Židé ve východní Evropě do roku 1939 (Rusko a Polsko)
7. Seminář východoevropských dějin
Národní knihovna ČR
20. května 2003
Pořadatelé:
Slovanská knihovna při Národní knihovně ČR
Společnost pro výzkum východní a střední Evropy v ČR
Pražská skupina historiků ruských dějin
Obsah:
1. Diskusní materiál - Zbyněk Vydra
2. Diskusní materiál - Petr Kaleta
3. Výtah z diskuse
Židé v carském Rusku
Zbyněk Vydra
Rusko-židovské dějiny jsou posuzovány především v kontextu dobového antisemitismu. Jako takové by mohly nést podtitul "Ruský antisemitismus a jeho dědictví". Největší vliv na tento způsob vnímání měla rusko-židovská historiografie, zosobněná Simonem Dubnovem, pro niž byl antisemitismus jedním z hlavních témat - ovšem v poněkud zjednodušené podobě. Rusko-židovští historikové značně jednostranně interpretovali antisemitismus v Rusku jako součást, respektive výsledek vládní protižidovské politiky (zde je rovněž skryt jeden ze základních problémů rusko-židovské historiografie před rokem 1917; jelikož Židé v Rusku nebyli plnoprávnými občany, historiografie byla výrazně zpolitizována).
Specifika ruského antisemitismu
V kontextu evropského antisemitismu konce 19. století je pozoruhodné, že ruští antisemité jen málo čerpali od svých německých kolegů. Tehdy populární rasové teorie se v ruském prostředí nikdy neuchytily a ruský antisemitismus čerpal prvořadě ze sociálních a ekonomických protikladů, sekundárně z tradiční náboženské kontroverze. Což neznamená, že by ruští antisemité neměli přehled o vývoji ve střední a západní Evropě. Nicméně co se vzájemného ovlivňování týče, situace byla spíše opačná. Západ se nechával inspirovat Ruskem; nejjasnějším svědectvím je popularita Protokolů sionských mudrců, které se rychle rozšířily a nabyly na široké popularitě po roce 1917, kdy evropská pravice viděla obcházet starým kontinentem strašidlo "židobolševismu". Ovšem i zde je třeba mít na paměti, že Protokoly, neboli teorie o židovském světovém spiknutí, není nijak originální. K výrobě Protokolů posloužil pamflet francouzské provenience a mýtus o "světovém spiknutí" byl starý tři století - střídavě z něj byli obviňováni jezuité, z ednáři a Židé.
Zjevná je spojitost antisemitismu s ruskou národní ideou, jak ji prezentovali před první světovou válkou slavjanofilové a obecně příslušníci konzervativních kruhů. Anglický historik Geoffrey Hosking v této souvislosti označil antisemitismus v Rusku za "druh zklamaného slavjanofilství". Jistě není náhoda, že předního ideologa a propagátora slavjanofilství, respektive panslavismu, Ivana Aksakova, charakterizoval ostrý antisemitismus - byl neoddělitelnou součástí jeho negativního postoje k západní kultuře, liberalismu a kapitalismu. V osmdesátých a devadesátých letech 19. století na jeho názory navázal hlavní ideolog formující se ruské radikální pravice Sergej Šarapov, který varoval před modernizací Ruska a přeměnou jeho sociální struktury směrem k buržoazní společnosti; leitmotivem jeho litanií byl strach z "požidovštění Ruska". V tomto období se zformovala tzv. agrární utopie - představa, že spásou Ruska před morálním rozkladem společnosti, který plně postihl západní Evropu, je zachování dosavadního sociálního řádu a samoděržaví. V praxi se jednalo o snahu udržet za každou cenu pozemkové vlastnictví šlechty a zachovat občinu jako základ korporativního stavovského uspořádání společnosti. Boj za agrární utopii, vedený ze strany ministerstva vnitra proti modernizačním snahám ministerstva financí, dosáhl vrcholu v osobním soupeření ministrů Pleveho a Witteho.
