočila na Německo (a na celou západní Evropu), pokud by jejím záměrům neučinil rázný konec Hitlerův vpád 22. června.

Suvorovův pohled na problém i použitá metoda práce s prameny vyvolaly drtivou kritiku ze strany historiků mnoha zemí a nejrůznější politické orientace, kteří jeho dílo odmítli jako zcela nevědecké (k hlavním oponentům patří např. G. Gorodetsky, L. Bezymenskij, V. Anfilov či G. Ueberschär).

Na druhou stranu se ruským historikům, bránícím s většími či menšími výhradami "suvorovskou" tezi (mezi nejvýznamnější patří V. Danilov, M. Melťuchov, V. Něvežin, B. Sokolov a J. Afanasjev), dostalo významné podpory v podobě nových odtajněných dokumentů sovětské provenience, zejména pak proslulých "Rozvah o plánu strategického rozvinování sil Sovětského svazu pro případ války s Německem a jeho spojenci" (tzv. Žukovův plán preventivního úderu z 15. května 1941).

O preventivní úder v pravém smyslu slova se tedy podle nich ani v jednom případě nejedná - Sovětský svaz ani hitlerovské Německo svými akcemi nereagovaly na útočné přípravy protivníka (M. Melťuchov i V. Něvežin přímo hovoří o marné snaze určit stranu, která se jako první jala hotovit k úderu).

Tímto nestranným přístupem se také Melťuchov, Danilev i Něvežin distancují od knih V. Suvorova, které veškerou vinu za rozpoutání světové války jednoznačně připisují Sovětskému svazu. "Je zřejmé," píše V. Danilov, "že o vině Německa jakožto agresora nemůže být pochyb."

Závěrem

V současné době je těžké určit, jakým směrem se bude výše popsaná debata dále rozvíjet. Nově publikované dokumenty z bývalých sovětských archivů budou mít jistě i nadále klíčový vliv - v této souvislosti je ovšem třeba poznamenat, že přístup k nim byl zejména po nástupu prezidenta Putina poměrně výrazně ztížen.

I přes podobné překážky je však již dnes možno s naprostou jistotou tvrdit, že i nadále půjde o debatu živou, vysoce aktuální a obecně přínosnou, neboť s následky druhé světové války, tohoto nejstrašlivějšího konfliktu lidských dějin, se budeme potýkat pohříchu ještě velmi dlouho.

Rámcový záznam diskuse

Václav Landa

Coby 79 letý pamětník vyrůstající v sovětské části Volyně zažil okamžiky začátku války v roce 1941. Vzpomínal na to, jak ho jeho kamarádka, jejíž otec byl sovětský důstojník, počátkem června 1941 varovala, aby nejezdil na prázdniny, neboť údajně do dvou týdnů vypukne válka. On jí nevěřil, na prázdniny odjel a v jejich průběhu skutečně válka vypukla. Zpětně si uvědomil zintenzivnění cvičení civilní obrany, nacvičování obrany proti bojovým plynům, časté zkoušky protiletecké obrany. Bylo evidentní, že atmosféra války přímo čišela ze vzduchu, byla zřejmá napjatost situace. Válka byla vlastně očekávána.

I přes očekávání války viděl na vlastní oči vlaky plné potravin, směřující údajně do Německa. Hospodářské dohody mezi SSSR a Německem platily do poslední chvíle, žádná ze stran nechtěla dát najevo přípravy na střet, ač mezi obyvatelstvem se válečné nálady daly vypozorovat na první pohled.

Podle jeho slov nebyli Sověti na válku připraveni dobře, měli špatné zbraně, málo tanků i letadel. Nebyli by prý schopni začít válku s Německem dřív než v roce 1942.

Jiří Hofman

Jako přítel pana Landy a volyňský Čech žijící před válkou v polské části Volyně přidal svou vzpomínku na inkriminovanou dobu. V dlouhodobém časovém horizontu viděl, že Poláci se vůbec nepřipravovali na válku s Německem, nýbrž na válku se Sovětským svazem, kterou považovali za nevyhnutelnou.

Mimo jiné zdůraznil význam tajných služeb v době před vypuknutím války. Díky kvalitní rozvědce údajně Sověti znali všechny plány Němců na útok, přesto byli nepochopitelně překvapeni. Nabádá k tomu, aby se historici nevěnovali pouze popisu přesunů vojsk, ale aby věnovali pozornost i dalším faktorům, například právě činnosti tajných služeb.

Jan Tilsch (?)

Vystoupil na podporu Dr. Fidlera, nicméně upozornil na to, že plány na rozmisťování sovětských vojsk existovaly již na podzim 1940. Tzv. Žukovův plán nebyl v žádném případě plánem prvním. Dalším indikátorem blížící se války byl např. mobilizační rozkaz č. 25 z 12. února 1941, podle nějž byl pouze v průběhu jara zmobilizován cca milion mužů.

