ZVLÁŠTNÍ RUSKÁ CESTA DĚJINAMI

3. Seminář východoevropských dějin
Národní knihovna ČR
26. března 2002

Pořadatelé:
Slovanská knihovna při Národní knihovně ČR
Společnost pro výzkum východní a střední Evropy v ČR
Pražská skupina historiků ruských dějin

Obsah:
1. Diskusní materiál - Emil Voráček: Zvláštní ruská cesta (z pohledu dějin politického myšlení)
2. Diskusní materiál - Ivan Macek: Rusko - zvláštnosti vývoje a "jiné civilizace"
3. Záznam diskuse

Zvláštní cesta Ruska

(z pohledu dějin politického myšlení)

Emil Voráček

Po roce 1789 přispělo jen šest velkých evropských zemí podstatnými příspěvky k rozvoji politických teorií. Rusko se však liší od jedné další méně rozvinuté země, Španělska, nepřerušenou kontinuitou své autokracie, která ve Španělsku podléhala v turbulencích trvalého pronunciamientos. Kromě toho Rusku, jako jediné evropské intelektuální a politické velmoci, scházely určité potřebné předpoklady k rozvíjení samostatné teorie politiky. Slovy Klause von Beymeho se jedná o následující momenty:
1. V západní Evropě od dob Danteho, Ockhama resp. Mikuláše Kusánského vedl dualismus mezi církví a státem k osamostatnění myšlení o státu.
2. V Rusku se nedostávalo samostatné starostavovské tradice, která by mohla představovat jakýsi základní moment k frondě proti autokracii. Bojarská duma byla sice později oslavována, ale nebyla zde žádná kontinuita k parlamentarismu v zemstvech v pozdním 19. století.
3. Výzva francouzské revoluce - které povzbudila a vybudila ve všech západoevropských zemích samostatné myšlení - se v Rusku neukázala schopnou ohrozit vládnoucí autokracii. Za později duševně nemocného cara Pavla se v reakci na francouzskou revoluci nesmělo používat slov jako "citoyen" nebo "société", i když se na dvoře běžně hovořilo francouzsky. Rusko bylo sice ohroženo za Napoleonova vpádu v roce 1812 až po Moskvu, nicméně rychlé vyhnání Francouzů zde nezanechalo žádné trauma, tak jak tomu bylo v případě francouzského násilí od Španělska po Prusko...
4. V Rusku scházel pocit porážky, tak jako tomu bylo ve Španělsku, Prusku (1806) a ve Francii (1871), který by uvolnil proces reflexe, učení. Státy Rýnského spolku, italské satelitní státy a Španělsko byly bezprostředně vystaveny francouzskému modernizačnímu tlaku - a to nejen prostřednictvím rozšíření idejí. V podstatě jen Rakousko se stalo hnízdem reakce, kde se houfovala placená konzervativní publicistika kolem Metternicha (Gentz, Müller, F. Schlegel). Itálie byla jakobínským a liberálním duchem natolik ovlivněna, že ještě v období risorgimenta zůstal konzervatismus osvěžen několika kapkami liberálního oleje. Ve Španělsku byla v Cortezu v Cádizu vypracována liberální ústava, která byla vzorem pro povstání ruských děkabristů (1825). Španělská protinapoleonská guerillová revoluce byla sice vedena konzervativně-klerikálními silami, ovšem byla zde skupina "afrancesados", kteří zbožňovali francouzské osvícenství a byli těžce zklamáni napoleonskou okupační mocí. Pouze Rusko spatřovalo Napoleonovu hrozbu v roce 1812 jako neomezené vítězství. Stalo se evropskou velmocí a ochráncem Svaté aliance.

Ruská inteligence se věnovala vytrvale a intenzivně diskusi o vztahu Ruska a Západu od počátku 19. století, tedy od období napoleonských válek a období, kdy Rusko významně ovlivnilo politický vývoj v Evropě. Diskuse byla jakýmsi dělítkem při posuzování problému zaostalosti Ruska, možností a způsobu jeho modernizace, Ruska jako "zvláštní cesty", "ruské ideje".

Myšlenka "zvláštní cesty" nebyla ovšem žádnou výsadou diskurzu ruské inteligence, ani žádnou výsadou jen ruských dějin. Diskutovala ji také německá inteligence, ve vztahu k německému národu, zejména v pracích teoretiků německé konzervativní revoluce. Myšlenka "zvláštní cesty" nebyla cizí ve španělském prostředí na konci 19. století.
Španělská koncepce, syntetizujícího charakteru vycházela z teorie velkého svébytného společenství "Hispanidad", která se svým způsobem vypořádávala právě s onou španělskou "zvláštní cestou", úpadkem kdysi mocné říše (španělští katoličtí filozofové konce 19. století). Nedostalo se jí však většího ohlasu, rozšíření, ani obsáhlé diskuse.

Myšlenka ruské zvláštní cesty vychází z představy o ruské svébytné historické, civilizační a kulturní cestě, principiálně se odlišující od západoevropské. Odrážela se nejen v různých ideologických koncepcích z oblasti "ruské ideje", nýbrž i v politických hnutích a jejich programech, sociálních vzorech chování a v charakteristickém vzoru myšlení i jazykovém projevu, vykazujícím právě v Rusku dlouhou tradici s velice mnohotvárnou prezentací: a) z hlediska civilizační problematiky, b) zvláštního "ruského stylu myšlení", c) souvislostech s ruskou tradicí imperiální státnosti.

