Formování nových elit a jejich role v samostatné Ukrajině

4. Seminář východoevropských dějin
Národní knihovna ČR
6. června 2002

Pořadatelé:
Slovanská knihovna při Národní knihovně ČR
Společnost pro výzkum východní a střední Evropy v ČR
Pražská skupina historiků ruských dějin

Obsah:
1. Diskusní materiál - Bohdan Zilynskyj
2. Diskusní materiál - Jan Bárta
3. Výtah z diskuse

Bez těchto dvou základních znaků: materiální síly a morální autority - není a nemůže být národní aristokracie. A bez národní aristokracie, bez silných a autoritativních vůdců, bez organizátorů národa v jeho těžkém existenčním boji - není a nemůže být národa.
(Vjačeslav Lypynskyj)

Lze v případě Ukrajiny hovořit o politice a politických procesech? Je možné hovořit o ukrajinské politické elitě? Jakkoliv se tyto otázky zdají hloupé, hledání odpovědí je možná zajímavější a více obohacující, než odpovědi samotné. Byť se jich možná nedobereme.
Materiál, který Vám předkládáme jako podklad pro diskusi se skládá ze dvou částí. První z nich je věnována vzniku nové elity samostatné Ukrajiny a jejímu přerodu z elity nomenklaturního typu. Druhá část je zamyšlením nad charakterem a podstatou ukrajinské elity současnosti.

1. diskusní materiál

V období tzv. přestavby si na sovětské Ukrajině udržela moc dosavadní stranická elita reprezentovaná členy politbyra ÚV KSU. Zformování jiného mocenského centra nebylo zatím možné. Nespokojená část veřejnosti odmítající komunistický monopol teprve hledala osobnosti, se kterými by mohla spojit naděje na změnu. V úvahu přicházeli jen komunisté proreformní a zároveň ukrajinské orientace či vůdčí činitelé protikomunistické opozice seskupené převážně kolem bývalých politických vězňů.

Výrazněji než demokratizační hnutí v KSU postupovala sebeorganizace opozičního tábora mimo KSU. Roli celostátní struktury opoziční politické elity měla hrát od září 1989 Velká rada Lidového hnutí Ukrajiny za přestavbu (Ruchu). Její význam v rámci opozice nebyl zpochybněn postupným vznikem dalších nekomunistických politických stran i jejich vedoucích orgánů. Výraznější strukturace opozičních elit se uskutečnila po parlamentních volbám na Ukrajině konaných za účasti opozice v březnu 1990. Po více než sedmdesátileté přestávce byly obnoveny základy parlamentního pluralismu, ačkoli zastoupení jednotlivých regionů Ukrajiny se z tohoto hlediska výrazně lišilo.

Výsledek voleb a zvolení komunisty V. Ivaška do čela parlamentu neuspokojily zcela představy opozice. Zisk části mandátů však umožnil dotvoření elity opozičního typu, uzavřel proces její legalizace a v nebývalé míře ji zviditelnil před širší veřejností. 125 členů nekomunistické frakce vytvořilo počátkem června 1990 menšinovou poslaneckou skupinu nazvanou Lidová rada. Šestičlenné vedení této skupiny se postavilo do čela ukrajinské opoziční politické elity fungující na pevnější bázi než Velká rada Ruchu. Představitelé demokratické platformy v KS Ukrajiny, kteří se v rámci strany nedokázali výrazněji prosadit, akceptovali platformu Lidové rady.

Nadále vládnoucí komunistická elita představovaná skupinou 239 poslanců musela akceptovat legální existenci druhého politického centra. To však nemělo v rámci Ukrajiny jako celku ani ve většině regionů přístup k moci, disponovalo malými finančními zdroji a nebylo schopno získat rozhodující vliv na sdělovací prostředky. Představitelé obou typů politické elity museli z rozdílných důvodů akceptovat okolnostmi vynucenou spolupráci. Elita komunistická si po dalších 15 měsíců ještě zachovala převahu a základní kontrolu nad situací, ač její sebejistota a víra v budoucnost klesala. Do dialogu se silami zcela odlišné orientace přitom vstoupila poměrně nepřipravena.

Opozice se i přes problémy omezující její reálné možnosti spolupodílela od května 1990 na usměrňování politického vývoje sovětské Ukrajiny. Rostoucí část ukrajinské veřejnosti začala opoziční představitele vnímat od jara 1990 jako skutečnou elitu, která by perspektivně mohla a měla převzít moc a vést Ukrajinu směrem k prosperitě. Naplňování vlastní politiky se opozice pokoušela realizovat v části západoukrajinského regionu, kde získala většinu v oblastních radách. V případě elit regionálních se totiž prosadila značná diferenciace poměrů. Povolební vývoj rozlišil oblasti s výraznou převahou elity komunistické nebo protikomunistické, ale i oblasti smíšeného typu.