Zvláštní a nejcitlivější kapitolu ruského antisemitismu představují protižidovské pogromy. Jednalo se o nejtypičtější z projevů antisemitského násilí, který v Evropě před II. světovou válkou neměl obdoby, ruské pogromy svou brutalitou předčily všechny podobné projevy protižidovského násilí v tehdejší Evropě. Nicméně je třeba uvést, že pogromy nebyly výlučně ruskou záležitostí, stejně jako antisemitismus obecně byly projevy fyzického násilí na Židech problémem celoevropským (východní Prusko 1900, Rumunsko 1907, jižní Wales 1911). V souvislosti s ruskými pogromy je třeba upozornit na několik důležitých bodů. Za prvé; v kontextu ruského politického a sociálního vývoje v letech 1881-1917 není snadné určit hranici mezi tím, do jaké míry byly pogromy odrazem státního antisemitismu a do jaké míry reflexí antisemitismu lidového. Za druhé; musíme důsledně odlišovat jednotlivé vlny pogromů, neboť jejich charakter, stejně jako příčiny, byly závislé na konkrétní společenské situaci a docházelo tedy k nejrůznějším obměnám. U pogromů v letech 1881-1882 dospěla současná h istoriografie (Shlomo Lambroza, John D. Klier, Michael I. Aronson) k poměrně jednotnému stanovisku, že nebyly organizovány státní administrativou, ale mnohem více se jednalo o spontánní reakci obyvatelstva frustrovaného společensko-ekonomickou situací. Interpretace pogromů z let 1903-1906 je komplikovanější, na jedné straně stojí víceméně izolovaný konflikt v Kišiněvu v dubnu 1903, na straně druhé série brutálních pogromů v době první ruské revoluce 1905-1906. Především v druhém případě byla angažovanost státní moci při iniciaci, resp. tolerování útoků na Židy výraznější, nicméně se nejednalo o univerzálně platný postoj. Pogromy v letech 1905-1906 je navíc třeba posuzovat v kontextu obecného chaosu, který zasáhl Rusko v revolučních letech. Specifickou kapitolu potom představují pogromy v době občanské války po roce 1917.
Specifika židovských dějin v Rusku
Když se historici před I. světovou válkou snažili vysvětlit, proč ruští Židé ve 20. století stále nebyli zrovnoprávněni, jednostranně ukazovali na ruskou zaostalost apod., než aby zdůraznili kontrast mezi východním a západním židovstvem. Ruská židovská politika se ale výrazně nelišila od poměrů v raně novověkých evropských státech, podstatným rozdílem byla pouze vojenská povinnost zavedená Mikulášem I.
Dnes se stále více diskutuje o specifičnosti rusko-židovských dějin. Otázka zní: Byla cesta židovské integrace v Rusku v podstatě "variací na evropské téma", lišící se pouze svým načasováním? Nebo představuje odlišnou trajektorii, Sonderweg v moderních evropských, stejně jako židovských dějinách?
Důvody, které vedou současnou historiografii (Benjamin Nathans, Eli Lederhendler, Jonathan Frankel) k tvrzení o zvláštní povaze židovské integrace v Rusku a specifičnosti rusko-židovských dějin, jsou následující:
Polští Židé (1772-1939) Specifika, odlišnosti, pokus o vznik nové židovské společnosti
Petr Kaleta
Název polští Židé je velmi širokým pojmem a je spjat s mnoha regionálními a kulturními zvláštnostmi. Především rozdělení Polska mezi tři velmoci (Rakousko, Prusko, Rusko) mělo zásadní vliv na rozvoj a postavení polských Židů v jednotlivých záborech.
Pruský zábor se skládal z Poznaňska, Pomoří a pruského Horního Slezska (Prusko). V této oblasti byly národnostní konflikty mezi Poláky a Němci. Vytváří se zde xenofobní forma polského nacionalismu (Židé zde byli ztotožňováni s německou kulturou).
V Rakousku se ve druhé polovině 19. století prosazuje koncepce mnohonárodnostního impéria. Zvláště v Haliči byla pozice Poláků významná (univerzity atd.). Proti rakouské nadvládě nebylo v Haliči povstání (pouze v roce 1846 povstání rolníků proti polské šlechtě).
Většina Poláků žila v 19. století v Rusku. To bylo rovněž mnohonárodnostní říší, ale jen na počátku byla politika Ruska vůči Polákům loajální jako v Rakousku. V roce 1815 se vytváří autonomní Království polské s vlastními právy, armádou, sněmem a konstitučním monarchou (ruský car). Území, náležící před rokem 1772 Polsku, které leželo za hranicemi Království polského, obývali Litevci, Bělorusové a Ukrajinci, ale bylo zde tradiční polské zemanstvo a polská kultura (také autonomie). Až po povstání v roce 1830 byla značná rusifikace Království i oblastí za jeho hranicemi. Po roce 1863 byla zrušena autonomie a Království rozděleno na 10 gubernií a získalo neutrální politický název Kraj Nadwisłański (Území Poviselské).
Značné rozdíly byly mezi zábory zejména v hospodářské oblasti. V 19. století se Království polské stalo jedním z nejprůmyslovějších regionů carského Ruska. Poznaňsko a Pomoří byly centry efektivního kapitalistického zemědělství. Naproti tomu Halič a regiony mimo Království zůstaly nejzaostalejšími v Evropě.