Srovnání ruské zvláštní cesty, poukazuje na to, jak, což ostatně zdůrazňuje již výše zmíněný Klaus von Beyme, jakoby se vlastně v celé Evropě jednalo o zvláštní cesty. Ne všude ovšem byly tak intenzivně diskutovány, resp. se staly určitým významným prvkem sebeurčení, definice, která byla formulována do značné míry i ideologicky. Z pohledu "normálních" dějin politických teorií se tyto teorie rozvíjely normálně jen ve Francii.

V současné historiografii resp. sociálních vědách, je používání termínu "zvláštní cesta" až módní, jak vtipně poznamenává např. Ludger Mees. Můžeme uvést řadu partikulárních rysů ve vývoji zemí západní Evropy jako např. německých, francouzských, anglických, španělských. Kromě těchto příznaků můžeme objevit i řadu společných momentů, pro všechny tyto země. Ovšem co se týká vývoje Španělska, můžeme na straně druhé zjistit řadu rysů zvláštních, které jsou kontrastní vůči západoevropskému vývoji. Jestliže se nyní hodně hovoří o "německé zvláštní cestě", pak není o nic méně neoprávněné hovořit i o uvedené "španělské zvláštní cestě".

Rusko - zvláštnosti vývoje a "jiné civilizace"

Za Ivana Kality nebyl Moskevský stát větší než Holandsko, počátkem 16. století dosáhl 2 milionů kilometrů čtverečních, za Petra I. 14,5 mil., před 1. světovou válkou už 22,2 mil. kilometrů. Komunistický SSSR dosáhl velikosti 22 milionů 402 tisíc 200 čtverečních kilometrů, kde žilo (1991) 290 milionů lidí, 130 národností. Ruská federace, 17,1 milionu čtverečních kilometrů, je s náskokem teritoriálně největším státem světa, bezmála tak velkým jako Latinská Amerika od Rio Grande po Ohňovou zemi. Jediná surovinově zcela soběstačná země planety, nicméně na 67 procentech území téměř nelze žít, na polovině území žijí pouhá 3 procenta populace. Obří mnohonárodní stát hraničící na severozápadě s řídce osídleným evropským Finskem a na jihovýchodě s nejlidnatější říší světa - s miliardovou asijskou Čínou.

Sto padesát milionů obyvatel a více než deset tisíc kilometrů od západu na východ, jedenáct časových pásem, 61 tisíc kilometrů celkové délky hranic. Všude zranitelnost, zájmy a nejistota ukotvení: Od Kaliningradu, přes Pankisi po Kurily. Ruská ekonomika a bezpečnost jsou úzce spojeny s otázkami mocenské rovnováhy dvou kontinentů i celosvětové stability vůbec. Je tu nezvyk i neschopnost být "normálním" státem, jsou tu otázky o smyslu dějin a existence, neklid a konflikty. Bezmála třicet milionů etnických Rusů zůstalo za hranicemi a geopolitická kazajka se stáhla. Polozávislí "spojenci" vymizeli. Evropský okraj impéria se posunul zhruba do míst, kde byl za Ivana IV. Staronové Rusko se navrací ke kořenům své zkušenosti a naráží až na její dřeň, jíž je historicko-geografická úzkost.

Už u počátků ruského státního vývoje najdeme trvalou nejistotu vystupující v různých proměnách. Je to obavu z ohrožení, která svou přítomností petrifikuje dějinami ustálené vzorce chování. Tato obava existuje i dnes, a jen těžko může být jednorázovým svobodným rozhodnutím vymazána. Tato obava je očekáváním, nikoli alternativou čistě racionální volby. Úzkost i strach jsou napětím ruských dějin, jejich urychlovačem i brzdou zároveň. Pnutí mezi hospodářskou zaostalostí a vojenskou silou je významně poznamenáno působením tohoto prvku.

Vytvoření odolné vojensko-politické moci na nezalidněných východoevropských pláních představovalo bezesporu nejzákladnější podmínku pro přežití. Rozsáhlá rovina, táhnoucí se ze západní Evropy přes severní Německo a celé Polsko a Litvu až k Uralu a k Černému a Kaspickému moři, znamenala neutuchající výzvu k nekončící válce kdo s koho. Přirozených překážek, které dlouhodobě velmi významně pomáhaly spoluvytvářet hranice evropských států, bylo velmi málo, rychlých a pohyblivých nepřátel hodně. Čísla dokládají obrovský počet a "každodennost" takových střetů (viz S. Solovjov).

Největším limitujícím faktorem ruské existence byla sama nepřítomnost jakéhokoli limitu. Staletí bojů s Mongoly, Litevci Poláky, Švédy, Turky, Francouzi či Němci formovala ruskou státnost, posilovala úsilí jednotlivých vládců o vybudování relativní pozice síly vůči každému ze sousedů. S vědomím, že jakýkoli soupeř může být ten poslední a zničující. Logika této zkušenosti napomáhala soustřeďování moci. Tam, kde se nelze ve chvíli překvapení a slabosti schovat "za kopec", má spěšně, rozhodně a překvapivě použitá síla drtivou výhodu. Pro Miljukova to byl formativní prvek státní tradice.

