Ukrajina a západoevropská integrační uskupení na počátku třetího tisíciletí

9. Seminář východoevropských dějin
Národní knihovna ČR
1. října 2003

Pořadatelé:
Slovanská knihovna při Národní knihovně ČR
Společnost pro výzkum východní a střední Evropy v ČR
Pražská skupina historiků ruských dějin

Obsah:
1. Diskusní materiál - Boris Zajíc
2. Diskusní materiál - Tetyana Pergler
3. Záznam diskuse

Visegradské partnerství a Ukrajina

Boris Zajíc

Regionální sdružování a vytváření nových seskupení, která mají společné i obdobné zájmy či potřeby, zřejmě bude příznačné pro postupně rozšiřovanou Evropskou Unii. Jako již existující příklad možno uvést země Beneluxu, nebo sblížení severských zemí vyvolané a podmíněné společnými regionálními zájmy.

Význam i dosah na první pohled živořícího visegradského partnerství by mohla vhodně posílit či podpořit také postkomunistická Ukrajina - ona "Francie Východu", jak bývá někdy příznačně označována.

Pozadí současných evropských zájmů o zemi, značně poznamenanou některými krizovými jevy, je dáno především jejím geopolitickým postavením a významem. Tyto faktory evropské společenství chtě nechtě sleduje.

Půjčky porůznu nabídnuté Evropskou unií i Spojenými státy v celosvětovém měřítku staví Ukrajinu na čtvrté místo. Granty poskytované Světovou bankou značně přesáhly 3 mldr. USD.

Pochopitelný, strategicky podmíněný a zřejmý zájem o Ukrajinu trvá, a tak tisk přinášel v uplynulých letech zprávy o pokusech zemi, dosud vytrvale všelijak zkoušenou, porůznu destabilizovat.

Pohled z dosavadního odstupu

"Manželka v Moskvě a milenka v Bruselu" - zřejmě výstižná novinářská formulace - vytváří bonmot charakterisující označení současných vztahů mezi Ukrajinou a jejími blízkými partnery. To, že se Ruská federace řadí k nejvlivnějším, je srozumitelné a v dané situaci pochopitelné. Postoje a stanoviska tohoto druhu nejsou zkušenému a vlivnému západnímu světu nikterak cizí, neboť se zde uznává a uplatňuje zásada, podle níž při úspěšném diplomatickém vedení politiky je nutno vycházet ze skutečnosti, že není trvalých přátel ani stálých nepřátel. Nutno pouze počítat s tím, že některé vzájemné vztahy se udržují a setrvávají, nebo vyrovnávají a dle potřeby upravují.

Praktické poznatky i závěry dle oficiálních deklarací či postojů jsou nejednotné.

Pozitivní Kumčův postoj k Evropské unii, a tím také k oblastem, s nimiž se jeho země sbližuje a k nimž patří, souvisí s celkovým postojem k současné ukrajinské realitě. Tu před časem označil G. Soros v MF Dnes jako "konec samostatnosti Ukrajiny". Aby odhad situace nevyzněl ryze beznadějně, záhlaví článku končilo otazníkem.

Politicky samostatná Ukrajina je nejen členem Rady Evropy, CEFTA, ale také účastníkem vlastní partnerské dohody s NATO (při dosavadní snaze udržet zemi mimo vojenské bloky). Úvahu o jejím skutečném členství odhadoval předchozí ministr zahraničí Tarasjuk na rok 2010.

Strategické smlouvy pojí zemi mimo jiné s USA, Kanadou, Polskem a j.

Několik postojů českých politiků k Ukrajině:

Předseda horní komory našeho parlamentu Petr Pithart má pochopení pro členství Ukrajiny v EU, ale neshledává je toho času reálným.

Václav Havel pokládá Ukrajinu za jednoho z vážných potencionálních členů atlantické aliance.

Luboš Dobrovský - bývalý český velvyslanec v Moskvě - se řadí k těm, kteří se pro údajný nedostatek informací k nynějšímu postavení nijak nevyjadřují.

Vzhledem ke zhoršující se demografické situaci v ČR (stárnutí obyvatel) označil tehdejší vicepremiér Vladimír Špidla Ukrajince za nejvhodnější kandidáty pro její nápravu. Šéf vládní agentury Čechoinvest upozorňuje, že zaměstnanci ze slovanských zemí se u nás poměrně snadno začleňují a aklimatizují.