Náhlé rozpuštění KS Ukrajiny dne 26. srpna 1991 znepřehlednilo ukrajinskou politickou scénu. Do té doby formálně nejsilnější politický subjekt musel akceptovat vlastní likvidaci, aniž by to vyvolalo výraznější protesty jeho vůdců či stoupenců. Stranická mocenská elita přestala ve své dosavadní podobě existovat. Okamžité zaplnění mocenského vakua však nebylo možné vzhledem k brzkým prezidentským volbám a referendu o nezávislosti.

Žádná z nových politických stran (ani Ruch) se proto mezi srpnem a prosincem 1991 nepokusila získat dominantní postavení v parlamentu a v zemi. Otázka aktuální stranické příslušnosti nenabyla prvořadé role. Existence Lidové rady ztratila původní smysl stejně jako fenomén opozice, jíž zmizel ve viditelné podobě dosavadní soupeř. Vymezení reálně existující politické elity nebylo možné, skutečnou politickou moc přitom tato elita od formálně zaniklé elity komunistické nepřevzala - po zániku KSU jakoby ani nebylo od koho ji převzít.

Bývalí příslušníci KSU však nadále působili jako poslanci parlamentu nebo jako ministři ukrajinské vlády a vesměs si uchovali zřetelnější pozici. Nebylo příliš podstatné, zda zůstali formálně nezávislí, přistoupili k některé nedávno založené nekomunistické straně nebo vyčkali na vznik nové levicové politické strany, která měla KS Ukrajiny nahradit.

Dočasný zánik KSU podpořil další decentralizaci moci po regionální linii a vytvořil předpoklady pro posílení lokálních elit. Zánik dosavadního mocenského centra zpochybnil na čas funkčnost mocenské vertikály představované stranickým aparátem. Pro některé představitele z instančně nikoli prvořadých stupňů stranického žebříčku byl takovýto vývoj vítanou vývojovou variantou a příležitostí k určité formě vzestupu.

Prezidentské volby skončily vítězstvím čelného představitele bývalé komunistické elity nad dvěma zástupci elity nové. Takovýto výsledek voleb nemotivoval k provedení významnějších personálních změn na centrální úrovni. Neexistovaly ani mechanismy, které by realizaci takových změn umožnily. Prezident se snažil v zájmu posílení své funkce zformovat politickou elitu na zcela nových, v podstatě nestranických základech. Snad měla působit jako svého druhu elitotvorný subjekt prezidentem vytvořená státní duma (únor 1992). Tento záměr však nepřinesl žádné výrazné výsledky podobně jako jiné projekty. Jako výjimku lze uvést pouze Kravčukem prosazený systém představitelů prezidenta Ukrajiny na nižších správních úrovních nastolený na jaře roku 1992. Po více než půlročním vakuu se v regionech zčásti obnovila mocenská kontinuita a pojistila pozice představitelů regionálních postkomunistických elit.

Po prosinci 1991 pokračovala ještě více než dva roky neúspěšná snaha aktivnější části poslanců parlamentu o převzetí pozice skutečné politické elity. Velkým problémem zůstávala nezařazenost části poslanců v rámci nezřetelného a málo stabilního stranicko-politického spektra. Pro řadu bývalých komunistů byla výhodná formálně nezávislá pozice charakterizovaná neustálým lavírováním v rámci přetvářejících se událostí a poměrů.

Většina členů bývalé komunistické elity se od konce roku 1991 nepokoušela aktivně podílet na politickém životě. Zánik sovětského státu a formální dekomunizace Ukrajiny vnímala většina této skupiny jako uzavření jedné vývojové etapy. Obnovení dřívějších poměrů v původních organizačních formách považovali za nemožné i po obnovení činnosti KS Ukrajiny v roce 1993. Na něm se většina bývalých stranických špiček už nepodílela, protože si uspořádala své osobní poměry jinak.

Výrazná politická a hospodářská nestabilita charakterizovaná mj. dlouhodobou neexistencí ústavy odsunula dotvoření nové celoukrajinské politické elity až do let následujících po ukončení Kravčukova prezidentského mandátu.