Jedině centralizovaná státní moc se zdála být schopna zvýšené bezpečnostní požadavky plnit: Stát byl utvářen pro boj, boj vyhledával, každým novým střetem rostl a mohutněl. Území poraženého bylo vtěleno do vítězného celku. Jakýkoli státní celek byl opravdu bezpečný tehdy, byl-li v každém okamžiku pevnější a silnější než všichni jeho možní nepřátelé dohromady. Díky záludnostem zeměpisné polohy důsledně platila právě tato bezvýhradná jistota, kterou začala tvrdě realizovat Moskva: Moskevské Rusko bude bezpečné jen tehdy, bude-li samo nikoli relativní, nýbrž absolutní mocí i dnes. Mezi zmíněnou nejistotou a útokem, imperiální expanzí je pak často pouze nepostřehnutelný rozdíl. I v tomto smyslu ruské dějiny neznají pojem "hranice." Rusko samo sebe kolonizovalo, napsal V. O. Ključevskij. To platí v mnoha ohledech. Z velké části včetně vlastní politické kultury a hodnot. Svoboda se v Rusku stala "svobodou pohybu kolem rodného otce" (F. M. Dostojevskij).

N. Karamzin poznamenal, že země vděčí za svoji záchranu a velikost neomezené autoritě svých vládců: Vojenská moc a velikost se staly v zemi podstatným zdrojem legitimity, ospravedlněním a cílem existence pro stát a elitu. Samovláda a expanze byly dvěmi stranami téže mince, jíž Rusko platilo za svůj pomíjivý pocit bezpečí a síly. Čím více síly a jistoty, tím více armády a všepronikajícího patrimoniálního státu, který je hospodářem, vychovatelem, ale i majitelem svých poddaných. Moskevský stát, jeho vojenská moc a mezinárodní aspirace byly jak příčinami, tak i omezeními vývoje. Rostoucí moc potřebovala rostoucí zdroje. Samoděržavná říše musela využívat vojáků už nejen k válce, ale i ke správě a výběru daní. Impérium se nepozorovaně zakouslo do vlastního těla. Nikoli až koncem 19. století, jak by se mohlo zdát zvnějšku, nýbrž ještě v dobách kdy říše rychle rostla.

Důsledky tohoto vnitřního chřadnutí byly časem pouze obnaženější a viditelnější. Mocenský systém postupně poztrácel své spojence. Ruská inteligence vyrostla na svém osudovém střetu s mocí. Na protestu, na nesouhlasu, na odmítaní, na promýšlení reforem, na cestách mezi lid a na přípravě revoluce. "Ach Rusko, Rusko utýrané, s chalupou každou šedavou," shrnul výsledek 19. věku básník Blok.

Okrajovost, zaostalost a ponížení Ruska byly odedávna zvenčí překryty leskem mohutnějící říše. Již v dobách Petra I. se z armády stalo klíčové průmyslové odvětví, nicméně i v této imperiální vojenské výrobě se, jako v každé jiné, začala uplatňovat klesající míra zisku. Rusko se pak rozlomilo do dvou těžko smiřitelných podob, od sebe neoddělitelných a vzájemně do sebe zaklíněných. Jeho svět se rozpadl do protikladného obrazu střetu "vnitřní pravdy" lidu a "vnějšího bezpráví" státní moci. Kouzlo tohoto zjednodušení si podmanilo slavjanofily, narodniky i jejich četné myšlenkové pokračovatele. Podivný, ale zdánlivě trvalý přirozený řád se stal uzavřeným kruhem bezcestí, argumentem pro izolaci, zdůvodněním a obranou sebe sama, sebezničující trýznivé svébytnosti.

Modernizace a poevropšťování byly vždy provázeny strachem i hněvem z ještě většího trápení: Ničivý průlom do světa tradic a předchozích jistot poznamenal myšlenkové návraty zpět; nenasytný imperiální stát se proměnil v symbol toho cizího, lživého, chladného, zlého, kořistnického a násilnického, co lze očekávat od Evropy. Stát byl pro mnohé ničivým dobyvatelským prvkem, což podrývalo jeho nárok, být viděn jako symbol ruskosti, ruské kultury a tradice. Myšlenka samoděržavného státu přitom byla vedle pravoslaví a lidovosti součástí oficiální ideologie carského Ruska. Evropa se stala vzorem zkaženosti a špatnosti, čímsi nekalým a podezřelým; světem, jemuž chybí morální obsah. Racionální římsko-barbarskou maskulinní civilizací osamělých, z pospolitosti vytržených lidských bytostí.

Konstantin Aksakov věřil, že "mir", ruská sousedská občina popsaná v krátce předtím baronem Haxthausenem, jako typická vesnická sociální struktura východních Slovanů, vznikl a trvá jako výraz lidské touhy po vnitřní pravdě, po přirozeném řádu světa, po spravedlnosti, po společném sdílení existence. Nikolaj Danilevskij psal, že nejenom stát a právo, ale také soukromé vlastnictví jsou výtvorem racionalistické a legalistické latinsko-germánské Evropy, jediné dědičky starého Říma a západního křesťanství. Slavjanofilové dále rozšířili propast mezi státní mocí a obyvatelstvem, která se rozevřela možná už v dobách Smuty nebo v časech Rozkolu a která se v petrovské době propojila s ostrým konfliktem mezi modernizací a tradicí. Poté se tohoto atraktivního tématu pilně ujali narodnici a jejich blízcí souputníci. Rusko se však nakonec nevydalo k světlé budoucnosti dějinnou zkratkou přes rolnickou občinu, ani nevyměnilo státní aparát za vesnickou lidovou samosprávu. Ani Černyševského vize o historii, která miluje svá vnoučata, se nevyplnila. Stát a inteligence se však vydaly do závěrečného boje na život a na smrt, až, uprostřed světové konflagrace, sebral v zemi moc Lenin. Lehce, jako pírko ležící na cestě...