Upozornil na časové lhůty při přetváření vojsk v bojové formace. Doplnil časové propozice rozmisťování armád podél západních hranic. Dne 19. 6. 1941 byly vytvořeny tzv. fronty, jako útočná uskupení. Pokud bychom tyto přípravy srovnaly s časovým průběhem příprav na jiné útočné operace (např. obsazení Besarábie v roce 1940), mohla válka s Německem začít na počátku července 1941.

Václav Průcha

Vyzdvihl ještě jeden možný důvod rychlých porážek Sovětů - totiž, že si ještě nestačili vybudovat důkladné obranné zázemí (pevnosti, logistika) v nově obsazených zemích na západě SSSR, a zde dislokované jednotky se vlastně neměly čím krýt.

Jiří Fidler

Směrem k Václavu Landovi podotkl, že Sověti měli v roce 1941 nejvíce tanků a letadel za celou dobu války, o materiální nepřipravenosti nemůže být řeč. Problém byl v tom, že byli připraveni na útočnou válku. V západním prostoru měli dislokovánu naprostou většinu letadel, které byly zničeny ve velké míře ještě na zemi, nebylo čím je nahradit, tím se otevřelo nebe a Němci mohli pohodlně ze vzduchu podporovat postup pěších vojsk.

K otázce špatné obrany ze strany Sovětů. Sovětská vojska byla připravena v pozici krytu dne 15. května 1941. Tehdy měl být rovněž údajně započat německý útok (práce tajných služeb,?). Němci se však zdrželi v Jugoslávii, proto nebyli sto nezaútočit na východ a Sověti začali s přeskupováním armád do útočných postavení na základě tzv. Žukovova plánu, což však již nestihli.

Špatný stav důstojnického sboru, coby důvod porážek. Není údajně třeba dělat si iluze o kvalitě vyšších důstojníků, zlikvidovaných v období tzv. Velké čistky. Většina, včetně Tuchačevského, byla, podle Dr. Fidlera, diletanty a amatéry. Problém špatného velení armády nebyl ani tak v nedostatku nejvyšších důstojníků, skutečný problém byl v absenci středního důstojnického sboru. Neměl kdo velet přímo v boji praporům a plukům. Nový důstojnický sbor byl vytvořen v průběhu let 1941-1942 pomocí skutečně drastického darwinismu, kdy přežila jen hrstka důstojníků.

Petr Koura

Zdůraznil, že základem poznání mají být vždy prameny, paměti, ač jsou mnohdy velmi zajímavé, jsou jen doplňkem, nelze se o ně bezvýhradně opřít.
Do diskuse přispěl citací dokumentu - československé depeše do Londýna z dubna 1941. Český odbojář Josef Balabán se, podle textu zprávy, sešel 15. dubna 1941 s německým rezidentem, který mu naznačil, že Německo může zaútočit prakticky kdykoliv, dříve, než si kdokoliv může myslet.

Jiří Fidler

Nezpochybnil autenticitu dokumentu, nicméně poukázal na to, že v časovém termínu, který označoval rezident jako možný pro útok na SSSR, Němci žádnou operaci tohoto druhu nechystali. V obecnostehc má dokument pravdu, v konkrétních věcech je však značně nepřesný.

Připomněl roli, jakou v předválečném zbrojení, vývoji vojenských struktur a taktik hrál Josef V. Stalin. Ačkoliv se říká, že Žukov "vydupal" ze země ohromnou (nicméně nevycvičenou) armádu, vše dělal se souhlasem Stalina, ten stál za vším.
Položil otázku Doc. Veberovi - v jeho knize "Komunistický experiment v Rusku" autor naznačuje, že Stalin se již před začátkem války snažil zabezpečit pomoc Američanů.

Václav Veber

Stalin pochopitelně s jisou pomocí Američanů počítal, kontakty bezpochyby existovaly.
Důvodem rychlých porážek Sovětů (z větší části, ale pochopitelně rovněž mimo jiné) byla malá ochota sovětských vojáků bránit svou zemi, malé nadšení a ideologické zázemí obyvatel, kterým na dalším osudu země příliš nezáleželo.

Václav Landa

Nálady vojáků decimovaly také ohromné počty zajatců, kdo zbyl, neměl příliš chuť bojovat a padnout do pravděpodobného zajetí.
Vzpomínal, že když přišli Němci na Donbas, kde v té době žil on sám, nikdo jim v průchodu a obsazení města (až na několik vzácných výjimek) nebránil. Byli skutečně do značné míry přijímáni jako osvoboditelé. Oproti tomu Italové od samého počátku jen drancovali a kradli.
Němci se k Sovětům měli chovat lépe, neměli je tolik ponižovat a decimovat. Pokud by si udrželi sympatie, mohla se možná válka vyvíjet diamerálně jinak.

Diskusi ukončil Václav Veber shrnutím stanovisek, litoval, že diskuse nemohla být delší. Připomněl rovněž existenci internetových stránek, věnovaných právě Semináři nejnovějších dějin. Lze je najít na stránkách Slovanské knihovny pod odkazem Slavistika v ČR. Pozval účastníky na další seminář připravovaný na jaro.