Činnost sovětských poradců v komunistickém Československu

5. Seminář východoevropských dějin
Národní knihovna ČR
29. října 2002

Pořadatelé:
Slovanská knihovna při Národní knihovně ČR
Společnost pro výzkum východní a střední Evropy v ČR
Pražská skupina historiků ruských dějin

Obsah:
1. Diskusní materiál - Jan Kalous
2. Diskusní materiál - Lubomír Blažek
3. Výtah z diskuse

Sovětští poradci - několik poznámek
Jan Kalous

Druhá světová válka zásadním způsobem změnila postavení Sovětského svazu na mezinárodním fóru. Vládcové Kremlu dostali SSSR do pozice uznávané a respektované velmoci. Moskva si za tichého přihlížení západních demokracií vytvořila ve střední a jihovýchodní Evropě blok satelitů - tzv. země socialistického tábora. Tyto státy (jedním z nich bylo také Československo) ztrácely a postupně ztratily svoji samostatnost a suverenitu. Moskva uplatňovala svůj dohled nad vnitřní i zahraniční politikou konkrétního státu několika různými, ale vzájemně propojenými způsoby: prostřednictvím příslušného sovětského velvyslanectví, prostřednictvím stranického aparátu a kázně, prostřednictvím účasti v "blokových" organizacích (tj. ve Varšavské smlouvě a RVHP) a prostřednictvím vlastní "práce" KGB. SSSR zaujal v rámci "svého" bloku jasně dominantní postavení - ostatní musely rozhodnutí učiněná v Moskvě bez diskusí respektovat (např. KSSS schvalovala změny na pozicích vedoucích představitelů jednotlivých stran a států).

Jeden z nejefektivnějších modelů uplatňování takového dohledu představoval institut poradců. Sovětští "odborníci" působili ve všech oblastech života společnosti uvnitř státu, do něhož byli vysláni. Jejich prostřednictvím SSSR získával informace o dění v komunistické straně a společnosti. Sovětský svaz takto dohlížel jako přísný učitel na žáčky, rozhodoval o zásadních otázkách státní a stranické politiky a využíval tuto pozici nepopiratelně ve svůj prospěch. Poradci tedy měli kontrolní, rozhodovací (postupně konzultativní) a koordinující funkci. Za svoji činnost se zodpovídali výhradně Moskvě, nikoliv tedy místním komunistickým funkcionářům.

Sověti se, jak jsem již uvedl, snažili podřídit si "své" satelity (např. i svou vojenskou přítomností). Přesto docházelo v rámci sovětského bloku ke sporům se státy, které se snažily uplatňovat vlastní cestu k socialismu. Jestliže to bylo z hlediska zájmů SSSR nezbytné, nezdráhala se Moskva použít sílu, ať již na požádání "zdravých sil" nebo při uplatňování zásad později označovaných souhrnně jako Brežněvova doktrína. Tak tomu bylo např. v NDR v roce 1953, v Maďarsku v roce 1956 nebo v ČSSR v roce 1968.

Samostatným vývojem prošlo označení sovětských poradců v písemnostech čs. úřadů. Vedle obligátního označení poradce se objevují tyto termíny: odborníci, spojenci, kolegové, specialisté, přátelé, soudruh "P" apod.

Důležitý aspekt představovala koordinace činnosti KGB s aktivitami tajných služeb ostatních států socialistického tábora. KGB zde nevystupovala jako rovnocenný partner, ale byla obdobným útvarům (např. československé Státní bezpečnosti) jednoznačně nadřazena. Zásadní operace nesměly proběhnout bez sovětského souhlasu.

Sovětský vliv a poradci v Československu

Specifickou sovětskou aktivitou se staly únosy tisíců československých státních občanů bezprostředně po osvobození ČSR. Sověti si na vojensky obsazených územích počínali nikoliv jako osvoboditelé, ale spíše jako dobyvatelé. V prvním období se na únosech podílela komanda sovětské vojenské kontrarozvědky SMĚRŠ, později tento "úkol" převzala 3. správa MGB. Únosy se nedaly realizovat bez součinnosti se zodpovědnými čs. úřady. Československý stát nedokázal ve prospěch odvlečených občanů účinně zakročit a většinou pouze přihlížel.