V samotném pojetí Ruska, stojícího odvěků proti Evropě, je skryto mnoho úzkostného strachu. Je to obava z nezvyklého, z jiných národů, z cizích pořádků, z vojenského ohrožení, z nepředvídatelných změn i z budoucnosti jako takové. Kdysi to byl strach z revolucí, z evropského nacionalismu, ze svobod, z přicházejícího Cháma, či z kapitalistických vykořisťovatelů, dnes jde o úzkost z trhu, z tržní ekonomiky, z liberalismu vůbec. Bylo to a je to vlastně v jádru totéž: Strach Sergeje Uvarova či Konstantina Pobědonosceva, Kirejevského, Danilevského, bratrů Aksakovových, Tolstého, ideologů ruské anarchie i rolnické revoluce, a také chiliasmus a eschatologie radikálních bolševiků a budovatelů sovětského systému, nadšení ochránců čistoty a velikosti sovětské říše, rozechvění postkomunistických nových eurazijců dneška. Klíč k tomu je na mapě.

Nejvýraznějším činitelem, který formoval "podivuhodnost ruského osudu", byla poloha. Charakter poloostrova, který je typický pro nejzápadnější výběžky euroasijské pevniny, na ruském území zcela chybí a celá země je téměř úplně uzavřena pevninou a zmrzlým mořem. Rusko během svých dějin usilovalo o přístup k nezamrzajícím mořím a trvalo dlouho než si jej vybojovalo. Tento nedostatek komplikoval ruské vazby na mezinárodní obchod a znesnadňoval jeho zapojení do systému evropské i světové politiky. Bažiny na západní hranici s Polskem pomáhaly zemi izolovat od střední a západní Evropy, Karpaty a balkánská pohoří ji oddělovala od jižní Evropy. Ruská expanze na Sibiř připomínala v lecčem osidlování Spojených států.

Přesídlení metropolity do Moskvy bylo důležitým krokem jejího vzestupu. Význam pravoslaví (např. role svatého Sergije Radoněžského při sjednocování Rusi a boji za nezávislost) je mimo vší pochyby. Jen žáci sv. Sergije založili ve 14. a 15. století v Rusku zhruba 250 klášterů (nejsevernější až u Bílého moře a nejvýchodnější na Uralu). Pskovský mnich Filofej počátkem 16. století formuloval státně politickou doktrínu "Třetího Říma". Vytvoření moskevského patriarchátu koncem 16. věku bylo aktem, jímž se Moskva stala i důležitým strukturálně-mocenským centrem východního křesťanství. Významnou úlohu hrálo pravoslaví v dobách Smuty, kdy byl moskevský stát rozvrácen zahraniční intervencí a vnitřními nepokoji. Patriarcha Filaret byl otcem a autoritativním rádcem cara Michaila Romanova. Události 17. století, období Nikonových reforem a Rozkolu, byly zdrojem trvalé krize podstatné části legitimity státu. Petr I. a následující století pak jsou již spíše o technice podřizování církevních struktur samoděržavné moci.

Proměny poznamenaly ruské myšlení a sebepojetí, v němž pravoslaví představuje základní kód. V Evropě asi neexistovala stejná situace, kdy náboženská charakteristika v řadě oblastí přestihovala národnostní (Robert C. Tucker). Je ale sporné vidět v pravoslaví původce a hlavního viníka ruských specifik, jakkoli má tento přístup tradice. (Pravoslavné nábožensko-kulturní dědictví učinilo podle Arnolda Toynbeeho z Moskvy pokračovatelku caesaropapistické Byzance, podle Jamese Billingtona vytvořilo základ specificky ruské "náboženské civilizace" uzavřené do jakési kruhové obrany proti ohrožujícímu okolnímu světu. Samuel Huntington zase učinil z pravoslaví základní rys slovansko-pravoslavného civilizačního okruhu, jehož jakýmsi jádrem je právě Moskva.) Zdůrazňování vazeb mezi náboženstvím a civilizačním vývojem se ukázalo jako neprůkazné (závěry M. Webera, T. Parsonse etc.).

Moskevský stát byl podle statistických srovnání (Taagepera) nejdéle a nejvýrazněji expadující říší v lidských dějinách. Prolínání kultur vytvořilo prostředí, kde se jednotlivé vlivy navzájem prostupovaly. G. Vernadskij podtrhuje tataro-mongolské ovlivnění ruské kultury a společnosti. Podle Nikolaje Trubeckého zdědili Rusové svůj stát od Čingischána a Berďajev nazývá Moskevskou Rus pokřesťanštěným tatarským královstvím. Na velký význam tataro-mongolského etnika při utváření specifické civilizace v eurasijském prostoru upozorňoval rovněž Lev Gumiljov. Věřil, že východní Slované a jejich mongolští "utlačovatelé" utvořili nové etnikum, které se odlišovalo od germánských a románských kultur západní Evropy. Zdůrazňoval, že spíše než východní Slované zachránili Evropu před Mongoly, ochránili Mongolové svými organizačními schopnostmi a vojenskou mocí Slovany před Evropou.