Dluh vůči poválečné Ukrajině

Ke konci druhé světové války a v prvých poválečných letech vznikla krizová situace, jež tvrdě poznamenala středovýchodní evropský prostor včetně Československa.

Vývoj a utváření poválečných vztahů v letech 1945-50 ohlašoval nebezpečí doutnající "studené války". Pro případ jakékoliv konfliktní situace, již by mohlo vyvolat zjevné "stahování železné opony" byly dokonce přepravovány letecky - pochopitelně utajeně - zbraně určené tzv. "bílým partizánům". Ti byli organizováni především voddílech Ukrajinské povstalecké armády (UPA) na západní Ukrajině a v horských oblastech jihovýchodního Polska. Konfliktní střety ozbrojených složek byly doprovázeny neomluvitelnými krutostmi a obětmi na obou stranách.

Polská strana provedla historické posouzení a zhodnocení těchto konfliktů, které bylo podchyceno v materiálech na tato témata a mělo posloužit jako jakási "tlustá čára" za minulostí.

Na rozdíl od toho česká ani slovenská strana nenašly dosud formu ani finanční prostředky pro uspořádání podobné akce, která by umožňovala podobné zhodnocení i za účasti zahraničních delegátů.

Obsáhlé materiály ke zmíněným událostem shrnul B. Chňoupek v knize Banderovci (vydala Smena v Bratislavě roku 1989). V závěru své obsáhlé práce autor upozorňuje, že v novodobých dějinách ČSR představuje zkoumání této problematiky "téměř o bílé místo".

Nespornou pozornost si zaslouží zajímavá, věcná a kritická publikace Viktora Poliszczuka nazvaná Hořká pravda, kterou autor - původem z ukrajinské Volyně - vydal vlastním nákladem ve Varšavě, Torontu a Kyjevě roku 1955. Autorova "zpověď" může posloužit k osvětlení dosud temných míst novodobých dějin Ukrajiny.

Obchází přízrak nacionalismu a terorismu

Pozorovatelé současného evropského dění si všímají růstu nacionalisticky laděných hnutí a postojů. Šíří se diskuse na téma nežádoucího vývoje v tomto směru.

Poznámka: V rámci Ukrajiny si lze všimnout ohlasů na nový pomník Kubijovičovi ve Lvově, taktéž na odhalení pamětní desky veliteli UPA Szczygielskimu ("Burlak"). Poslední mělo ohlas pouze v stranickém tisku.

Nyní se lze setkat i s tím, že události uplynulé doby jsou hodnoceny z pohledu dnešních nových zkušeností s terorismem. V jaké míře to je oprávněné, posoudí historie. Zůstává přitom v platnosti Sartrovo rčení o tom, že historické události nelze pozměnit, ale lze jim dát pokračování.

Nový přístup v rámci solidarity Visegradu by zřejmě posloužil k osvětlení neprůhledných míst nedávného i současného dění i vzájemným partnerským vztahům. Současné úvahy o místě Ukrajiny v tomto rozšířeném seskupení budou mít svůj nepochybný význam při utváření nových vylepšených vztahů v rámci evropského společenství.

Evropská integrace Ukrajiny: mýtus nebo skutečnost?

Tetyana Pergler

Evropská unie prudce upevňuje své postavení na světové politické scéně. Svědčí o tom například vstup do závěrečné fáze dosud bezprecedentního procesu rozšíření, rozhodné požadavky na reformování evropských institucí, i jistý postup ve sféře obrany a bezpečnosti, který je uskutečňovaní v koordinaci s NATO.

Na pozadí vystružování a precizace vnitřních reforem v Evropské unii se v Bruselu formuje i nové stanovisko k zemím středovýchodní Evropy, které se v nejbližším časovém horizontu nevejdou do procesu rozšiřování EU.

Náležitosti nového přístupu už se projevují. Před jejich charakterizováním si udělejme malý exkurs do historie vzájemných vztahů Ukrajiny a EU.

Současné mezinárodněpolitické směřování Ukrajiny lze podmínečně rozdělit na tři etapy: 1) od vyhlášení samostatnosti do druhé poloviny roku 1994; 2) roky 1994-1998; 3) od roku 1999 do současnosti.