Od osvobození Československa začali na našem území aktivně pracovat sovětští zpravodajští důstojníci. Jejich aktivitu jim ulehčovali čs. komunisté, kteří obsazovali klíčové pozice v silových resortech. S blížícím se mocenským střetem v Praze zintensivnila sovětská zpravodajská činnost. Je dostatečně známo, že českoslovenští komunisté byli kritizováni za pomalost v přechodu k moci, a že Stalin nabízel Gottwaldovi sovětskou vojenskou pomoc při řešení vládní krize v únoru 1948.

K monitorování situace v ČSR sloužilo i pražské sovětské velvyslanectví (podobně tomu bylo v roce 1968). Pod rouškou diplomatů zde působili zkušení sovětští zpravodajští důstojníci.

V říjnu 1949 přicházeli na žádost KSČ do ČSR první sovětští poradci. Například v resortu MV měli za úkol v československých podmínkách připravit ekvivalent procesu s Rajkem. V letech 1950 - 1953 bylo (podle oficiálních údajů) ve složkách MV zařazeno 50 poradců, ale skutečný počet musel být zřejmě mnohem vyšší. Celkový počet poradců v Československu nelze v období 1949-1989 přesně určit. Někteří zde totiž "pracovali" několik let, jiní plnili jeden dílčí úkol a po několika měsících odcházeli.

"Dohoda o přidělení sovětských odborníků k práci v úřadech, organizacích a podnicích ČSR a o podmínkách jejich honorování" z června 1950 blíže stanovila podmínky pobytu sovětských poradců. Jejich materiální zajištění vysoce předčila životní úroveň většiny čs. populace. V této souvislosti je nutné poznamenat, že mezi sovětskými poradci byly rozlišovány dvě kategorie:
1. tzv. sovětčíci "pracující" přímo u ministra a rozhodující tak fakticky o zásadních politických, hospodářských a sociálních otázkách v celém spravovaném resortu;
2. tzv. odborníci - specialisté, kteří byli služebně přiděleni k příslušným čs. funkcionářům (např. u vnitra k náměstkům MV, k náčelníkům jednotlivých správ na velitelství StB i na krajích).

Jaké byly celkové výdaje československé strany spojené s činností sovětských poradců? Můžeme se pouze dohadovat. Přesné číslo se asi nikdy nepodaří zjistit - nejde totiž "pouze" o platy. Je třeba zahrnout zajištění životních podmínek nejen pro poradce a pro jejich rodinné příslušníky, ale i provozní náklady institucí, ke kterým byli služebně přiděleni.

Příklad činnosti sovětských poradců na MV

Za přispění poradců se u vyšetřovaných osob kombinoval fyzický a psychický nátlak. Neznamená to ovšem, že by k násilí během výslechů nedocházelo již v předcházejícím období. Nicméně přítomnost poradců působila na čs. vyšetřovatele povzbudivě. Utvrdili se totiž v tom, že používané metody jsou správné. Cílem bylo vyšetřovaného zlomit a donutit ho, aby "se přiznal" v náležitém rozsahu. Vytvářel se tak scénář procesu, který byl neustále zpřesňován, a který se obvinění učili nazpaměť pro své pozdější vystoupení před soudem. Výslechové protokoly přeložené do ruštiny poradci posuzovali a sami určovali míru jednotlivých přiznání. Měli rovněž právo účastnit se výslechů (využíváno zpočátku), později spíše kontrolovali a určovali směr. Nejzřetelnějším projevem činnosti sovětských poradců v Československu byly inscenované procesy. Represe komunistického režimu zasáhla všechny sociální skupiny na celém území státu.

Je proto třeba odmítnout dnes hojně při obhajobách příslušníků StB rozšířený argument, že vlastně za spáchané zločiny jsou odpovědní poradci, protože čs. vyšetřovatelé neměli jinou možnost než uposlechnout jejich příkazů. To nejen neodpovídá skutečnosti, ale lze taková tvrzení hodnotit jako pokrytectví a alibismus.

