Nejstaršími původními lotyšskými knižními památkami jsou rukopisné knihy v latině a němčině, například, “Rīgas misāle” (“Rigas Missal”, 14. stol.). První tištěné texty v lotyštině se objevují v roce 1525 v Německu a první typografická dílna v Rize byla založena v roce 1585.

Do poloviny 19. století byli iniciátory a nakladateli lotyšských knih převážně cizinci - především duchovní. Proto knihy určené pro Lotyše představovaly do druhé poloviny 18. století většinou duchovní literaturu, kromě několika právnických textů, jazykovědných prací a abeced. Polygrafická a grafická úprava knih byla jednoduchá ilustracemi doplněná jen zřídka. V polovině 19. století se však situace mění s příchodem lotyšských autorů.

Následující 2 dekády, tedy do 70. let 19. století, představovaly v lotyšském knižním umění adaptační období, charakteristické převzatou literaturou. V praxi se užíval hlavně dovoz stereotypních či dříve použitých ilustrací, parafrázování a napodobování cizích kreseb. Originální ilustrace místního původu byly tehdy vzácností. Do poloviny 18. století byly všechny knižní ilustrace dřevoryty, ale počátkem druhé poloviny století se začalo používat mědirytu a leptu.

Na počátku 19. století se oblíbenou knižní grafickou technikou stala litografie a zároveň se mezi místními umělci zvýšil zájem o dřevoryt.

V polovině 19. století zaznamenalo lotyšské knižní umění radikální obrat, na němž se podílel rozvoj inteligence, její ideologické rozpory s německým duchovenstvem a začátek hnutí “Novolotyšů”, vnášející svůj přínos do vydávaní národních knih. Rychle se zvyšoval počet publikovaných knih a jejich funkce se stále prohlubovala. Kniha se v lotyšské rodině stala předmětem denního užívání. První ilustrované beletristické knihy byly vydávány s použitím dřevorytu, černobílé i barevné litografie.

Svoji uměleckou činnost zahájil první profesionální umělec v oblasti grafiky (dřevoryt) Augusts Daugulis (1830–1899).

V polovině 19. století získaly širokou popularitu knihy s málo významným obsahem. Nejčastěji šlo o ilustrované knihy s tematickými, obvykle barevnými obrázky na obalu, aby přilákaly pozornost zákazníka. Takováto produkce kontrastovala s konvenčními, vizuálně i tematicky jednotvárnými náboženskými publikacemi.

V poslední čtvrtině 19. století byly vytvořeny podmínky pro všeobecný rozvoj lotyšského knižního umění. Materiální a hospodářské podmínky se upevnily, profesionální umělci se zajímali o grafiku a veřejnost toužila po tiskovém materiálu vysoké kvality. Ilustrace Kārlise Kronvaldse a Mārtiņše Bušse předznamenávaly počátek národního knižního umění.

Na přelomu 19. a 20. století lze pozorovat vzájemné působení různých uměleckých směrů, tendencí a stylů - realismu, symbolismu, sentimentalismu, primitivismu, historismu a secese.

Značně se rozšířil rozsah grafické interpretace literárních děl, a přístup umělců k úpravě tištěného materiálu se uvolnil. Převládá secese. Ačkoliv si lotyšští grafici osvojili novinky evropské tiskové grafiky se značným zpožděním, výrazové prostředky tohoto trendu se přejaly rychle. Již v prvních letech 20. století lze nalézt secesní proudy téměř ve všech pracích lotyšských umělců pracujících s tiskem.

Obzvlášť produktivně začali lotyšští umělci působit v knižní grafice v roce 1904, kdy okruh spisovatelů, umělců a ctitelů umění založil nakladatelství “Zalktis” (Užovka) s cílem “vydávat produkci lotyšských spisovatelů a umělců v esteticky důstojném stylu.”

Nakladatelství se tyto snahy dařilo úspěšně uskutečňovat. Spolupracovníky nakladatelství byli dobří a zkušení umělci, např. J. Rozentāls, V. Purvītis, J. Madernieks. Kritika chválila grafickou úpravu a tyto úspěchy povzbuzovaly rovněž jiné nakladatele věnovat větší pozornost úpravě tiskového materiálu.

Jedním z nejdůležitějších zlepšení v polygrafii a knižním umění v době secese byl tisk přitažlivých barevných obrázků na kalikových obalech.

Vznik nezávislého Lotyšska v roce 1918 přinesl rozkvět lotyšského národního umění a knižní produkce. I když lotyšské hospodářství bylo válkou zničeno, již v prvních letech nezávislosti vzniklo mnoho knižních nakladatelství.

