Domy se tísní jeden vedle druhého, vzájemně se podpírají a objímají, jakoby se bály, aby je někdo od sebe nerozdělil. Některé z nich překlenují celou ulici a zakrývají tak slunce. Ne náhodou je proto tato část města mnohdy nazývána "V temnotách". Dokonce i během nejslun-nějšího dne v jakémkoli ročním období je tato část Ochridu zahalena do vlastního stínu.

Dům Atanase, vysoký a úzký jako věž, je také sevřený mezi dvěma sousedními domy. Jeho nejvyšší patro nabízí překrásný pohled na blankytně modré Ochridské jezero. Z jeho druhé strany míjí pohled nejdříve okna domu Robevových a pokračuje ke střechám chrámu svaté Sofie a dále k Samuilově pevnosti.

Sedíme v přízemí a posloucháme vyprávění o jednom člověku a jeho neobyčejné, přesto však skromné a jednoduché životní pouti.

Narozen ve Velesu, rodném městě Rajka Žinzifova, Jordana Chadžikonstantinova-Džinota, Gemidžiů, Kosty Racina. Právě tam na břehu Vardaru tráví větší část svého života. Právě u Vardaru se v něm probouzí touha vidět svět takový, jaký je, a ne takový, jak mu o něm vyprávěli jiní. Stejně jako se z dítěte stane dospělý, stává se ze zvědavosti láska k dálkám a neprožitým okamžikům radosti při setkáních s neznámými duchovními hodnotami.

V rodném Velesu se zamiluje do umění fotografie. Krok za krokem prostupuje stále hlouběji tajemství techniky fotografování. Fotografie se stane jeho stěžejním tvůrčím zájmem a současně i výzvou k plodné tvorbě. Čímsi zachraňuje svět před zmizením, spojuje kultury a národy různých země-pisných šířek.

Životní dráha jej vede k mostům Temže, k břehům Jordánu či do svatého Jeruzaléma, do Istanbulu nebo k chladnému Baltu.

V roce 1990 se stěhuje do Ochridu. Od této doby se již aktivně věnuje umělecké fotografii. Starobylá svatyně a duchovní pokladnice makedonské kultury v Atanasovi umocňuje touhu po nových cestách a setkáních s lidmi celého světa. Přání poznávat neznámé kultury roste a je doprovázeno i jeho osobním duchovním růstem. V Ochridu, na místech, kde bývala Klimentova literární škola, a pod klenbami chrámu svaté Sofie anebo na samém břehu jezera si Atanas rozšiřuje své obzory a obohacuje své poznání. O tom svědčí mimo jiné i jeho jazykové znalosti - ovládá francouzštinu, řečtinu, srbštinu a albánštinu, před tím se učil i anglicky, německy a polsky.

Ochrid mu poslouží i při dalších cestách, nových setkáních a kontaktech. Na všech svých cestách je vždy vyzbrojen fotoaparátem, svým nejlepším přítelem a souputníkem. Domů se pak vrací obohacen o nové fotografie míst, jimiž procházel, a lidí, s nimiž se setkával. S fotografiemi, na nichž jsou zvěčněny události odlišné od těch z toho našeho kousku světa, a lidé, rozdílní od nás samých, a přesto postavy i životy blízké a lidské. Fotografie uchovává vzpomínku prožitých setkání a spatřených zemí. Fotografie pomáhá uchovat minulost jako živou část naší přítomnosti i budoucnosti.

Při fotografování Atanase nejvíce zajímá člověk a jeho osud. Na jeho snímcích jsou obyčejní, malí a zdánlivě bezvýznamní lidé. Ve skutečnosti jsou však právě tito lidé základem tohoto našeho světa. Jsou to tváře, které by se nemohly nikdy dostat na titulní strany novin a časopisů - tváře, které ukazují svět, v němž žijeme, bez masek a úprav. Fotografie Atanase Talevského jsou zrcadlem, ve kterém se nejlépe odráží náš svět, vymalován v přírodních barvách přijmout nebo alespoň pochopit. Atanasovy snímky jsou naše svědomí, ale také naše neschopnost podívat se tváří v tvář pravdě. Jsou důkazem našeho pokusu o útěk z reality tohoto světa.

Když si prohlížíme tyto fototgrafie, na chvíli zapomínáme, že jsme v Ochridu na břehu Ochridského jezera. Zdá se nám, jakoby nás Talevského snímky chytaly za ruce a unášely někam daleko. Od klášterů ve Francii přes saharské písky do indických ulic, až k dálkám Kambodži a Vietnamu. Vidíme bílé, černé i žluté tváře, do nichž život vepsal všechnu svoji surovost i krásu. Tváře, bez rozdílu zda mladé nebo staré, vyprávějí o okamžicích štěstí nebo o veselém dětství, o těžkém i smutném životě. Před očima nám přelétají různé světy s jasným poselstvím: všichni jsme stejní!

Jen barvy fasád a jména míst jsou jiná. Bezdomovci a žebráci, děti i starci, i mniši jsou různí. Podstata je však jedna a tatáž. Dítě z Makedonie se směje stejným smíchem jako dítě z Indie a Vietnamu. A smutek starého Inda nad ztraceným mládím není o nic menší a o nic lehčí, než strádání chudého Rumuna. Radost a smutek, stejně tak jako štěstí a neštěstí, jsou lidsky stejné na Východě i na Západě. Jen barvy a jména jsou jiné!