Po Stalinově smrti v březnu 1953 a po XX. sjezdu KSSS v únoru 1956 se změnila zahraničně politická koncepce SSSR. Sovětský stranický šéf Chruščov definoval úroveň vztahů mezi jednotlivými socialistickými státy: Sovětský svaz již na ně neměl dohlížet v takové míře jako v předcházejícím období, ale měla se více prosazovat vzájemná rovnoprávnost a právo každé země řešit svoje vnitřní problémy vlastní cestou. Moskva se tak např. postupně snažila dohodnout s čs. stranou na celkovém snížení počtu poradců. Neznamenalo to ovšem snížení sovětského vlivu, ale SSSR chtěl uplatňovat svůj vliv v socialistických státech jinak (např. studia příslušníků SNB na školách v SSSR, prostřednictvím Varšavského paktu, spoluprací jednotlivých správ na konkrétních bodech společné státně bezpečnostní problematiky apod.).

Dohoda z července 1962 Štrougal - Semičastnyj obsahovala závazek obou smluvních stran na výměnu informací a zdrojů mezi StB (hlavně I. správou) a KGB. Jednalo se o aktivity namířené proti tzv. imperialistickým státům a blokům. Vzájemná spolupráce StB - KGB byla v 70. a 80. letech intenzivní a rozvíjela se v oblastech společného zájmu, např. v rozpracování emigrantského prostředí.

Institut sovětských poradců v Československu není možné podceňovat. Jejich pozice prošla od roku 1949 až do samotného zhroucení komunismu ve střední a jihovýchodní Evropě na podzim roku 1989 proměnou. Nicméně byli to lidé v pozadí, kteří přímo ovlivňovali vývoj této země.

Sovětští poradci při MNB a MV
Lubomír Blažek

Skupina sovětských poradců pracujících na ministerstvech národní obrany a vnitra nebyla příliš početná - jednalo se přibližně o 30 osob a ve srovnání s resortem obrany, kam ve druhé polovině roku 1950 přišlo 264 poradců, zabývajících se problémy armády a zbrojního průmyslu, zdá se na první pohled, že se jednalo o početně malou skupinu. Působení této skupiny však mělo strašlivé důsledky. Navzdory slovním proklamacím o dodržování tzv. socialistické zákonnosti vnesli do praxe zvrácenou teorii generálního prokurátora SSSR 30. let a pozdějšího diplomata Andreje Vyšinského o doznání coby hlavním důkazním prostředku pro soudní řízení. Snahou vyšetřovatelů bylo vynutit z obviněných použitím nejsurovějších forem fyzického i psychického násilí doznání k činům, které ve většině případů ani nespáchali. Byli do ČSR vysláni hlavně k provedení čistky mezi vedoucími kádry KSČ, kdy bylo v relativně krátkém období odsouzeno v řadě procesů navazujících na hlavní a první proces s tzv. protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského celkem 278 vysokých komunistických funkcionářů.

To se však požírali zločinci mezi sebou navzájem. Tragický je však dopad na osudy desetitisíců vyšetřovaných demokratů a bojovníků proti zločineckému komunistickému systému. Tak se podepsali poradci Lichačev a Makarov na tragickém osudu JUDr. Milady Horákové a celé skupiny a několika dalších procesech.

Novinářka paní Nelly Pavlásková (maminka režisérky Ireny Pavláskové) se již od roku 1988 zajímala o práci sovětského poradce V. A. Bojarského, kterého původně podezřívala, že zavinil zatčení a popravu jejího otce v Moskvě v roce 1937. V okamžiku zatýkání nebyla maminka malé Nelly doma. Po návratu domů odešla jako lékařka na Kavkaz. Se svou dcerou Nelly, kterou mezitím vychovávali její příbuzní, se setkala až po Stalinově smrti, kdy se odvážila do Moskvy přijet (dnes je jí 91 let a žije u své dcery v Praze).V roce 1957 obdržela rodina úřední zprávu o rehabilitaci otce. Ve stejném roce se paní Nelly provdává za českého studenta a stěhuje se do naší republiky. V období tzv. glasnosti v SSSR objevila novinářka Jevgenije Albecová, že ještě žijí hlavní sovětští poradci v ČSR V. A. Bojarskij a A. S. Besčasnov. Po vzájemné domluvě začala paní Nelly Pavlásková svá soukromá a tajná pátrání u nás, které mohla po listopadu 1989 doplnit o materiály archivu ÚV KSČ. S materiály získanými u nás seznámila plukovníka Šejna, který spolu s plukovníkem Kapitonovem prošetřoval činnost Bojarského v tehdejším SSSR.