Po první světové válce se Polákům pro svůj nový stát podařilo získat území s Vilnem, nepodařilo se získat Kyjev, kdysi město s významným polským elementem. Obsadili však Volyň, do té doby součást ruské Ukrajiny. Tyto a další z východních oblastí byly v meziválečném období známy jako kresy (východní polská území). Součástí Polska zůstala celá Halič i celé Království polské. Na západě Polsko získalo část Horního Slezska (po plebiscitu v roce 1921), část rakouského Slezska (rozděleno s Československem). Dále Poznaňsko a část Pomoří. Gdaňsk, který si Poláci také nárokovali, zůstal svobodným městem. Polsko se tak stalo mnohonárodním (národnostním) státem.
V roce 1921 mělo Polsko 27 milionů obyvatel, z čehož asi 1/3 tvořily jiné národnosti než Poláci. Nejpočetnější byli Ukrajinci, dále následovali Židé, Bělorusové a Němci. Způsob vyřešení národnostní otázky se stal hlavním tématem polské politiky v meziválečném období. Celkově bylo Polsko velmi zaostalou agrární zemí , kde byla v některých oblastech negramotnost vyšší než 50%. Je však nesporné, že vzniklo jako demokratický stát.
V Polsku se vytvořily tří základní politické proudy. Levicový reprezentovala Polská socialistická strana (PPS), ale také radikální rolnická strana PSL-Wyzwolenie a komunisté. Hlavním představitelem pravicového proudu byla Národní demokracie (endecja), nejpravicovější strana, která důsledně prosazovala polonizaci Polska. Střed zastupovala PSL-Piast, nejsilnější rolnická strana v zemi. K pravicovým silám měla blízko i Křesťansko-demokratická strana. Nejvýznamnějšími polskými politiky meziválečného období byli R. Dmowski (endecja) a J. Pilsudski (PPS). Až do roku 1926 dominovala Dmowského strana a její koncepce. Po převratu nastupuje Pilsudski, který vytvořil autoritativní (ne totalitní) režim, který trval až do jeho smrti v roce 1935. Poté v zemi opět vzrůstá nacionalismus. Hospodářsky zaostalou zemí Polsko zůstává až do roku 1939.
V poválečném Polsku nelze hovořit o jedné židovské společnosti. Tři velké skupiny Židů: 1) Halič, 2) Království, 3) Kresy. Zbytky židovského osídlení zůstaly také na Poznaňsku, ve Slezsku nebo v Pomoří, ale většina Židů z těchto oblastí odešla v 19. století do jiných německých oblastí. Zůstalo zde jen asi 30 000 Židů.
Halič: V roce 1931 zde žilo 9,3% Židů z celkového počtu obyvatelstva Haliče. Zásadně se jednalo o typ východního Židovstva. Tradičně silná zde byla židovská ortodoxie, ale i chasidismus. Celková situace zde byla lepší než v Rusku (ale koncem 19. století emigrace). Politické podmínky západního typu. Na počátku první světové války zde ještě většina Židů mluvila jidiš, ale poté značná část přešla na polštinu. Rozvíjela se zde i haskala, která vyvolala obrodu hebrejského písemnictví. Dvě části Haliče.
Střední Polsko (Mazovsko): Území s největším počtem Židů v meziválečném období v Polsku. Žilo zde více než 50% polských Židů. Území středního Polska téměř splývalo s Kongresovkou. Region na tom byl hospodářsky mnohem lépe než Halič. Převážně Židé východního typu. Na rozdíl od Haliče se však zde objevila (Varšava, Lodž) bohatá vrstva židovských průmyslníků a obchodníků. Tato sehrála klíčovou roli v hospodářském rozvoji regionu a stála na čele hnutí vyzývající k polonizaci (60. - 70. léta 19. století). Rovněž financoval vlivný polskojazyčný židovský tisk. V Království byli Židé, stejně jako v západní Haliči, jedinou početnou menšinovou národnostní skupinou. Na konci 19. století mnozí z nich podlehli polonizaci a pokládali se za Poláky židovského vyznání. Někteří z Židů se rovněž účastnili protiruských povstání v letech 1794, 1830 a 1863. Kromě malé, ovšem důležité, polonizované a modernizované skupiny Židů, existovala v Království mnohem větší skupina ortodoxních Židů. Chasidismus zde byl stejně silný jako v Haliči. Působil zde jeden z nejvýznamnějších evropských cadiků Gerer Rebe. Haskala neměla v Království tak silnou pozici. Většina z židovské elity ovšem přecházela k polštině.