V prvním období byla Nejvyšší radou schválena zvláštní státní "ideologie" styku se světem nazvaná "Základní směry vnější politiky Ukrajiny". Poté byla podepsána dohoda o partnerství a spolupráci s EU, která předpokládala zavádění prvků zóny volného obchodu s Unií již od roku 1998. Byl rovněž připraven text Charty postojů vůči USA. Američané si přáli podepsat tuto dohodu s novězvoleným prezidentem Ukrajiny, což se skutečně událo v roce 1995. V té době byl založen zdravý základ pro standaratní spolupráci Ukrajiny se světem - s jednoznačnou prioritou evropského a euroatlantického zaměření a utváření rovnoprávné spolupráce a dobrých vztahů s Ruskem. Druhé období se nejčastěji popisuje jako období "setrvačnosti". A. Butejko píše: "Po zvláštní inertnosti (uzavřenosti) to, co bylo založeno dříve, ještě pokračuje při zachování starých oficiálních hesel. Tak již dříve položené zaklady spolupráce [Ukrajiny] s NATO byli definitivně zformulovány roku 1997 v Chartě o zvláštních poměrech s Aliancí." (BUTEJKO, Anton; Vnu trennjaja "Odisseja" vnějši politiky. Evrointegrace a nebo evrokomufljaž?) V tuto dobu se rovněž více upevňují směry spolupráce se Společenstvím nezávislých států.

Byly podnikány nejrůznější kroky k prohloubení spolupráce Ukrajiny s EU. A to i přesto, že ve skutečnosti dodnes eurointegrace v ukrajinském provedení vypadá jako často opakované verbální opakování termínu T. Siliny - "Unikalnyj organ" pro "progaliny v mechanizmu" - a bouřlivé rozmnožování různorodých struktur, který ho nesou ve svých názvech. Postupně se vyvíjel mechanismus fungování koordinačních orgánů: na ministerstvech a rezortech se vytvářely sekce a komitéty, Nejvyšší rada podřídila otázky evropské integrace zvlášnímu výboru, existuje funkce "upolnomočennoho Ukrainy" (zplnomocněnce Ukrajiny) v otázkách evropské i euroatlantické integrace, byla vytvořena prozatímní speciální komise pro monitorování a vykonávání parlamentních doporučení a závěrů v problematice "vztahů a spolupráce Ukrajiny a NATO" a plánu činnosti orgánu "Ukrajina - NATO" v roce 2003. Dále funguje Národní svaz pro problematiku přizpůsobování legislativy Ukrajiny k legislativě EU, Ukrajinský sektor Svazu pro otázky spolupráce mezi Ukra jinou a EU atd.

Na počátku února roku 2003 se v Kyjevě dále konala první schůze Státního svazu pro otázky evropské a euroatlantické integrace Ukrajiny - nového orgánu, který by, podle slov jeho předsedy, prezidenta Leonida Kučmy, "měl vyplnit celou viditelnou proláklinu ve státním mechanismu zabezpečení realizace strategie evropské a euroatlantické integrace naší země".

Pro třetí etapu (konkrétně od počátku roku 2003) je charakteristický krizový postoj mezi Ukrajinou a Evroskou unií. Toto zhoršení vztahů se dá vysvětlit nejen zhoršením mezinárodní pozice Ukrajiny, ale i následkem celé řady faktorů, spojených jak s rozšířením EU, tak i s vnitropolitickým procesem na Ukrajině a jeho vnímáním ze strany Západu. Na Ukrajině známý britský analytik D. Sheer zdůrazňoval, že dialog mezi Ukrajinou a Unií připomíná "rozhovor hluchých". Jedním z příkladů může být například vztah k tak zvanému "statutu sousedství", který by měl zahrnovat liberalizaci obchodování s EU, celní spolupráci a spolupráci ve sféře justice, vnitřní správy a bezpečnosti. Reakce Ukrajiny na tuto iniciativu byla z větší části negativní jak ze strany vlády, tak i opozice. Bez ohledu na to, že "statut sousedství", na rozdíl od asociovaného členství, nepředpokládá bezprostřední eurointegrační perspektivy, může napomáhat přibližování Ukrajiny k EU. Přechod na nový formát vzájemných vztahů sám o sobě obsahuje příznivý potenciál, možnost překonání inerce negativních tendencí ve vztahu Ukrajiny k EU. Zájem EU na rozvoji postojů "nového sousedství" může být využit jako podstatný činitel zesílení příznivých tendencí hospodářského a politického vývoje Ukrajiny, či jako činitel upevnění národní bezpečnosti.

