Naše výstava, připravená k 100. výročí autorova narození, je věnována všem výše naznačeným tématům: překladové tvorbě, zahraničním pobytům a létům v exilu. Tvoří jakýsi protějšek expozice “Dvojí domov. Básnický svět Jana Čepa” připravené ke stejnému výročí Památníkem národního písemnictví. Dokresluje autorův portrét a přibližuje jej jako výjimečnou osobnost, která má v bohatém českém kulturním životě minulého století své nezastupitelné místo.

Ve školním roce 1922/23 zahájil Jan Čep svá studia na filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Zapsal se na přednášky z češtiny, angličtiny a francouzštiny, absolvoval mj. i přednáškový cyklus F. X. Šaldy k dějinám francouzské literatury či anglistický seminář prof. Viléma Mathesia. Vedoucího semináře na nadaného studenta upozornil Eugen Stoklas, němčinář a angličtinář z litovelského gymnázia, Čepův učitel, příznivce a jeho podporovatel v básnických začátcích. Čep se již jako student tohoto semináře vydal na svou první zahraniční cestu do Anglie (1923), kterou po návratu podrobně zachytil v cyklu článků otištěných v Moravskoslezském deníku. Ještě v době studií také začal vedle původních prozaických pokusů uveřejňovat i své překlady. Prvními publikacemi vydanými částečně pod jeho jménem (jako druhý překladatel byl uveden Karel Mušek) se staly knihy G. B. Shawa Pekelník a Pygmalion. Čep sám však v pozdější době označil svůj podíl na této práci za zanedbatelný a nepřál si, aby byl jako spolupřekladatel uváděn.

Svá studia nedokončil, velký vliv na toto rozhodnutí i jeho další tvůrčí vývoj měl ve všech směrech pobyt ve Staré Říši, kde krátkou dobu (září 1926 – duben 1927) pomáhal Josefu Florianovi a spolupracovníkům v jejich nakladatelských aktivitách. Florian Čepovi doporučoval díla k překladům, upozorňoval jej na zajímavé autory, v některých případech mu setkání s těmito autory zprostředkoval (G. Bernanos, G. Rouzet). I po odchodu ze Staré Říše s Josefem Florianem zůstal v korespondenčním kontaktu, překládal pro něj a jeho rady a připomínky respektoval.

V roce 1928 se vydal na svou první cestu do Francie, během níž se osobně seznámil s G. Bernanosem. Francie se již tehdy podle jeho vlastního pozdějšího svědectví stala Čepovým dalším domovem, i proto se kromě překladů z angličtiny (R. L. Stevenson, J. Barrow, M. Baring) začal intenzivněji věnovat i knižním překladům děl francouzských, nejprve dílům klasiků (G. Flaubert, H. de Balzac).

Díky zprostředkování přítele Bedřicha Fučíka se od února 1930 stal Čep lektorem nakladatelství Melantrich. Pro toto nakladatelství připravil některé z překladů svých oblíbených autorů a později v něm řídil celou ediční řadu světových románů nazvanou Epika. V této době také vznikla převážná část jeho překladů klíčových děl M. Baringa, H. Pourrata a G. Bernanose.

I přes své pracovní povinnosti vyjížděl prakticky každý rok na delší zahraniční cesty – tuto možnost měl především díky benevolenci svého zaměstnavatele. Navštívil Španělsko, Dalmácii, nejdéle a nejčastěji však pobýval ve Francii. V letech 1932 a 1935 zde zůstal na několik měsíců a setkal se s řadou reprezentantů dobového francouzského kulturního života. Opakovaně navštívil H. Pourrata a G. Bernanose, u druhého autora pak v roce 1935 pobýval na Mallorce a zvažoval jeho nabídku na místo osobního tajemníka a spolupracovníka. Nakonec však místo nepřijal, rozhodl se k návratu domů a dále se věnoval své umělecké a překladatelské práci.

V druhé polovině let třicátých bylo v zahraničí zveřejněno několik překladů jeho jediného románu Hranice stínu; po vydání německém následovaly překlady do chorvatštiny a holandštiny. Jednalo se bohužel o překlady ojedinělé, většina autorovy tvorby přeložena nebyla. Většího mezinárodního věhlasu nezískal patrně nejen pro svůj specifický umělecký výraz, soustředění se na vnitřní, navenek nepostřehnutelné děje, jejich zasazení do zdánlivě neatraktivního venkovského prostředí, ale možná i kvůli dramaticky se měnící politické situaci, jež rychle přibližovala Evropu dalšímu velkému válečnému konfliktu.

