Národnostní politika současného Ruska

6. Seminář východoevropských dějin
Národní knihovna ČR
25. února 2003

Pořadatelé:
Slovanská knihovna při Národní knihovně ČR
Společnost pro výzkum východní a střední Evropy v ČR
Pražská skupina historiků ruských dějin

 

Obsah:
1. Diskusní materiál - František Bahenský
2. Záznam diskuse

 

 

Národnostní politika v Ruské federaci v 90. letech 20. století

František Bahenský

Dědictví minulosti

Po celou dobu existence SSSR byla v celé řadě vnitřních záležitostí klíčovou otázka etnického původu. Ačkoli listopadový dekret z roku 1917 umožnil "národům" uplatnit právo na sebeurčení, praxe bolševiků po revoluci se v mnohém lišila. Následné uplatňování Leninovy národně-teritoriální autonomie dostalo za Stalina téměř čistě politickou pachuť. Bylo zpočátku asi velmi obtížné nevidět za činy bolševiků v otázce národnostní samá pozitiva, zvláště když za jejich pomoci docházelo ke "vzniku" nových národů. Dvojakost této politiky však spočívala v tom, že i přes poskytnutí národní autonomie měl v budoucnu vzniknout, pochopitelně za ruské dominance, sovětský národ. Tato představa však byla v neruských oblastech dosti efemerní. Naopak nátlak na stírání etnických rozdílů vyvolal pro bolševiky nečekaný odpor. Neruští vědci píšící národní dějiny např. Tatarů, Baškirů či Udmurtů byli v nelehké pozici. Jejich interpretace nesměla především "pomlouvat" Rusy, ale musela zároveň přesvědčivě vylíčit velikost vlastního etn ika v minulosti, čímž mohli nenapadnutelným způsobem vyjádřit svoje etnické cítění, aniž by byli obviněni z nacionalismu. Cíle těchto prací nebyly ovšem vědecké, nýbrž čistě politické. Mezietnická rivalita byla dále posilována i "koloniálním syndromem" sovětských orgánů, které zacházely s jednotlivými etniky selektivním způsobem podle jejich významu pro Moskvu. Existovaly národy, které měly vlastní autonomní republiku, pak existovala etnika, která měla autonomní okruh, další se museli spokojit s autonomní oblastí a byly i takové etnické skupiny, které neměly prostě nic. Tato hierarchie vzniklá ve 20. a 30. letech a naprosto nejasná pravidla získání příslušného statusu jen přilévala olej do ohně.

Rusko v 90. letech 20. století

Ruská federace zůstala i po rozpadu Sovětského svazu největším státem světa. Zůstala rovněž jednou ze zemí, na jejímž území žije nejvíce etnických skupin. Odklon od komunistického pojímání národnostní problematiky projevil na nejvyšších místech samotný B. Jelcin. Po roce 1991 vzniká dokonce v jeho administrativě speciální ministerstvo, které se zabývalo touto problematikou. Z Jelcinova popudu byla rovněž zřízena při úřadu prezidenta Rada pro federativní a národnostní politiku.

Dnešní Ruská federace se skládá z 21 autonomních republik, 1 autonomní oblasti (Židovské), 6 krajů, 49 oblastí, 10 autonomních okruhů a dvou měst se zvláštním statutem. Jednotlivé regiony si na začátku 90. let "vydobyly" v chaotickém právním prostředí různě velké pravomoci, ale i povinnosti vůči federálnímu centru. Do poloviny 90. let byla také zřejmě jedinečná možnost pro neruská etnika získat na centru co nejvíce pravomocí, případně se pokusit o osamostatnění. Současné Rusko se pravděpodobně stejně jako kdysi Sovětský svaz jeví nezaujatému pozorovateli jako změť regionů, které mají k moskevskému centru naprosto neidentifikovatelný vztah.

