NÁRODNÍ KNIHOVNA ČESKÉ REPUBLIKY


SARAVALŮV ODKAZ
SARAVAL LEGACY
DZIEDZICTWO SARAVALA
מורשת סרוואל

Vzácná kolekce hebrejských rukopisů a prvotisků mimořádně zpřístupněná
před jejím předáním vládě Polské republiky

Výstava probíhá pod záštitou ministra kultury ČR


9. - 17. listopadu 2004, 10 - 18 hod.
Zrcadlová kaple Klementina, Národní knihovna ČR, Praha 1

 

Výstava je pro veřejnost jedinečnou příležitostí shlédnout část sbírky Leona Vity Saravala (1771-1851), jež byla až do druhé světové války majetkem Židovského teologického semináře ve Vroclavi (Breslau). Je vystaveno třicet čtyři hebrejských rukopisů a pět prvotisků (v šesti svazcích), které tvořily patrně nejcennější část Saravalovy sbírky a nemají na území České republiky v podobném počtu a hodnotě obdobu. Vystavené rukopisy a tištěné knihy vznikaly v průběhu sedmi století, nejstarší byl dokončen v letech 1284-85, nejmladší roku 1833. Pocházejí z nejrůznějších oblastí Evropy, severní Afriky a Blízkého východu: najdeme mezi nimi knihy napsané či vytištěné v dnešním Španělsku a Portugalsku, Alžírsku, Turecku, Itálii, Německu a Polsku. Pokrývají všechny hlavní hebrejské písařské tradice: sefardskou (španělskou), italskou a aškenázskou (německou) se všemi hlavními typy a styly hebrejského písma. Najdeme tu též několik krásných příkladů knižní iluminace. Prvotisky ze Španělska, Portugalska a Itálie, dosud pod vlivem rukopisné knižní kultury, dokládají samé počátky hebrejského knihtisku. Osudy hebrejských knih a písařských tradic odrážejí často osudy jejich písařů či vlastníků, které, v důsledku politických a historických událostí, doprovázely v emigracích do vzdálených zemí. Totéž platí i pro Saravalovu sbírku: z Terstu, kde ji její sběratel s láskou a péčí shromáždil, se roku 1854 dostala do Vratislavi, kde ji až do druhé světové války mohli studovat přední židovští učenci. Po vyplenění nacisty byla rozprášena do celého světa a části sbírky se dostaly do institucí ve Varšavě, Moskvě, Jeruzalémě, New Yorku i do soukromých rukou. Část sbírky skončila na konci války také v Praze, v Klementinu. Teprve v 80. letech vznikl stručný seznam a knihy byly zpřístupněny domácím hebraistům. Informace o nalezení části sbírky obsahující nesmírně cenné rukopisy ze 13. století vzbudila velký ohlas doma i v zahraničí. Stručný katalog uspořádali počátkem 90. let odborníci z Národní a univerzitní knihovny v Jeruzalémě, podrobnější popis pak vytvořili Olga Sixtová a Jerzy Stankiewicz ze Židovského muzea v Praze. Nyní se sbírka vrací zpět do svého domovského města, Vratislavi. Sbírka byla letos nejen popsána, ale i zdigitalizována. Ve své digitální podobě, jejíž vznik financovalo Ministerstvo kultury České republiky, zůstává tedy v Praze. Digitalizaci v Klementinu provedla a také podpořila společnost AiP Beroun. Sbírka se stala trvalou součástí velkého projektu digitalizace a zpřístupňování historických dokumentů „Memoriae Mundi Series Bohemica“, nazývaného stručně „Memoria“. Projekt Memoria má kořeny již v roce 1992, v pilotním projektu pro UNESCO. Tehdy také začala spolupráce Národní knihovny ČR se společností AiP Beroun. Pravidelné zpracovávání rukopisů a starých tisků bylo zahájeno v r. 1996 a v roce 2000 byly vyhlášeny dva národní programy digitalizace - Memoria a Kramerius (digitalizace starých novin), jichž se zúčastnily již desítky různých institucí. Díky velkému objemu vykonané práce a komplexnímu přístupu patří naše programy k jedněm z nejvýznamnějších ve světě. Zejména projekt Memoria začíná pod svá křídla přibírat příbuzné iniciativy z řady dalších zemí (Slovensko, Polsko, Chorvatsko, Rakousko Německo Litva). Vytváří se tím velmi zajímavé virtuální prostředí, v němž se znovu setkávají rukopisy, staré tisky a historické mapy, které kdysi patřily k sobě, dokonce pocházejí i z týchž sbírek, ale vlivem dějinných událostí byly rozptýleny po celém světě. V současné době projekt Memoria zpřístupňuje kolem 650 000 stran z téměř 1400 rukopisů a starých tisků a je současně souborným katalogem historických fondů zúčastněných institucí. Projekt je pravidelně podporován Ministerstvem kultury ČR v programu „Vědecké a informační služby knihoven“ (VISK 6). Saravalova sbírka hebrejských rukopisů, která byla zdigitalizována v návaznosti na tento projekt, tak zůstane trvale dostupná badatelům i laikům celého světa.
 