Vznik Protektorátu Čechy a Morava a události s ním související z pochopitelných důvodů zasáhly i do Čepových životních osudů. Přestěhoval se z Prahy do rodných Myslechovic za matkou a sourozenci. Zde pak pobýval po většinu války, jen občas zajížděl za svými známými (k olomouckým dominikánům, k Janu Zahradníčkovi a Janu Dokulilovi do Uhřínova a za pražskými přáteli). Časopisecky a knižně publikoval původní beletristické práce i několik překladů. Přeložil Stevensonův Podivuhodný případ Dr. Jekylla a pana Hyda, román Ch. F. Ramuze Adam a Eva, exotickou prózu Peruánce C. Alegríi Zlatý had a podílel se na překladu románu P. Groggerové Brána na Grimmingu. Protektorátní atmosféra však trvale ovlivňovala i tuto jeho práci. Výběr titulů byl kvůli cenzuře omezen a s blížícím se koncem války postupně dále zužován, cenzura nakonec zabránila v publikování překladu románu M. de Lafayettové Kněžna de Cléves a tento překlad již nikdy nebyl vydán.

V tříletém období relativní svobody po skončení války Čep obnovil či nově navázal kontakty s některými Francouzi. Znovu se mohl stýkat s Jeanem Pasquierem, ředitelem francouzského institutu v Praze, dopisoval si s Emmanuelem Mounierem, redaktorem katolické revue Esprit, i s dalšími intelektuály. Poprvé navštívil Řím, kde na jaře 1947 pobýval jako delegát na mezinárodním kongresu katolické inteligence Pax Romana. Kniha Bruce Marshalla Plná slávy vydaná v roce 1948 pak byla jeho poslední překladatelskou prací uveřejněnou před odchodem do exilu. Publicistické útoky na Jana Čepa zahájené radikálními levicovými intelektuály v prosinci 1945 sice pozvolna ustaly, autorovy aktivity (mj. i zmíněná zahraniční cesta) se však staly předmětem pozornosti tajné policie. Nepříznivá atmosféra po únoru 1948 a obavy z budoucnosti jej nakonec přiměly k  rozhodnutí opustit vlast.

V Paříži poznal svou ženu, dceru francouzského kritika Charlese Du Bose. Svatba se konala 17. 2. 1954 a v lednu příštího roku se manželům Čepovým narodila dvojčata Jan a Klára, Čep se krátce poté již natrvalo vrátil do Francie. Od poloviny 60. let trpěl zdravotními problémy, které vyvrcholily záchvatem mozkové mrtvice (1966), po němž kvůli ztížené pohyblivosti již prakticky nemohl opustit pařížský byt.

V souvislosti s politickými změnami ve východním bloku a Pražským jarem začala československá nakladatelství zvažovat nová vydání Čepových knih. Projekt jeho sebraných spisů připravovaný Bedřichem Fučíkem však kvůli okupaci země a následných vnitropolitických změnách nebyl dokončen, vyšel pouze první svazek, zahrnující knihy vydané před odchodem do exilu.

I přesto se Čepova tvorba ještě několikrát dostala k českým čtenářům, nikoli však pod jeho jménem. Překlady Hudsonovy Purpurové země (Vyšehrad 1971) a románu Doňa Barbara španělského autora Rómula Gallegose (Odeon 1971) vyšly pod jménem bratra Václava. Čepovo jméno se jinak objevovalo pouze v samizdatových tiscích. Péčí Bedřicha Fučíka a Mojmíra Trávníčka (edice VBF) zde nakonec byly již po autorově smrti (25. 1. 1974) publikovány i jeho spisy. Jejich oficiální vydání, jež po dlouhých létech alespoň částečně představilo domácí čtenářské veřejnosti rozsah Čepova díla, se však uskutečnilo až v 90. letech, překladová tvorba a další oblasti tohoto díla však i nadále zůstávají známy jen neúplně.

Vernisáž : 4. prosince 2002

16.30 - Úvodní přednáška PhDr. Jaroslava Meda
17.00 - Slavnostní zahájení výstavy
Zasedací sál v 1. patře Klementina