Národní knihovna ČR – SLOVANSKÁ KNIHOVNA

Společnost pro výzkum východní a střední Evropy v ČR

Institut pro srovnávací politologický výzkum Fakulty sociálních studií MU v Brně

Seminář východoevropských dějin

XIV.

Sto let ruského parlamentarismu?

(1906-2006)

(Úvodní texty pro diskusi)

Státní duma v Rusku v letech 1906-1917

Zbyněk Vydra

Myšlenka zavést v Rusku parlamentarismus se objevovala v 19. století opakovaně. V různých variantách ji můžeme nalézt u opozičních skupin – tzv. děkabristů nebo u prvních socialistů. Svébytnou variantu parlamentu předložili slavjanofilové (Zemskij sobor, stavovské shromáždění podle vzoru z doby Moskevské Rusi). O jisté formě parlamentu v určitých obdobích koketovala i carská byrokracie – vrcholem podobných úvah byla léta 1880-1881 (období tzv. „diktatury srdce“, kdy byl ministrem vnitra hrabě Loris-Melikov). Tehdy ale veškerým reformním plánům, které není radno přeceňovat (nemělo se jednat o vznik parlamentu západoevropského typu s legislativní pravomocí), učinil přítrž atentát na Alexandra II. uskutečněný 1. března 1881.

Idea konstitucionalismu a parlamentarismu byla pevně zakotvena v představách ruských liberálů, kteří za politický vzor pokládali Velkou Británii, v případě konzervativnějších osob bylo vzorem Německo. Liberální opozice o sobě dávala vědět stále více od počátku 90. let 19. století (reakce na hladomor a špatnou politiku vlády v letech 1891-1892). Na počátku 20. století již Rusko stálo na prahu vážné politické a celospolečenské krize. Vedle liberálních aktivit (soustředěných hlavně kolem zemstev), přidělávaly vládě starosti studentské nepokoje, stávky dělníků a rozvoj socialistického hnutí obecně a již tradiční rolnické bouře. Od roku 1902 se navíc vrátil na scénu politický terorismus, spojený se stranou socialistických revolucionářů (eserů). Jedním z řešení jak překonat tuto nepříjemnou situaci měla zjevně být expanzivní zahraniční politika. Vyústila do válečného konfliktu s Japonskem (1904-1905). „Krátká vítězná válka“ se ale ukázala být zbožným přáním; Rusko se blamovalo jak na souši tak na moři a porážky ještě zhoršily domácí situaci. Teroristické aktivity eserů pokračovaly (v létě 1904 byl zavražděn nepopulární ministr vnitra Pleve) a své aktivity začala koordinovat také liberální opozice (Sjezd zemstev v S.-Petěrburgu v listopadu 1904). Za otevřený počátek revoluce je tradičně pokládán 9. leden 1905, tzv. Krvavá neděle v S.-Petěrburgu.

Brzy po propuknutí revoluce se začaly objevovat požadavky na svolání ústavodárného shromáždění. Vycházely na prvním místě od liberálů, reprezentovaných řadou profesních svazů (Svaz zemstev; od května 1905 Svaz svazů). Parlament chtěli i eseři, současně se dožadující pozemkové reformy. Květnová katastrofální porážka v bitvě u Cušimy přispěla k obratu v dosud vyhýbavém postoji vlády. Když se v červnu sešel v pořadí již třetí kongres zemstev a jednoznačně vyzval cara k „nápravě současných poměrů“, Mikuláš II. delegáty ujistil, že ústavodárné shromáždění bude svoláno. Vlna letních povstání (mimo jiné legendární vzpoura na křižníku Potěmkin) vedla v srpnu k vydání nařízení o tzv. Bulyginově dumě (pojmenována podle ministra vnitra). Měla však mít pouze poradní hlas a z voleb byli vyloučeni příslušníci neruských národů. Opozice ji jednoznačně odmítla (Kongres zástupců zemstev a měst v září v Moskvě) a radikalizace nálad přiměla Mikuláše II. k větším ústupkům - 17. října vydal manifest (Říjnový manifest), v kterém ohlásil svolání Státní dumy coby reprezentativního orgánu s legislativními pravomocemi.