Bohdan Zilynskyj

2. diskusní materiál

Za deset let své existence přijala Ukrajina mnoho mechanismů typických pro západní demokratické země, ale ponechala si i značnou část sovětského dědictví. Vznikl tak ukrajinský model posttotalitního vývoje, jehož podstatou je snaha vyhnout se výrazným společenským, sociálním, mocenským a majetkovým otřesům. Vedle latentně přežívajícího totalitního politického systému koexistuje demokratický ústavní systém, který se vztahuje k některým právním normám, určité oblasti ideologie a je představen jednotlivými, nově vytvořenými institucemi a procesy.

Výsledkem je hybridní politický systém, ve kterém existuje stará sovětská kumulace moci a absentují záruky definitivní stabilizace státu. Současná situace není rovnovážným kompromisem. Proces probíhající ve společnosti nemůžeme nazvat demokratizací. Jedná se spíše o snahu o stabilizaci státu, čímž se rozumí vyváženost a trvalost hierarchizované oligarchické moci fungující na základě vlastních, nepsaných pravidel majících původ v sovětské historii a konzervující status quo vzniklý během přechodného období v první polovině 90. let. Kromě stínových neexistují jiné mechanismy vyvažování různých zájmů a jejich vzájemné kontroly. Společenské instituce jsou oslabeny a jejich paralýza je kompenzována aktivnějším chováním elit a jejich rozvojem.

V některých pracích je vládnoucí vrstva na Ukrajině rozdělena na dvě části:
1. politici (a administrativní pracovníci), kteří zaujímají funkce ve vyšších vrstvách moci na centrální i regionální úrovni,
2. ekonomické subjekty, tj. majitelé a spolumajitelé, vedoucí a odpovědní pracovníci státních a nestátních ekonomických organizací a podniků.

Prohlubující se tendence provázání ekonomické a politické moci na Ukrajině nás ovšem nutí uvažovat o jediné homogenní vládnoucí vrstvě, jejíž jednotlivé účastníky spojuje přístup k moci ve smyslu rozhodovacích pravomocí. Majetek lze v podmínkách korupčního prostřední přeměnit v moc a díky přístupu k rozhodovacím centrům lze získat materiální výhody. Moc se tak stává vysoce žádaným zbožím, schopným rozdělit společnost na dvě antagonistické vrstvy - elitu a zbytek společnosti.

Elita pak bývá charakterizována jako okruh osob, které vytvořily vládnoucí a privilegovanou vrstvu, přičemž privilegia a výsady jsou založeny na osobních vztazích, klanovosti, byrokratických strukturách, a nikoliv na odpovědnosti před společností nebo na tvůrčích schopnostech. V očích společnosti se jí její vlastní elita vzdaluje, stává se někým cizím, často i nepřátelským a nemůže tak vykonávat svou hlavní sociálně-psychologickou funkci ve společnosti - roli vzoru společenského chování, podle které by se mohl orientovat zbytek společnosti.

Roli elity přebírají stínové a uzavřené skupiny, nedefinované zákonnými normami, organizované na základě společných ekonomických a politických zájmů svých členů. Tyto skupiny jsou nazývány různě. Jednotliví autoři se zmiňují o klanech, politicko-ekonomických, administrativně-politických či klanově oligarchických politických skupinách. Uvnitř těchto skupin se jednotícím prvkem stávají společné zájmy, vzájemná odpovědnost, skupinový egoismus, geografický či profesní původ a cynický přístup k veřejnému zájmu. Nazývají se elitou a působí v prostoru stínové ekonomiky. Nevystupují otevřeně proti zájmům společnosti či státu, ale proti jiným skupinám. Usilují o rozšíření sféry vlivu a podřízení si jiných skupin. Vzájemné boje se odehrávají mimo legální sféru, za využití nezákonných metod. Stát v těchto sporech pak nevystupuje jako arbitr, nýbrž jako účastník, jako jeden ze subjektů a dává tak přednost stínovým mechanismům boje o moc před regulujícími mechanismy, které sám vytvořil.

Skupiny, které tak v ukrajinské společností pretendují na roli elit nejsou právě stabilní. Jejich postavení je v politologických termínech jen velmi obtížně definovatelné a navíc se pravidelně mění. Paradoxně je potom na Ukrajině nejstabilnějším jevem nestabilita, slabá společenská struktura, přednost osobních zájmů některých skupin před zájmy společenskými, politická a ekonomická nejistota, intenzivní procesy formování a obnovování quasi-elit tvořících se ve střetech o zájmy a sféry vlivu.