Dnes, stejně jako v minulosti, požívají autonomní republiky, okruhy, oblasti a rajóny naprosto odlišné výsady. Uveďme příklad: Tatarstán byl první autonomní sovětskou socialistickou republikou, který už v roce 1990 deklaroval svoji suverenitu. Tato republika má svého prezidenta, parlament, ústavu, státní symboly a znaky. Jediné, co nemá a o co nikdy ústy svých oficiálních přestavitelů neusilovala, je nezávislost. Národní emancipace jde tak daleko, že mešita v Kazani zbořená vojsky Ivana IV. zanedlouho uvítá první muslimy na ranní bohoslužbu. Představitelé Tatarstánu si dokonce v roce 1993 dovolili bojkotovat volby do federální dumy, což bylo, hodnoceno s odstupem, pravděpodobně nejsilnějším výrazem "nezávislé politiky". Shrneme-li tyto skutečnosti, je patrné, že Tatarstán dosáhl maxima možného.

Na druhé straně tvoří součást federace i autonomní okruhy, které však nemají onu "gusudarstvennost" jako republiky. To znamená, že tyto subjekty nemají prezidenta, ale mají rovněž vlastní parlamenty a ústavy. Domnívám se, že zhruba do poloviny 90. let bylo možné pro jednotlivé regiony získávat pravomoci na úkor federace, druhá polovina 90. let pak vyrovnala jazýčky na miskách vah a s nástupem V. Putina jednoznačně převládla snaha centra "korigovat" nesrovnalosti předešlých let. Je taktéž třeba zdůraznit, že především autonomní republiky a okruhy lze velmi těžko považovat za subjekty, které by měly plně uspokojit "národní cíle" neruských etnik. Všechny současné autonomní jednotky byly s drobnými hraničními úpravami sice koncipovány ve 20. a 30. letech jako národní regiony, ale tuto roli hrály v podstatě jen navenek. Například zmiňovaný Tatarstán nejenom že nikdy nebyl zcela záměrně domovem ani poloviny Tatarů žijících v SSSR, ale v průběhu celého 20. století docházelo k trvalému zmenšování jejich podílu hla vně na úkor majoritního etnika, takže dnes žije v této republice přibližně 49% Tatarů a celých 43% Rusů! Tento fakt svým způsobem představuje onu pověstnou kouli na noze, která by případně podstatně determinovala jakékoliv snahy autonomních subjektů.

Stejně závažná je ve vztahu centra a autonomních regionů i otázka hospodářsko-ekonomická. Nejagilnější autonomní republiky jako např. Baškortostán, Udmurtsko, Tatarstán, Jakutsko (Sacha) získaly na počátku 90. let vedle výrazných politických pravomocí i významné ekonomické "ústupky". Situace došla dokonce tak daleko, že tyto subjekty zahrnovaly daně vybrané na svém území výhradně do svých rozpočtů a do federálního neodváděly takřka nic. Naopak je prostým faktem, že nižší autonomní jednotky, tj. hlavně sibiřské okruhy a oblasti, nikdy takovéto výsady nezískaly. Jeden příklad za všechny. Dva autonomní okruhy na západní Sibiři Chanty-mansijský a Jamalo-něněcký patří k jednoznačně nejbohatším regionům Ruska, ve kterých se těží především ropa a zemní plyn. Podíl původních národů dosáhl tak mizivých hodnot, že Chantové, Mansové a Něnci netvoří na "vlastním" národním teritoriu ani 10%, čímž v postatě nikdy nepředstavovali žádný problém ve smyslu národně odstředivých tendencí od centra. V těchto subjektech se ovše m objevuje jiná forma "regionalismu" (možná i separatismu) vedená ovšem ruskou ekonomickou elitou, která odmítá poskytovat centru více, než dostává zpět z přerozděleného federálního koláče.

Po nástupu prezidenta Putina dochází rovněž k nátlaku na lokální administrativy (především autonomních republik) za účelem slaďování ústav a zákonů jednotlivých subjektů s federálními. Nicméně i pro něj bude asi velmi těžké přebudovat federaci na pevnějších základech, protože budou prostě existovat ekonomicky silné subjekty, které stále nerady platí do federální kasy více než ostatní, a regiony, které se neobejdou bez dotací. Putin vznikem federálních okruhů jednoznačně usiloval právě o posílení federativní ideje. Nový prezident taktéž krátce po své nástupu do funkce překvapil tím, že zrušil ono "Jelcinovo" ministerstvo, které se zabývalo problémy federace, národnostní a migrační politiky.