Říjnový manifest je často hodnocen jako přelomový dokument v ruských dějinách, znamení přechodu od samoděržaví k ústavnímu systému. Nicméně v jeho textu zůstalo označení cara jako „samovládce“, a výraz „ústava“ bychom v něm hledali marně. Ruský parlament měl mít výrazně konzervativní charakter. Tvořily jej dvě komory – Horní komora, tzv. Státní rada (Gosudarstvennyj sovět) měla 196 delegátů, polovinu jmenoval car a polovinu volila šlechta, velkostatkáři, obchodní komory, univerzity apod. Druhá komora (Gosudarstvennaja duma) měla 524 poslanců, voleni byli ve 4 kuriích: šlechtické, městské, rolnické, dělnické). Poměry volitelů zvýhodňovaly šlechtu a také rolníky, které vláda pokládala za konzervativní a „spolehlivou“ složku společnosti. Od počátku bylo zřejmé, že vliv Státní dumy bude omezený – veškeré jí navržené zákony musela schválit i Státní rada a nakonec car. Demokratický princip byl omezen samotnou existencí kuriového systému, navíc způsob jmenování a volby (senátoři voleni na 9 let, každé tři roky třetina obměňována) členů Státní rady měl zajistit její konzervativní postoje. Vláda v čele s ministerským předsedou (nově vzniklý úřad, prvním premiérem byl Sergej Witte) byla odpovědná carovi, nikoli parlamentu. I tak se ale jednalo o nezpochybnitelný pokrok, otevřel se prostor pro vznikl legálních politických stran. S Říjnovým manifestem se takřka bezvýhradně ztotožnili konzervativní liberálové, většinou velkopodnikatelé a finančníci, kteří založili Svaz 17. října (označování jako okťabristé, v čele Alexandr I. Gučkov, moskevský průmyslník). Radikálnější liberálové založili Stranu konstitučních demokratů (tzv. kadeti), která se stala hlavní liberální opoziční stranou. Vznikaly však i strany ultrapravicové, hlasitě podporující monarchii a hlásící se ke samoděržavnému principu moci. Nejvýznamnější byl Svaz ruského lidu.

Vznik politických stran a volby do I. Státní dumy, které se uskutečnily v březnu 1906, probíhal v atmosféře celospolečenského chaosu. Po celé zemi docházelo k politickým atentátům (páchali jen nejen revolucionáři, hlavně eseři, ale za součást své taktiky si je zvolila i ultrapravice), rolnickým bouřím, národnostním nepokojům (zvláště krvavé byly četné protižidovské pogromy, často tolerované státními úřady) a v některých částech (Polsko, Zakavkazsko, částečně Pobaltí) impéria zuřila regulérní občanská válka. Předvolební kampaň v této atmosféře do jisté míry zanikla. Počet stran vzniknuvších v zimě 1905-1906 je až nepřehledný, stejně jako jejich program. Okťabristé si zakládali na Říjnovém manifestu, byli pro ukončení revoluce a stabilizaci; kadeti předpokládali, že ústavní změny budou pokračovat a jejich postoj k revoluci byl nevyhraněný. Ultrapravice se k Dumě stavěla značně odmítavě, ale rozhodla se voleb účastnit z praktických důvodů. Levicové strany se v názorech rozcházely – eseři žádali na prvním místě pozemkovou reformu a Dumu odmítali jako „buržoazní instituci“, nicméně jejich pravicová frakce, tzv. trudovici, se voleb účastnila. Bolševici volby bojkotovali, menševici nikoli. Výsledky voleb znamenaly nepříjemné překvapení pro vládu, jednoznačně zvítězili kadeti (171 mandátů ze 485), druhou nejsilnější stranou byli trudovici (105 mandátů). Ultrapravice zcela propadla (pouze 8 mandátů), oktjabristé také neměli důvod k oslavám (14 mandátů). Státní duma se poprvé sešla 27. dubna a rychle se v ní zformovalo silné liberální křídlo (242 poslanců) s kadety jako hlavní silou.