Rusko je určitě udivující země. Snad i proto ostatní Evropané odedávna s takovou chutí pročítali, co napsali von Herberstein, Olearius, Fletcher, de Custine a jejich početní následovníci. Rusové sami k tomu dodali svůj velký díl, když zdůvodnili a zbožnili svou zvláštnost a udělali z ní poselství. Rusko je záhadou, věčnou otázkou samo sobě. Možná z nouze se zamilovalo do svého rozporuplného osudu a činí z něj smysl svých dějin, mystickou přednost, která nemůže být rozumem pochopena, či dokonce jedinečnou spasitelskou Misi. Veliké Rusko je "božím nástrojem" (Chomjakov) a jednou "pronese nové slovo, slovo, jaké svět ještě nikdy neslyšel" (Dostojevskij). "Spasa" je ovšem velmi individuální problém sebepřijetí. Nelze ji přenášet ani dávat. Také zvláštní a jedinečný je doslova každý. Zdá se však, že to nijak "nevadí". Jsou-li však Rusové přesvědčeni, že jsou jiní, pak (v tomto smyslu) jiní opravdu jsou.

Přes svůj nesmírný potenciál zdrojů Rusko jednoznačně patří k periferii vyspělého světa. Směřování, rychlost a možné peripetie jeho vývoje lze obtížně odhadovat. Je "neúplnou" velmocí (Dibb), dříve často svými evropskými sousedy považovanou za divoký Sever, za barbarský Východ, za nepochopitelnou Asii, či, přinejmenším, za Makedonii Evropy. Prochází vlastnickým i hodnotovým převratem. Schází pevná síť pravidel a institucí, která by dodala stabilitu a usměrnila pohyb. Podnes je někdy vnímáno jako svět o sobě, záhadná směsice trpělivosti a prudkého násilí, etatismu a anarchie. Pokřesťanštěná Zlatá horda Mongolů, převtělená Byzanc, rigidní kolos a Leninova, Stalinova a Brežněvova domovina - kolébka bolševismu, který se odsud vydal na své krvavě úspěšné světové turné, nekončící GULAG, a hlavně: ten "Druhý" - the Other, soupeř a nepřítel Evropy...

Do obrazu Ruska, které je provokujícím prvkem evropských dějin, se promítají jak ideologie a ideály, tak i zápory, nejistoty a meze západní civilizace. Identita Západu může být formulována na způsob antických Řeků: "My" nejsme "barbaři", jsme tedy "civilizace" - představujeme ji a přinášíme. (Jsme to "My", kdo stanoví normu a kdo smí posoudit, byla-li splněna či ne.) Jinakost, odlišení se, je pak jádrem sebedefinice, vymezuje rámec, dodává směr a logiku příběhu. Svět vypadá přehledněji a bezpečněji. Je jednoduše popsatelný a "user friendly". Masový úspěch knih o konci dějin a střetu civilizací je přesvědčivým svědectvím o trvale nenasycené spotřebitelské poptávce po tomto druhu zboží. Výroba instantních mentálních map a standardizovaných návodů odpovídá lidským potřebám.

Proces kulturní dichotomizace a vytváření identity prostřednictvím odlišení, vyloučení "Druhého" a začlenění "Stejného" a "Podobného" do konstruovaného světa, je i běžným přístupem geopolitiky - "Západ" je stavěn do kontrastu s "Východem", "Sever" s "Jihem", svět křesťanství s ne-křesťanským, vyspělý s rozvojovým, demokratický s totalitárním a nedemokratickým. Politická geografie je popisem a pojmenováním vyjadřujícím vztahy moci a kontroly ( M. Foucault, E. Said atd.).

Je otázkou, jak upřesnit řadu pojmů (např. civilizace, politická kultura, pokrok, modernizace, demokracie, tržní ekonomika...). Nejde přitom o jejich podmíněnost kulturní. Jde o definiční rozrůzněnost a pragmatickou vágnost jejich užití, jež znemožňuje někdy i samu elementární diskusi: Lze hovořit o cestách vývoje, nebo jen o "defektech" cesty jedné? Existuje více kompetitivních polycentrických civilizací nebo jen jedna jediná monocentrická - rozpínající se a vtahující do sebe jednotlivé kusy zaostalé periferie? Četné teorie modernizace, jsou-li zbaveny tajemna akademického slovníku, působí velmi pustě a prázdně.

Může být náboženství hlavním konstitutivním rysem nějaké civilizace? Do jaké míry? Existují ustálené a neměnné politicko-kulturní systémy, které mohou být přejaty pouze jako celek? Není již použití slova systém na lidskou společnost Pyrrhovým vítězstvím normativních modelů nad realitou? Přestupují postkomunistické země k západní "normě" či "standardu"? Nebo pouze přejímají některé prvky a mění jimi svůj svět? Je to, čeho jsme svědky, tranzice, kde cíl je předem dán, nebo transformace, kde o něm nevíme? Dělají bývalí sovětští satelité kvalitativně zcela jiné společenské reformy než Rusko?