Zákonodárství

Otázky práv člověka, potažmo etnických skupin, byly vždy vnímány v sovětském Rusku jako prestižní hlavně ve vztahu k okolnímu světu. Marxistická ideologie pokládala totiž národnostní problematiku za definitivně vyřešenou. Proto se SSSR vždy hrdě hlásil o slovo, když docházelo k porušování práv "utiskovaných" národů či národnostních menšin jinde ve světě. Faktem zůstává, že zdánlivě vyřešená národnostní otázka se stala jednou z hlavních příčin, které vedly k rozpadu tohoto soustátí.

V 90. letech přešlo Rusko od "deklarativního" sovětského pojetí k praktickým činům. Federální ústava z roku 1993, oproti předešlým, jasně deklaruje základní práva všech etnických skupin ve shodě s obecnými principy a normami mezinárodního práva a mezinárodními smlouvami Ruské federace. O pozornosti, kterou věnují federální instituce této problematice, svědčí např. i přijímání mezinárodních konvencí o menšinách. Rovněž všechny autonomní jednotky Ruské federace v průběhu 90. let připravily a postupně schvalovaly vlastní, rozšiřující koncepce národnostní politiky. Takže např. v Udmurtské republice byl přijat zákon "o kultuře", který kromě standardních záležitostí týkajících se ochrany kulturních tradic všech etnik na jeho území žijících, obsahuje i články o ochraně kulturních práv Udmurtů žijících v ostatních subjektech Ruska, dokonce i v cizině! Podobným případem jsou i tzv. původní malé národy (všechna etnika, jejichž počet členů nepřesáhl 50 000) žijící po celém území Ruské federace, kterým federální orgán y připravily v podobě zákonů jakýsi rámec, který si ovšem jednotlivé subjekty mohou utvářet k obrazu svému. Takže např. v Chanty-mansijském autonomním okruhu byl přijat zákon o rodových územích pro místní domorodce, který nikde jinde neexistuje, nebo v Korjackém okruhu zákon o území s tradičním využíváním přírody. Tyto upřesňující lokální zákony by neměly v žádném případě kolidovat s obecnou federální normou a jsou alespoň podle představ Moskvy pouze dočasné, dokud nebudou přijaty další zákony s celofederální platností. Pokud by se nějaký případ nesrovnalostí v budoucnu objevil, musí tyto nedostatky místní legislativa sladit s federálním zněním, jak upravuje v nedávné době schválený (1999) federální zákon "O principech a způsobu rozdělení pravomocí mezi orgány Ruské federace a orgány jednotlivých subjektů".

Vztahy mezi federálním centrem a národními subjekty určují v prvé řadě jejich ústavy a smlouvy, které vymezují zbylé pravomoci. V první části prvního odstavce ústavy Udmurtské autonomní republiky se píše, že "na základě vyjádření vůle občanů mnohonárodnostního Ruska je Udmurtská republika zemí v rámci Ruské federace [#] Základními ústavními zákony - Ústavou Ruské federace, Ústavou Udmurtské republiky a Smlouvou o vymezení pravomocí mezi orgány Ruské federace a Udmurtské republiky se řídí sféry kompetencí Ruska a Udmurtska v projednávaných záležitostech". V této souvislosti je nutné zdůraznit, že nejen Ruská federace jako celek, ale každá autonomní jednotka má větší či menší problémy s řešením vlastní národnostní problematiky, poněvadž každá z nich je multietnická.

Ve svobodném Rusku je v oblasti národnostní politiky pravděpodobně nejdůležitějším procesem ona právní harmonizace s okolním světem. Je bez diskuse, že tyto změny neprobíhají lehce, a některé zákony garantující práva původních malých národů jsou už při svém vzniku mrtvě narozeným dítětem. Nicméně prostá skutečnost, že je vůbec možné po desetiletích jednat otevřeně v těchto záležitostech, svědčí o zásadním přehodnocení dosavadního přístupu.