Dne 1. listopadu 1990 zaslal generálmajor Frolov z hlavní vojenské prokuratury tehdejšímu náměstkovi FMV Janu Rumlovi žádost o poskytnutí právní pomoci při prošetřování činnosti Bojarského v letech 1950-1951 v ČSR. Tento dopis byl generálnímu prokurátoru ČSFR JUDr. Ivanu Gašparovičovi, který předal záležitost k vyřízení JUDr. Hajdukovi z generální prokuratury. Ten však v dané věci nic nezařídil až do svého odchodu z prokuratury v dubnu 1992. Proto se paní Nelly Pavlásková obrátila v roce 1992 znovu na Jana Rumla. Současně se obrátila s kopií dopisu i na tehdejší ÚDV. Z titulu své tehdejší funkce jsem napsal 24. února 1993 zvací dopis plukovníku Šejnovi. Plukovníci Šejn a Kapitonov opravdu přiletěli a v průběhu deseti dnů jsme mohli vyslechnout čtyři z ještě žijících aktérů: Antonína Prchala, Karla Košťála, Andreje Kepperta a Vlastimila Volkána. Jarmila Taussigová odmítla do Prahy přijet. Protože v našich archivech neexistuje souhrnná zpráva o činnosti sovětských poradců, byli jsme nuceni čerpat při našich zkoumáních z materiálů komisí ÚV KSČ, citovat z jejich dobově podmíněných formulací a dohledávat v odkazech na výpovědi, resp. dopisy tehdejších účastníků.

Jako ukázku nám dostupných zdrojů chceme na tomto místě uvést materiál Jaroslava Sedláčka, pojednávající přehledně o činnosti prvních skupin sovětských poradců na ministerstvech vnitra a národní bezpečnosti.

V říjnu 1949 přijeli poradci Lichačev a Makarov, kteří otevřeně vyslovili podiv, že v ČSR nebyla dosud odhalena imperialistická agentura ve straně a naznačovali, že za tím vězí neschopnost čs. bezpečnosti. Zajímali se hlavně o vyšetřování a sami se zúčastnili výslechů ve věznici v Mladé Boleslavi (Klinger, Vondráček, Dr. Pavlík, generál Bártík, Dr. Kopecký a další - osoby, uváděné v Rajkově procesu v Budapešti). Na základě získaných poznatků předně doporučovali, aby byl vybudován centrální vyšetřovací aparát a zaveden pořádek do zatýkání. Do té doby byla totiž taková praxe, že zatýkali a vyšetřovali i jednotliví operativní pracovníci, často bez souhlasu vyšších náčelníků a ministra a pod záminkou utajení takové případy nebyly kontrolovány. Postupné zavádění pořádku do zatýkání, o němž směl rozhodnout jen vyšší náčelník, byla zásluha sovětských poradců. (Dopis s. Bechyně Barákovi z 10.10.1956). Dále doporučili, aby se kategoricky zakázalo používání fyzického násilí. Řekli, že tohoto prostředku je možno použ ít jen výjimečně se souhlasem ministra nebo jeho náměstka. Doporučili některé tzv. nové vyšetřovací metody, které, jak se později ukázalo, nebyly správné a které byly odsouzeny v souvislosti s případy porušování socialistické zákonnosti v SSSR.

Tak na doporučení Lichačeva a Makarova byla stanovena ve vyšetřování pracovní doba od 8-16 a od 20 do 24 hodin a zavedeny s tím související nepřetržité, dlouhé, vyčerpávající, často i noční výslechy, někdy i vedle rozkazu, aby obvinění při výslechu stáli, byli pravidelně v krátkých intervalech buzeni a podobně (např. JUDr. Štěpán Plaček byl nucen stát na nohou tak dlouho, až nohy silně otekly a otoky praskaly, takže bylo nutné lékařské ošetření). Učili, že hlavní úsilí má být zaměřeno na to, aby se obviněný doznal a přiznání opakoval u soudu s tím, že doznání obviněného je hlavní, rozhodující důkaz v kontrarevoluční trestné činnosti. Zároveň doporučovali, že se nemají zapisovat věci ve prospěch obviněného, jeho obhajoba. To si má obviněný nechat až k soudu (Protokol s Doubkem a Kohoutkem). Konečně zaváděli nový systém psaní protokolů. Podstata byla v tom, že protokol nebyl sepisován ihned při výslechu, ale v nepřítomnosti vyšetřovaného na základě poznámek k výslechu. Dodatečně sepsaný protokol byl pak před ložen vyšším náčelníkům, kteří jej opravovali, ve většině případů zostřovali formulace k usvědčení a vypouštěli naopak věci, které mohly svědčit ve prospěch obviněného. Takto po opravení přepsaný protokol pak dostal vyšetřovací pracovník, aby u obviněného dosáhl jeho podepsání.