Pro úlohu Státní dumy v ruském veřejném životě mělo podstatný význam, že car ji nepokládal za partnera. Nikdy se s její existencí nesmířil, pokládal ji za nepříjemnou konkurenci, snažil se ji co možná nejvíce eliminovat, respektive ji ostentativně přehlížel. Důležité bylo, že omezil pravomoci Dumy. Do „základních zákonů státu“ byl začleněn paragraf 87, jenž umožňoval, že vláda mohla „za výjimečných poměrů“ a mezi zasedáními dumy z vlastní moci vydávat nařízení s platností řádných zákonů (duma je poté měla schválit). Charakter ruského parlamentarismu tím byl trvale negativně poznamenán.

Vztah I. Dumy k vládě (od 27. 4. premiérem Ivan Goremykin) byl silně kritický, v atmosféře stále probíhající revoluce tomu ani nemohlo být jinak. Jedním z nepřekonatelných rozporů byla otázka amnestie pro politické přečiny – v tomto bodě se však nedokázali shodnout ani sami poslanci); duma také chtěla zvýšit své pravomoci ve věci jmenování vlády (aby byla schvalována resp. navrhována dumou). Dále byl veden spor o zrušení trestu smrti, zrušení Státní rady, pozemkovou reformu ad. Navíc doutnal konflikt mezi ruskými poslanci a jejich neruskými kolegy (zvl. polskými poslanci) kvůli otázkám národnostním (Poláci se dožadovali autonomie), k otevřenému sporu nedošlo patrně jen z časových důvodů. Jinak ale Duma byla velice aktivní, poslanci často interpelovali vládu (celkem 391 interpelací) a mnohé přerostly v bouřlivé diskuze. Jedna z největších se rozvinula v záležitosti protižidovského pogromu v Bialystoku 1.-3. 6.

Jelikož spolupráce Dumy s vládou se ukázala jako nemožná (došlo i na pokus o koaliční vládu, jednání o její podobě je stále obestřeno řadou nejasností), car 8. 7. Dumu rozpustil. Následný pokus liberálů o „vzdoroparlament“ ve finském Vyborgu nepřinesl žádný výrazný úspěch. Vláda již začala přecházet do ofenzivy. Den po rozpuštění Dumy se stal premiérem Petr A. Stolypin, dosavadní ministr vnitra. Vedl razantní politiku směřující k politické stabilizaci: ve většině gubernií panoval výjimečný stav a byly zavedeny vojenské polní soudy. Rovněž Stolypin realizoval bez účastni Dumy agrární reformu. Vyhlášena byla v období mezi I. a II. Dumou na podzim 1906 za pomoci paragrafu 87 (podstatou bylo umožnění rolníkům vyvázat se z občiny s cílem podpořit rozvoj soukromého zemědělského vlastnictví).

Stolypin se výrazně podepsal na charakteru ruského parlamentarismu. Hlásil se k ústavnímu pořádku, často se odvolával na Říjnový manifest, ale také chtěl poslušnou Dumu, která s ním bude spolupracovat. Výsledky voleb do II. Dumy (konaly se v lednu a únoru 1907) jej tedy rozhodně neuspokojily. II. Duma byla ještě levicovější než I. Duma – z 513 poslanců stálo na levici 212, liberální střed tvořilo 133 poslanců a opět byl vysoký podíl neruských poslanců. Spolupráce s vládou se ukázala znovu nemožnou a Duma zasedala pouze od 20. 2. do 2. 6. 1907. Stolypin reagoval na patovou situaci novým volebním zákonem (vžilo se pro něj označení („Stolypinův státní převrat“). Jeho podstatou bylo posílení politické role šlechty v říši. Počet poslanců byl snížen o 88, mělo jich být 442. V sociálním a národním složení sboru poslanců došlo k přesunům; nadále je volila gubernská shromáždění, ale byl navýšen počet volitelů z řad velkostatkářů. Naopak u rolníků došlo k výraznému poklesu, vláda tím reagovala na pokračující rolnické bouře. Značně byl omezen počet neruských poslanců – ze dřívějších 110 na 37. Pravomoci Dumy sice byly zachovány v rozsahu daném dosavadními zákony, nicméně její složení znamenalo, že vůči výkonné moci byla v slabším postavení. Demokratický prvek byl oslaben a Rusko se od parlamentního modelu západní Evropy ještě více vzdálilo. Dobové označení pseudokonstitucionalismus je tedy pro ruské poměry naprosto adekvátní.