Týden před plánovaným podepsáním listiny o vytvoření Jednotného hospodářského prostoru v Jaltě a tři týdny před summitem Ukrajina - EU navštívil Ukrajinu komisař EU pro rozšíření Günther Verheuegen. Komisař Verheugen, jmenovaný v červenci odpovědným za rozpracování koncepce budoucího rozšiřování "Evropy", v rámci své návštěvy prodiskutoval s ukrajinským vedením akční plán pro její realizaci. Cíle nové politiky sousedství - zabezpečení rámce pro rozvoj vztahů se státy sousedícími s EU, které by nespadaly do plánů na blízké rozšíření, nebo spoluúčasti v orgánech Unie, ale u nichž by se předpokládal "přístup ke všem výhodám Evropské unie bez účasti v jejích institucích" - by zahrnovaly "jednotný trh, volný obchod, otevřený investiční režim, sblížení legislativy, vzájemnou vazbu měny a využití Euro jako rezervy a základní valuty v obousměrných vztazích". Na základě slov tajemníka ukrajinského prezidenta Gromnického G. Verheugen oznámil, že "Ukrajina a Evropská komise se musí od příštího roku ve vzájemné spolup ráci soustředit na dialog následující po procesu podepsání společného plánu činnosti". V kontextu realizace myšlenky "rozšířené Evropy", komisař zdůraznil, že tento dokument "by se mohl stát společným dokumentem pouze pro EU a Ukrajinu, neboť bude zaměřen na zlepšení vztahů ve sférach, který představují společný zájem". "Cílem tohoto plánu činnosti" oznámil dále komisař na tiskové konferenci "není členství Ukrajiny v EU a já v tom nevidím nic špatného. Ukrajina učinila vlastní volbu - budoucnost přibližování se k EU". Skutečně, 60% Ukrajinců dnes vystupuje na podporu tohoto kurzu. Mechanismus realizace vůle lidu definuje říjnový summit Ukrajina - EU.

Záznam diskuse

Jan Bárta

Před samotným zahájením diskuse připomněl nejnovější události, jež na Ukrajině ovlivňují aktuální politické dění. U oficiálních představitelů stále přetrvává zřetelná prozápadní rétorika, stálé směřování k EU a NATO. Podle prezidenta Kučmy je Ukrajina schopna mezi roky 2007-2011 splnit většinu podmínek pro vstup do Evropské unie.

Dne 18. září 2003 se na Jaltě uskutečnila schůzka představitelů Společenství nezávislých států, na níž byla uzavřena dohoda o jednotném hospodářském prostoru mezi Ruskou federací, Ukrajinou, Běloruskem a Kazachstánem. Podle oficiálních činitelů však tato iniciativa nemá být žádným protikladem směřování na západ, nýbrž to má pouze doplňovat tyto iniciativy. Kontakty se západem jsou pro Ukrajinu stále prioritou, nicméně jisté obrácení se na východ lze považovat i za důsledek ne příliš vstřícné politiky západních států.

Zeptal se předřečníků, jaký je jejich názor na tuto iniciativu států SNS.

Boris Zajíc

Přiznává, že se o podepsání dohody o jednotném hospodářském prostoru dozvěděl teprve den před konáním semináře, proto prý nemůže zaujmout žádné konkrétní stanovisko, nicméně lze to chápat jako alternativu ke vztahům se západními sousedy Ukrajiny (především pak s Polskem).

Tetyana Pergler

Uznává, že směřování na západ je pro Ukrajinu, stejně jako pro další státy východní Evropy velmi dlouhodobá záležitost. Každodenní realita je však jiná, ekonomika potřebuje probuzení a hlednání odbytišť právě nyní. Jelikož ukrajinská ekonomika není na západě příliš konkurenceschopná, nezbývá Kučmovi nic jiného, než hledat nové trhy na východě.

Emil Voráček

1. Zeptal se, jaké jsou trendy v ekonomickém vývoji Ukrajiny? Jak se vyvíjí například poměr ukrajinského exportu na západ a na východ. Jak se vyvíjí nabídka exportních komodit?

2. Druhou otázku směřoval k problému, jaký je podíl zahraničních investic přicházejících do Ukrajiny. Které země z EU jsou největšími investory na Ukrajině?

