SRBSKO-ČERNOHORSKÉ VZTAHY V 19. A 20. STOLETÍ

11. Seminář východoevropských dějin
Národní knihovna ČR
6. května 2004

Pořadatelé:
Slovanská knihovna při Národní knihovně ČR
Společnost pro výzkum východní a střední Evropy v ČR
Pražská skupina historiků ruských dějin

Obsah:
1. Diskusní materiál - Jan Pelikán
2. Diskusní materiál - František Šístek
3. Rámcový záznam diskuse

Šestnáct poznámek k srbsko-černohorským vztahům v 19., 20. a 21. století

Jan Pelikán

1) Černohorská identita se vytvářela jako specifická forma srbského národního vědomí. Tento rámec překročila až v samém závěru 20. století. Začala vznikat v souvislosti s formováním teokratického černohorského státu, který byl přímo spjat se srbskou pravoslavnou církví a který se hlásil k dědictví srbské středověké státnosti. Regionálně podmíněná černohorská identita nikdy nezahrnovala příslušníky místních entit stojících vně srbského etnického korpusu, tedy obyvatele Černé Hory hovořící odlišným jazykem či odlišně nábožensky orientované (Albánci, muslimové).

2) Černohorská regionální identita se posilovala v období od vzniku srbského knížectví až do vypuknutí první světové války mj. v důsledku mezinárodně politických okolností nedovolujících sjednocení obou národních srbských států.

3) Projevy černohorské exkluzivity byly konfrontační vůči srbskému státu (přesněji vůči jeho elitě), nikoliv vůči srbskému národu. Podmiňovala je snaha vládnoucí elity prosadit vlastní mocenské cíle. V období do roku 1903 to bylo úsilí knížete Nikoly o získání bělehradského trůnu, po roce 1903 (nikdy jasně programově zformulovaná a propagovaná) snaha udržet černohorský stát jako druhý srbský (Nikolův) stát. Prosazování černohorské státní (zemské) identity také přímo souviselo s reakcí místního patriarchálního prostředí na požadavky modernizace. Liberálněji orientované kruhy v Černé Hoře hledaly pro realizaci svých představ oporu v Srbsku a v jeho národním programu.

4) Přes rozpory mezi vládnoucími elitami bojovala Černá Hora ve všech ozbrojených konfliktech, které vedlo Srbsko od 70. let 19. století, na jeho straně.

5) Odpor části černohorské společnosti proti vytvoření centralizovaného jugoslávského státu, jehož oficiální ideologie popírala existenci specifické černohorské identity, byl především reakcí patriarchálního prostředí na modernizaci přinášenou ze společensky, ekonomicky, politicky i kulturně vyspělejšího Srbska. Odpor proti totální integraci po roce 1918 představoval jen jednu, v žádné případě převažující složku společenského pohybu. Alespoň stejně intenzivně podporovala další část černohorské populace integraci do srbského národa. Velká část černohorské populace přijala více či méně pozitivně jugoslávskou ideu. Vnitřní i exilový odpor proti negaci černohorské státnosti (či autonomie) v průběhu první poloviny 20. let bez většího ohlasu velmi rychle pohasl. Vztahy černohorské komunity k srbskému národu lze v meziválečné období označit jako nekonfliktní, až harmonické. Absentovaly vlivné politické formace propagující černohorský nacionální program či alespoň uznání zemské specifiky Černé Hory. To se mj. projevilo v závěru 30. let při diskusích o transformaci jugoslávského státu na trialistickém základě, kdy nebyla zpochybňovaná přináležitost Černé Hory k Srbským zemím.

6) V průběhu 19. a 20. století se mezi srbským národem a černohorským etnikem nevytvořily žádné dlouhodobě přetrvávající negativní stereotypy.