Autoři výstavy
Olga Sixtová, Jerzy Stankiewicz

Realizace
Výstavní oddělení NK ČR
Jerzy Stankiewicz

Digitální zpracování a elektronické zpřístupnění
AiP Beroun s.r.o.

Hebrejské rukopisy

Ve středověku žili Židé podél celého středozemního pobřeží, na Blízkém východě a ve střední a západní Evropě. Postupem doby se ustavily, zhruba řečeno, tři hlavní sociálně-kulturní skupiny: Sefardští Židé sídlili původně ve Španělsku a v oblastech pod vlivem islámu. Aškenázští Židé žili v křesťanských zemích severně od Alp (severní Francie, Německo, České země, později Polsko ad.). Starobylá italská židovská komunita tvořila zvláštní skupinu.
V každé z těchto oblastí si Židé vyvinuli, vedle místního ritu a zvyklostí, i vlastní typ hebrejského písma. Rozeznáváme tedy především hebrejské písmo sefardské, aškenázské a italské. Jednotlivé písařské tradice se různou měrou připodobnily i místním písmům (arabskému či latinskému) a podobám výtvarné výzdoby. V důsledku politických změn a událostí (např. vypovězení Židů z Iberského poloostrova na konci 15. století) migrovala často hebrejská písma spolu se svými písaři daleko od místa svého vzniku. Zhusta se například setkáváme se sefardskými či aškenázskými rukopisy, jež byly napsány nebo dokončeny v Itálii. Jestliže tedy hovoříme o sefardském rukopise, máme často na mysli spíše typ písma, než zeměpisné území Španělska (hebr. Sefarad).
Rukopisy vznikaly nejčastěji v rukou profesionálních písařů. Někteří byli proslulí, jako například Abraham Farissol, který z Provence uprchl do Itálie, nebo Joel ben Šim’on, který působil v Německu a severní Itálii. Zajímaví jsou ale i ti méně slavní, např. písař Pentateuchu, jehož rodina podle jména pocházela z Chebu, přičemž jeho rukopis byl dokončen neznámým italským písařem. Mezi hebrejskými písaři nacházíme, byť výjimečně, i ženy a děti. Paula, dcera Abrahama, se živila jako písařka v Římě na konci 13. století. Pocházela z rodiny písařů a učenců; jejím předkem byl i slavný rabín Natan ben Jechiel.
Podobné fascinující podrobnosti se dozvídáme z kolofonů, tj. krátkých poznámek umisťovaných obvykle na konec rukopisu (ne všechny rukopisy měly kolofon a mnohý se ztratil spolu s poškozenou nebo odpadlou poslední stranou knihy). Kolofony obvykle zahrnovaly jméno písaře, titul díla, datum a místo dokončení rukopisu, jméno objednatele, či zda si písař opsal rukopis pro vlastní potřebu. Na samý konec písař vepsal požehnání pro objednatele i sebe sama. Poznámky osobního charakteru jsou vzácné, ale o to zajímavější.
Z hlediska obsahu pokrývají hebrejské rukopisy široké spektrum témat od Bible a biblických komentářů, modlitebních knih, Talmudu a rabínské literatury po mystické kabalistické texty, pojednání z oborů filozofie, gramatiky, astronomie, lékařství, matematiky a poezie.
Obsah rukopisu určoval i užitý typ písma. Pro Bibli, Talmud, modlitební knihy a úřední dokumenty se užívalo písma kvadrátního, pro většinu ostatních textů (komentáře a nejrůznější pojednání) písma polokurzívního a pro osobní poznámky a dopisy písma kurzívního. Svatost či důležitost textu a přání a prostředky objednatele ovlivňovaly vedle kvality materiálu, na nějž byl rukopis psán, také jeho výzdobu. Významnou roli ve výzdobě a iluminaci knihy hrály také dobové a místní umělecké tradice (odtud např. absence figurativní malby v rukopisech vzniklých v zemích pod islámským vlivem). Jednou ze zvláštností hebrejských písařských tradic ve všech výše jmenovaných oblastech je mikrografie, tj. miniaturní písmo užité pro výzdobu rukopisu. Obvykle se vyskytuje na okrajích stránky, obsahuje text komentáře či písařské poznámky (masora v biblických kodexech) a vytváří z nich geometrický, zvířecí, rostlinný či antropomorfní dekor.
Na počátku 14. století existovalo v Evropě odhadem asi 200 - 300 tisíc hebrejských rukopisů. Připomeňme si, že jestliže se z nich do dnešních dnů dochovalo téměř pět tisíc, je to především díky úsilí a lásce sběratelů, jako byl Leon Vita Saraval.

