Ukrajina v Čechách
Z česko-ukrajinských literárních vztahů
V
nejstarším období zájmu o ukrajinskou kulturu dominovala ukrajinská lidová
píseň, trvalá hodnota světové kultury. Po prvním záznamu Jana Blahoslava
vyšel v roce 1814 překlad ukrajinské lidové písně z pera Václava Hanky v
Prvotinách pěkných umění, vydávaných ve Vídni.
Jan Blahoslav, Gramatika česká, přepis z
2. pol. 17.stol., Moravská zemská knihovna v Brně
Lidová píseň byla v
duchu romantizmu považována za pokladnici národního ducha a
dokladem duchovní jednoty Slovanů. P.J. Šafařík přiznal ukrajinským lidovým
písním prvenství mezi slovanskými národy. Zájem o ukrajinskou lidovou píseň i
ukrajinský folklor provází všechna období česko-ukrajinských literárních vztahů.
České národní obrození obrátilo pozornost ke kultuře Slovanů, a tedy i
Ukrajinců. Podle názoru významného ukrajinistického badatele O. Zilynského
byla předností českého obrozenství skutečnost, že se zajímalo o všechny etnické skupiny Slovanů a nebylo zatíženo předsudky
ani konfliktními momenty. V prvním období až do konce 60. let
vystupovala Ukrajina v povědomí českých obrozenců ve zidealizované
podobě jako krajina slavné minulosti. Chyběla soustavná informovanost o literárním dění na Ukrajině. J. Dobrovský pozitivně hodnotil
Kotljarevského Aeneidu a P. J. Śafařík se vyslovil pro
svébytnost Ukrajiny. Politické poměry na Ukrajině a ruský carský útlak
kritizoval K. H. Borovský a také J. V. Frič, J. Jungmann přeložil Slovo o pluku
Igorově a po něm V. Hanka a K. J. Erben. Koncem 60. let se na základě
Slovanského sjezdu a kroměřížského parlamentu otevřela
možnost soustavnějších literárních styků. V popředí zájmu se v té době ocitl
T. Ševčenko. Čeští vlastenci chápali boj za samostatnou národní kulturu
Ukrajinců jako paralelu boje Čechů za národní samostatnost. V 80. letech
pracoval ve prospěch česko-ukrajinských styků F. Řehoř a byla
zahájena spolupráce českého časopisu Světozor a lvovského časopisu
Svit. V 90. letech se prostředníkem mezi českou a ukrajinskou literaturou
stává významný ukrajinský prozaik I. Franko, který spolupracuje s
časopisem Slovanský přehled a jeho redaktorem A. Černým. T. Ševčenko
u nás zůstává nejznámějším a nejčastěji překládaným autorem a je
potěšitelné, že úplné ukrajinské vydání jeho prvotiny Kobzar vyšlo v roce 1876 v
Praze.
Po rozpadu Rakousko-Uherska, vzniku samostatné československé
republiky, včlenění Zakarpatské Ukrajiny do jejího svazku a po politických
převratech na Ukrajině nastala nová situace i v česko-ukrajinských literárních
vztazích. Po roce 1918 vznikly dva proudy: prosovětsky orientovaný se
soustředil kolem básníka A. Pavljuka, druhý byl reprezentován
ukrajinskou literární emigrací. Došlo k návštěvám ukrajinských spisovatelů a
dalších osobností kulturního života v Praze. J. Hora přeložil po návštěvě P.
Tyčiny některé jeho básně, ale celkem byl počet překladů v tomto období
velmi skromný. Naopak, čeští spisovatelé, K. Čapek, I. Olbracht, S. K. Neumann aj. čerpali látky ke svým prózám a reportážím ze Zakarpatské Ukrajiny. Ve 20. a 30. letech 20. století
žili v Praze významní představitelé ukrajinské literární emigrace. Skupina
mladých básníků vytvořila tzv. „pražskou školu“ ukrajinských básníků, v
jejímž čele stanul Jevgen Malanjuk, básník evropského formátu. Bohužel se
ukrajinské emigraci nepodařilo navázat trvalejší kontakty s českými autory.
Mnohem úspěšnější byli v tomto ohledu ukrajinští vědci, především Dmytro
Čyževskyj, vědec světového jména, který žil v Praze a účastnil se vědeckého
života v letech 1924 - 32.
V letech 1945 - 89 bylo přeloženo víc než 150 titulů z ukrajinské
literatury, ovšem tato imponující kvantita neznamenala zdaleka vždy odpovídající
kvalitu. Naopak, vyskytla se díla schematická, překládaná na oficiální
objednávku, ale doplňovaly se také překlady z ukrajinské klasické literatury. V
50. letech 20. století byl hlavním propagátorem a překladatelem R. Hůlka.
V 60. letech vyrostla nová generace ukrajinistů po obnovení katedry
ukrajinistiky na Filozofické fakultě UK v Praze. Tato nová generace literárních
historiků a překladatelů, odborně i umělecky fundovaná, otevřela nové období
česko-ukrajinských literárních vztahů. Podařilo se jí propagovat skutečné
hodnoty ukrajinské literatury i díky politickému uvolnění v 60. letech a
na dobré překladatelské úrovni, které často nebylo dosahováno v předcházejícím
období. Tento slibný rozvoj utlumila normalizace po roce 1968, ale situace 50.
let se už naštěstí neopakovala. Zásluhou úspěšné spolupráce odborníků s řadovými
nakladatelskými redaktory se podařilo vydat hodnotná díla ukrajinské literatury
- jednak klasiky v nových překladech. Jednak díla literatury 20. a 30. let i
literatury současné. Většina překladů byla recenzována v českém odborném tisku.
Samozřejmě osobní kontakty v tomto období byly udržovány v přísně oficiální
rovině.
Po roce 1989, po pádu totality a vzniku samostatného ukrajinského státu
padly i v česko-ukrajinských literárních vztazích ideologické zábrany. Objevily
se ale problémy ekonomické, které dodnes brání stálým kontaktům. Vznikla nová
česká nakladatelství, ovšem nedůvěra k novým autorům a k literatuře
bývalého východního bloku, zaviněná dlouholetou totalitní oficiální knižní
politikou, která dodneška trvá. Nakladatelství ve snaze vydělávat sahají spíš po
titulech osvědčených autorů a literaturách jiných zemí. Z významných setkání
vzpomeňme návštěvu představitelů ukrajinské básnické skupiny Bu - Ba - Bu
v Praze v polovině 90. let.
Zato ve sféře historie a literární vědy došlo po roce 1989 k výraznému
rozvoji česko-ukrajinských vztahů. Byla uspořádána řada mezinárodních
konferencí. Všechny se konaly ve spolupráci s Národní knihovnou ČR a Slovanskou
knihovnou, s velvyslanectvím Ukrajiny a s Ukrajinskou iniciativou.
Národní knihovna poskytla většině těchto akcí svoje historické prostory.
Alena Morávková
|