Dne 4.12.1950 došlo k výslechu Šlinga ministrem Kopřivou za účasti Švába, nového vedoucího sovětského poradce Bojarského a B. Doubka [Bohumil Doubek - v StB velitel vyšetřovací skupiny VI A, jež měla za úkol odhalovat a vyšetřovat nepřátele ve straně] V té době vedle R. Slánského také Taussigová [Jarmila Taussigová-Potůčková - jedna z vedoucích představitelů Komise stranické kontroly; odpovědná za politickou a kádrovou činnost] přímo prosazovala svoji vedoucí roli nad bezpečností a ovlivňovala průběh vyšetřování. Byla ve styku s Kopřivou i Bojarským. Začala uplatňovat názor, že hlavou spiknutí není Šling, ale že vedoucí osobu je třeba hledat mezi členy předsednictva strany. Dále upozorňovala Bojarského na B. Gemindera, kterého činila zodpovědným za špatný kádrový profil parašutistů z Moskvy (Dopisy Bacílkovi z března 1951, Gottwaldovi a Zápotockému z 1.12.1951). V listopadu roku 1950 doporučovala, aby na MNO byla provedena prověrka. Bojarskému doporučovala, aby od vyšetřování O. Šlinga byl isolován K. Šváb , bratr Švermové. V lednu 1951 byl Šling vyslýchán Bojarským, aby přiznal, že chtěl odstranit presidenta republiky, což Šling přiznal. (Dopis Košťála Barákovi z 20.9.1956, dopis Brůhy Barákovi z 21.9.1956)

Koncem ledna a počátkem února 1951 byla zatčena řada bezpečnostních a stranických pracovníků. Iniciativa k tomu vzešla ze strany KSK [Komise stranické kontroly], zejména J. Taussigové, která měla na bezpečnostní práci značný vliv a která v této době, kdy K. Šváb jako bratr M. Švermové byl postupně isolován, přebírala jeho funkci - zástupce sekretariátu ÚV KSČ, který dozírá na bezpečnostní práci. KSK systematicky shromažďovala závadové poznatky o vedoucích bezpečnostních orgánů, interbrigadistech a jiných stranických, administrativních a hospodářských pracovníků. K tomu účelu vybudovala svoji vlastní agenturu, jejíž hlášení zapisovala do zvláštních "kont". Tak do konce roku 1950 měla "konspirující" materiály na Švába, Závodského, Miléna, Picha-Tůmu, Šmolku, Pokorného, Brože, Dostálka, Černého, Zelenku, Valeše, Pavla, Šindeláře, Wehleho, Clementise, Londona, Fischla, Franka, Švermovou, Noska, Poláka, Spurného a další. (Materiály KSK s označením "vnitro", Zpráva o výslechu Taussigové z 11.2.1953 a 15.11.1955) Pokud jde o bezpečnostní pracovníky, poslala Taussigová 15.11.1950 Slánskému a Kopřivovi dopis, v němž upozorňuje, že na odpovědných místech bezpečnosti jsou interbrigadisté, což je po zkušenostech z Rajkova procesu nebezpečné. Navrhovala prověrku a okamžité odvolání těchto osob z funkcí. Na základě tohoto dopisu se uskutečnila v kanceláři MNB schůzka Kopřivy, Taussigové a Bojarského. Na ní se rozhodlo, že bezpečnostní pracovníci uvedení Taussigovou budou postupně isolováni od důležitější práce. Do bezpečnosti byli vysláni pracovníci KSK B. Klícha [pracovník KSK] a J. Hora [v roce 1951 velitel StB]. Byla ustanovena vyhodnocovací komise pod vedením Klíchy. Na doporučení Taussigové v ní byli major Janoušek (Švábem propuštěný) a JUDr. Mudra (Švábem dán do TNP), dále A. Samec a A. Keppert. Na návrh Klíchy bylo zatčena asi 30 pracovníků bezpečnosti. Zatčení bylo provedeno tak, že byla odhalena široká protistátní organizace a oni budou posláni na jednotlivá místa v republice k řízení státně bezpečnostní akce. Bylo jim nařízeno, aby si připravili osobní věci na cestu. Když pak seděli v kanceláři Závodského [Osvald Závodský; v letech 1950-1951 velitel StB], byli postupně voláni ke Kopřivovi na "instruktáž" a odtud byli odváženi do vazby. (Dopis Prchala Barákovi z 11.7.1956) Akce se osobně účastnil a technicky ji řídil A. Prchal.