Další ukázky na www.memoria.cz

Hebrejské prvotisky

Mezi prvotisky, knihami vytištěnými do roku 1500, najdeme také okolo 175 vydání vytištěných hebrejským písmem. Patrně první hebrejská knihtiskárna byla založena kolem roku 1470 v Římě Ovadjou, Menašem a Benjaminem z Říma. Z Říma se hebrejský knihtisk rozšířil po celé Itálii a hebrejské tiskárny vznikly postupně v Reggio di Calabria, Piove di Sacco, Mantově, Ferraře, Bologni, Soncinu, Neapoli, Brescii, Barcu a snad i v dalších městech, která jsou nám dnes neznámá. Nezávisle na italském centru vznikly hebrejské knihtiskárny také ve Španělsku a v Portugalsku. První knihu, Pejruš ha-tora komentátora Jicchaka ben Šelomo (Rašiho), vydal v Guadalajaře v roce 1476 Šelomo Alkabec. Následovaly tiskárny v Hijaru, Faru, Lisabonu, Zamoře a Leirii. Vyhnání Židů z Iberského poloostrova na konci 15. století přerušilo sefardský hebrejský knihtisk v jeho domovské zemi, ale neukončilo jej úplně, tiskárny vznikaly dále v místech, kde se sefardští Židé usazovali, v Turecku, severní Africe a na mnoha místech v Evropě. Nedostatek papíru a technologické obtíže počátku tisku měly dopad na výši nákladu prvotiskových vydání, která byla relativně skromná. Kniha Žalmů s komentářem rabiho Davida Kimchiho (Radaka), vydaná Josefem, Chajimem Mordechajem a Chizkijou Monterem v Bologni v roce 1477, vyšla v nákladu 300 výtisků; Radakův komentář k Zadním prorokům, vytištěný Šelomem Alkabecem v Guadalajaře v roce 1482, dosáhl nákladu 400 výtisků. Knihy vydané v prvním období hebrejského knihtisku pokryly prakticky všechny žánry hebrejské literatury a některé tituly vyšly hned v několika vydáních, na různých místech v tiskárnách různých tiskařů. Sem patří dvě různá vydání kodexu Mišne tora Mošeho ben Majmona (Rambama). Vzhled raných prvotisků napodobuje dosud rukopisnou písařskou tradici: prázdný titulní list, prostor vynechaný pro iniciály, které měly být později domalovány iluminátorem, ornamentální rámečky. Skromné údaje o vydání jsou (ne vždy) umisťovány teprve na konec tisku, do kolofonu: jména tiskaře či tiskařů, korektorů a sazečů a datum a místo vydání. Typy písma používané ranými hebrejskými tiskaři kopírovaly rukopisné styly hebrejských písem. Pro hebrejský tisk ve Španělsku bylo přirozené použít sefardský typ písma, ale sefardský model nabyl z různých důvodů vrchu také v Itálii. Hebrejské inkunábule ze sbírky Leona Vity Saravala představené na této výstavě patří k nejkrásnějším příkladům svého druhu.