Byly však zde i extremistické skupiny, jak krajně ortodoxní Židé, tak Židé krajně asimilovaní. Na konci 19. století pronikali do Království Židé litevsko-běloruští (tzv. Litváci). Ti sem přinášeli prvky ruské kultury, ale také moderní židovské politické směry - socialismus a sionismus. I díky nim se stala Varšava koncem 19. století centrem novodobé židovské politiky v carském Rusku. Situace se zhoršuje hlavně po porážce povstání v roce 1863. Narůstal hlavně konflikt mezi Židy a rostoucí polskou střední vrstvou. Vytváří se silné polské národní hnutí, vznikající jako odpor rusifikace, které přerůstalo v nacionalismus. V roce 1912 přední představitel národních demokratů Roman Dmowski zorganizoval v Království bojkot židovských obchodů. Měl to být trest za údajnou židovskou podporu socialistickému kandidátovi do ruské Dumy. Před rokem 1914 se polští národní vůdci dívali na Židy v Království jako na jednu z překážek v rozvoji polského národního hnutí.
Kresy: Byly součástí severozápadního ruského regionu (kromě Volyně). Tato část pásma osídlení se nazývala Litva-Bělorusko nebo Litva (Židé - Litváci). Po první světové válce se Židé z tohoto regionu stali součástí čtyř států (Litva, Lotyšsko, Polsko, Rusko - SSSR). Žili zde Litevci, Bělorusové, Ukrajinci, Poláci a Židé. Místní Židé přilnuli k ruské kultuře, před válkou jen jejich minimální část hovořila polsky, jejich jazykem byl jidiš. V tomto regionu byly nejvýznamnější ješivy východní Evropy. V Litvě se např. narodili velcí talmudisté Eljasz z Vilna (1720-1797) nebo Izrael Salanter (1810-1883). Chasidské hnutí zde bylo slabé, ale naopak zde byla silná haskala. Vilno se stalo hlavním centrem ruské haskaly, která měla hebrejský charakter. V roce 1897 vznikla ve Vilně Židovská socialistická strana (Bund), která se stala jednou z nejsilnějších složek židovského politického hnutí v Polsku. Silný zde byl i socialismus. Rozdíly mezi Židy v jednotlivých regionech Polska zůstaly i v meziválečném období zn ačné.
Demografické podmínky: V roce 1921 žilo v Polsku 2 855 000 Židů (podle náboženství, podle národnosti méně), což bylo asi 10% celé populace v Polsku. V roce 1931 to bylo 3 114 000 Židů (9,8%). Nejpočetnější židovská obec v nekomunistické Evropě. Byli největší menšinou v Polsku, značně vysoký byl i počet Židů v polských městech. V roce 1931 žilo ve Varšavě 352 000, v Lodži 202 000 a ve Lvově 100 000 Židů. V roce 1921 tvořili Židé 1/3 městské populace v Polsku a na Volyni a v Polesí dokonce více než polovinu. Na vesnicích žilo podle údajů z roku 1931 23,6% všech Židů z Polska (v kresech a v Haliči mnohem více). Celkově lze říci, že v demografických podmínkách polských Židů v meziválečném období nedošlo k větším změnám. Vliv Židů na polské hospodářství byl nejmarkantnější v obchodě a svobodném podnikání. Polské židy mezi světovými válkami tvořila široká skupina zchudlých středních vrstev a proletariátu, ale i početně malá, ale zato významná skupina inteligence a bohatých podnikatelů (židovská buržoazie - asi 100 000 osob, drobná buržoazie - asi 2 000 000, dělníci - 700 000, svobodní podnikatelé a inteligence - 300 000).
První světová válka vyvolala značnou politickou a diplomatickou aktivitu Židů. Jednou z hlavních součástí nové židovské politiky 19. století byla skutečnost, že Židé měli být uznáni za národ se stejnými právy, jaké měly ostatní evropské národy. Hovořilo se o židovské národní autonomii (především právo na zakládání státních škol v jidiš nebo hebrejštině). V roce 1919 muselo Polsko podepsat dohodu o menšinách, v níž se dva body týkaly přímo Židů. Měla být povolena existence židovských škol pod kontrolou židovských představitelů, které měly být chráněny státem. Druhý zaručoval Židům dodržování tradičního sabatu. O dalších podstatných problémech, jako byla např. židovská obec, zastoupení v parlamentu atd. se zde nehovořilo. Ústava z roku 1921 pak zaručovala právo na rozvoj kulturního života menšin.