7) Po okupaci a parcelaci Jugoslávie v roce 1941 se absence specifické černohorské národní identity, ale i nízké vědomí zemské identity odrazily v minimálním pozitivním ohlasu na italskou okupaci. Nastolení italské správy přitom okupační mocnost mj. zdůvodňovala záměrem obnovit černohorskou státnost. Protifašistické povstání, do něhož se zapojila výrazná část černohorské populace, motivovalo úsilí o obnovu jugoslávského státu, a to buď v duchu (velkosrbských) koncepcí prosazovaných prozápadním četnickým odbojem, anebo v rámci komunistické národnostně tolerantní rezistence. Zapojení významné části černohorské populace do partyzánské rezistence motivovalo především okouzlení komunistickým programem požadujícím provedení zásadních sociálních a ekonomických reforem. Otázka obnovy černohorské státnosti stála zcela v pozadí. V průběhu druhé světové války se nezformovaly ani zárodky specifického národního či zemského černohorského odboje.

8) Rozhodnutí o vytvoření Černé Hory jako jedné z šesti republik federální Jugoslávie podmínilo komplikované rozhodování o struktuře svazového státu. "Černohorská otázka" při něm hrála zcela okrajovou roli. Při rozhodování o struktuře federace brala Titova oligarchie v úvahu jak aspekty etnické, tak historické okolnosti. Černá Hora vznikla jako republika mj. proto, aby byl nepřímo zdůvodněn vznik Bosny a Hercegoviny jako plnoprávného subjektu federace.

9) Vývoj Lidové (následně Socialistické) republiky Černá Hora neprovázelo ani státem dirigované (jako v případě Makedonců), ani spontánní (jako v případě bosenských Muslimů) etablování národa. Černohorská identita zůstala specifickou formou lokální identity výhradně v rámci srbského národa.

10) V epoše Titovy Jugoslávie nelze zaregistrovat pokusy o vytváření specifické černohorské kultury. Všechny významnější osobnosti vzešlé z černohorského prostředí se považovaly za součást srbské či jugoslávské kultury. Ve stejném období se neobjevily pokusy o prosazení černohorských nacionálních tendencí mimo rámec národnostní politiky vládnoucího režimu (na rozdíl od bosenských Muslimů - např. Alija Izetbegović či Makedonců - Metodija Andonov-Čento). Neexistovala ani emigrace prosazující černohorský nacionální program.

11) Po celou druhou polovinu 20. století probíhala masová migrace Černohorců do Srbska (do Vojvodiny v prvních letech po skončení druhé světové války; trvale do Bělehradu a dalších větších měst v Srbsku). Přesídlenci z Černé Hory z drtivé většiny splývají se srbským prostředím a nejpozději v druhé generaci ztrácejí specifickou identitu. Zcela běžným jevem, přijímaným bez odporu jak srbskou, tak černohorskou komunitou, jsou srbsko-černohorská manželství.

12) Nástup Miloševićova režimu vyvolal vzepětí srbského nacionalismu v Černé Hoře. Výsledkem z Bělehradu podporovaného tlaku bylo (se souhlasem většiny černohorské populace) odstranění dosavadního stranického vedení hájícího autonomii Černé Hory v rámci titoistického modelu a jeho nahrazení mladou, rvavou, mocichtivou funkcionářskou generací prosazující co největší sepětí s Miloševićovským Srbskem a srbským nacionalistickým programem.

13) Teprve počátkem 90. let 20. století vznikl autentický moderní černohorský nacionální program. Impulsem byl krach jugoslávského federálního státu (vytvářejícího v historickém kontextu a ve srovnání se situací v dalších částech jihovýchodní Evropy národnostně neobyčejně tolerantní prostředí) koncem 80. let a krátce na to neúspěch oživeného agresivního srbského nacionalismu. Další podnět představovala neschopnost málo vlivných liberálních kruhů v Černé Hoře prosadit své politické představy jinak než na nacionalistické vlně.

14) Po neúspěchu srbského nacionálního programu v konfrontaci s nacionálními programy Slovinců, Chorvatů, Muslimů a Albánců přejímá část elity vládnoucí v Černé Hoře, účelově podporovaná ze zahraničí, černohorské nacionální koncepce. S jejím přístupem, nabízejícím nejen odpoutání od Miloševićova mezinárodně izolovaného režimu, ale také zbavení se některých nekonfliktně neřešitelných problémů srbského státu, se postupně identifikovala (většinou pragmatických důvodů) zhruba polovina černohorské populace. I po pádu Miloševićova režimu, v pokračující všeobecné krizi je perspektiva samostatnosti Černé Hory - jako prostředku k vyřešení ekonomických a sociálních problémů - hlavním podnětem rozvoje černohorského nacionálního hnutí.

