Už několik tisíciletí je poloostrov SINAJ v ohnisku historického dění. Poloostrov SINAJ je spojením a hranicí mezi Asií a Afrikou. Od okamžiku mé první cesty, od prvního setkání (1969) s touto nádhernou a vznešenou krajinou (pouští) mě myšlenky na toto skvělé místo neopustily. Začal jsem se zabývat historií SINAJE, studoval jsem knihy Mojžíšovy a teologické spisy zabývající se Exodem. Aba Ebban v úvodu mé knihy o poušti SINAJ píše: “Bible sleduje člověka na každém jeho kroku a na poloostrově SINAJ se odehrávalo ústřední téma biblického dění.”

Pomalu chápu genialitu Mojžíše vést “Děti Izraele” právě touto pouští - čtyřicet let putování, než stará, “rozmazlená” generace, narozená v zajetí a “změkčilá” pohodlným životem s dostatkem masa v Egyptě, v poušti SINAJ zemřela a nová, Egyptským zajetím a tamním otrokářstvím nezkažená a nedotknutá generace narozená v poušti vyrostla, se kterou potom mohl Joshua dobýt zemi slíbenou Hospodinem – “zemi zaslíbenou, která oplývá mlékem a strdím”. Obklopen ohromnými žulovými horami, mezi zahradami nomádů, dírami s vodou, oázami s palmami, ovocnými stromy s granátovými jablíčky a divokými broskvemi na jihu a nekonečnými písečnými pláněmi pouště, neskutečnými měsíčními krajinami ve žluté až černé barvě na severu – uprostřed této pouště, která je “veliká a nemilosrdná”, přednesl Mojžíš po návratu z hory Horeb deset přikázání Boha, dekalog.

Pokus zobrazit útěk “Dětí Izraele” z Egypta podléhal jiným zákonům než moje dřívější práce o F. Kafkovi a Praze. Nenacházím přesné texty, deníky. Naopak na ty, kteří sepsali podle ústních vyprávění první texty svitků Tóry (Knihy Mojžíšovy) byl působen nátlak, aby nebyli konkrétní co se týče místa Zjevení (hora Horeb-Sinai) a jiných významných míst.

V  třetím a čtvrtém přikázání, tak jako v Talmudu, je přísně zakázáno uctívat obrazy nebo různá zobrazení...

( BIBLE SVATÁ, PODLE POSLEDNÍHO VYDÁNÍ KRALICKÉHO Z ROKU 1613, ČESKÁ BIBLICKÁ SPOLEČNOST 1991 )

Už tehdy se kněží obávali poutnictví k tzv. Svatým místům a modloslužebnictví.

Po mnoha setkáních s archeology, pátrání a rozhovorech se znalci “Knih Mojžíšových” a setkáních s teology, kteří se specializovali na výzkum Tóry, jsem zůstal při svém původním rozhodnutí při plánování cesty pouští: použít tzv. klasickou cestu EXODU (útěk “Dětí Izraele” z Egypta a jejich čtyřicetileté putování pouští) podle >Oxfordského biblického atlasu<. Dodnes nejsou známy žádné nové výsledky výzkumů, které by nás nutily naše staré vědomosti o cestě nebo o putování “Dětí Izraele” revidovat. Stopy jejich putování pouští jsem v SINAJI nenašel - ani jsem to neočekával. Na St. Katherina-Plateau, které je u kořenů Gebelu Safsafa a Gebelu Musa (o kterém mnozí tvrdí, že je identický s biblickou horou SINAJ), mi řekl Avner Goren (který je autorem archeologického doslovu mé knihy “SINAJ, putování do země zaslíbené” a jednou z vedoucích osobností izraelské archeologie): “Děti Izraele byly nomádskou pouštní společností a pouštní společnosti po sobě stopy nezanechávájí”.

Hodně regionů SINAJE, které jsem procestoval v sedmdesátých letech a kde jsem díky zvláštním povolením izraelské armády s fotoaparátem byl, jsou dnes nedosažitelné. Po navrácení poloostrova SINAJ Egyptu v rámci mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem (1979-82) je Egypťané deklarovali jako vojenská pásma,  zakázaná území.

Mojžíš, který byl egyptským měšťanem, se jistě naučil životu v poušti od svého tchána Jetro, který byl pouštním Nomádem. Moji učitelé byli Beduíni a také izraelští přátelé, kteří v poušti SINAI léta žijí a pracují. Beduín Hasan mi ukázal, jak najít vodu ve vysušeném Wadi. V ploché, písečné poušti východního SINAJE podřezal Ali kozičku za stejného rituálu který, je popsán v Tóře. Večer jsem lámal plochý arabský chléb s beduíny, ráno jsem se probudil zimou, právě včas, abych uviděl a prožil hru barev, kterými východ slunce očaroval mraky. Zažil jsem pouštní vichřice a deště, viděl jsem, jak země vysychala a praskala. Po měsících pobytu jsem si navykl úplně jinému životními rytmu a našel jsem nové porozumění pro nomádská tažení od jednoho naleziště vody ke druhému, ne nepodobná tažením “Dětí Izraele” v době jejich pobytu na poušti. Na severu jsem stál před Gebelem Safsafa, který je celý ze žuly a který má mocné výběžky (podobné kořenům stromů) na celém St. Katherina-Plateau. Na jihu jsem stál v okružním masivu Gebelu Halal, který připomíná amfiteátr, kde není stopa života a celá hora je jakoby obklopena majestátním tichem. Hádanka o lokalitě biblické hory Horeb sice vydržela nápor vědců, ale je jisté, že Mojžíš při svém setkání s Bohem na hoře Horeb založil lidskou civilizaci a že položil základní kámen pro velikou stavbu monotheistického náboženství Židů, Křesťanů a Muslimů.

Viděl jsem nádherná seskupení mraků, zažil blesk a hrom a hmatatelně blízký měsíc v úplňku. Stále více jsem si uvědomoval nově získanou svobodu a čím více jsem se dopracovával ke kořenům této jedinečné krajiny, tím více jsem docházel k přesvědčení o tom, že jsem zvěsti o hoře Horeb porozuměl.

Jan Parik

1958
NA HŘEBENKÁCH - Praha, ČR

1981
KAFKA PRAGUE - New Yorku, USA

1985
PHOTOGRAPHS - New York, USA

1985
KAFKA PRAGUE - Groningen, Nizozemsko
KAFKA PRAGUE - Antverpy, Belgie
KAFKA PRAGUE - Stockholm, Švédsko
KAFKA PRAGUE - Lyon, Francie
KAFKA PRAGUE - Paříž, Francie

1986
KAFKA PRAGUE - Chanbery, Francie
KAFKA PRAGUE - Martinique, Karibské ostrovy

1987
KAFKA PRAGUE - Melbourne, Austrálie

1990
KAFKA PRAGUE - Vídeň, Rakousko

1991
PRAG, AUF DEN SPUREN VON FRANZ KAFKA - Dortmund, Německo
KAFKA PRAGUE - Augsburg, Německo
KAFKA PRAGUE - Johannesburg, Jižní Afrika