A také: Je Rusko opravdu nehybné, netransformovatelné, anebo jen musí projít delší, těžší cestou? Neslouží někdy jako argument, jímž chceme podložit logiku příběhu své nové identity? Nejde o válku s minulostí, snesitelnější jako jiná země? Není toto "cvičení v porovnávání" spíše sebeprezentací? Jinými slovy: What is Russia if not "Western" (J. Kirkpatricková)?

Vstřícnost nutno poměřovat etickými kritérii, nicméně bez zjednodušující rétoriky o jiných civilizačních hodnotách, o kultuře nevhodné pro demokracii či o Říši zla a jejím imperiálním stesku. Oslabená velmoc si nesporně vylepšuje své nízké sebevědomí nedovolenými ukázkami síly. Exkomunikací se ovšem nenapravuje hříšník, ale očišťuje jeho okolí. Akt vyloučení a vyhnání "posvěcuje" ty, kdož zůstali. To ovšem nic neřeší.

Záznam diskuse

Ivan Macek

Ještě před samotným začátkem diskuse připomněl Ivan Macek zjednodušující přístupy k dělení Evropy a k přemýšlení o tom, patří-li Rusko do Evropy či nikoliv. Například tak četné dělení Evropy na katolicko-protestantskou a pravoslavnou část je nesmírně nepřesné a zjednodušující. Konstatoval zároveň, že Rusko má svá určitá specifická pravidla vývoje, nikde jinde nevídaná.

Emil Voráček

Pouze připomněl další důležitý prvek, který ovlivňuje Rusko v jeho vývoji - absenci totální vojenské porážky ve svých dějinách jako něčeho, co probudí národ k vývoji a motivuje ho k vlastnímu vylepšování.

Zdeněk Sládek

Přednesl ve zkratce svou vizi dějinného vývoje Ruska. Zcela základním prvkem ruského vývoje je podle něj kontinuita ruských dějin. Západní vědci, podle jeho názoru, nevidí skutečný vývoj a stav dění v Rusku, nýbrž vidí pouhý obraz Ruska v porovnání s vývojem a vývojovými trendy vlastních zemí. Kontinuita dějinného vývoje je něco, co je pro Rusko zvláště specifické, co se v jiné části světa neobjevovalo. Rusko je již od 16. století unášeno režimem, který se projevuje nevídanou stabilitou.
Despotická moc byla a stále je v Rusku aktuální, což se projevuje zvláště v oblibě současného prezidenta Vladimira Putina, který "hněte" ruský lid stejným způsobem, jako to činili carové.
Opakovaně zdůraznil, že hlavním určujícím prvkem vývoje Ruska byl stát, státní moc, nikoliv náboženství. To je sice také důležité, ale svůj vliv výrazně zvětšuje právě úzkým spojením s vládní mocí.

Vladimír Hostička

Vyjádřil malé pochybnosti nad tezí přednesené Dr. Sládkem. Zauvažoval nad tím, co je to vlastně stát. V žádném případě to není strnulé neměnné těleso, které přetrvává věky ve stále stejné podobě. I ruský carský stát procházel vývojem, mnohdy velmi bouřlivým, hovořit proto o přísné stabilitě ruského státu je poněkud zavádějící. Přestože se zachovaly mnohé mechanismy moci, stát v době Mikuláše II. neměl téměř nic společného se státem, jak vypadal za prvních carů.
Souhlasil, že ruské pravoslaví je sice silným prvkem ovlivňujícím vývoj, nicméně není zdaleka tím nejdůležitějším.
Nastolil důležitou otázku: Byla již Kyjevská Rus Ruskem? Nešlo spíše o zcela jiný vývojový fenomén, který nemá se současným ruským národem nic společného? Vždyť teprve po Kyjevské Rusi přišla éra Mongolů, kteří ovládli celé ruské teritorium na několik set let a změnili ho k nepoznání. Lze toto nazvat kontinuitou?
Současně se pokusil načrtnout jisté charakteristiky vývoje Ruska:
1. Existuje rozpor mezi ruským systémem a vnějším pohledem; Rusko takřka nepoznalo fázi manufakturní výroby.
2. Nepochybně významnými byly ideové fenomény jako pravoslaví či eurasijství.
3. Ruský mužik, to je fenomén, na jehož existenci musí narazit každý, kdo chce Rusko nějak poznat. Stále přetrvává vize, že stát stojí nad mužikem, hlídá ho, ochraňuje, ale zároveň i omezuje a vydírá. Toto zůstalo v platnosti i za bolševické vlády. Postavení ruského mužika je stále stejné - je stále neprobuzen, nechává se manipulovat.

Ivan Macek

Připomněl existenci mnoha různých výzkumů na téma, jaká je podstata ruského vývoje (jsou takoví Rusové sami, či jsou jejich zvláštnosti dané vývojem? Jsou Rusové lidé extrémů?). Dále se zeptal na to, jestli Rusko skutečně půjde v budoucnu tou cestou, jakou mu chceme, či se snažíme určit my (jakou si myslíme, že by mělo jít). V zápětí si na obě otázky odpověděl spíše negativně.
Zdůraznil rovněž nespornou roli pravoslaví v ruském vývoji. Není tudíž podstatná otázka, jestli je pravoslaví důležité (to nepochybně je), zajímavější je spíše otázka, PROČ tomu tak je!!