Ukrajinská elita je zastoupena skupinami, které se snaží více či méně úspěšně plnit roli elity. Můžeme proto hovořit o proto-elitě, pseudo-elitě, post-elitě či dokonce nedo-elitě, ale velmi obtížně o elitě samotné. Ve své podstatě se jedná o ty osoby či skupiny osob, jejichž společenská prestiž podléhá změnám a závisí na aktuální mocenské konstelaci. To, jakým způsobem dojde k jejich stabilizaci a vytvoření skutečných elit, pak rozhodne i o charakteru ukrajinské demokracie.

Jan Bárta

Záznam diskuse

Jiří Málek

Zahájil diskusi úvahou nad velkými problémy, které čekají ukrajinské občany i oficiální představitele ve vzájemné komunikaci o budoucnosti země. Ukázal to na příkladu bývalých politických vězňů komunistického režimu, kteří se skládají z několika proudů a názorových skupin, jejichž vzájemná komunikace je velmi problematická a obtížná. Je skutečně velmi obtížné dosáhnout nějakého konsensu v zemi s natolik pohnutými nedávnými dějinami, jako je Ukrajina.

Zároveň vyjádřil podiv nad tím, do jaké míry byla sovětská KGB schopná infiltrovat všechny druhy protikomunistické emigrace ze SSSR, stejně jako domácí opozici. Mnoho bývalých (ale pravděpodobně i současných) agentů tajných služeb monitorovalo činnost těchto skupin a působilo (působí) v nich jako rozkladný prvek, znesnadňující komunikaci a shodu.

Václav Veber

Položil otázku, zda a jakým způsobem ovlivnili emigranti postsovětský vývoj Ukrajiny? Naslouchali, či naslouchají příslušníci současných politických elit názorům dlouholeté protikomunistické emigrace? Uplatnili se nějak v tomto postkomunistickém období při vytváření nové podoby Ukrajiny?

Bohdan Zilynskyj

Na přelomu 80. a 90. let byl vliv emigrace na ukrajinský vývoj minimální, a v průběhu 90. let zůstal bohužel stále stejný. Část emigrace se sice vrátila a snažila se o normalizaci politického života, o obnovu svobodného tisku a další věci, nicméně od prvních svobodných voleb (1994) se tyto skupiny dostaly na úplný okraj zájmu a staly se takřka bezvýznamnými. Velké procento vedení Ukrajinské republikánské strany bylo tvořeno právě zástupci bývalé emigrace, rovněž význam této strany je však zcela marginální.

Jan Bárta

Vrátil se k původnímu tématu semináře a snažil se definovat pojem elita. Z jeho pohledu je elita skupina jednotlivců, která je u moci, rozhoduje o přerozdělování hodnot, je na vrcholu ve svých oblastech (politice, kultuře, hospodářství, sportu...).

Ona politická elita je na Ukrajině tvořena především skupinami oligarchů a různými klany. Způsobeno je to nestandardní demokracií, která existuje na Ukrajině, díky nemožnosti výměny oficiálních představitelů.

Koho zahrnují sami Ukrajinci mezi elitu a jak ji chápou?
Výzkum Č. 1:
60% respondentů- elitu tvoří bývalá nomenklatura
30% respondentů - elitu tvoří vyslanci mafií a obchodních polokriminálních struktur
10% respondentů - bez zařazení

Výzkum Č. 2:
44% respondentů - elitu tvoří nejbohatší
42% respondentů - elitu tvoří nejvýše postavení
15% respondentů - elitu tvoří nejschopnější
Obecně zahrnuje asi 14% lidí do elit s největší mocí vůdce kriminálních struktur.

Václav Veber

Ptá se, proč v těchto souhrnech nikde nefigurují zástupci emigrace?

Zástupci emigrace zkrátka nedostali žádný prostor, neměli ani možnost na uplatnění. Nesmí se zapomínat na skutečnost, že na Ukrajině stále přetrvává silná kontinuita vývoje s érou SSSR.

Václav Veber

Podotkl, že je zřetelně vidět na vývoji všech postkomunistických států, že pokud nedají nové elity šanci emigraci na uplatnění, začíná vývoj státu v několika málo letech směřovat špatným směrem, ne tím, který byl původně při procesu svržení starých režimů zamýšlen.

