Výstava konaná pod záštitou ministra kultury ČR Pavla Dostála

Karel Kryl:

Cesta je prach
a štěrk
a udusaná hlína

Věřil na Šéfa - říkal tak Pánu Bohu, jak se shovívavým úsměvem vyprávěl opat (pozdější arciopat) Anastáz Opasek. Karel Kryl vůbec nebyl vzorný katolický křesťan. Jenže koho je vůbec možné označit za vzorného věřícího.

Karel Kryl se rozhodl, že bude v textech psát polovážně a polorozverně. Dařilo se mu to. Začal publikovat své knihy v dusných sedmdesátých letech. V exilu, takže doma se k nim skoro nikdo nedostal. Jenže jeho písničky se vtipnými verši vysílala Svobodná Evropa a tak jeho texty prorážely železnou oponu.

Kdysi Jaroslav Seifert napsal o Jiřím Suchém, že je to skutečný básník. A totéž mohl napsat o Karlu Krylovi. Po mnohých generacích se v české poezii ozval hlas, navazující na Karla Havlíčka Borovského. Aktuální, neutěšenou situaci českého národa oba Karlové vtipně a jízlivě komentovali verši, které z nedostatku lepšího výrazu je možné označit jako angažované.

Karel Kryl psal, kreslil, komponoval a zpíval. Ukázalo se, že mu s porozuměním naslouchali desetitisíce Čechů. A v Polsku se zakládaly Kluby Karla Kryla, takže i tam zalétl jeho hlas. Stále jakoby klukovská postava vystupovala nejdřív napůl ostýchavě, aby se pak na jevišti rozezpívala velmi podmanivým způsobem. Jeho básně jsou poutavé v tištěné podobě - daleko působivější jsou zpívá-li je Karel Kryl sám za doprovodu kytary. Jazyk textů vychází z podoby mluvené češtiny druhé poloviny dvacátého století, nikdy však není poplatný slangu nebo žargonu tehdejší mladé generace.

Karel Kryl nepsal jen angažovanou poezii. V jeho “Kryptogramech na dívčí jména” a v “Básničkách na zrcadlo” máme ukázky milostné lyriky, která občas sama sebe ironizuje. “Amoresky” je drobná knížka milostné poezie, navazující na české básně první poloviny dvacátého století.

Jako každý básník také Karel Kryl se učil u svých předchůdců. Doma mohl v rodinné knihovně najít díla vynikajících českých autorů, zejména básníků z konce devatenáctého století a první poloviny dvacátého století. Jeho předek založil známou tiskařskou a vydavatelskou firmu Kryl a Scotti v Novém Jičíně. V oficíně se tiskly knihy nakladatelství Dobré dílo proslulého Josefa Floriana. Vycházely zde i knihy Jakuba Demla, firma tiskla pro Kuncířovo nakladatelství. Knihy Jaroslava Durycha, Vítězslava Nezvala, Bohuslava Reynka, Josefa Čapka, Jiřího Wolkera a dalších vynikajících českých autorů měl Karel Kryl k dispozici doma - díla četných autorů by si nemohl vypůjčit v tehdejších veřejných knihovnách. Nevíme, co všechno mladý Karel Kryl přečetl. Z jeho úcty ke slovu se však dá usoudit, že ho zaujali ti básníci, kteří dovedli najít v češtině neobvyklá slova a často i nová slova tvořili. Karel Kryl v takových knížkách jako “ Z mého plíživota” nebo “Sněhurka v hadřících” si pohrával s češtinou skoro nezvalovsky. Jako první díl Spisů Karla Kryla vyšly “Texty písní” a v druhém díle “Básně”. Přitom četné texty písní by se daly označit jako básně.

Bylo by možné považovat Karla Kryla také za autora takzvaných protestsongů, jaké se v 60. - 80. letech psaly a zpívaly v tehdejším komunistickém východním Německu nebo v Sovětském Svazu. Jejich hodnoty prověří čas. Básník Karel Kryl zemřel předčasně. Kdoví jakými cestami by se ubíraly jeho další texty. Z antiky známe úsloví, že koho bohové milují, ten umře mladý. Nám však Karel Kryl velmi chybí.

Je jaro desáté

Z dnešního pohledu - a jinak se na to asi ani dívat nelze – lze jeho životní pouť popsat slovy jedné z jeho možná nejznámějších písniček:

Cesta je prach
a štĕrk
a udusaná hlína

Karel Kryl – volnomyšlenkář, zpěvák, básník, filozof a světový cestovatel ve věci domova. Taková životní cesta není nikdy přímá a ozářená svitem hvězd, ale naopak často plná výmolů a nečekaných zatáček. A Karel Kryl se od své cesty neuchýlil – od ranného mládí byl svou neustále přítomnou a nade vše milovanou matkou vychovávaný k samostatnosti a k životu toužícím po svobodě a po svobodném uměleckém vyjádření. Byla to také ona, která podporovala jeho kreativitu a Karel se pomalu ale jistě přikláněl k výrazové formě, kterou dnes všichni tak dobře známe. Ovlivněný poválečnou dobou, ve které bylo jen málo místa pro materiální blahobyt, hledal svou cestu ve vnitřním porozumění a prožití.