Shrnutí

Současné Rusko je státem, který tvoří dohromady 89 značně rozdílných subjektů. Tyto jednotky se od sebe liší téměř jako den a noc především svou velikostí, počtem obyvatelstva, strategicko-surovinovým potenciálem. Vztah elit k centru pak plně odpovídá právě postavení jejich teritoria v rámci federace. Rusko je především soustátím, které má rozhodně daleko k běžné a fungující federaci. V této souvislosti je nutné uvědomit si i rozdíl ve vnímání dvou pojmů, které mají zásadní význam, jsou to nezávislost a svrchovanost. V naší představě se oba termíny doplňují. V ruském pojetí jde o dvě naprosto odlišné věci, protože po roce 1991 řada subjektů federace vyhlásila svrchovanost, ale žádný nezávislost (vyjma Čečenska). Na základě výše konstatovaných skutečností jsem přesvědčen, že případný rozpad Ruské federace není dnes jednoduše na pořadu dne. Zdá se, že nejoptimálnější doba byla při "velkém třesku" na přelomu 80. a 90. let, kdy nově se konstituující Ruská federace jen s velkými obtížemi překonávala první měsíc e své existence. V této souvislosti může být trochu s podivem, že se moskevská vláda potkala s vážnými komplikacemi pouze v Čečensku. Svědčí to rovněž o tom, že suverenita pro "nejlačnější" autonomní republiky, kterou byl Kreml schopen ještě tolerovat, jim stačila, než aby riskovaly téměř jistý vojenský zásah. Rovněž se domnívám, že v případě oddělení Čečenska (což je ovšem v současné situaci naprostou utopií), by dnes rozhodně nenásledovala "řetězová reakce", které se tak báli političtí představitelé první poloviny 90. let, a nedošlo by tudíž ani k rozpadu Ruské federace.

Záznam diskuse

Boris Zajíc

Nalezl několik problematických otázek, které v tezích Dr. Bahenského nezazněly. Především se jedná o otázku života Bělorusů a Ukrajinců v Ruské federaci. Jejich počet zde není zanedbatelný, nepochybně mají jistý vztah ke svým původním republikám. Jaká je jejich identifikace se současným ruským domovem? Společnost Ukrajinců v ČR pokládala toto téma dokonce za natolik zajímavé, že před časem uspořádala seminář zaměřený na právní postavení Ukrajinců a Bělorusů v rámci RF.

František Bahenský

Pochopitelně si problematiku života etnik sídlících na území Ruské federace, které však současně mají samostatný sousední stát, uvědomuje, nicméně rozsah textu neumožňoval obsáhnout vše. Podotkl však, že život Ukrajinců a Bělorusů by měl být teoreticky stejný, jako život kterékoliv jiné národnostní menšiny civilizovaného světa, neboť Rusko ratifikovalo všechny důležité konvence upravující postavení národnostních menšin.

?

Vyjádřil názor, že nastavení národnostní politiky Ruska není špatné. Na úrovni republik mají jednotlivé národy takové postavení a procentuelní zastoupení, že lze již něčeho dosáhnout.

František Bahenský

Podotkl pouze, že v žádné části federace nepřevládají místní etnika nadpoloviční většinou, všude mají procentuelně navrch Rusové.

?

Toto však pouze přetrvává z doby Sovětského svazu - bývalé elity si mnohde nepochybně udržely své postavení a vliv. Na úrovni republik, ač mnohde Rusové početně dominují, jednotlivé národnosti velmi profitují. Jiná je situace nižších správních jednotek, kde si moc v rukou podrželi především Rusové a významní magnáti.

Nižší stupeň správy federace nefunguje. Je diametrální rozdíl mezi postavením národů v rámci republik a v rámci oblastí.

Existuje však jistá paušalizace a zjednodušování problému. V RF sice existuje Tatarská republika, což má ukázat, že Tataři mají dostatečné postavení v rámci federace, má to navozovat atmosféru demokratičnosti. Nikdo se však neptal jejich dalších příbuzných (např. sibiřských Tatarů) na to, jaké chtějí mít postavení v rámci federace. Ti jako by neexistovali.