Tomáš Lukavský

Zdůraznil, že elity nejsou na Ukrajině to jediné, co se projevuje silnou neuspořádaností a nestandardností. Ukrajina stále není ještě zcela vyprofilovaný stát, stejně jako Ukrajinci nejsou ještě pevně zakořeněni ve vědomí vlastní národnosti. Stále zde existují velké rozdíly v chápání vlastní národní příslušnosti mezi východem a západem země (na Ukrajině žije asi 3 mil. Poláků a 10 mil. Rusů). Co se hospodářských problémů týče, Ukrajina se stále potýká z jakýmsi házením klacků pod nohy za strany Ruska, které chápalo osamostatnění Ukrajiny v roce 1991 jako větší zradu, než osamostatnění pobaltských států a stále se s tím mnoho lidí nevyrovnalo.
Ačkoliv již bylo nadneseno několik plánů a pohledů na to, jaké místo by měla Ukrajina zaujímat mezi ostatními státy regionu (např. most mezi Ruskem a západní Evropou), stále se pro uskutečnění žádného z těchto plánů nic nedělá. Celá pozice Ukrajiny jako státu je neujasněná, proto je značně neujasněná role elit, což do značné míry umožňuje rovněž její nepřehlednost a nestandardnost. I z tohoto důvodu je pozice a síla občanské společnosti stále poměrně slabá.
Jedním ze skutečně klíčových problémů pro budoucnost Ukrajiny je silné přetrvávající chápání kontinuity současného vývoje s epochou sovětskou.

Důležité při srovnávání vývoje Ruska a Ukrajiny je zjištění, že vývoj ukrajinských politických elit se nachází asi pět let za Ruskem. V Rusku bylo formování elit ukončeno přijetím ústavy v roce 1993, v níž byl stanoven prezidentský politický systém, který tam funguje dodnes. Na Ukrajině má sice prezident rovněž velkou moc a pravomoce, chybí mu ale odpovědnost za prováděné činy - zde vzniká prostor pro různé machinace a soupeření.

Zora Hlavičková

Položila otázku, zda lze najít nějaké shodné prvky mezi strukturou a činností nomenklatury a mafií, mají mezi sebou nějaké shodné vazby? Nejedná se tak řečeno o "jednu mafii"?

Jan Bárta

Na Ukrajině existuje dělící linie mezi vládními strukturami a lidem, nikoliv mezi mocenskými strukturami navzájem. Existuje pochopitelně úzké propojení mezi politickými a hospodářskými elitami na jedné straně a mezi mafií a pololegálními klany na straně druhé. Tyto skupiny mají podobný styl chování, jednání, společné zájmy, užívají shodný slovník, existuje mezi nimi silná komunikace. Oproti tomu mezi elitami a obyvatelstvem probíhá komunikace jen velmi slabá.

Je velmi zajímavé, že v současné době má i mafie velký zájem na stabilizaci politické a hospodářské situace. Tyto struktury těžily ze zmatku kolem rozpadu SSSR k vlastnímu obohacení. V současné době je však již vše přerozděleno, a tak mafie hledá způsob, jak si tyto nové statky pojistit a jak je bezpečně používat. Snaží se o utvoření jistého bezpečného právního řádu.

Světlana Jägerová

Táže se, zda existuje rovněž na Ukrajině, stejně jako v Rusku pojem "noví Rusové"? Ujal se pojem "noví Ukrajinci" rovněž mezi ukrajinskou elitou?

Jan Bárta

Tento pojem na Ukrajině pochopitelně existuje, nicméně ho nelze vztahovat na skutečné ekonomické elity. Pojem "noví Ukrajinci" označuje skupinu zbohatlíků, zástupce spíše vyšší střední třídy, která dává své nově nabyté bohatství okázale najevo (chováním, vystupováním, vychloubáním). Něco podobného se u skutečných elit nevyskytuje, ty se chovají více nenápadně.

Bohdan Zilynskyj

Vyjádřil se k příspěvku Tomáše Lukavského. V otázce tvorby elit je zajímavé sledovat, které ukrajinské regiony se podílejí na složení elit. Největší dominanci na jejich utváření mají regiony jihovýchodní a středovýchodní.
U otázky jazykové je příznačné, že ačkoliv značná část Ukrajiny je ruskojazyčná, případně dvojjazyčná (ruština, ukrajinština), je pro Ukrajince i Rusy zde žijící mnohem výhodnější mít samostatný ukrajinský stát, než se snažit začlenit do nějaké mnohonárodnostní slovanské federace. Národnostní a jazykové předpoklady nejsou ty nejdůležitější.

