|
VÝZNAMNÁ OCENĚNÍ
(výběr): 1979 - 1. cena na IX. mezinárodním fotosalonu Vítkovice;
1983 – II. Světové bienále krajinářské fotografie, Sydney, první místo a
medaile FIAP; 2002 – Cena Evropské unie umění za uměleckou tvorbu,
Brusel; 2002 – Výroční cena Masarykovy akademie umění za uměleckou
tvorbu, Praha. INDIVIDUÁLNÍ VÝSTAVY
(výběr): 1980 — Rodná zem, Bratislava; 1991 — Moje koníčky, Praha;
1996 — Zátiší, Praha; 2000 — Zátiší z Číny, Liběchov; 2001 — Lidé z hor,
Kuwait City; 2002 — Číňané na přelomu tisíciletí, ve spolupráci s
Matúšom Benickým, Praha; 2002 — Fotografie, ve spolupráci s Matúšom
Benickým, Praha.
FOTOPUBLIKACE (výběr): 1973 – Krajina Detvou volaná; 1980 – Rodná
zem; 1983 – Vrchárský chlieb; 1985 – Vel'ký spev; 1999 – Praha-Paříž;
2000 – Veličenstvo kůň; 2003 – Číňané na přelomu tisíciletí, Zlatá Praha
a Země česká, domov můj, ve spolupráci s Matúšom Benickým; 2004 – Noví
Evropané, ve spolupráci s Matúšom Benickým. |
 |
MATÚŠ BENICKÝ (1970)
Umělecký fotograf, majitel vydavatelství Art Benický, které se
specializuje na produkci náročných obrazových publikací. Asistent knih
Praha-Paříž, Veličenstvo kůň, spoluautor knihy Číňané na přelomu
tisíciletí a rozšířených vydání publikací Zlatá Praha a Země česká,
domov můj. Společně se svým otcem Karolom Benickým vytvořil trilogii
Evropané. Žije a tvoří v Praze a ve světě.
ABYCHOM MĚLI K SOBĚ
BLÍŽ
Fotograf mění pohyb života na klid formy. Člověk, který se na fotografii
dívá, díky své obrazotvornosti mění pokoj formy na pohyb života. Výrok
Willyho Baumeistera. Do slova a do písmene to platí i o snímcích Matúše
a Karola Benických, které vytrvale přinášejí ze svých cest. Ze
slovenských luhů a hájů právě tak jako ze zemí blízkých i vzdálených. Ze
zemí důvěrně známých i dýchajících exotikou. V Dějinách slovenské
fotografie, které vyšly v martinském nakladatelství Osveta roku 1989,
jejich autor Ľudovít Hlaváč napsal, že kolem roku 1970 začal v přirozené
jednotě s krajinou fotografovat současnou vesnici a její život tehdejší
banskobystrický redaktor Karol Benický. Živým přednesem s bohatou škálou
valérů a dynamickou kompozicí zobrazuje typické znaky venkovského života
a práce okolo domu. Do svého programu zahrnul i krajinu. V černobílých
snímcích ji ztvárňuje ve zvučných tonálních kontrastech, v barevných
záběrech umí výběrem motivu a kompozicí podpořit její koloristické
kvality. Čas je běžec s dlouhým krokem. Karol Benický se naladil na jeho
vlnovou délku, a přináší tak o současném světě jeden obrazový příběh za
druhým. Zůstává přitom věrný zásadám, s nimiž vstoupil na slovenskou
fotografickou scénu: živým přednesem, dynamickou kompozicí zaznamenat
typické znaky té části světa, o kterém právě vypráví. Jeho fotografická
mluva je srozumitelná i bez tlumočníků, protože umí být pozorným,
citlivým a zejména nevtíravým pozorovatelem. Přitom si zachovává odstup,
který mu umožňuje vidět věci a jevy z nadhledu, se smyslem pro humor. V
jeho šlépějích kráčí i syn Matúš. Společně vytvářejí rozsáhlé obrazové
cykly. Krajinu představují ve dvou rovinách. V jedné ji přibližují
vyabstrahovanou na prapůvodní tvary. Bez lidí, jejichž přítomnost je
cítit ve druhém plánu. Připomínají je obdělaná pole, scenerie upravené
tak, aby byly vhodným místem pro život. Z reálných námětů tvoří výtvarně
laděné kompozice s výrazným barevným akcentem, nebo se zaměřují na
vystihnutí atmosféry. Netradiční prací se světlem, když na svých
fotografiích střídají tmavé a vysvícené plochy, ulehčují divákovi
orientaci. Spolehlivě ho vedou krajinou obrazu, mluví s ním jako s
dlouholetým známým. Přitom mu nic nevnucují, nechávajíce ho vnímat
obrazy vlastním srdcem. Cítí, kdy je třeba nechat krajinu vyznít v
celkovém záběru, kdy mohou říct o celku víc prostřednictvím velkého
detailu. Ve druhé rovině osvědčují své reportérské schopnosti – vidět
jasně a přesně. A je úplně jedno, jestli je to na vylidněné maďarské
pustě nebo v přelidněném čínském velkoměstě, světové metropoli na Seině
nebo na detvanské samotě Bohu za zády. Edward Steichen kdysi řekl, že
posláním fotografie je představit člověka člověku, aby lépe pochopil sám
sebe. A to je nejsložitější věc na světě. Karol i Matúš Beničtí si jeho
slova vzali k srdci. Hovoří o člověku bez přikrašlování i bez patosu.