Tetyana Pergler

Ad 2. Neměla sice přesné údajě, ale obecně platí, že největšími investory jsou USA a Evropská unie (z EU investuje na Ukrajině nejvíce Německo). Většina ekonomické výměny nicméně probíhá s Ruskem a dalšími postsovětskými republikami.

Jan Bárta

Ad. 1 Roku 2001 směřovalo do Ruské federace 23% ukrajinského exportu, o rok později to bylo jen 17,8%. Zdá se tudíž, že trend je spíše sestupný. Důležitým odvětvím ukrajinského exportu je strojírenství (metalurgie, stroje, zbrojní průmysl). Strojírenství Ukrajiny se podílí na exportu 25% s tím, že tento podíl stále narůstá. Mezi lety 1999-2001 vzrostl export ve strojírenském odvětví zdvojnásobil. Z importu je dominantní komoditou plyn a ropa.

Postupně roste míra exportu do zemí EU, za loňský rok vzrostl o 5%. Velmi důležitá je role Ukrajiny coby země tranzitní (vede přes ní 90% plynu a ropy z Ruska na západ). Existuje však reálné nebezpečí, že by se tato tranzitní role mohla časem zhoršit.

Klement Hruška

Upozornil na jednu zásadní skutečnost. To že vzniká jednotný ekonomický prostor mezi Ruskem, Ukrajinou a dalšími státy, v němž se počítá s jistou mírou hospodářské integrace a mimo jiné i se zavedením společné měny, toto vše odporuje proklamovamnému směřování Ukrajiny do euroatlantických struktur.

Dnes směřují 2/3 exporu České republiky do zemí EU, dříve tomu bylo naopak - 2/3 šly na východ. Tento trend přesunu na Ukrajině stále chybí, respektive projevuje se jen velmi zvolna. Transformace ekonomiky probíhá na Ukrajině velmi pomalu, schopnost a připravenost země vstoupit do EU se proto ukazuje jako velmi vzdálená.

Uznává malou rychlost transformačních změn na Ukrajině, nicméně poukazuje na stále rostoucí zaměření země směrem k EU, jež je údajně nezpochybnitelné. Přeorientování hospodářství směrem na západ bude trvat minimálně ještě dalších 15 let.

Jan Bárta

Poukazuje na skutečnost, že odvolaný ministr zahraničí Anatolyj Zlenko byl výrazněji zaměřen na spolupráci s Ruskem a dalšími východoevropskými teměmi, než tomu bylo u jeho předchůdce Borise Tarasjuka. I tato změna na postu ministra zahraničí může být chápána a vykládána jako znamení změny orientace země směrem k západu.

Emil Voráček

Obrátil se na přítomné zástupce ukrajinské ambasády s dotazem, jak oni vidí perspektivu budoucího rozvoje česko-ukrajinských vztahů, co by Ukrajina ze strany ČR ráda viděla.

Osvětlil to, proč byl ministr zahraničí Zlenko sesazen z postu. Není třeba v tom hledat přílišná gesta či symboly, skutečnost je mnohem prozaičtější. Anatolyji Zlenkovi již bylo 65 let a podle ukrajinských zákonů (Zákon o státní službě) se jedná o věkovou hranici, kdy musí politik působící v čelných funkcích opustit své pozice. Výměna na postu ministra zahraničí byla avizována dopředu, nejedná se o žádný překvapivý krok.

Nový ministr zahraničí Konstantyn Hryščenko byl dosud velvyslancem v USA, trend směřování země k západu by měl tudíž zůstat zachován.

Co se česko-ukrajinských vztahů týče, vidí hlavní význam České republiky v tom, že se, coby nový člen EU, může právě tímto členstvím zapojit do přibližování Ukrajiny k Evropské unii. Může více propagovat vzájemnou spolupráci. Česká republika má kromě toho velké zkušenosti s transformačními procesy.

Jan Bárta

K posledně řečenému poznamenal, že EU dává novým členům poměrně velkou roli při tvorbě zahraniční politiky ve vztahu k Ukrajině.

Maria Prokopjuk

Upozorňuje, že mezi snahou Ukrajiny o vstup do Evropské unie a ochotou Evropské unie Ukrajinu přijmout je velký rozdíl.