Pro polské politiky byla nejpodstatnější otázka, zda má být Polsko mnohonárodnostním, nebo národním státem. Druhý bod se pak stal programem většiny polských stran. Jedna z mála stran, která nebyla antisemitská byla PPS - národní socialisté, která ale rovněž prosazovala asimilaci a polonizaci. Postoj národních demokratů je zřetelný ze slov R. Dmowského: "Židé od počátku sloužili německým zájmům a jsou strašlivými vrahy Polska." Strana pokládala Židy za značné nebezpečí pro vývoj Polska a prosazovala politiku očištění Polska od Židů (např. emigrace). Ideologie národních demokratů dominovala v Polsku do roku 1926, pak od roku 1935. Všechny strany však byly proti židovské národní autonomii.
Židé mohli zakládat své školy, ale pouze na vlastní náklady. Problém byl např. v tom, že absolventi středních škol jidiš i středních hebrejských škol nemohli pokračovat na polských univerzitách. Kahal zůstal jen náboženskou institucí.
Polsko v meziválečném období bylo centrem židovské náboženské i světské kultury v jazyce jidiš i hebrejštině. Rozvíjely se ješivy, vznikly dvě důležité náboženské strany: Agudas Izroel a Mizrachi (již na počátku 20. století). V Polsku probíhal experiment vytvořit zde světskou národní židovskou kulturu, jejímž základem měl být jidiš. Ta měla být základem židovské národní autonomie. Nikdy předtím ani potom neměl model autonomní židovské kultury na židovský život takový vliv, jako v meziválečném Polsku. Polsko zůstalo ideálním územím pro rozvoj "lidového jazyka" (jidiš) a "lidové kultury" v nové soudobé formě. Spojení Království, Haliče a kresů se ukázalo problematické pro židovskou politiku, avšak jako blahodárné se ukázalo pro rozvoj židovské kultury.
Příkladem rozmachu kultury jidiš v Polsku je tisk v tomto jazyce. Především dva varšavské deníky: Hajnt a Moment, ale i stovky dalších deníků a týdeníků ve všech oblastech Polska. Židovské deníky a časopisy vycházely i v polštině a hebrejštině, ale jidiš nemohly konkurovat. Značný byl také rozvoj židovského divadla a Polsko bylo i centrem rozvoje literatury jidiš. Např. Szelom Asz (1880-1957) nebo I. M. Weissenberg (1881-1938). V této době také debutoval Isaak B. Singer. 1925 byl ve Vilně založen Židovský vědecký institut a významnou úlohu sehrála i skupina židovských historiků v čele s M. Bałabanem (1877-1942) a Ignacy Schiper (1884-1943). Značnou roli hrálo vzdělání. V roce 1921 byla založena organizace Ústřední židovská organizace škola, která již v roce 1923 zpravovala 120 základních škol, 26 školek, tři střední školy a 2 učitelské semináře. Poválečné Polsko tedy bylo renesančním obdobím rozvoje jazyka jidiš. Hebrejština nebyla tak vlivná.
Přesto se většina židovských žáků v Polsku učila ve státních školách (neplatilo se). Byly to speciálně vyhrazené školy (tzv. šabasovky), kde nemuseli chodit v sobotu. Hodně dětí navštěvovalo současně státní i židovské školy. Co se týče středního školství, většina Židů navštěvovala střední židovské školy, neboť na státních byla diskriminace.
Stále rostoucí vliv polštiny na židovský život v Polsku neznamenal, že se Židé stali součástí polské společnosti. Naproti tomu někde stále trval židovský konzervatismus (ortodoxní školy atd.).
Antisemitismus ve třicátých letech: Nástup Pilsudského v roce 1926 přijali Židé s nadějí a pozitivně. Byl silnou osobností, zastával umírněné nacionalistické názory, byl federalista a nepřítel národních demokratů. Snažil se zabraňovat antižidovským projevům v Polsku. Hospodářská diskriminace však pokračovala a židovským organizacím nebyly poskytovány finanční podpory. Po roce 1929 se v souvislosti s krizí zvyšuje antisemitský tlak. Pilsudský byl pokládán za menší zlo než národní demokraté. Po roce 1935, kdy umírá Pilsudski, se stupňuje antisemitismus (kvůli krizi a nastupujícímu nacismu). Nacismus měl značný vliv hlavně na mladé národní demokraty, kteří byli stále pravicovější a antisemitštější. Už v roce 1934 se z národních demokratů vyčlenila skupina: Obóz Národno-Radykalny (ONR) vycházející z nacismu. Po Pilsudského smrti chyběla Polsku významná osobnost a rozšiřují se myšlenky antidemokratického konstitucionalismu. V roce 1936 vzniká nová politická organizace Obóz Zjednoczenia Narodowego. Židovs ký život v Polsku byl drasticky redukován a jediným východiskem byla emigrace. Vláda oficiálně podporovala hospodářský antisemitismus a byla zde snaha Židy vyhostit (např. Madagaskar). Jedinou větší stranou, která vystupovala proti antisemitismu, byla PPS. Množí se protižidovská opatření. Např. "getto lawkowe" (od roku 1935 na Lvovské polytechnice, pak ve Vilně atd). V roce 1937 přijaly některé organizace polských lékařů a novinářů "arijský paragraf" nepřijímat mezi sebe Židy. Pokračoval a stupňoval se hospodářský bojkot. V roce 1936 sílí židovské pogromy. Největší byly: Grodno (1935), Przytyk (1936), Minsk Mazowiecki (1936), Brest (1937). V letech 1935-1936 bylo při antisemitských útocích v Polsku zraněno 1289 Židů ve 150 městečkách a vsích. Protižidovsky byly tehdy naladěny pravicové i levicové kruhy. Pátá židovská alija (1933-1939). V letech 1919-1942 přešlo do Palestiny 140 000 polských Židů.