Dne 20.7.1951 napsal Stalin Gottwaldovi dopis, ve kterém oznamuje odvolání Bojarského, protože nemá dost vážný poměr k této práci. Čepička, který se místo churavého Gottwalda zúčastnil 23.7.1951 schůze politického byra ÚV VKS(b), kterou řídil Stalin, informoval sovětské představitele o výpovědích Löbla, Švába, Londona a Svobody. Mluvil také o výpovědi Reicina a Stalin se podivil, že je Borajský nezaslal. (Dopis Čepičky Novotnému z 5.5.1956)

Do Prahy přijel Mikojan vyslaný Stalinem. Na schůzce s Gottwaldem 22.11.1951 vyřídil Stalinův návrh na zatčení Slánského. Gottwald váhal a nebyl ochoten návrh realizovat. Mikojan jednání přerušil a odjel z Hradu, aby se telefonicky spojil se Stalinem. Později se vrátil a v dalším setkání, kterého se zúčastnil i Čepička, Gottwald souhlasil. 23.11.1951 proběhla další schůzka za účasti Gottwalda, Zápotockého, Kopřivy a nového vedoucího sovětského poradce Alexeje [Jde o Alexeje Besčasnova - v žádném oficiálním dokumentu z té doby není vedoucí sovětský poradce jmenován příjmením. U Bojarského se zapisovalo pouze křestní jméno Vladimir, u Besčasnova pak Alexej]. V noci ze 23. na 24.11.1951 pak byli zatčeni Slánský, Geminder a Taussigová.

Vyšetřování skupiny kolem Slánského se stalo v té době nejdůležitějším úkolem. Denní vyslýchání, výslechy za přítomnosti sovětských poradců pod vedením zástupce vedoucího sovětského poradce Jessikova [správně - Boris Jesikov, dočasný vedoucí sovětských poradců v bezpečnosti v mezidobí mezi odvoláním Bojarského a příchodem Besčasnova], později vedoucího poradce Alexeje [Besčasnova]. Koncem ledna 1952 byl odvolán ministr Kopřiva a na jeho místo byl jmenován K. Bacílek. Po projetí vlaku strojvůdce Konvalinky do západního Německa totiž Stalin doporučil Gottwaldovi odvolání Kopřivy, protože nedokázal zabránit odjezdu vlaku. V říjnu 1952 bylo vyšetřování skupiny Slánského v podstatě ukončeno. Byli vybráni prokurátoři pro proces: Urválek, Aleš, Koleja a Antl a schváleni politickým sekretariátem ÚV KSČ. Urválek sám několikrát s Alexejem hovořil. První dvě verze žaloby navrhoval Doubek, nebyly však přijaty. Proto začali poradci na žalobě pracovat sami. (Dopis Bechyněho Barákovi z 10.10.1956 a dopis Bacílka Gottwald ovi z 15.11.1952).

Snad ukazuje tento úryvek dostatečně průkazně, jak určující roli ve vývoji země sovětští poradci hráli. bez jejich souhlasu se nemohlo uskutečnit skutečně vůbec nic, jejich názor byl určující, měl větší sílu, než názor jakéhokoliv komunistického představitele ČSR.

Záznam diskuse

Jan Adamec

Položil otázku, jakým způsobem a zda je zdokumentována a zdokladována činnost sovětských jednotek SMĚRŽ, působících po válce rovněž na československém území.

Jan Kalous

Intenzivně se problematikou únosů lidí z ČSR do SSSR po roce 1945 zabývá grant, jež v Opavě zpracovává tým Mečislava Boráka. Mnoho informaci má rovněž Výbor oni byli první (v čele Vladimír Bystrov) a zprávy o výzkumu tohoto tématu přicházejí rovněž ze Slovenska. Při výzkumu této problematiky se zájemce ještě dnes neustále střetává s překážkou utajení četných důležitých dokumentů (většina jich se nachází v kompetenci resortu obrany). Jan Kalous rovněž poukázal na zajímavou skutečnost, že velké množství lidí, navrátivších se po letech do Československa, bylo předem připravena pro agenturní činnost a u nás působilo v roli agentů KGB.