František Bahenský

Odlišné postavení jednotlivých národů je pochopitelné, neboť jsou jinak už z podstaty věci různě postaveny v rámci Ruské federace. Pochopitelně nemůže žádat samostatnost etnikum, které na daném území nikdy nebylo dominantní a které představuje např. pouze 5% obyvatelstva daného regionu. To je případ mnoha území na západní Sibiři. Národnostní tužby těchto minietnik přitom většinou nejsou neuspokojeny. Místní magnáti nechávají věci volný průběh, místní etnika mají vlastní knihovny, muzea, vydávají spoustu vlastních knih a víc ani nepotřebují, ani nežádají (např. Chanty-mansijský autonomní okruh).

Méně spokojeni jsou pochopitelně ti, kteří chtějí žít tradičním způsobem života. Nikdo pochopitelně nebude nadšený, když mu v tradičním území bude postaven ropovod.

Většina obyvatel (Dr. Bahenský má vlastní zkušenost především se západní Sibiří) však z Rusů profituje (ekonomicky). Nějaké větší změny v národností politice, postavení, ale ani ve vlastních tužbách jednotlivých národů nelze pravděpodobně v blízké budoucnosti očekávat.

Jiří Málek

Zajímalo ho, do jaké míry jsou jednotlivé součásti federace autonomní v oblasti hospodářství. Kdo v RF drží půdu - národy či Moskva? Do jaké míry jsou například subjekty federace autonomní v bankovnictví. Mají třeba své bankovky jako Skotové ve Velké Británii?

František Bahenský

Půda je pochopitelně v držení federálních orgánů, toto vlastnictví je vždy nadřazeno vůli menších celků. Nyní se čekají změny v souvislosti s nedávno přijatým zákonem o půdě. Autonomní bankovnictví sice existuje, je však otázka svobody nakládání s ním. Téměř všechny jednotky federace velmi ochotně platí do centra své daně, neboť je dostanou zpět v ještě větší míře na úkor několika bohatých regionů, které jsou pochopitelně proti tomuto druhu přerozdělování.

??

Situace menšin (má na mysli především Ukrajince a Bělorusy) v Rusku je shodná s menšinami u nás. I Slováci mají u nás své funkční organizace, podobně tak tyto menšiny normálně fungují v rámci RF.

Dále ho zajímala dnešní situace v autonomní oblasti Birobidžan, uměle zřízené pro umístění Židů.

František Bahenský

Birobidžan je fakticky od Židů opuštěn. Žije jich tam pouze marginální počet, ostatně tato situace nebyla nikdy příliš odlišná. V 50. letech minulého století zde žilo asi 200 000 lidí, z nichž však pouze 20 000 byli Židé. Po roce 1991 se tento poměr ještě více vyhrotil v neprospěch Židů. Dodnes sice vycházejí smíšené rusko - jidiš noviny, ale není tam nikdo, kdo by je v jidiš formě četl.

Miroslav Grossman

V celé této problematice jde především o to, že ruská národnostní politika, tak jak my tuto problematiku chápeme, neexistuje. Nejde o existenci muzeí, divadel a knih v jazycích místních etnik, jde především o Putinem prosazovaný politický styl. Pro něj má význam pouze šest federálních okruhů, z nichž se především Ruská federace skládá, otázka jednotlivých národů pro Putina ztrácí smysl a význam.

Je zajímavé, že nejvíce smluv upravujících vztah centra a regionů bylo podepsáno v době druhé volební kampaně Borise Jelcina. V jeho případě rovněž nešlo o nějakou přesně cílenou národnostní politiku, ale o snahu udržet se u moci. V podstatě Jelcin prodal své pravomoci. Sovětský svaz se nerozpadl kvůli ničemu jinému, než z důvodu neřešení národnostní problematiky. Příčinou rozpadu nebylo zavedení perestrojky a ekonomická slabost, jak se nejčastěji uvádí, nýbrž národnostní pnutí. V SSSR vývoj nesledoval snahu vytvořit sovětský národ, to byla jen přetvářka. Národnostní politika hrála roli již za cara. Již tehdy docházelo k prvním deportacím celých národnostních skupin.