Roku 1991 si většina Ukrajinců myslela, že už nikdy nebudou mít s Moskvou nic společného. Mysleli, že na ně západní Evropa a USA čekají s otevřenou náručí. Realita je však poněkud odlišná.

Rovněž další ekonomický rozvoj je velmi limitován, neboť ho svazují různé dovozní a vývozní kvóty (do EU i do Ruska). I z tohoto důvodu byl nepochybně Leonid Kučma rád, že vůbec někdo projevil zájem o rozšíření spolupráce. Proto také podporoval jednání na Jaltě o vytvoření jednotného ekonomického prostoru. EU by měla udělat jisté vstřícné kroky, aby ukázala, že má na dalším rozvoji spolupráce s Ukrajinou reálný zájem.

V. Mychajlyšyn

Zeptal se, jak je možné, že Česká republika i Slovensko se, na rozdíl od Ukrajiny, tak poměrně snadno přeorientovaly na západ. Důvodem je nepochybně to, že Ukrajina byla po celé sovětské období pouhou kolonií, z níž byly pouze vyváženy přírodní zdroje. Veškerá klíčová průmyslová odvětví sídlila v Rusku. Nic se na Ukrajině nevyrábělo v úplnosti, proto je také velmi nesnadná reorientace.

Emil Voráček

Poukázal na to, že vidět Ukrajinu jako pouze vydíranou a vykrádanou kolonii Moskvy v éře SSSR je pohled velmi nepřesný, účelový a zjednodušený. Za doby Sovětského svazu zkrátka existovalo společné koordinované centralizované hospodářství a je jasné, že na Ukrajině nemohly sídlit všechny druhy hospodářské produkce. Po pádu SSSR tato koordinace pochopitelně zanikla. I přesto však má Ukrajina co nabídnout - traktory, lokomotivy, zbraně. Toto vše je nepochybně pro Rusko atraktivní a mělo by být atraktivní i pro EU. Problémem je spíše malá kvalita výrobků, nízká produktivita práce a nekonkurenceschopnost. Ukrajina se stále má co učit.

Upozornil dále, že jednotný ekonomický prostor není ničím jiným než prohlášením, není to nic pevně definovaného, zatím představuje pouze snahu najít určitou společnou řeč. I Rusko a další postsovětské státy hledají svou pozici a vzájemný vztah a zaměření pro budoucnost.

V. Mychajlyšyn

Přidal ještě jednu poznámku. Všem státům SSSR kromě Ruska centralizace Sovětského svazu velmi uškodila, neboť každý schopnější člověk byl přitahován z regionu do centra. Na okrajích zůstali jen ti méně schopní. Tento handycap přetrvává dodnes.

Klement Hruška

Poněkud oponoval názorům V. Mychyjlyšyna. Rovněž ekonomika ČSSR byla zcela orientována na východ, hodně specializována a plně provázána se systémem RVHP. Přesto v České republice proběhla (s mnoha výhradami nicméně v souhrnu celkem úspěšná) ekonomická transformace. Už se zkrátka nevyrábí výrobky, o něž nikdo nestojí. Je totiž jasné, že na západních trzích se lze uplatnit pouze s tím, po čem je tam poptávka. Jak může chtít Ukrajina vyvážet traktory a letadla, když je na západě nikdo nechce? Transformace Ukrajiny je zcela nezbytná, je předpokladem úspěchu. Ukrajinští producenti si musí najít odvětví, v němž mohou prorazit a zaujmout.

Jan Bárta

Upozornil (směrem k paní Prokopjuk), že nejen EU musí udělat vstřícné kroky, ale i Ukrajina musí naznačit, že případné investice nebudou ztrátové. Günther Verheugen loni na jaře na při návštěvě Ukrajiny diplomaticky, nicméně přesně prohlásil, že EU udělá vůči Ukrajině takové vstřícné kroky, jaké udělá Ukrajina vůči EU.

Andrii Statyuka

Opět upozornil, že uzavření smlouvy o jednotném ekonomickém prostoru neznamená odvrácení Ukrajiny od západního směřování. Jedná se přece pouze o rámcovou a obecnou smlouvu. Každý stát může nezávisle vyjednávat s jakýmkoliv jiným. Smlouva se týká výhradně ekonomických záležitostí. Něco podobného přece existuje i mezi Českou republikou a Slovenskem a přesto to funguje a obě země směřují do EU.