Viktoria Stepanjuk

Mají ukrajinské elity skutečný zájem na prospěchu země? Kam se ztrácí všechny půjčky ze Západu, jejichž pomoc není nikde viditelná?

Jan Bárta

Je pravdou, že makroekonomicky je směřování Ukrajiny determinováno vlastními zájmy elit, skutečné zájmy mas nejsou tím, co je primárně zajímá.

Majitelé těžařských podniků mají stále zájem na zachování monopolů, z nichž je větší zisk, a to samé platí i o ostatních sektorech ekonomiky. Nejzřejmější tendencí současnosti je již zmiňovaná snaha elit a pololegálních struktur o stabilizaci právního stavu země.

Františka Sokolová

Položila několik podnětných otázek: Udrží ukrajinskou státnost nějaká národní elita? Je vůbec šance, aby se z Ukrajiny někdy v budoucnu stal právní stát v našem slova smyslu? Jaká je role kulturních elit, mají tyto skupiny nějaký vliv? Otázka jazyka a kultury je přece nesmírně důležitá, jaký má v současné době ukrajinský národ vztah k národnímu jazyku a kultuře?

Bohdan Zilynskyj

Současná politická elita nemá s kulturními elitami vůbec nic společného. V současné době má kulturní elita vliv na vývoj Ukrajiny podobný jako emigrace - mizivý. V průběhu 90. let bylo sice několik pokusů o uplatnění inteligence či kulturních činitelů v politice (např. Kongres ukrajinské inteligence, který chtěl koordinovat činnost národně cítící inteligence), výsledky však byly mizivé.

Kulturní práce inteligence sice stále trvá, její možnosti na uplatnění v politice jsou však mizivé.

Jan Bárta

Poukázal na to, že v rámci žebříčků hodnotících uplatnění různých témat v předvolebních kampaních se záležitosti kultury nacházejí až úplně vzadu, nemají sebemenší důležitost. Čím bude ekonomická situace Ukrajiny horší, tím více se bude obyvatelstvo uzavírat do sebe a snažit se přežít z vlastních zdrojů. To, aby se pokusilo situaci zlepšit pomocí kulturních elit, nepadá v úvahu. Téma rozvoje kultury je pro běžného obyvatele Ukrajiny naprosto nedůležité.

Františka Sokolová

Doplnila téma dalšími otázkami: Jak se užívá ukrajinský jazyk, učí se ukrajinsky děti ve školách? Znamená pro Ukrajince něco být Ukrajincem, nebo přijímají bez odporu ruskou kulturu?

Jan Bárta

Užívání ukrajinštiny je čistě pragmatické a řídí se okamžitou situací. Ukrajinština je sice státní jazyk, nicméně silné postavení má pouze na západě země. Na východě se užívá především ruština, a Kyjev je místem střetu a prolínání.

Anastázie Kopřivová

K používání ukrajinštiny a ke vztahu Ukrajinců k této řeči uvádí příklad z konference o ruské, ukrajinské a běloruské protikomunistické emigraci, pořádané v polovině 90. let minulého století v Praze. Zde ukrajinští delegáti přednášeli oficiální příspěvky v ukrajinštině, nicméně soukromě mezi sebou komunikovali rusky. To jen dokumentuje nepodstatnost ukrajinského jazyka.

Zora Hlavičková

Rozvádí předcházející příklad a na základě vlastní zkušenosti z pobytu na Ukrajině dovozuje poměrně slabý a neagresivní ukrajinský nacionalismus. Vztah k jazyku pro ně skutečně není to nejdůležitější. Jde spíše o praktické užití.

Formování ukrajinského národa a státnosti skutečně nelze spojovat s jazykovou otázkou. Jazyk je zde skutečně posuzován z hlediska praktičnosti a užitečnosti.

Doplňuje ještě dotaz Světlany Jägerové, zda není vlastně užívání ruštiny nezákonné, když je úředním jazykem ukrajinština. V oficialitách by se skutečně ruština neměla vůbec používat. Problém je však v tom, že mnoho činitelů vůbec ukrajinsky neumí (např. ministr vnitra Smirnov) a ukrajinština prezidenta Kučmy je zdrojem všeobecného posměchu.

Na závěr Václav Veber stručně shrnul obsah diskuse, poděkoval za účast a vyzval k další aktivní účasti na příštích seminářích. Opět, jak je již obvyklé, upozornil účastníky, že pořádání seminářů a příprava témat je ze značné míry v jejich rukou. S tématy, na něž by měli zájem seminář uspořádat, se mají obracet na Lukáše Babku (email: babac1@email.cz).