15) Formování černohorské identity (nyní již nikoliv zemské, ale moderní nacionální) probíhá i od 90. let pouze v rámci srbsky hovořícího obyvatelstva sdílejícího pravoslavnou či alespoň křesťanskou kulturní tradici. Vně tohoto procesu zůstávají v Černé Hoře žijící Albánci a Muslimové. Účelová prohlášení příslušníků černohorské vládnoucí elity i představitelů některých albánských politických stran a muslimských organizací vyzdvihující integrační procesy a sbližování jednotlivých národů žijících v Černé Hoře neodpovídají reálné situaci ve společnosti.

16) Příslušníci srbského národa nevnímají problém formování černohorského národa jako vyhraněně konfrontační. Na rozdíl od jejich přístupu ke konfliktům v Chorvatsku, v Bosně a Hercegovině či v Kosovu absentovala při formování jejich postojů negativními historickými zkušenostmi podmíněná obava o osud zdejšího srbského etnika. Formování moderního černohorského národa Srbijanci většinou považují za projev sobecky motivovaného lokálního patriotismu. Postoj většiny srbské (srbijanske) populace (a také zdejších elit) se postupem času z výrazně negativního mění v nepřátelsky neutrální. Od krachu Miloševićova režimu vzrůstají v srbském prostředí tendence zpřetrhat poslední, navýsost formální vazby s Černou Horou a zbavit se tak pro Srbsko zbytečné zátěže.

Od kmenového svazu k postmodernímu společenství

František Šístek

V období tureckého panství v jihovýchodní Evropě si některé části dnešní Černé Hory udržely faktickou nezávislost na osmanské říši. Zárodkem černohorské státnosti byla oblast kolem dnešního města Cetinje. V 17. a 18. století byla Černá Hora svébytným kmenovým svazem s cetinjským vladykou (pravoslavným biskupem) jako nejvyšší duchovní, světskou i vojenskou autoritou. Od roku 1697 byla funkce vladyky dědičná v rodině Petrovićů-Njegošů, což přispělo ke stabilizaci vznikající černohorské společnosti. Až do poloviny 19. století se však většina Černohorců primárně identifikovala s rodovými společenskými strukturami: rodinou, bratrstvem a kmenem. Kmen fungoval jako teritoriálně vymezené společenství, spjaté uvnitř rodovými vazbami, s jasnou hierarchií a přesně určenými právy a povinnostmi jeho příslušníků. Lokální války mezi jednotlivými kmeny byly prakticky stejně časté, jako boje mezi Černohorci a Turky. Nezřídka také docházelo k účelovým aliancím některých pravoslavných kmenů s Turky nebo Benátčany proti jinému pravoslavnému kmeni či kmenům. Některé kmeny (např. Kučové) byly nábožensky smíšené (pravoslavní, katolíci, muslimové) a navíc bilingvální (slavofonní i albanofonní). Moderní národní identita v Černé Hoře ještě v 19. století neexistovala. Větší roli hrála náboženská identifikace. Ta byla na území dnešní Černé Hory trojí - pravoslavní se označovali jako Srbové, muslimové jako Turci a katolíci jako Latini. Nejdůležitější složkou černohorské identity byla kmenová příslušnost a s ní úzce spojený patriarchální morální kodex.

V průběhu 19. století docházelo k postupnému teritoriálnímu rozšiřování Černé Hory. Zároveň probíhala centralizace, spojená s omezováním autonomie kmenů a jejich pohlavárů, vznikem státních institucí a zákonů. V polovině 19. století došlo k oddělení světské a církevní moci. Černá Hora se stala knížectvím pod vládou dynastie Petrovićů-Njegošů. V roce 1878 byla černohorská nezávislost uznána Berlínským kongresem, v roce 1910 pak byla Černá Hora prohlášena královstvím.