Literatura:
Bałaban, M., Z historji Żydów w Polsce. Szkice i studia. Warszawa 1920.
Bałaban, M., Studia historyczne. Warszawa 1927.
Żydzi w Polsce Odrodzonej. Działalność społeczna, gospodarcza,
oświatowa i kulturalna. T. I, II. Warszawa 1936.
Schiper, Ignacy, Dzieje handlu żydowskiego na ziemiach polskich.
Warszawa 1937.
Żydzi polscy. Dzije i kultura. Warszawa 1982.
Tomaszewski, Jerzy a kol., Najnowsze dzieje Żydów w Polsce.
Warszawa 1993.
Mendelsohn, Ezra, Żydzi Europy Środkowo-Wschodniej w okresie
międzywojennym. Warszawa 1992.
Żydzi w Polsce. Leksykon. Warszawa 2001.
Václav Veber
Zahájil diskusi dotazem, čím bylo způsobeno to, že se právě polsko ruské pomezí stalo místem s tak hustým židovským osídlením. Zasáhla tato kumulace nějak do tvorby evropského antisemitismu?
Zbyněk Vydra
Osídlení zde bylo důsledkem středověké migrace. Odtud pochází také tzv. mýtus východního Žida v Evropě. Ruský antisemitismus jen málo čerpá ze západoevropských zkušeností. V Rusku převažoval křesťanský antijudaismus respektive antisemitismus založený na ekonomicko-sociální bázi. V podstatně menší míře zde byl přítomen rasový antisemitismus, jak jej známe především z Německa. Tradiční zde byly motivy "židovského světového spiknutí", viz Protokoly židovských mudrců, které se po první světové válce rozšířily do Evropy.
Tomáš Pojar
Doplnil Vydrovu odpověď ohledně osídlení polsko litevského pomezí. Byla to skutečně záležitost středověké migrace. Židé v té době utíkali z celé Evropy, i od nás. Jejich cílem byla především řídce zalidněná Polsko-litevská unie, kde hráli důležitou roli kolonizátorů. Zde se stávali skutečnými elitami, obchodovali, spravovali úřady, školy a další instituce. Nebyli však zemědělci, tuto práci vykonávali především místí usídlenci. Německá migrace v Poslku s sebou přinášela i německé trendy antisemitismu.
Poté položil několik širokých otázek. Jak to bylo s antijudaismem v pravoslavné církvi? Jaké je srovnání se západními církvemi? To jsou otázky pro budoucnost.
Petr Kaleta
Ještě se vrací k úvodnímu Veberovu dotazu. V Polsku žily první židovské komunity již od prvních křížových výprav. V 11. a 12. století sem přišlo mnoho lidí i od nás.
V 19. století z těchto území byla velká emigrace, jež se však netýkala pouze Židů, ale také Rusínů a Poláků V této době (od 70 let 19. století asi do roku 1910) se hovoří o tzv. haličské migraci. Jen Židé však představovali skutečnou emigraci, ostatní skupiny odcházeli do západní Evropy především kvůli práci, nikoliv na trvalo.
Zbyněk Vydra
Židé a pravoslavná církev. Je třeba pamatovat, že pravoslavná církev se nacházela plně v područí státu a carské moci, čili její postoje se musely víceméně shodovat s postoji státu. Postoj církve k pogromům byl obecně negativní, nicméně mnoho kněží psalo protižidovské články. Pokud byla církev antižidovská, pak jen ve smyslu individuální vůle kněží. Za občanské války byli silně antisemitští ti kněží, kteří byli na straně bělogvardějců.