V první polovině 20. století někteří nakladatelé spolupracovali s umělci, v jejichž dílech byly patrné prvky modernismu a již projevovali novátorský postoj ke grafické úpravě knih. Středem jejich pozornosti byl hlavně expresionismus, kubismus a neoklasicismus. Jako nejplodnější představitele tohoto trendu lze označit umělce Niklāvse Strunke, Sigismundse Vidbergse, Romanse Sutu, Konrādse Ubānse, Ugu Skulme.

V prvních poválečných letech knižní grafika nahrazovala velmi skromnou polygrafickou úpravu. Na  přelomu 20. a 30. let někteří levicově smýšlející umělci začali pod vlivem tvorby v Rusku žijícího krajana Gustavse Klucise používat metodu vypracovanou konstruktivisty.

20. léta 20. století byla v lotyšském knižním umění nejintenzivnější dobou ve smyslu kreativní různorodosti. V následující dekádě do Druhé světové války toto umění získalo výrazně konvenční rysy.

Nové pokolení umělců s výborným kreslířem Oskarsem Norītisem v čele se ve velké míře orientovalo na metodu realismu.

Vyzrálost lotyšského knižního umění potvrdila umělecky vysoce hodnotná vydání 20. a 30. let 20. století. Na realizaci svého záměru nakladatelé spolupracovali s nadanými umělci: Niklāvsem Strunkem, Jānisem Plēpisem, Ugou Skulmem, Sigismundem Vidbergsem a mnoha dalšími. Jejich práce se vyznačovaly skvělým designem a pestrostí ilustračních stylů.

Na cestu luxusních edicí na začátku 20. století nastoupilo jako první nakladatelství “Leta”. Vydalo dvě nevelké knihy s barevnými ilustracemi (umělci Niklāvs Strunke a Uga Skulme). Také jiní nakladatelé vydali několik luxusních edicí, které se setkaly u veřejnosti s nepopiratelným uznáním.

V roce 1936 zahájilo činnost nakladatelství “Zelta ābele”, jejhož zakladatel Miķelis Gopers si kladl za cíl připravit pro lotyšskou čtenářskou obec knihy umělecky a polygraficky nejvyšší kvality. Do začátku Druhé světové války svůj úmysl úspěšně uskutečňoval. Za německé okupace byla polygrafická kvalita knih nakladatelství Miķelise Goperse proměnlivá. Vydání nakladatelství “Zelta ābele” byla většinou nevelkého formátu, v nichž ilustrace byly prováděny klasickými tiskovými grafickými technikami dřevorytu, mědirytu a leptu. Pro každé vydání se speciálně vybíral papír a materiál na obal. Koncem války Miķelis Gopers emigroval do Švédska, kde ve své nakladatelské činnosti pokračoval.

V sovětské době panoval názor, že veřejnost luxusní knihy nepotřebuje, a proto se nevydávaly. V posledních letech se opět objevily skromné pokusy vydávání luxusních knižních edicí.

Kniha v exilu

Důsledkem revolucí a válek 20. století vznikaly houfně za hranicemi Lotyšska lotyšské obce. Po pádu carského režimu mnozí Lotyši zůstali v Rusku, kde založili svá kulturní centra. Většina z nich se nacházela v Moskvě. V Rusku (na území pozdějšího Sovětského svazu) vyvíjelo činnost několik lotyšských nakladatelství, z nichž nejpro-duktivnějšími byla “Prometejs” a “Spartaks”. Grafické a polygrafické úpravě se v té době věnovalo málo pozornosti, ale některá vydání se mase asketických tiskových prací vymykala díky práci ilustrátorů. V dílech některých umělců byl patrný vliv ruských kolegů, například v dřevorytech F. Freibergse v knize Davida Beiky “Mežabrāļu gads” (Rok lesního bratrstva). Většina knih vydaných v Sovětském svazu měla propagandistickou povahu a putovala nelegálně do Lotyšska.

S vypuknutím Druhé světové války Lotyšsko ztratilo svou nezávislost. V roce 1940 bylo okupováno SSSR, v letech 1941–1945 se stalo součástí východního území fašistického Německa a po skončení války bylo připojeno k Sovětskému svazu. Okupační režimy přinesly v Lotyšsku podstatné změny ve vydávání knih. Pod dozorem přísné cenzury se kniha stala důležitým ideologickým nástrojem. V Sovětském svazu bylo vydávaní knih státním monopolem. Válečné katastrofy a represivní opatření způsobily nakladatelům velké ztráty.

Během první sovětské okupace (1940 – 1941) se zcela změnil knižní repertoár, vzrostl počet sociálních a politických vydání. Velká pozornost byla věnována překladům ruských autorů. Soukromá nakladatelství byla uzavřena a nahrazena Státní radou pro knihtisk a nakladatelství (VAPP). Umělci byli nuceni pracovat ve stylu tradičního realismu, polygrafická produkce si však uchovala předcházející kvalitu.