Míra identifikace obyvatelstva s černohorskou státností souvisela s dobou, po kterou byla daná oblast či kmen součástí černohorského státu. V historickém srdci Černé Hory byla pochopitelně mnohem silnější, než v oblastech, které byly připojeny až po balkánských válkách v letech 1912-1913. Moderní etnická identifikace byla i před I. světovou válkou u Černohorců spíše v zárodku. Lokální a kmenová identita nepřestala existovat, identifikace s vlastním nezávislým státem, jeho institucemi a symbolikou však hrála stále větší roli. Zároveň došlo k posunu chápání původně konfesijní "srbské" (tj. pravoslavné) identity a jejímu postupnému ztotožňování s identitou národní. Podle konceptu "srbství" byli Černohorci součástí srbského národa stejně, jako pravoslavní obyvatelé srbského knížectví, Bosny, Dalmácie, Sandžaku, Slavonie a některých dalších oblastí balkánského poloostrova. Ideologie srbství v černohorském prostředí splývala s myšlenkami širší jihoslovanské a obecně slovanské vzájemnosti, kterými byla ospravedlňována teritoriální expanze černohorského státu. Konstrukt srbství byl rozvíjen a podporován státními a vzdělávacími institucemi, církví i intelektuální elitou. Černohorci ovšem v rámci této ideologie nebyli jen jednou z mnoha částí zamýšleného srbského národa - měli být jeho elitou a vůdčí složkou. Černohorský primát v rámci "srbství" byl zdůvodňován historicky (staletá nezávislost na osmanské říši), "morálně" (černohorský patriarchální kodex) i geneticky (Srbové žijící mimo Černou Horu byli příliš smíšeni s Turky, Romy a Vlachy). Specifická černohorská forma srbského nacionalismu v sobě tak zároveň nesla potenciální ideologii exkluzivně černohorského nacionalismu skrytou pod diskurzivní terminologií "srbství".

V letech 1916-1918, po porážce černohorské a srbské armády, bylo černohorské území okupováno Rakouskem-Uherskem. Na podzim roku 1918 byla Černá Hora osvobozena místními povstaleckými skupinami a vzápětí obsazena srbským vojskem, které bylo vítáno jako osvoboditelské. Naprostá většina černohorské populace včetně příslušníků exilové vlády v čele s králem Nikolou podporovala myšlenku sjednocení Černé Hory s ostatními jihoslovanskými zeměmi v novém jugoslávském státě. Existovaly dvě základní koncepce sjednocení. Unionistická koncepce, prosazovaná srbskou vládou, skupinami černohorských odpůrců vládnoucí dynastie a pravoslavným obyvatelstvem v oblastech blízkých Srbsku počítala s prostým připojením Černé Hory k Srbsku bez zachování jakýchkoli elementů samosprávy či teritoriální autonomie. Federalistická koncepce, prosazovaná černohorskou exilovou vládou, armádou a většinou obyvatelstva v jižní části státu předpokládala, že Černá Hora bude rovnoprávnou součástí federálně uspořádaného jugoslávského státu. Přítomnost srbské armády zajistila prosazení prvního řešení: shromáždění unionistů v listopadu 1918 prohlásilo Černou Horu za součást Srbska a svrhlo z trůnu krále Nikolu. Krátce poté vypuklo v Černé Hoře povstání odpůrců bezpodmínečného sjednocení. Guerillová válka trvala v Černé Hoře až do poloviny 20. let. Černohorská exilová vláda působila ve Francii a v Itálii ještě několik let po první světové válce.