III. Duma byla zvolena v říjnu 1907. Díky „volební reformě“ měla většinu provládní pravice (146 poslanců) a střed (235 poslanců), v kterém dominovali okťabristé. Skutečná opozice (kadeti, socialisté – trudovici, sociální demokraté) pouze živořila. Funkčnost Dumy zůstávala omezená, většinu jejích legislativních návrhů (bylo jich skoro 2 500) zamítla Státní rada. Byť s konzervativní většinou, Duma byla i kritická vůči vládě: interpelovala ji v záležitostech státního rozpočtu, bouřlivé diskuze se vedly ohledně vojenských výdajů; zaznívala kritika Stolypinovy agrární reformy a nepříjemnou se pro vládu stala i Azefova aféra v roce 1909. Tento nadmíru vážný politický případ dvojitého agenta tajné policie byl ale stejně tak nebezpečný pro socialistické revolucionáře, jejichž stranu na dlouhou dobu výrazně ochromil. V čem se Duma v zásadě shodovala s vládou, byl důraz na ruský nacionalismus. Projevilo se zřetelně na „finské otázce“, hojně diskutované v letech 1908-1910, zakončené zákonem o všeříšském jednotném zákonodárství (znamenalo faktickou likvidaci finské autonomie). III. Duma dala také vzniknout Bejlisově aféře, největší antisemitské aféře v Rusku před I. světovou válkou.

Nicméně ani „stabilizační opatření“ Stolypina nemohla zastřít dlouhodobější neřešené sociální problémy. Socialistické hnutí dostalo mohutný impuls v dubnu 1912, kdy armáda zastřelila na 200 stávkujících dělníků na zlatých polích na řece Leně (tzv. lenský masakr). Vláda tehdy znovu dala najevo pohrdání nejen Dumou, ale celou ruskou společností. Růst nespokojenosti se vzápětí odrazil na výsledku voleb do IV. Dumy (září 1912): vládní blok sice udržel svou většinu (ultrapravice 154 mandátů, střed 131), ale opozice posílila (celkem 151 mandátů). Obecně lze konstatovat, že rostla kritika vlády a cara ze strany Dumy, reformy státní správy a posílení pravomocí Dumy požadovali nejen liberálové, ale i okťabristé. Carismus ztrácel poslední zbytky autority (přispívaly k tomu různé aféry, v neposlední řadě známá historie s Rasputinem).

Krizi zažehnalo vypuknutí války v srpnu 1914. Duma se k ní postavila souhlasně a poslanci se předháněli v projevech loajality k státu. Nekritické nadšení nevydrželo dlouho. S prvními velkými porážkami v létě 1915 se začaly znovu ozývat kritické hlasy volající po efektivnějším způsobu vedení války. V průběhu roku 1915 se na půdě Dumy zformoval Progresivní blok, reprezentující konzervativní liberály, liberály a nacionalisty. Cílem bylo dovést válku do vítězného konce a realizovat základní reformy státní správy. Progresivní blok nebyl ještě namířen proti carovi, chtěl reformy, nikoli revoluci. Car ale Dumu ostentativně přehlížel – za celou válku ji navštívil pouze jednou v únoru 1916. Duma za takové situaci jakoby ztrácela smysl. Vzhledem k postupujícím neúspěchům na bojištích a velice špatné sociální situaci v zázemí (hlavně potíže se zásobováním a také zvyšující se inflace) se i Progresivní blok radikalizoval (ostrá kritika vlády z úst Pavla Miljukova 1. 11. 1916) a v zimě 1916 již jeho členové diskutovali o možnosti státního převratu. Události ale poslance předběhly – revoluce v únoru 1917 byla víceméně spontánní akcí petěrburského obyvatelstva a měla více sociální než politický charakter. Výsledkem sice nakonec bylo svržení cara a vyhlášení republiky, ale nikoli podle scénáře, který by vznikl ve Státní dumě.