Tak, jak říkáváme na Slovensku– jak jim zobák narostl. Abychom měli k
sobě blíž, aby byl svět lidštější.
PhDr. Marián Pauer, AZSF
Bratislava, 13. 2. 2005
DOBRÝ ČLOVĚK JEŠTĚ ŽIJE ...
„Hej, pod Poľanou, tam je krásný svět. Tam rostou silní chlapi a dívky
jako květ.“
Říkáte, že lidová píseň praví něco jiného? Ano, jistě. Ale je to pravda.
Jen se lépe podívejte na snímky Matúše a Karola Benických. Jsou drsné
jako život v horách. Je tam chléb o dvou kůrkách jako všude jinde, ale
jeho získávání je těžší než na rovině. Říkává se, a něco pravdy na tom
určitě bude, že na některé samoty vedou cesty jen jedním směrem... . Na
cesty zpět už nezůstalo... Gemer, Horehroní, Podpoľaní. Ráj na zemi. Co
se krásy týče – nepochybně. Ani o práci tam není nouze. Můžete si od ní
zedrat ruce po lokty. Jen životní podmínky jsou jaksi podvyživené,
nedokrvené. Lidé se však nevzdávají. Nemají to v povaze, protože jim v
žilách koluje temperament jejich zbojnických předků. Všude se prolínala
zábava s prací. Odjakživa tam žili svébytní „ošklivě-krásní“ lidé.
Zvyklí spolu slavit, spolu smutnit, spolu pracovat i bavit se. Svérázné
obce Hrochoť, Poniky, Očová, Detva, Hriňová jsou velkou inspirací
fotografů Benických, kteří z nich čerpají jako z pramene čisté vody.
Vraceli se do nich, aby objevovali dosud nepoznané i staré pravdy a aby
přinášeli zprávy o tom, že dobrý člověk ještě žije. I když někdy
svérázně jako Jano, co postavil dvoupatrový barák. Pokojů jak v paláci,
ale celá rodina se neustále tísní v kuchyňce. Když se Jana zeptáte, proč
tady žijí takhle pohromadě, když je v pokojích jenom nábytek, pečlivě
přikrytý igelitem, možná že ještě nerozbalený odkdy ho dovezli z města,
vždy má při ruce stejnou odpověď: „Aspoň tu máme čistotu...“ V kopcích,
kde je třeba šetřit i vzduchem, když dýcháme, žijí stateční a hrdí lidé.
Chraň bože je něčím urazit, protože křivé slovo zapůsobí jako lavina.
Fotografové vzpomínají, jak je místní pozvali na svatbu. Vše bylo v
nejlepším pořádku až do chvíle, kdy se bujará zábava vydatně zalévaná
alkoholem jako louka jarním deštěm změnila v nelítostný boj, kde se pral
každý s každým. Ani nevěsta nezůstala stranou. Páni fotografové se
zachraňovali unikem přes okénko místnosti, do které i král chodí pěšky.
Pestrý je život v horách. Po práci na polích jsou velikou událostí sena,
přidejte i dřinu v lesích. Svoje místo na slunci tam vždy měli i kováři
a koláři, traktor tam nejednou nevytlačíš do kopce ani očima, není možné
zapomenout ani na palírny. Všude žijí lidé. Matúš Benický a jeho otec
Karol o tom vyprávějí ve své tvorbě s láskou a porozuměním. Nementorují,
ani se nevysmívají. Vypovídají o horalech, jako by byli jedněmi z nich.
Navazují na nejlepší tradice slovenské humanisticky orientované
fotografie. A přinášejí do ní svůj nezaměnitelný vklad.
PhDr. Marián Pauer, AZSF
Bratislava, 13. 2. 2005
AUTORSKÉ PODĚKOVÁNÍ
Každé výročí se přihodí jen jednou za život. Sto let, kterých jsme se ve
dvojici, ruka v ruce se synem Matúšem, dožili, je však výročím
výjimečným. Naše jubilejní výstava Stoletá v prostorách nově vzniklé
galerie na Křižovnické chodbě historického Klementina je toho důkazem.
Naše poděkování za materiální pomoc při tvorbě této velkorysé výstavy
patří především akciové společnosti Zentiva v čele s charismatickým ing.
Jiřím Michalem, dále podniku Metrostav, a.s., který vede ing. Jiří
Bělohlav a pojišťovně Kooperativa, a.s., reprezentované ing. Vladimírem
Mrázem. Upřímné poděkování patří také akciové společnosti Sport Bohemia
a jejímu jednateli Jaromíru Čapkovi, režiséru Petru Kršákovi, jednateli
společnosti Artforum 21, Praha, dále Milanu Škodovi, majiteli firmy Foto
Škoda a Zdeňku Šafaříkovi v čele hotelového řetězce Orea Hotels. Za
skvělou manažerskou práci děkuji JUDr. Jozefovi Kubů a Mgr. Janovi
Jozovi; za dlouholeté přátelství a přízeň generálnímu řediteli Pražské
teplárenské, a.s. ing. Luboši Pavlasovi. Tato široce koncipovaná a
nákladná výstava by se nemohla uskutečnit bez vstřícného přístupu a
obětavosti ředitele Národní knihovny České republiky Mgr. Vlastimila
Ježka.
Děkuji své manželce Evě, která už čtyřicet let kráčí věrně po mém boku.
Karol Benický
Praha, 6. 4. 2005
|