Provedený způsob sjednocení a následný ozbrojený konflikt dlouhodobě polarizovaly černohorskou společnost na tzv. bjelaše (zastánce úzkého sjednocení se Srbskem a myšlenky srbské identity Černohorců) a zelenaše (federalisty a obhájce černohorské svébytnosti). V meziválečném období pokračovala hospodářská stagnace. Zklamáni byli také mnozí unionisté, jejichž idealistické naděje i pragmatičtější sny o kariéře se nenaplnily. Ve 20. a 30. letech v Černé Hoře rostl i vliv komunistické strany, jejíž podpora zde dosáhla masových rozměrů. Někdejší představa Černohorců jako "nejlepších Srbů" a vůdčího elementu srbského národa byla v této situaci nerealistická a nepřesvědčivá. Postupně krystalizovala představa o svébytné černohorské etnické identitě. Nárůst takového vědomí dále akcelerovala II. světová válka. V Černé Hoře, stejně jako v jiných oblastech Jugoslávie, měla podobu občanské války na pozadí války protiokupační. Zastánci komunistické ideologie a černohorské svébytnosti bojovali v řadách partyzánského hnutí proti reprezentantům unionistické a velkosrbské ideologie v řadách četnického hnutí. Kromě nich existovaly i konzervativní skupiny černohorských nacionalistů a separatistů. Partyzánské hnutí vyšlo z války vítězně. O jeho síle v Černé Hoře svědčí mj. i skutečnost, že 36% partyzánských generálů pocházelo z Černé Hory, přestože Černohorci tvořili pouze 2% jugoslávské populace.

V Titově Jugoslávii se Černá Hora stala jednou z republik socialistické federace. Černohorci, podobně jako Makedonci a Muslimové, byli zároveň uznáni za svébytný jihoslovanský národ. Černá Hora zůstala i v socialistické Jugoslávii jednou z hospodářsky méně rozvinutých republik, přesto však došlo k markantní urbanizaci, výstavbě infrastruktury, rozvoji turistického ruchu, rozvoji kulturních a vzdělávacích institucí (univerzita, akademie věd apod.). Otázka národní identity Černohorců nebyla v podmínkách komunistického režimu považována za zásadní. Rozdíly v interpretaci černohorské identity byly v pozadí díky vládnoucí ideologii i všeobecně silné identifikaci Černohorců s jugoslávským státem.

V roce 1989, těsně před eskalací procesu rozpadu Jugoslávie, došlo k výměně zkorumpovaného stranického vedení a republikové vlády, kterou zinscenoval sílící srbský režim Slobodana Miloševiće. Nově dosazené vedení Černé Hory bylo vůči Miloševićově režimu loajální a v následujících letech kopírovalo politiku Bělehradu. Výsledkem této politiky byl katastrofální útok černohorských dobrovolníků na Dubrovník, vznik zbytkové Svazové republiky Jugoslávie (pouze Srbsko a Černá Hora) v roce 1992 a následné sankce mezinárodního společenství, které v kombinaci s ekonomickou a vojenskou politikou Miloševićova režimu hluboce rozvrátily černohorskou společnost stejně, jako tomu bylo v sousedním Srbsku. Na pozadí těchto událostí ovšem v Černé Hoře došlo i k rozvoji paralelních struktur občanské společnosti, nezávislých médií, masovým demonstracím a vzniku opozičních politických stran, prosazujících demokratizaci, pacifismus a černohorskou nezávislost. Bez rozpadu původní Jugoslávie by se otázka plné obnovy černohorské státnosti těžko dostala na pořad dne. Separatistické či protijugoslávské sentimenty v Černé Hoře na rozdíl od jiných republik (např. Chorvatska) prakticky neexistovaly. Nová SRJ však byla někdejší Jugoslávií jen podle názvu. Ve dvoučlenné federaci byla Černá Hora vedle sedmnáctkrát většího, lidnatějšího a ekonomicky silnějšího Srbska ve všech ohledech marginální. Pokračující hospodářská krize, mezinárodní izolace a autokratismus Miloševićova režimu vedly od poloviny 90. let ke stále větší distanci Podgorice a Bělehradu. V roce 1998 došlo k definitivní roztržce černohorského a srbského vedení. Federální instituce přestaly fungovat a existovaly nadále pouze formálně pod plnou kontrolou Bělehradu. Černohorské republikové instituce převzaly většinu někdejších federálních pravomocí. Posun nastal i v ideologické rovině - černohorské politické vedení do velké míry převzalo program opozičních stran a institucí, které od počátku 90. let prosazovaly černohorskou nezávislost, ekonomické reformy a spolupráci se Západem.