Na jednom místě a v tomtéž okamžiku nám fotografické umění Atanase Talevského otevírá oči, otevírá nám svět, který se mnozí usilovně snaží ukrýt a zapomenout. I přesto však, to co nám se zdá v každodenním životě ošklivé a odpudivé, vypadá na Talevského fotografiích jako oslňující a krásné. Možná, že by nebylo špatné hledět na svět jako na krásnou fotografii. Možná, že tomuto světu chybí odvaha pohlédnout do zrcadla a setkat se tváří v tvář se všemi svými barvami, aniž by některé zakrýval a jiné vyzdvihoval.

Když si prohlížíme tyto fotografie, probouzejí se v nás vzpomínky a pocity, nutí nás, abychom přemýšleli a ptali se: kdo jsme, kde jsme a kde skončíme?

Slunce už dávno zapadlo. Den ustoupil před přicházející nocí, na jezeře se zvolna zdvihají vlny. Zdá se, jakoby zlehka a potichu polykaly břeh. Rozhlížíme se do okolí. Na všech zdech jsou zavěšeny fotografie, jedna vedle druhé. Tentokrát putujeme makedonským prostředím s fotografiemi mnohem bližšími, a snad i srozumitelnějšími. Procházíme úzkými ulicemi Ochridu a Velesu, opuštěnými a zapomenutými vesnicemi make-donského venkova, údolím řeky Bistry. Prostřednictvím blankytné modři Ochridského jezera pociťujeme teplo makedonských staletých svatyní.

Vstáváme a vycházíme ven. Před vchodem se ještě zastavujeme a znovu rozhlížíme. Ano, jsme zde, v Ochridu i v naší každodennosti. V ulici Kosty Abraše, u vchodu číslo popisné 19, s tichým úsměvem nás vyprovází Atanas Talevski a zve k další návštěvě. Určitě se zase vrátíme, neboť zůstalo mnoho nepro-hlédnutých fotografií a mnoho neobjevených tajemství.

Mišo Juzmeski
překlad: Miroslav Kouba

Makedonie je malý stát na Balkánském poloostrově o rozloze 25 713 km², které obývá něco málo přes dva miliony obyvatel. Vedle většinových Makedonců žije v zemi také početná menšina Albánců, Turků, méně jsou zastoupeni rovněž Rómové, Srbové a Cincaři (románské obyvatelstvo blízké Rumunům). Makedonie sousedí na severu se Srbskem, na východě s Bulharskem, na jihu s Řeckem a na západě s Albánií. Hlavním městem je Skopje s více než půl milionem obyvatel. Úředním jazykem je makedonština, v užívání jsou také jazyky národnostních menšin. Z hlediska náboženství převažuje pravoslaví, početné zastoupení má zejména v prostředí neslovanských menšin také islám. Historický úsvit Makedonie je spjat s 5. - 2. stoletím př. Kr., kdy byla součástí makedonské říše, jež dosáhla největšího rozmachu ve 4. století př. Kr. za Alexandra Velikého. Po jeho smrti makedonská říše celkově upadá až do roku 148 př. Kr., kdy se stává římskou provincií. Po zániku Římské říše je připojena roku 395 po Kr. k Byzanci. V průběhu 6. - 7. století přicházejí na území Makedonie slovanské kmeny, které si v 7. století podrobila Byzantská říše. Pokusy o sjednocení a vytvoření slovanského raně feudálního státu na území Makedonie byly v této době neúspěšné. V průběhu 40. a 50. let 9. století se Makedonie stává součástí první bulharské říše. V této době je země christianizována a současně jsou položeny základy slovanského písemnictví a vzdělanosti. V 70. letech 10. století je zformováno státní centrum v Ochridu s carem Samuilem v čele, roku 1018 ji opětovně ovládá Byzanc. Od roku 1230 byla Makedonie součástí druhé bulharské říše, v jejímž rámci zůstává přibližně do poloviny 14. století, kdy byla dobyta srbským carem Štěpánem Dušanem. Před koncem 14. století se Makedonie stává součástí Osmanské říše, nastává tak doba turecké nadvlády, která potrvá až do roku 1913. Od počátku 20. století sílí protiturecký odpor (tzv. Ilindenské povstání roku 1903). Po balkánských válkách byla Makedonie rozdělena mezi Řecko, Srbsko, Bulharsko a Albánii. V době první světové války je Makedonie obsazena Bulharskem. V roce 1918 se stává tzv. Vardarská Makedonie součástí Království SHS (od roku 1929 královské Jugoslávie). V letech 1941 - 44 okupuje Makedonii Bulharsko a Albánie. V listopadu 1945 se Makedonie stává jednou ze svazových republik nové federativní Jugoslávie. V souvislosti s rozpadem SFRJ se v referendu obyvatelstvo Makedonie rozhodlo pro nezávislý stát. 15. 9. 1991 byla vyhlášena nezávislá Republika Makedonie.