Zamyslel se nad tezí Ivana Macka, kterou vyjádřil v úvodním příspěvku, že "úzkost a strach jsou náplní ruských dějin". Zároveň zdůraznil stálou snahu tuto úzkost a strach překonat - ve většině případů mohutným zbrojením a přezbrojením protivníků. Síla měla vždy překonat a zamezit pocitu strachu.
Zajímavý byl rovněž postřeh, že pro Rusy má větší význam slovo nebezpečí než bezpečí. Zatímco my přikládáme slovu bezpečí kladný význam a nebezpečí je jeho negací, u Rusů je tomu právě naopak. U nich má kladný význam slovo "opasnosť" - nebezpečí, a teprve jeho negací utvářejí slovo "bezopasnosť" - bezpečí.

Pavel Boček

Vyzdvihl konstitutivní vliv Mongolů na Ruský stát. Oni přinesli do Ruska princip primogenitury, díky nim se rovněž centrem státu stala Moskva. Nicméně možná důležitější než pojem "stát", je v Rusku díky Mongolům pojem "panovník". Panovník je chápán od konce 15. století jako skutečný garant státu, nahradil v pozici vůdce církev a její představitele.
Bolševici pouze vyměnili osoby, nahradili ikony a Boha Leninem a stranou. Velmi jim pomohla ruská mentalita a úcta k předkům i dějinám.

Tetyana Perglerová

Konstatovala, že pro rozvoj státu je obecně velmi důležité geografická pozice státu. Nelze si však představit horší geografickou polohu, než s jakou přišel na scénu historického vývoje ruský stát. Není ovšem jedinou determinantou vývoje. Pravoslaví je rovněž jedním z nejdůležitějších principů utváření ruského státu, ovlivňuje i utváření psychologického stavu i politické kultury. Obecně se mluví o ruském duchu, ten je ale z velké části právě plodem pravoslaví. Divíme se, že dnes v Rusku stále není fungující demokracie. Jak by také mohla být, když zde nebyla nikdy a nikdy nefungovala?

Konstatoval ve shodě s ostatními, že nelze najít jediný určující prvek pro vývoj celých ruských dějin a státu, nicméně stále jsou vědci, kteří se o to pokoušejí. Jako příklad uvedl Richarda Pipese a George Kennana. kteří vidí právě v geografické poloze onen základmí prvek.
V případě pravoslaví vyzdvihl jeho velkou pomocnou roli při definování kolektivního cítění ruského obyvatelstva. Naprostá většina ruských mužiků se cítila být v první řadě pravoslavnými věřícími (to bylo to, co je pojilo s ostatními lidmi) a teprve druhotně se mohli cítil být Rusy.

Jaroslav Šimov

Vyjádřil podivení nad tím, jak se Západ může stále ptát na to, proč se Rusko nereformuje tak intenzivně, jak by si Západ přál. Je ale otázka, zda sami Rusové chtějí toto rychlé pozápadnění a reformování směrem k západoevropským státům. Vyjádřil zajímavý postřeh, že totiž Rusko je sice stát evropský, nikoliv však západní. Na příkladu Turecka ukázal, že mělo jistý přínos pro evropské dějiny a jejich utváření, ač se samo nikdy "evropskou zemí" nestalo. Stejně tak i Rusko, minimálně od dob Petra I. evropské dějiny ovlivňuje, stejně jako ovlivňují evropské státy Rusko, přesto však se Rusk státem se západoevropským systémem a kulturou nestalo. V současnosti vystupuje Ruská federace jako spojenec NATO, nikdy ale nepůjde o spojenectví "vnitřní", vždy bude pouze účelové a případ od případu. Stejné je to i v případě zmiňovaného Turecka. To je sice členem NATO, v žádném případě však nelze jeho demokratické mechanismy srovnávat se západoevropskými. Ani sami Turci se nechtějí přizpůsobit v plné míře systému jejich západoevropských spojenců. Rusko vystupuje v současném světě spíše pasivně, soustředí se na své vnitřní problémy.

Vladimír Hostička

Konstatoval, že je pravda, že Rusko vystupuje velmi pasivně. Hlavní důvod však vidí v tom, že je "neprobuzené". Hlavní větou jeho příspěvku bylo: "Ruský mužik stále spí, stále je neprobuzen."

Vladimír Votápek

Navázal na Jaroslava Šimova, když konstatoval, že spojenectví Ruska s NATO a jeho spojenci je výhradně pragmatické. Nejde a asi nikdy nepůjde o integrační spojenectví, vždy se bude jednat o spojenectví partikulární. To však neznamená, že mezi Ruskem a NATO, či jinými státy nemůže být velký stupeň homogenity.
Je dobré si uvědomit, jaké změny v Rusku reálně proběhly a probíhají. Ačkoliv jsou malé v porovnání s tím, co bychom si představovali, v ruském reálu jsou ohromné. Důležité pro další posun Ruska je lepší pracovní morálky, umění vyrábět konkurenceschopné a funkční výrobky, v nemenší míře je důležitá podpora společnosti pro provádění změn (ta chybí, stejně jako vůle elit tyto změny iniciovat - spíše jejich provádění blokují, neboť z daného stavu mají nemalé hmotné zisky). Bez spoluúčasti obyvatelstva, bez jeho "probuzení", nejsou radikálnější změny možné.