Sám Verheugen řekl, že smlouva o jednotném ekonomickém prostoru na vztazích mezi Ukrajinou a EU nic nemění a žádnou změnu nesignalizuje.

Podle Kučmova prohlášení Ukrajina už 11 let dělá různé vstřícné krok vůči směrem k EU, z opačné strany však nepřichází adekvátní odpověď.

Zdůraznil, že Ukrajina se musí starat především o sebe a své obyvatele, nikoliv o jiné, nemůže jít "na ruku" cizímu státu, aby zároveň škodila sama sobě. Velmi složitá je otázka, jakým směrem tudíž ukrajinskou eknomiku transformovat a upravit.

Připomněl také, že vztahy mezi Ukrajinou a EU jsou založeny výhradně na ekonomické bázi, politická podpora je slabá.

Miroslav Grossman

Má Ukrajina jinou alternativu svého směřování, než směrem k Bruselu nebo směrem k Moskvě?

Není náhodou vývoj vztahů mezi Ruskem a EU živější než v případě Ukrajiny? S nadsázkou řečeno - nebude náhodou Rusko přičleněno k EU dříve než Ukrajina?

Boris Zajíc

Nemá názor.

Maria Prokopjuk

Problém je například v tom, že EU uznala Rusko jako zemi s tržní ekonomikou. V případě Ukrajiny se tomu tak dosud nestalo.

Jan Bárta

K tomuto poznamenal, že i na Ukrajině existují výjimky, neboť zde funguje mnoho firem, jež od Bruselu získaly zvláštní zvýhodněný statut.

V. Mychajlyšyn

Přístupová kritéria EU jsou pevně daná. Pokud se má stát Ukrajina členem EU, musí tyto podmínky plnit a dodržovat - zkrátka chovat se tak, jak si přeje Evropská unie. Otázkou je, zda se chce Ukrajina sama takto chovat, zda chce plnit to, co jí "přikáží" z Bruselu.

Emil Voráček

Připomněl kritéria daná Evropskou unií pro přistoupení nového člena a zdůraznil, že tyto podmínky jsou formulovány velmi obecně a lze je různě upravovat. Živější vztah Ruska a EU skutečně existuje, nicméně je způsoben tím, že Rusko udělalo za éry V. Putina v této oblasti skutečně veliký kus práce (ačkoliv jisté politikum v tom skutečně je).

Odpovídá p. Mychajlyšynovi v tom smyslu, že Ukrajinská reprezentace pochopitelně podmínky přistoupení k EU zná, Ukrajina se může jistým způsobem přizpůsobit. Musí pochopitelně ale vědět, že Evropská unie má o přistoupení Ukrajiny skutečný zájem. Jinak se takto bolestivé změny dělat nevyplatí.

Andrii Statyuka

Mnoho změn se už udělalo, nicméně začalo se s nimi později, než v případě ČR. Přizpůsobování v legislativě i hospodářství se děje. Ukrajina pochopitelně pozorně studuje zkušenosti států střední a východní Evropy s přistoupením.

Klement Hruška

Ujišťuje, že prvořadým zájmem ČR je pochopitelně fungující a prosperující Ukrajina a vzájemná živá spolupráce. Aby Ukrajina nebyla pouze využívána, musí mít předpoklady pro vlastní rozvoj. Ty však nelze zajistit bez provedení již zmiňované bolestivé transformace. Lidé musí mít dojem, že jim EU nechce škodit, nýbrž pomáhat.

Tetyana Pergler

Závěrem konstatuje k problematice možných směřování Ukrajiny, že nejlepší politikou by byla strategie tzv. velkého sousedství (čili nezaměřovat se prioritně ani na jednu stranu, nýbrž využívat všechny dostupné možnosti a nabídky států bezprostředně sousedících i států vzdálenějších). Velmi by Ukrajině pomohla reforma politického systému. Měla by se více zaměřit na budování skutečné demokracie a občanské společnosti. Poté by i samotná transformace ekonomiky probíhala hladčeji, neboť by se na ní podílelo mnoho různých občanských iniciativ. Sami obyvatelé by změny iniciovali a zároveň prováděli, nemuselo by se vše diktovat shora.

Jan Bárta

Ukončil diskusi konstatováním, že námi i celou Evropskou unií by neměla být Ukrajina v žádném případě vnímána jako hrozba, ale spíše jako příležitost pro vlastní rozvoj a rozšíření kontaktů a obzorů.