Po pádu Miloševićova režimu a ustavení demokratické vlády v Srbsku již k oživení někdejších federálních institucí nedošlo, přestože formálně nadále existovaly. Černohorská strana se nehodlala vzdát pravomocí, získaných v posledních letech a nepřestávala prosazovat referendum o nezávislosti. Diplomatický nátlak několika států Evropské unie, závislost Srbska a Černé Hory na finančních prostředcích ze Západu i situace v Černé Hoře, kde zastánci nezávislosti početně převyšovali zastánce svazku se Srbskem jen o několik procent, vedly v roce 2003 ke vzniku nového soustátí Srbsko a Černá Hora. Z hlediska Černé Hory šlo v podstatě o formální uznání existujícího stavu a práva na referendum o nezávislosti, které se může konat do tří let od ustavení nového státního svazku. Obě republiky mají vysoký stupeň suverenity. Neexistuje ani jednotný ekonomický prostor (v Srbsku platí dinár, v Černé Hoře euro, každá republika má vlastní centrální banku, odlišnou celní politiku, na srbsko-černohorské hranici fungují hraniční přechody). Společná zůstává armáda, nad níž mají obě republiky stejnou míru kontroly. Společná má být i zahraniční politika a síť diplomatických zastoupení, v praxi však každá republika prosazuje především vlastní zájmy. Nezpochybnitelný zůstává shodný zájem Srbska i Černé Hory o vstup do euroatlantických integračních seskupení, stimulování ekonomického růstu a snaha přilákat zahraniční investory. V těchto oblastech zatím "Solanie", jak zní populární přezdívka soustátí odvozená od jména jeho zakladatele, příliš úspěchů nezaznamenala. Z hlediska zastánců černohorské nezávislost je nynější uspořádání vnímáno jako dočasný ústupek mezinárodnímu tlaku, Černá Hora přesto dosáhla zatím největšího stupně suverenity od roku 1918.

Černá Hora je politicky nejstabilnější zemí Balkánu, v dobrém i ve zlém. Od roku 1944, tedy již 60 let, vládne v Černé Hoře stejná politická strana. Původní Svaz komunistů byl v roce 1991 přejmenován na Demokratickou stranu socialistů a prodělal i změny v oficiální ideologii. Šlo však o demokratizaci bez změny režimu a jen s dílčími personálními proměnami. Nynější politická elita (M. Djukanović, S. Marović a další) je u moci již patnáct let - nejdéle ve východní Evropě. Černá Hora je jedinou zemí, kde někdejší komunistická strana zatím ani jednou neprohrála volby. Teoreticky ji jednou může u moci vystřídat největší opoziční subjekt, Socialistická lidová strana. Jde o frakci DPS, jež se od mateřské strany odtrhla v roce 1997. I ona je tedy následnicí komunistické strany.

Černohorská identita má na počátku 21. století mnoho proměnlivých variací. Velký vliv na chápání národní identity má politická identifikace daného jednotlivce či skupiny, respektive postoj k otázce nezávislosti. Zdá se, že v posledních patnácti letech v Černé Hoře paradoxně vyvrcholily obě základní koncepce procesu vzniku moderního národa, tj. pojetí Černohorců jako svébytného jihoslovanského národa i chápání Černohorců jako Srbů. Osoby, identifikující se etnicky jako Černohorci, zpravidla podporují myšlenku černohorské nezávislosti a politická uskupení, která ji prosazují. Ti, kteří se identifikují jako Srbové, naopak většinou podporují různou formu zachování svazků se Srbskem. V obou případech však existují početné výjimky. Některé skupiny obyvatel, které se považují za etnické Černohorce, prosazují zachování společného státu a Srby vnímají jako nejbližší národ (tj. podobně, jako někdejší slovenští federalisté). Jiní černohorští občané deklarují srbskou národnost a přesto prosazují nezávislost (např. bývalý místopředseda vlády N. Kilibarda či bývalá předsedkyně parlamentu V. Perović). Nezávislost obecně prosazují spíše osoby s vyšším vzděláním a vyššími příjmy, příslušníci mladších generací, střední vrstvy a urbánní populace. Více zastánců nezávislosti je tradičně na vyspělejším jihu, než na černohorském severu, ani tento poznatek ale neplatí stoprocentně - politická polarizace je poměrně rovnoměrná ve většině volebních okrsků, rozděluje i jednotlivé rodiny (nezřídka se k jiné národnosti hlásí otec a syn či bratr a sestra).