Domnívá se, že kvůli stálému neřešení národnostní problematiky hrozí reálné nebezpečí rozpadu Ruské federace. Rusové, stejně jako v době SSSR, národnostní problémy neřeší, nýbrž je přeskakují.

Vladimír Hostička

Otázal se, zda je národnostní problematika Ruska vůbec řešitelná. Jedná se totiž o velmi složitou otázku. Problém je rovněž v tom, že my všichni se na Rusko díváme z pohledu západních kultur. Rusko však žádnou národnostní problematiku v našem slova smyslu neuznává. Rusko má štěstí, že přežilo vlnu nacionalismu, která zachvátila celý region v době rozpadu SSSR.

Pokud Rusové neuznávali národnosti dosud, nebudou je od zítřka uznávat. Tisíc let staré myšlenkové stereotypy se bohužel za deset let změnit nedají.

František Bahenský

K M. Grossmanovi - Upozornil na ahistorický přístup M. Grossmana. K perestrojce něco přece vedlo, byly objektivní důvody pro její vyhlášení, nevznikla jen tak. Uvnitř SSSR nepochybně svůj vliv měla. Pochopitelně, že národnostní politika měla svůj dlouhý předvývoj. Někde začít musela, proto se její existence ukazuje již za cara.

Ruská federace pochopitelně určitou koncepci národnostní politiky má. To, že se řeší velmi chaoticky a často je stanovena pouze pro forma, to je druhá věc. Národnostní politika existuje, ačkoliv je zaměřená pouze do okolí Putina a řeší jen problémy v\brané jeho spolupracovníky.

K V. Hostičkovi - Národnostní problematika Ruska je pochopitelně řešitelná a stále se řeší, problémem je styl tohoto řešení. Centrum na národnostní požadavky nějak reaguje. Někdo to vnímá jako snahu o řešení, někdo naopak jako silnou agresi. Pro V. Hostičku by byl nepochybně nejlepším řešením rozpad federace.

Vladimír Hostička

Upozorňil na to, že, podle jeho názoru, nespokojenost jednotlivých národů Ruské federace bude dále narůstat.

František Bahenský

Částečně nesouhlasí. Mnoho národů Ruska je skutečně marginálních, jejich procentuelní zastoupení na území, jež obývají, je zanedbatelné, nemají zkrátka sílu projevit svou nespokojenost. Nejde jen o to, vyhlásit samostatnost, jde o to samostatnost snahu nějak naplnit. Rozpad Ruska je nereálný, ideální doba pro osamostatňovací tendence již minula. Navíc mnoho částí Ruska drží u Moskvy finanční a materiální výhody.

??

Neznámý účastník upozornil na diametrální rozdíl mezi vývojem západní a východní Evropy v otázce národnostní politiky. I západní Evropa má nemalé problémy v této oblasti, přesto se to, až na činnost teroristických skupin, nevyhrocuje tolik jako na východě Evropy. Vývoj v západní části kontinentu obecně spěje k evropanství, ke smazávání neshod a základních rozdílů.

Vývoj od Balkánu na východ je zcela opačný, hlavním směrem je zde připomínání výjimečnosti a ostré soupeření. Pokud bychom měli postupovat podle východního vzoru, museli bychom okamžitě požadovat pro Baskicko samostatnost. Rovněž vývoj na východě Evropy by měl směřovat, kvůli větší shodě a spolupráci, ke smazávání rozporů a rozdílů a ke sjednocení.

Vladimír Hostička

Nezapomínejme na to, že východ Evropy nemá, na rozdíl od západu, nic moc co nabídnout.

??

Souhlasí s tím, že decentralizační snahy jsou na východě tolik vyhrocené hlavně proto, že centrum Ruska není tolik přitažlivé jako západní země Evropy a USA.

Vladislav Moulis

Obrátil diskusi jiným směrem. Loni proběhlo v RF sčítání lidu. Přibývá neruských obyvatel, nebo naopak roste počet Rusů? Existuje vůbec nějaký vzestup, lze to zjistit?

František Bahenský

Přesné výsledky ještě stále nejsou známy. Obecně ale Rusů v Ruské federaci ubývá. V asijských částech jich do roku 1989 rychle přibývalo. O dnešním stavu není přesně informován.