Václav Průcha
Položil několik otázek:
1. četl údaj, že v meziválečném období žila více než polovina všech
světových Židů v Polsku. Je to pravda?
2. Roku 1919 zaslala nějaká americká židovská organizace do ČSR
stížnost proti pogromům na Slovensku. Naši odpověděli v tom smyslu,
že jisté protižidovské akce na Slovensku vysledovat lze, nicméně
jedná se výhradně o individuální neorganizované akce s minimem obětí.
Je to pravda?
3. Byla situace v Polsku stejná jako v ostatních středoevropských státech, že totiž směrem na východ sílila ortodoxie Židů. Naopak na západě byla slabší.
Vladimír Hostička
Položil diskutabilní otázku, jak je možné, že se Židé až dosud ze všech pogromů nepoučili? Jak to, že stále žili v místech, kde byl tak silný lidový antisemitismus?
Zbyněk Vydra
Vyjádřil se k nově vydané Solženicynově práci o ruských Židech. Je již i ve Slovanské knihovně. Solženicynův postoj by se dal charakterizovat slovy - Dostojevskij nové doby. Čili chápe Židy jako náplavu ze Západu, jako něco, co není v Rusku původní, co znečišťuje ruský národ i zemi. Dostojevskij se Židy jen navíc spojil špatnost liberalismu.
Petr Kaleta
Odpovídá prof. Průchovi: V Polsku skutečně žila více než polovina všech Židů - asi 3,3 milionu. Často se však má za to, že se jedná o údaj přehnaný. S tímto souhlasí i Tomáš Pojar.
K pogromům u nás. Na Ukrajině bylo v té době několik set mrtvých. U nás pokud pogromy byly, tak pouze na Podkarpatské Rusi, na Slovensku skutečně pouze minimálně.
Tomáš Pojar
Připojuje rovněž odpověď k problematice pogromů u nás v roce 1919. Kromě tzv. Tomaševského pogromu, kde zemřelo méně než 10 lidí, žádné další nebyly. Pokud byli mrtví, tak v důsledku poválečné nekonsolidovanosti země, v důsledku pohraničních bojů v době utváření ČSR. S počtem obětí v zahraničí se to nedá srovnávat.
Zbyněk Vydra
Nesouhlasí s Hostičkovým tvrzením, že se Židé z pogromů nepoučili. Rostoucí míra emigrace svědčí o opaku. Dalším důkazem je idealistické přidání se mnoha Židů na stranu levicových revolucionářů.
Za občanské války dělali pogromy na Ukrajině skutečně všichni. Odmítá oslavovat kohokoliv (řeč je o N. Machnovi, který údajně nebránil lidovému antisemitismu). Za občanské války prováděli zabíjení Židů (často však nikoliv z nenávisti, ale v rámci válečného zabíjení) všechny strany. Zabito bylo asi 200 000 Židů, z toho polovina od bělogvardějců.
Lidový antisemitismus nedokázaly odsoudit dokonce ani liberální strany (např. Kadeti). Pokud někdo pogromy odsoudil, jako například gen. Děnikin, nikdo ho nebral vážně.
Jan Petránek
Vzpomínal na svůj první pobyt v SSSR v roce 1962 a na překvapivě svobodnou a uvolněnou atmosféru, která ho zde čekala. Uvolnění panovalo v kultuře, umění i v běžných diskusích. Jediné téma však bylo stále přísně tabu - Židé a pogromy v Rusku. Dále připomněl, že mnoho svobodu hlásajících umělců a dalších představitelů bylo poměrně silně antisemitsky založeno - jmenoval například V. Vysockého.
Alexandr Bryčkov
Poměrně ostře oponoval posledním Petránkovým větám. Vždyť sám Vysockij byl z poloviny Žid. Jeho antisemitské projevy byly ve skutečnosti míněny jako satira.
Jan Petránek
Ještě jednou se vrátil k lidovému antisemitismu a připomněl několik příhod, jež zažil v této problematice na vlastní kůži. Vzpomínal, jak velmi úslužní lidé pracující v jeho moskevském okolí odmítali poskytnout jakoukoliv pomoc jeho nástupci, který byl židovského původu. Tohoto původu se dovolávali, jako příčiny svého odporu.
Klement Hruška
Ještě rozšířil myšlenky o lidovém antisemitismu, když připomněl roli pravoslavné církve. I ta byla poměrně silně protižidovsky založena (v souladu se státní mocí) a svým silným vlivem na lid ještě toto cítění posilovala.
Shalva Amiranashvili
Zeptal se, co by šlo říci o Židech v Zakavkazsku. Dále připomenul dílo N. Berdjajeva, který se také zabýval problematikou Židovstva.