Únorová revoluce znamenala nastolení demokracie v Rusku. Byl to však úspěch krátkodobý. Prozatímní vláda vzešlá z Dumy nikdy plně nekontrolovala situaci v zemi a musela čelit levicovým extremistům. Dříve než se konaly volby do demokratického parlamentu, svrhli na sebe moc bolševici. Rusku nebyla parlamentní demokracie dopřána, v daný okamžik si ale většina obyvatelstva fatálnost této skutečnosti neuvědomovala. Patrně se na tom podepsalo to, že Státní duma měla nízkou autoritu i před únorem 1917 a myšlenka parlamentarismu nebyla dostatečně silná.

Jaká byla předrevoluční Státní duma? Bezpochyby byla určitým odrazem ruské společnosti. Vezměme si například rolnické poslance – stejně jako ruský venkov zůstával před revolucí oddělený od ostatního Ruska a tvořil „svět sám pro sebe“, ani rolničtí poslanci se nijak neintegrovali do poslanecké komunity. V I. Dumě, kde jich bylo kolem stovky, nevytvořili žádnou stranu, neměli prokazatelného vůdce a vyjadřovali se pouze k otázkám, jež se jich týkaly (pozemková reforma). Zůstávali věrni kolektivnímu duchu ruské vesnice – žili velice střídmě, bydleli po deseti v jedné místnosti, stravovali se kolektivně a odděleně od ostatních, stranili se městského života a oblékali se nadále podle vesnického způsobu. Duma také odrážela politickou nevyzrálost ruského obyvatelstva. První dvě dumy ovlivněny revoluční situací a s ní souvisejícím obecným chaosem. Politický život teprve začínal, poslanci byli krajně nevyhraněni, přebíhali ze strany do strany, mnozí se jednání vůbec neúčastnili, byť byli zvoleni.

Vznik Státní dumy měl pro Rusko nezpochybnitelná pozitiva: Duma rozhodně znamenala nový, zatím nepoznaný prvek na ruské politické scéně. Přispívala k demokratizaci ruského života a k integraci obyvatelstva do moderní občanské společnosti. Tato integrace však nemohla být úplná, neboť volební právo nebylo přímé a rovné. Roli hrály i další limitující faktory, především stále ještě obecně nízká úroveň vzdělání ruské veřejnosti, na prvním místě rolníků – početně dominujících v obyvatelstvu říše.

Jednou ze základních slabin systému v letech 1906-1917 byl fakt, že car se s existencí Dumy nikdy nesmířil. Také vláda k ní přistupovala s despektem a ani se nesnažila navazovat konstruktivní spolupráci. Byť v mnoha otázkách k tomu byla příležitost. Charakteristický byl postup Stolypina. Sice prohlašoval, že si přeje učinit z Ruska „právní stát“ (po vzoru Německa), ale v politice se leckdy uchyloval k nedemokratickým principům; chtěl silnou výkonnou moc na úkor parlamentu. Liberály nesnášel a raději spolupracoval s pravicí, a to i těmi složkami, které svým vypjatým nacionalismem nemohly být dlouhodobě silou stabilizující Rusko. Duma se nedokázala před rokem 1917 politicky prosadit a myšlenka parlamentarismu byla zatím příliš slabá, než aby ji za svou přijala většina ruské společnosti. Jednalo se však o jedinou progresivní alternativu politicko-společenského vývoje.