Miroslav Grossman

Problém v tomto vězí v tom, že dnes se mohou všichni přihlásit ke svému původu, zatímco dříve bylo výhodnější spíše se hlásit k ruskému původu. Kromě toho nesmíme zapomenout na dřívější účelovou manipulaci se všemi nevhodnými výsledky. Statistika je ostatně nepřesná i dnes (např. na Ukrajině oficiálně neexistuje žádné etnikum Rusínů).

František Bahenský

Dnes je v řadě oblastí RF, na rozdíl od minulosti, výhodné hlásit se k místnímu etniku, či autonomnímu národu, mnohdy požívajícímu četné výhody. Dříve bylo oficiálně více Rusů, protože se k příslušnosti k nim hlásilo i mnoho nerusů z prospěchářství.

Dříve Sověti prohlašovali, že národnostní problematika v SSSR je vyřešena. Pochopitelně vyřešena nebyla, nicméně komunističtí vůdcové, za cílem marginalizace vlastních nedostatků, neustále poukazovali na problémy ostatních států.

Je pochopitelné, že my se díváme na ruské dějiny vlastníma očima, nechápeme jejich problémy tak, jako oni. Nicméně i poznání našich názorů ze strany obyvatel Ruské federace může být pro řešení jejich problémů velkým přínosem.

Jakub Tříska

Domnívá se, že národy Ruské federace jsou mnohdy velmi zaostalé, problém jejich populačního úbytku by neměl existovat. Vzhledem ke své zaostalosti by měli trpět, spíše než zmenšováním populace, populační explozí, či přinejmenším znatelným nárůstem počtu obyvatel.

Václav Veber

Upozornil na to, že toto neplatí zdaleka všude, nelze to zobecňovat.

Miroslav Grossman

Skutečně to nelze zobecňovat. Mnohde si Rusové uchovávají stále skrytý vliv a působí na život místních etnik. Nepochybně má na život a postoje Dagestánců vliv fakt, že nynější hlavní město se nenachází v nějaké kulturní dominantě, nýbrž v bývalé ruské vojenské základně.

???

Poukazuje na opačný případ jisté diskriminace. V Čerkésii je všechen kulturní život soustředěn do rukou 5% lidí, tvořících původní etnikum, zatímco 95% Rusů zde žijících nemá ani vlastní divadlo.

Milan Hroníček

Zeptal se, jakou úspěšnost ve volbách i obecné politice Ruské federace zaznamenávají nacionalistické strany?

František Bahenský

Strany v Ruské federaci založené na nacionálním základě pochopitelně fungují, jejich činnost je však odlišná od toho, co bychom si představovali. Na federální úrovni se mohou uplatnit pouze strany proruské. Strany podporující jednotlivé místní národnosti nacházejí uplatnění výhradně v rámci regionů. Jelikož jejich voličská základna je omezená velikostí populace etnika, jehož zájmy obhajují, nemají příliš šancí se dostat až do Moskvy.

Miroslav Grossman

Upozornil na skutečnost, že důležitější než politická příslušnost je u mnohých etnik příslušnost náboženská. Role politických stran je v mnoha regionech omezována právě tímto faktem, že totiž nejsou v kultuře národů zapsány.

Diskusi ukončil Václav Veber připomenutím "vzorového" případu řešení národnostních problémů existujících v Ruské federaci, kterým je genocidní charakter pacifikace Čečenska. Tato problematika však je natolik specifická, vážná a obsáhlá, že by si zasloužila samostatnou diskusi, nicméně jisté skutečnosti o ruské toleranci k odlišným kulturám a etnikům ukazuje.

Na závěr V. Veber poděkoval F. Bahenskému a přítomným za účast a příspěvky do diskuse a připomněl existenci webových stránek Semináře východoevropských dějin:

http://www.nkp.cz/seminar/seminar_titul.htm 

Stále stejná zůstává rovněž kontaktní emailová adresa ohledně případných požadovaných témat seminářů - kontakt: Lukáš Babka (email: babac1@email.cz).