V Černé Hoře kromě majority, ať už se hlásí k černohorské či srbské národností, žijí navíc i početné národnostní menšiny. Největší z nich, Bosňáci-Muslimové, trpí podobnými spory ohledně vlastní identity: někteří příslušníci této komunity se prohlašují za Muslimy, jiní za Bosňáky, menšina pak za Černohorce muslimského vyznání. Nakonec nelze zapomenout ani na pozůstatky lokální identity, které v černohorském prostředí hrají stále silnou roli (např. identifikace jako Bokelj pro pravoslavné i katolické obyvatele Boky Kotorské), na skupiny obyvatelstva, které identitu z různých důvodů nedeklarují, na pozůstatky identity jugoslávské a nezanedbatelný počet osob z národnostně smíšených rodin s identitou dvojnou či mnohonásobnou. Tato poněkud nepřehledná situace vede některé vnější pozorovatele v lepším případě k sarkasmu a v horším ke skeptickým úvahám o nezralosti černohorské společnosti. Podle takové logiky Černohorci ještě nejsou "zralým", "homogenním" a "moderním" národem. Tyto úvahy implikují víceméně otevřeně myšlenku, že homogenizace národní identity je nutným předpokladem státotvornosti dané společnosti. To v konkrétním případě Černé Hory znamená, že dokud se černohorské etnické vědomí nerozšíří na všechny či alespoň naprostou většinu pravoslavné černohorské populace, nelze úspěšně budovat černohorský stát. Opačný názor předpokládá, že se Černohorci musí zbavit "falešné", "Kominternou" či "Vatikánem" vnucené etnické identity a "vrátit" se k identitě srbské a tím i nějaké formě užší integrace se Srbskem. Komplexnost černohorské identity je však nejen bohatstvím této půlmilionové středomořsko-balkánské země, ale i důsledkem šťastné okolnosti, že Černá Hora jako jediná republika bývalé Jugoslávie nebyla zasažena ozbrojeným konfliktem a unikla tedy nacionální mobilizaci, etnickým čistkám a násilné homogenizaci, která postihla okolní země.

Černohorci mají a budou nejspíš i nadále mít větší množství identit a jejich výkladů bez ohledu na to, zda Černá Hora zůstane v konfederálním svazku se Srbskem nebo dosáhne nezávislosti. Černohorci se ve 20. století nestihli stát klasickým "moderním národem", to však není zcela na škodu - stali se místo toho postmoderním společenstvím s mnoha vzájemně neslučitelnými a pohyblivými identitami zároveň.

Rámcový záznam diskuse

F. Šístek

Směrem k J. Pelikánovi podotkl, že národní hnutí jako cílevědomé úsilí o získání základních atributů plnocenného černohorského národa má kořeny v minulosti, připustil však, že v minulosti nebylo vždy prioritou. Vyjmenoval důležité mezníky v nárůstu národního vědomí Černohorců, zmínil nacionální vyhraněnost černohorské emigrace v Argentině, upozornil např. na publikace ve fondu Slovanské knihovny, které dokladují už od 70. let 20. stol. různé diskuse o "černohorství", o národním vědomí - na ně navazuje intenzivnější oživení snah o svébytnost v 90. letech.

J. Pelikán

Připomněl badatelské závěry prof. M. Hrocha týkající se studia národotvorných procesů, který definoval tři základní fáze jejich průběhu a vyzval badatele k aplikaci těchto závěrů na národotvorný proces Černohorců, tj. časově určit jednotlivé fáze černohorského národního hnutí.

L. Babka

Předřečníkům položil otázku jaká je podle jejich názoru prognóza černohorsko-srbského soužití v nynějším soustátí.

F. Šístek

Obě země se chovají jako suverénní státy. Svazek je tak volný, že každá země sleduje své vlastní zájmy a oddělení států by tedy potvrdilo současný stav a trend. Nepředpokládá posílení federálních institucí.

J. Pelikán

Souhlasí s F. Šístkem , sám vidí Černou Horu a Srbsko jako dva polosuverénní státy, v dohledné perspektivě není podle něj obnovitelná federace.
Poukazuje na úskalí případné samostatnosti menší Černé Hory, např. separace minorit (Albánci, Bosňáci), šance na prosperitu bude vázána na postoj a zájmy evropských zemí (především EU).