Ruský parlamentarismus v postsovětské éře

(teze příspěvku)

Jan Holzer

ÚVOD

· východoevropská a ruská studia

· problém aplikovatelnosti západní terminologie na ruské poměry

KONFLIKTNÍ ŘEZY RUSKÉ POLITIKY

· období 1990-1991: zastánci Svazu versus zastánci republik

· B. období 1992-1997: exekutiva versus legislativa: (a) povaha, míra radikality, rychlost ekonomické reformy; (b) mocenský podíl na určování linie transformace

· období 1997-1999: (a) vláda versus parlament (prezident jako arbitr mezi „mocemi” = posílení jeho vlastní pozice); (b) prezident versus oligarchové

· období od r. 2000: exekutiva versus regiony a oligarchové

RUSKÝ POLITICKÝ SYSTÉM

· otázka demokratických (parlamentních) tradic

· výsledek tranzice

· vztahy stát – režim – systém

· vnitřní tenze

· politický model

· volby, lidská práva a svobody

· stranická sféra a parlamentarismus

RUSKÁ POLITIKA A SOUČASNÁ POLITICKÁ TEORIE

· delegative democracy (O´Donnell 1994), illiberal democracy (Zakaria 1997), new democracies (Collier – Levitsky), new authoritarianism (Beyme), hybrid regimes (Diamond)

· electoral democracy (Mc Faul), soft authoritatianism – competitive authoritatianism - electoral monarchy (Ševcova – Kljamkin)

PUTINOVO PREZIDENTSTVÍ

· porovnání „jelcinovského“ a „putinovského“ modelu vládnutí

· fenomén stabilizace

· otázka hledání a „nalezení se” státu, jeho zesílení

· role jednotlivých aktérů

· centrum vs. region

· otázka role médií a jejich svobody

· zahraniční politika

PODSTATA RUSKÉ POLITIKY

· postsovětská mentalita

· otázka podpory reformám

SCÉNÁŘE

· skepse vs. optimismus

· podmínky případného autoritativního obratu

· možná řešení

· vhodný model parlamentarismu pro Rusko?

DOPORUČENÁ LITERATURA K TÉMATU

Brooker, P. (2000): Non-Democratic Regimes. Theory, Government and Politics. Basingstoke: Macmillan Press.

Czajowski, A. (2001): Demokratyzacja Rosji w latach 1987-1999. Wrocław: ATLA 2.

Diamond, L. J. (1997): Developing Democracy: Toward Consolidation. Baltimore: Johns
Hopkins UP.

Diamond, L. J. (2002): Thinking About Hybrid Regimes. In: Journal of Democracy, Vol. 13, N. 2, April 2002, s. 21-35.

Galkin, A. A., Krasin, J. A. (1998): Avtoritarizm ili demokratija: trudnyj vybor dlja Rossii. Politea, No 3.

Gorškov, M. K. (2000): Rossijskoje obščestvo v uslovijach transformacii (sociologičeskij analiz). Moskva: ROSSPEN.

Holzer, J. (2001): Politický systém Ruska. Hledání státu. Brno: CDK.

Holzer, J. (2003): Politické strany Ruska. Hledání identity. Brno: CDK.

Holzer, J., Kuchyňková, P. (2005): Jelcinovo Rusko. Případová studie nejistého režimu, on-line Středoevropské politické studie (www.iips.cz/seps), roč. VII., č. 4, Podzim 2005, s. 428-455.

Kameněc, A. V., Onufrienko, G. F., Šubakov, A. G. (1997): Političeskaja kultura Rosii. Moskva: Brands.

Linz, J. J., Stepan, A. (1996): Problems of democratic Transition and Consolidation. London: The Johns Hopkins UP.

Marciniak, W. (2001): Rozgrabione imperium. Upadek Zwiazku sowieckiego i powstanie Federacji rosyjskej. Kraków: Arcana.

Nichols, T. M. (1999): The russian presidency: society and politics in the second Russian republic. Macmillan: Basingstoke.

O'Donnell, G. (1994): Delegative Democracy. Journal of Democracy, Vol. 5, N. 1, s. 55-69.

Vol. 32, No 1, s. 45-60.

Stepień, A., Głowacki, A., Skrzypek A., Owsienko F. G. (1999): Współczesna Rosja. Łódź: Instytut Studiów Miedzynarodowych UŁ.

Ševcova, L. (1999): Režim Borisa Jelcina. Moskva: Carnegie Center.