Zbyněk Vydra
V Zakavkazsku byla centrem Židů Gruzie, kde žila jejich většina. Dnes jich tam žije asi 8 000. Nicméně v průběhu let byly zaznamenány ohromné úbytky počtu Židů kvůli asimilační politice. Po druhé světové válce zde žilo asi 58 000 Židů.
Shalva Amiranashvili
Doplnil, že v roce 1989 zde žilo ještě asi 26 000 lidí hlásících se k židovské národnosti.
Zbyněk Vydra
Přidal několik dalších dat: roku 1989 žilo v SSSR oficiálně asi 1 449 000 Židů. Dnes je to jen 600 000, z toho v Ruské federaci jich žije asi 340 000. V 90. letech mířily hlavní emigrační vlny do Izraele, v dobách SSSR odcházela většina emigrujících Židů do USA.
Tomáš Pojar
Emigrace Židů do Izraele dosáhla celkově v průběhu existence tohoto státu čísla 1 000 000. Je však nutné zdůraznit, že ročně opouští z nejrůznějších důvodů Izrael asi 30-40.000 Židů.
Jan Petránek
Připomněl nedávný skandál na Ukrajině, odkud odcházeli údajní Židé s falešným pasem do Izraele, zde dostali jako noví příchozí všechny příslušné finanční dávky a další formy pomoci a poté se vrátili zpět, nyní již jako Ukrajinci a užívali si peněz.
Zbyněk Vydra
Ještě se vrátil k problematice počtu Židů. Je to velký problém, neboť jde o to, kdo svůj židovský původ při sčítáních lidu přiznává a kdo se ke svým kořenům hlásí. Mnoho Židů se snaží k židovství vůbec nehlásí a vydávají se např. za Rusy. Trockij se ke svému původu také příliš nehlásil.
Tomáš Pojar
Připomněl tradice antijudaismu, který má dvoutisíciletou historii. Celá evropská kultura vyrostla na této tradici. V lidech byly protižidovské myšlenky přítomny vždy. Ukázal to na vývoji žluté barvy, jež je nyní ztotožňována s Židy. Ve starověku však bylo její vyznění příznivé. Vše změnil středověk, který žlutou barvu spojil s nemocemi, morem, hladem atd. a postupně došlo ke ztotožnění této "zlé" barvy se Židy.
Kvůli této dlouhé tradici byl antisemitismus Židy do určité míry přijímán i z počátku Hitlerovy vlády. Říkali si, že už toho přežili tolik, že přežijí i toho Hitlera. Netušili, co je čeká. Kvůli této dlouhé tradici rovněž nelze mluvit o nějakém poučení, jak je zmiňoval Dr. Hostička. jak se lze poučit z věci, která je všudypřítomná a byla zde odjakživa?
Hana Opleštilová
Roku 1989 viděla v Polsku skutečné výsledky holocaustu, kdy pozorovala totální nepřítomnost Židů zde. Dále upozornila na přetrvávající antisemitské myšlení u polského národa. Roku 1989 zaznamenala odpor Poláků proti Michnikovi a dalším lidem, u nichž bylo upozorňováno na jejich židovský původ. Je to otázka generační? Jak je tomu dnes?
Klement Hruška
Roku 1993 pobýval dlouhodoběji v Polsku a šokován hleděl na četné protižidovské nápisy na zdech domů, ve stylu: "Nechceme Židy ministry". Každý tyto nápisy viděl, ale stále tam zůstávaly, nikomu to nevadilo. Myslí si, že v Polsku je určitá latentní forma antisemitismu stále přítomna.
Jiří Málek
Z vlastní zkušenosti poukázal na stálé negativní chápání žluté barvy - nyní ze strany Židů, kteří k ní mají kvůli své historické tradici zarytý odpor. Na dovolené v Izraeli měl na hlavě žlutou čepici. Najednou však na něj začali kameny útočit židovští mladíci jako na nějakého provokatéra.
Alexandr Bryčkov
Připomněl, že jisté formy antisemitismu existují i v USA, antisemitismus je skutečně celosvětový, ač různě chápaný a intenzivní.
Závěr - Petr Kaleta
Podle něj dnes žije v Polsku asi 5-15 000 Židů (podle Tomáše Pojara je to více). Polský antisemitismus je jiný a především slabší než ruský. Dnes je tlumen hlavně přílivem utečenců a nelegálních přistěhovalců z prostoru bývalého SSSR. K nim Poláci často cítí akutnější potřebu zaujmout negativní postoj než k Židům.
Antisemitismus je přítomen ve všech státech Evropy i jiných kontinentů. Velmi intenzivně se projevuje například v Rumunsku.