Lubomír Blažek

Na několika příkladech ukázal vlastní zkušenost s činností poradců v Československu, stejně jako k odvlékání lidí do SSSR. V době, kdy byl ředitelem ÚDV, žádala Ukrajina o pomoc při vyšetřování případu Augustina Vološina, který byl po válce odvlečen do Moskvy a ještě v roce 1945 zahynul v moskevském Lefortovu. Toto vyšetřování přineslo mnoho velmi zajímavých skutečností.

Přínosným byl postřeh, že Sověti odvlekly ohromné množství lidí ze Slovenska (i Slováků), na rozdíl do českých zemí, kde se stali obětmi řádění SMĚRŽE především příslušníci ruské poříjnové emigrace.

K problematice poradců poznamenal, že i sám K. Gottwald měl velký respekt z osobnosti generála Bělkina (šéfa sovětské zpravodajské služby pro střední Evropu, spadali pod něj rovněž poradci působící v této geografické oblasti). Co řekl gen. Bělkin, to bylo i pro Gottwalda svaté - to svědčí o mimořádné moci poradců a síle jejich záměrů. Mnoho komunistů s poradci poslušně spolupracovalo z toho důvodu, že jich většina měla určité hříchy z války. Velké množství pozdějších komunistických vůdců bylo v průběhu války spolupracovníky Gestapa a dalších okupačních složek a NKVD tyto styky znala. Uvolnění těchto informací by vedlo k jejich pravděpodobnému pádu.

Zopakoval, že důkladné studium problematiky je ztěžováno nedostupností a torzovitostí archivních materiálů (přístup k nim je ještě ztížen v důsledku letošních povodní).

Karel Sieber

Je možné konkretizovat, jak velké škody povodně napáchaly (v ohledu k předmětu diskuse)?

Jan Kalous

Sumarizace je velmi obtížná, stále se objevují pouze neoficiální informace. Jisté je, že ve Vojenském historickém archivu došlo ke škodám často nenahraditelným. Mnoho důležitých dokumentů bylo zcela zničeno. Studujícím se archiv prý otevře nejdříve roku 2004.

Vladimír Hostička

Dotázal se, lze-li vystopovat určitý vývoj sovětského zájmu o Československo. Chybí mu historický pohled na to, jak se celý sovětský zájem o záležitosti u nás v průběhu čtyřiceti let komunistické diktatury vyvíjel. Je pravda, že roku 1968 se tvořila jistá alternativa k československé státní správě (jisté paralelní správní struktury připravované za aktivní pomoci Rusů)?

Zeptal se, zdali existuje nějaké srovnání situace u nás s ostatními státy východního bloku, co se sovětských poradců týče? Bylo by nepochybně zajímavé udělat určité srovnání statusů sovětských poradců a postojů jednotlivých států středovýchodní Evropy.

Karel Hruška

1. Z doby svého působení na Ministerstvu zahraničí si pamatuje, že v Moskvě na počátku 90 let nějaký čas působilo několik vědců z VHA, kteří si tehdy mohli oxeroxovat jakékoliv materiály, které chtěli. Ofotili prý mnoho dokumentů, jež jsou dnes již opět nedostupně uzamčeny v depozitářích sovětských archivů. Kde jsou tyto dokumenty, bylo by dobré je vytěžit!

2. Podle jeho názoru na území Československa působilo mnohem více sovětských poradců, než se oficiálně udává. V každém závodě působil někdo ze Sovětského svazu (tzv. přebíratel), který ačkoliv nebyl přímo poradcem či agentem, svou činností nepřímo k agenturní činnosti přispíval. Tito lidé sice nepracovali oficiálně jako poradci, činnost poradců však víceméně provozovali.

Vladislav Moulis

V roce 1990, kdy měl možnost pracovat v sovětských archivech, setkal se zde z velkým množstvím dokumentů k problematice lidí odvlečených z Československa. Šlo především o dotazy našich úřadů snažících se zjistit osudy těchto odvlečenců.
Ze Slovenska bylo odvlečeno možná až 10 000 lidí. V našem českém případě je tento počet nepoměrně menší. Byli mezi odvlečenými z českých zemí rovněž Češi, nebo šlo jen o emigranty ze SSSR?