V období německé okupace (1941 – 1945) svou práci soukromé polygrafické podniky a nakladatelství obnovily, ale kniha zůstala ideologickým nástrojem. Během války se knihy staly jednoduššími, ačkoliv několik nakladatelství, jako “Zelta ābele”, “Latvju grāmata”, Nakladatelství Jānise Kadilise, či Nakladatelství Ernesta Kreišmanise se snažilo dát svým knihám co nejkvalitnější grafickou a ilustrační úpravu.

V letech druhé sovětské okupace (1945 – 1990) byl sortiment materiálů používaných v tiskařském a nakladatelském průmyslu velmi omezen: typografické závody s primitivním technickou výbavou pracovaly nekvalitně, umělecká tvorba podléhala přísné ideologické cenzuře. Poválečné knižní ilustrace byly jen velmi pasivní vizuální interpretací literárního obsahu s typickým, až úzkostlivým zaměřením na detail. V 60. letech umělci (Aleksandrs Stankēvičs, Gunārs Krollis, Indulis Zariņš aj.) začali hledat nové formy nejen pro jednotlivé grafické prvky, nýbrž také ve zpracování celkového knižního návrhu. To podnítilo umělce k novému, netradičnímu využívání klasických grafických technik.

Po získaní nezávislosti v roce 1991 se lotyšský knižní trh nacházel v hluboké krizi. K jeho modernizaci bylo zapotřebí několika let. Nové technologie rychle a podstatně změnily proces výroby knih. Také umělci museli držet krok s těmito změnami – museli se naučit pracovat s počítačem. Ale přehnaná obliba této moderní technologie a její intenzivní využívání při úpravě knih se obrátila v jednoduchý technicismus. Ve druhé polovině 90. let návrháři a ilustrátoři podstatně rozšířili rozsah obraznosti a začali věnovat větší pozornost ruční práci.

Ve srovnání s publikacemi sovětského období získala Lotyšska kniha v uplynulém desetiletí nezávislosti moderní vzhled. Likvidace státního knižního monopolu a nástup soukromého sektoru přispěly k rychlému rozvoji tohoto odvětví. Dnešní lotyšský knižní trh zásobuje na 60 soukromých nakladatelství, mezi nimiž nalezneme i specializovaná nakladatelství jako jsou “Zvaigzne ABC” zaměřené na učebnice, či “Neputns” vydávající literaturu o umění.

Dnešní knižní ilustrátoři využívají nezadatelného práva svobody vyjádření: od tradičního realismu až po abstrakci. Do vydávání knih se zapojilo mnoho známých umělců. V každoročních soutěžích knižního umění dosáhli nejvýznamnější úspěchy Alnis Mitris, Juris Petraškevičs, Valdis Villerušs a jiní. Obor knižní grafiky lze studovat v Lotyšské umělecké akademii.

Do poloviny 19. století nakladatelé vydali pro lotyšské děti pouze několik ilustrovaných knih, mezi jiným katechismus a abecedy se standardní velikostí dřevorytů a logotypů. Umělecky nejvýznamnější byla lepty ilustrovaná “Bildu ābece” (Obrázková abeceda), sestavená Gothardem Fridrichem Stenderem. Široký repertoár dětských knih se objevil až ve druhé polovině 19. století. Ilustrace byly převzaty hlavně z knih německých, z nichž nejoblíbenějšími byly černobílé a barevné litografie sentimentálního obsahu. Místní díla charakterizovala laickost a primitivismus.

Počátkem 20. století se ke grafice dětských knih obrátili někteří přední lotyšští umělci, např. Rihards Zariņš, Jānis Roberts Tillbergs, Eduards Brencēns.

Význam tradic založených v předchozích letech rychle upadal a záhy zmizel docela. Převládl tradiční realismus se secesními rysy. Se vznikem nezávislého lotyšského státu byly položeny základy lotyšského národního umění dětských knih, jež nalezlo v tomto období nejlepší podmínky pro svůj kreativní rozvoj. Grafická interpretace dětské literatury se zásadně rozšířila, tisk a úprava knih se zkvalitnily a obohatily. Někteří umělci (Alberts Kronenbergs, Margarita Kovaļevska) se zaměřili právě na ilustrování dětské literatury. Významným byl vklad Nikolajse Strunke.

Během sovětského režimu, přibližně do roku 1980, dominoval v grafice lotyšských dětských knih socialistický realismus, umělecké styly se do jisté míry vyvážily.

Od obnovení lotyšské nezávislosti můžeme v úpravě dětských knih pozorovat dynamické změny, které přispívají k jejímu rozvoji.