V. Průcha

Pozoruje odliv nacionalistické vlny ve východoevropských zemích, jako příklad uvádí Ukrajince. Lze vysledovat toto i v Černé Hoře?
Má dojem, že existuje mezinárodní tlak na zachování soustátí Srbska a Černé Hory.
Položil otázku proč ztroskotala islamizace v Černé Hoře.

F. Šístek

K otázce zachování soustátí. Země EU preferovaly zachování soustátí Srbska a Černé Hory s perspektivou pozdějšího společného přistoupení do EU. Obava, že by případné osamostatnění Černé Hory mělo vliv na separatistické tendence srbské menšiny žijící např.v Bosně a Hercegovině , je zanedbatelná. USA jsou formálně pro udržení soustátí(s ČH mají lepší vztahy než se Srbskem).

V diskusi upozornil na úskalí prezentace hodnocení aktivit politiků bývalé Jugoslávie západními politiky.(Nebezpečí účelovosti)

Tazatel

Jaké jsou zájmy Chorvatska v Černé Hoře.

F. Šístek a J. Pelikán

Oba se shodují v tom, že v letech 1992-1996 existovaly chorvatské snahy o získání vlivu v Černé Hoře, hlavně v oblasti Boky Kotorské (např. obnova katolické misie), v současnosti tato propaganda utichla.

Ocenila maximální snahu českých badatelů a publicistů o objektivitu při hodnocení událostí v bývalé Jugoslávii, nabádala k obezřetnosti při získávání výchozích informací, které mohou být zkreslené.

L. Hladký

Černohorsko-srbské vztahy lze studovat jako problém historický -úkol pro historiky (např. prozkoumat úlohu černohorských komunistů v národnostním procesu, všech tendencí směřování Černohorců k národní identitě…) a jako problém z oblasti politologie (pokud se jedná o současnost), přičemž hodnocení současnosti je spíše v poloze názoru jednotlivých historiků.

Účastnice

Tázala se předřečníků, na jakých kulturních fenoménech se formuje černohorský národ-na jazyku? náboženství? tradicích? nebo jde o politickou samostatnost?

J. Pelikán

Při národotvorných procesech není důležitá historická realita, ale vnímání populace. V tomto případě se např. mytizují tradice a různé dějinné kapitoly z historie Černohorců.

F. Šístek

Černá Hora má na rozdíl od Srbska jiné pojetí národní identity - v symbolice je jasně ukotvená teritoriálně. Existuje spíše tendence budování státu včetně na jeho území žijících menšin.
Ultranacionalistické skupiny jsou v menšině a nehrají v procesu národního uvědomění velkou roli.

J. Pelikán

Poukázal na pragmatický postoj Černé Hory v otázce zahrnutí menšin do státního celku, ale nepopřel možnost, že po eventuálním osamostatnění Černé Hory se stane otázka menšin ožehavou.

F. Šístek

Předchozí názor podpořil tvrzením, že menšiny podporují nezávislost Černé Hory.

L. Hladký

Zdůraznil, že národnostní hnutí je kontinuální proces a v otázce vzniku národa je rozhodující politický zájem. Uvedl jako příklad podobnost vztahů srbsko-černohorských s česko-moravskými.

Student FFUK

Zajímala ho současná pozice Muslimů v Černé Hoře.

F. Šístek

Zmínil situaci Sandžaku, kde většina černohorských Muslimů volí strany podporující samostatnost Černé Hory. Politické vazby Muslimů v Černé Hoře s Muslimy např. v Bosně a Hercegovině mu nejsou známy.

V. Borozan

Do diskuse přispěla výkladem o dualitě černohorské kultury: (historické vlivy) na pobřeží převažující katolicismus, v horských oblastech pravoslaví aj.

Závěr

Diskusi ukončil Lukáš Babka poděkováním účastníkům a připomenutím existence internetových stránek, na kterých lze nalézt informace o Seminářích východoevropských dějin. (Národní knihovna/Slovanská knihovna/Slavistika v ČR)