Jaroslav Šimov

Vyjádřil se k zmiňované partikulární podobě spojenectví Ruska se západním světem. Připomněl, že ve světě existuje mnoho podobných typů spojenectví. Jak jinak lze hodnotit např. spojenectví USA se Saudskou Arábií a mnoho dalších, kde se jedná jednoznačně pouze o spojenectví ekonomické, ačkoliv v politické sféře může být situace zcela opačná.

Ivan Macek

Souhlasil s tím, že vývoj Evropy a dalších států západní civilizace je pro další vývoj situace v Rusku důležitý. Současně však souhlasil s Jaroslavem Šimovem, že pohled mnoha západních států je silně netolerantní, nadřazený. Uznal rovněž, že změny v Rusku lze provádět lépe z pozice síly, než za použití evropských demokratických a parlamentních metod.
Západ má, podle jeho názoru, velmi strnulý pohled na Rusko a celý postsovětský prostor. Na západě stále přetrvává názor, že společnost v SSSR byla jednoduchá, čistě stranická, strnulá, beze změn# Vedle oficiální kultury totalitárního systému však existovaly a fungovaly četné boční, paralelní kulturní směry, společnost byla pestrá. Stejná situace je i dnes. Ačkoliv pohled na ruskou společnost může působit jednotným a strnulým dojmem, ve skutečnosti je společnost velmi členitá a pestrá.

Boris Zajíc

Připomněl vliv církve na současný vývoj ruské společnosti. Ačkoliv církev vypadá nenápadně a bez vlivu, k pravoslaví se hlásí polovina obyvatel, což je údaj vypovídající, podle jeho názoru, o mnohém.

Emil Voráček

Položil otázku, zda Rusové skutečně chtějí zavedení demokratického režimu ve své zemi, či zda spíše preferují obrácení do Asie a k pevnějším, totalitárnějším formám vlády.

Vladimír Votápek

Podle jeho názoru je rozvoj ekonomiky spjat s rozvojem demokracie, ale i tento názor je velmi relativní a situace se liší stát od státu. Pro Čínu či Jižní Koreu byla a je diktatura přijatelná, tyto státy ale stojí před jinými otázkami a nacházejí se v jiném stavu vývoje než státy Západu. Asijší tygři sice ekonomicky prosperovaly i ve stavu dost totalitním, nicméně pouze do určité chvíle. Poté nastaly problémy, které nebyl nedemokratický režim schopen řešit, a proto se dostavila všeobecná recese. Proto, aby se opět oživil ekonomický vývoj těchto států, musí nutně dojít k jistým politickým změnám a k reformě režimu, musí se obrátit k demokracii.
To, chce li Rusko demokracii, je otázka spíše pro ruské elity. Na nich toto směřování závisí nejvíce. Bohužel však právě jim současný stav velmi vyhovuje a nemají zájem ho příliš měnit.

Jaroslav Bouček

Pro demokracii a demokratický vývoj má stav ekonomiky velký, ba přímo principiální význam. Všechny demokratické revoluce se uskutečnily v zemích hospodářsky velmi rozvinutých. Vždy probíhal nejprve rozvoj hospodářský, poté mohl následovat rozvoj demokracie. V Rusku však byl vývoj odlišný. Rusko se nerozvíjelo ekonomicky, nýbrž takřka vždy pouze územní expanzí (extenzivně). Západní státy se rozvíjely spíše intenzivně a zkvalitňovaly vlastní režim a stav ekonomiky.
Byl přesvědčen, že pokud bude Rusko více obchodovat, sám se vytvoří tlak na demokratizaci režimu, pokud se Rusko ještě více uzavře a izoluje, demokracie zde nevznikne. Pro rozvoj demokracie není důležitá subjektivní vůle, nýbrž spíše objektivní vnější i vnitřní podmínky - především podmínky hospodářské.

Zdeněk Sládek

Většina ruské společnosti se cítí po rozpadu SSSR oloupena o sociální jistoty, což může způsobit to, že se ani nebude snažit jít ještě do větších nejistot reforem. Právě toto rozčarování a obavy mohou být příčinou úplného odvrácení Ruska od prodemokratického a prozápadního vývoje.

Ivan Macek

Při hodnocení stavu Ruska musíme mít na paměti vývoj v minulém století. V Československu byla komunistická totalita u moci 40 let a na vlastní kůži můžeme vidět obtížnost návratu do normálu, V SSSR komunisté "hospodařily" 70 let - poznamenání země je ještě mnohem větší.
Na závěr diskuse připomněl, že ačkoliv do Ruska směřovalo a směřuje velké množství zahraničních investic, většina těchto prostředků šla do cizích společností (hlavně poradenských firem) - čili prostředky se tím opět odlévají ze země.

Před ukončením semináře zhodnotil moderátor Emil Voráček přínos diskuse především v otevření nových pohledů a obzorů, v ujasnění několika názorů a rozporů. Diskuse rovněž připomněla množství pohledů a stanovisek i relevantních hodnocení k problematice současného Ruska.
Vyzval rovněž k osobní iniciativě posluchačů a k navrhování vlastních témat pro budoucí diskuse, s nimiž se lze obracet na ředitelku Slovanské knihovny Dr. Zdeňku Rachůnkovou (zdenka.rachunkova@nkp.cz), či na Lukáše Babku (babacl@email.cz).