Snažil se připomenout a zdůraznit hospodářskou stránku činnosti sovětských poradců u nás, neboť ta podle něj nebyla o mnoho méně důležitá, než stránka politická. SSSR měl velký zájem o technické zdokonalení a technickou dokumentaci a kromě vlastního vývoje a špionáže byly důležitým zdrojem technických poznatků rovněž satelitní státy. SSSR na sebe hospodářsky vázal všechny satelity a citelně je okrádal, či ochuzoval o jejich technické vynálezy či zlepšení.
Skutečně v každé továrně působili referenti - je jen otázkou jak moc byli kvalifikovaní.

Vladimír Hostička

Oponoval názorům E. Voráčka. Podle něj by sice bylo zajímavé udělat několik sond do hospodářské oblasti a vztahů poradců a celého SSSR k ní, nicméně naprostou prioritou pro poradce působící nejen u nás, ale v celé středovýchodní Evropě byla sféra politická. Důležité je rovněž sledovat hlavní politické trendy období působnosti poradců u nás a změny jejich přístupu.

Lubomír Blažek

Přednesl několik poznámek k problematice, především se zaměřil na vztah kádrů KSČ a sovětských poradců. Sovětští poradci totiž velmi iniciativně pomáhali v čištění aparátu KSČ. Zamyslel se nad důvody, proč někteří komunističtí funkcionáři přežili relativně v pohodě druhou světovou válku, či dokonce pobyt v koncentračních táborech. Jednou z těchto příčin byla nepochybně spolupráce s okupační mocí. Položil si otázku, proč válku přežili např. Ladislav Kopřiva, či proč nebyl po válce zatčen "španělák" Frolík (v době, kdy komunističtí účastníci španělských interbrigád byli odstavováni od funkcí, či přímo zavíráni). Příčinou byla nepochybně jejich nečistá minulost, které poradci využili k snadnému "zpracování" vyhlédnutých obětí, a k snadnému navázání spolupráce s nimi.

Jan Kalous

Na závěr zformuloval několik shrnujících odpovědí k prosloveným námětům. Je skutečně obtížné zodpovědět otázku, jak problematiku poradců zpracovat, jestli v podobě sondy, či obecně shrnujícím způsobem. Vše záleží na dostupnosti dat.

Lze skutečně vysledovat vývoj sovětského modelu správy země a dohledu na místní vývoj. Do roku 1960 byla iniciativa poradců naprosto mimořádná. Poté nastaly velmi razantní změny z důvodu sporů mezi představiteli obou zemí o roli, jakou měli poradci v našem státě hrát. Sovětský svaz začal v souvislosti s omezováním počtu i vlivu poradců v Československu promýšlet jinou formu dohledu. Roku 1968 se skutečně uvažovalo o zavedení paralelní státní správy a vládní struktury. Jen velmi málo je o této problematice známo, ještě méně se toho ví o roli poradců v této době. V 70. a 80. letech stále pokračoval útlum role poradců na vývoj československého státu.

Poradci si u nás žili jako v ráji, podle smlouvy o činnosti poradců v Československu z roku 1952 měli velké množství osobních výhod a privilegií.

Srovnávání v rámci východního bloku - jde o velmi zajímavé a nosné téma, nicméně problémem je jeho uchopení a celková rozsáhlost a složitost. Pracoval na něm např. prof. Zdeněk Zeman. Záběr komparací by měl být možná širší než jen na problematiku poradců, nejúčinnější by byl nějaký druh mezinárodní spolupráce.

K počtu poradců - mimo oficiální struktury poradců skutečně pracovalo velké množství lidí, mimoděk tvořících agenturní práci. V oficiálním vyčíslení počtu poradců doc. Karel Kaplan tyto lidi mimo oficiální struktury (např. vysokoškolské učitele...) mezi poradce řadil.

K odvlečeným lidem. Není mu nic známo o případech odvlečení československých občanů s českou národností. Jednalo se vždy pouze o příslušníky emigrace.

Diskusi ukončil doc. V. Veber poděkováním účastníkům a přáním podobně bohaté účasti na příštích seminářích.

V otázce zájemců o témata seminářů zůstává kontakt stejný: Lukáš Babka (email: babac1@email.cz).